Půt Švihovský

Kterak přísným pánem byl a jak tvrdě své služebníky trestal, a když pak umřít měl, škaredou smrtí sešel

Na půl cesty mezi Sušicí a Horažďovicemi je městečko Rábí. Nad ním stojí zbytky hradního paláce, obklopené mohutnými hradbami. Kameny jsou vyběleny deštěm a sněhy, rozpukané mrazem a vodou, která po staletí hlodá starobylý hrad. Kavky a vrány obletují starou věž, odkud je vidět daleko široko po kraji až k hradu Práchni.
Za doby pana Viléma Švihovského byl hrad Rábí mocné panské sídlo, které statečně odolávalo všem nepřátelským nájezdům a chránilo nejen pána, ale i jeho poddaný lid, který se ukrýval na hradním nádvoří. Pan Vilém měl tři syny, Viléma, Břeňka a Půtu. Puta byl z nich nejmladší, ale také nejneposednější. Tři chůvy měly co dělat, aby ty děti ohlídaly.
Když chlapci odrostli kolébkám, chůvy je vodily na nádvoří, kde bylo pořád plno lidu. Přijížděli hosté, kupci tu vykládali své zboží, vojáci cvičili se zbraněmi, a proto se tu chlapcům tak líbilo. Když je tam ale uviděl pán, zlobil se na chůvy. „Kdybyste raději šly s dětmi do lesa. Tady neuvidí nic dobrého, a co uvidí, na to mají dost času, až dorostou.“
Poslušně vzaly děti za ruce a vedly je na louku pod hradem, nebo když bylo škaredě, zpátky do dětské světnice.
Na hradě bydlely tři sestry—chůvy se svou matkou už odmala. Byla také panskou chůvou a pana Viléma odchovala od kolébky. Žádné z nich však ani na mysl nepřišlo, že by tomu mělo někdy být jinak.
Jednou za slunného letního dne chůvy odvedly děti do lesa na paseku, kde bylo hodně jahod a malin. Chlapci si hráli a chůvy měly po starosti. Nejmladší Babuše si ustlala do mechu, pak na ni brzy přišla dřímota. Katuše s Maruší si povídaly o všeličems a tak jim čas uběhl, až v městečku zvonili poledne. „Vstávej, Babuše! Musíme honem k obědu, nebo se náš pán bude zlobit, že nejsme s dětmi včas u stolu.“
A začaly se shánět po svých svěřencích. Malý Vilém s Břeňkem se na louce honili za motýly, ale Půtu nebylo nikde vidět.
„Kam zase zaběhl ten pudivítr?“ zlobila se Babuše a volala na všechny strany: „Půto! Půto! Kdepak jsi? Ozvi se!“
Chlapec se ale neozval. Tři chůvy prolezly kolem dokola kdejakou houštinu, dítě však nenašly. Ty dvě vzaly své svěřence za ruku a šly na hrad, Babuše běhala sem a tam po lese a dál chlapce hledala. Když se jí nepodařilo ho najít, ze strachu před pánem potají doběhla do městečka ke známým a uprosila je, aby ji nějaký den u sebe schovali.
Na Rábí se slavnostně stolovalo. S pánem sedalo u stolu několik úředníků s hejtmanem, vedle nich nejblíže jeho synové. Když pan Vilém neviděl toho nejmladšího a nejmilejšího, zlobil se:
„Už je dávno poledne a Babuše tu s chlapcem není. Neviděly jste ji někde?“ ptal se obou sester. Ty ale mlčely.
Když synek nebyl do večera doma, pan Vilém se rozlítil a dal ty dvě chůvy i s jejich matkou vsadit do vězení. Potom poslal své pacholky na koních po okolí hledat nejmladšího syna. Ale po chlapci nebylo nikde ani stopy.
Pan Vilém naříkal a sliboval bohatou odměnu každému, kdo mu syna přivede. Křičel a láteřil, že dá všechny své zbrojnoše vsadit do vězení. Ale přes všechno úsilí mu lidé malého Půtu nenašli.
Za dlouhý čas se objevil před branou hradu Rábí starý uhlíř s chlapcem a prosil stráže, aby je pustily k pánovi. Ty ale dělaly drahoty, až jeden starý voják si všiml dítěte a zdálo se mu, že je někde už viděl.
„Musíš počkat, uhlíři! Náš pán se právě chystá na lov a teď k němu nemohu nikoho pustit. Počkej dole v městečku do večera, však se pána dočkáš!“ Starý uhlíř vzal chlapce za ruku a šel pomalu na rynk. Vtom vyjel z hradu pán s velikou družinou. Před nimi se hnali za hrozného štěkotu psi. Uhlíř uskočil do vrat jednoho stavení a chránil chlapce svým tělem. Když pan Vilém jel okolo, najednou chlapec vykřikl: „Tatínku! Tatínku!“
Hned zarazil koně a rozhlédl se. Chlapec se zatím uhlíři vytrhl a běžel k otci. „Kde ses tady vzal, chlapče?“ volal dojatě pán, skočil s koně a vzal chlapce do náručí.
Kolem si páni šeptali, že je to jistě mladý Puta Švihovský, když je pán k němu tak milostivý. A chlapec nebojácně ukázal na starého uhlíře a řekl, že to všichni slyšeli: „Tuhle ten strýc mne sem dovedl. A nesl na zádech, aby mne nebolely nohy.“ Pan Vilém pokynul uhlíři, aby přistoupil blíž, a přísným hlasem se ho zeptal: „Kdes vzal toho chlapce, uhlíři? A proč jsi ho nepřivedl už dříve?“
„On mne nikde nevzal, tatínku!“ ozval se Puta. „Já sám jsem k němu přišel do chalupy a měl jsem veliký hlad. Strýc mne dobře nakrmil a mohl jsem se u něj vyspat.“
„Vzácný pane!“ řekl uctivě uhlíř. „Nevěděl jsem, že je to Tvůj syn. Jednoho dne přišel ke mně vyhladovělý a unavený, dal jsem mu tedy najíst. Pak dostal horkou nemoc a dlouho byl nemocen. Ani jsem nevěděl, jak se chlapec jmenuje. Až když se uzdravil, pověděl, kdo je a odkud ke mně přišel.“
„Vidím, že jsi poctivce. Zasloužíš si bohatou odměnu, protože jsi mi zachránil syna. Teď běž na hrad a tam rovnou do kuchyně, ať Ti dají najíst a napít. Pak dojdeš za hejtmanem a on už bude vědět, kolik Ti má dát peněz!“
Potom ještě jednou svého syna políbil a poručil sluhovi, aby mladého pána odvedl do hradu.
Mladý Půta se vrátil na Rábí a vše bylo jako dříve. Když se druhého dne sháněl po Babuši, pan Vilém dal chův)' propustit z vězení a Babuše se vrátila do služby. Jen jejich starou matku vynesli už mrtvou. Zemřela dřív, než se jí dostalo od pána odpuštění. Tři sestry zase sloužily u mladých pánů a všichni mysleli, že vše zlé je už zapomenuto. Ale nebylo.
Po mnoha letech pan Vilém Švihovský zemřel a před smrtí odkázal hrad Rábí svému nejmilejšímu synovi Půtovi, ostatní panství a majetek rozdělil mezi ostatní dva syny. Mladý Půta se bohatě oženil a začal na Rábí stavět nové panské sídlo. Všechno se novému pánu dařilo, i s bratry se dobře snášel, jen jeho žena mu každou chvíli donesla nějaké klepy a pomluvy, které pana Půtu velice mrzely. „Nevím, paní, co pořád máš proti mým bratrům? Já s nimi neshody nemám a uznávají mne jako vladaře. Nedám tedy na své pány bratry dopustit a před každým je budu bránit.“ Paní se podivně usmála a zlomyslně řekla:
„Ty mi tedy nevěříš? Tak já Ti to dokážu. Jeden Tvůj bratr si k sobě zve na tvrz přátele a smlouvají se proti Tobě, druhý by mne chtěl za ženu.“ Jak to paní pověděla, pan Půta se rozlítil, ale neřekl zlomyslné paní ani slova. Sebral se a vyšel z komnaty. Dlouho pak chodil po hradě a nemohl se zbavit veliké zloby a lítosti. Bylo veliké štěstí, že si oba bratři zrovna vyjeli na lov a nebyli doma. Tu ho napadlo, aby zašel ke starému purkrabímu, který ve své komoře dožíval pomalu svoje poslední dny. Už nemohl ani vstát z lože, ale býval vždycky poctivým služebníkem Švihovských pánů a měl důvěru. Pan Půta zaklepal u něho na dveře, zprudka je otevřel a vešel.
„Vítej, Milosti!“ ozval se starý purkrabí, když ve světle voskovic poznal pana vladaře. „Co Tě ke mně přivádí? Posad' se, ať mi nevyneseš spaní. Stejně už ho mám pomálu.“
Pan Půta si přitáhl židli až k loži, aby na purkrabího lépe viděl, a s lítostí řekl: „škoda je to převeliká, purkrabí Šimone, že už nemůžeš držet u mne službu. Jistě by se mi lépe vedlo. Právě jsem se dověděl, že se moji bratři Vilém s Břeňkem smlouvají proti mně. Chci je za to tvrdě potrestat.“
Starý purkrabí se vyděsil, když slyšel, co jeho pán chystá. Potom ho pobídl, aby si nejdříve nalil vína a dopodrobna mu pověděl, kde a co slyšel. Pan Půta nedal se dlouho pobízet k řeči, purkrabímu věřil jako sobě samému. Šimon poslouchal pána bez přerušení, a když skončil vyprávění, pokýval hlavou.
„Milosti, to je stará bolest a už je načase, abys o ní věděl trochu víc. Kdysi Tvůj otec dal zavřít tři panské chůvy i s jejich matkou, protože Tě ztratily v lese. Byl to neuvážený čin, ale dávno už by bylo všechno zapomenuto, kdyby v tom vězení tenkrát jejich matka neumřela. Ty pomluvy budou jistě od těch tří sester, které nyní posluhují Tvé paní. Nejdříve dej je vyslechnout, potom se teprve se svými pány bratry domluv!“
Pan Půta pozorně starého purkrabího vyposlechl. Vzpomínal přitom, kolik ústrků a trampot musel v dětství od svých chův vytrpět. A jeho vztek a zloba se obrátily na jinou stranu.
„Děkuji ti, Šimone, za dobrou radu! Udělám, jak jsi mi poradil.“ Potom se rozloučil a vrátil se do paláce.
Jeho paní se divila, že už o pomstě nemluví a v poklidu zasedá s bratry k večeři. Druhého dne pan vladař poručil, aby zedníci vystavěli u zdi zadní ohrady tři malé výklenky. Nikomu ale neřekl, k čemu ty výklenky budou dobré. Když byli zedníci s dílem hotovi, všechny sezval na nádvoří, aby se s ním šli podívat na nové dílo. Paní také sestoupila dolů s třemi služkami a marně se pana Půty vyptávala, co to má znamenat.
„Však se dočkáš, paní! Všichni uvidíte, jen ještě chvíli sečkejte!“
Když se rytíři a rytířky s čeledí nahrnuli pod tu zeď, vyběhl pan Půta na cimbuří, aby ho všichni viděli, a odtud vedl řeč.
„Vzácní moji hosté a přátelé! Pozval jsem vás, abyste viděli, jak Půta Švihovský dovede trestat své nepřátele. Kdysi můj pan otec dal pro ztrátu svého milovaného syna uvěznit tři chůvy. Když se syn našel, pán dal těm třem milost, ale ony se proti němu tak zatvrdily, že celá léta škodily jeho rodu. Ty tři jedly u mého stolu a sloužily mé paní. Naváděly ji nekalými řečmi, aby mezi mnou a mými pány bratry dělala rozbroje. Paní moje neznala pravdu, ale ony ji znaly, proto si zaslouží přísný trest“
Na nádvoří bylo ticho a nikdo ani nepromluvil. Paní se štítivě odtáhla od těch tří služebnic. Ony padly na kolena a daly se do velikého nářku. Zatím se kolem nich sběhli ozbrojení pacholci a odváděli je nahoru ke třem kamenným výklenkům. Tam je pak drželi tak dlouho, dokud zedníci kolem nich nepostavili pevnou zeď. Nikdo z pánů se neodvážil pana Půtu od přísného trestu zrazovat. Paní s pláčem utekla do své komnaty a bratři Vilém s Břeňkem si přede všemi podali s bratrem ruce.
„Děkujeme ti, pane bratře, že ses nás zastal! Neprávem by vznikaly mezi námi vády a byly by nám jenom ke škodě. Oba Tě uznáváme za svého vladaře.“ Od té doby pan Půta získal mezi pány ještě větší vážnost a moc. Za jeho časů byl hrad Rábí pevnou oporou celého kraje. Jeho hradby byly pevné a paláce plné drahocenného nábytku, koberců a závěsů. I když pán často jezdil na nedaleký hrad Švihov, rád se vracel na Rábí.
Lidé ale pana Půtu neměli rádi, protože to byl pán tvrdý a neústupný. Potají přáli to nejhorší jemu i jeho paní, která od té doby, co své tři služebnice pohřbila, neměla nikde klidu ani stání.
Když pán zestárl, bál se ze všeho nejvíce blesku. A přitom v kraji často zuřily bouře a do vysokých zdí a hradní věže slétaly blesky jeden za druhým. Jednou za takového hrozného povětří, kdy z nebe se lily proudy deště a blesk stíhal blesk, zavřel ss pan Půta do sklepa. Bouře dávno utichla, ale pán nevycházel. Jeho dvořané museli dubové dveře vylomit, aby se ke svému pánovi dostali. Našli ho tam mrtvého a zalitého krví. Nikdo jiný prý k němu nesměl, jak byl šeredný. Proto ho sami položili do rakve a víko zatloukli, nikdo ho víc nespatřil.
Po kraji se rozneslo, že pana Půtu vzal čert za jeho hříchy do pekla a ta truhla, kterou páni slavně pohřbívali, byla prý prázdná. Paní Švihovská tomu také uvěřila a se svými dětmi brzy nato z hradu odešla, aby je snad čert také jednou neodnesl.