Pták ohnivák a mořská panna

V jedné vsi žili za dávných časů manželé a ti neměli žádné děti. Byli pracovití, ale chudí. Jakkoli chudí, přáli si přece jen, kdyby je pánbůh dědicem obdařil. I vyslyšel bůh prosbu jejich a po čase porodila žena zdravého synka. Šel tedy muž kmotry s prosíkem hledat, ale že chudý byl, nechtěl mu nikdo za kmotra jít. Líto mu to bylo a smuten se vracel domů. I potká tu blíže chýšky své žebráka.
„Proč jsi tak smutný, člověče?“ ptal se ho žebrák.
„Jak nemám být smutný, porodila mně žena synka a nemohu mu kmotra sehnat,“ odpověděl otec.
„No, já jsem jen žebrák, ale když budeš souhlasit, tak Ti půjdu já za kmotra, ale nemám co dát, mám jen těchhle sedm krejcarů,“ pravil žebrák.
„Však já nic nežádám, jen pojďte za toho kmotra.“
„Jen jdi domů, já budu u kostela na Tebe čekat,“ odpověděl žebrák. Muž šel domů a hned se ženě pochlubil, že už kmotra má. Vzali tedy synka a šli s ním ke křtu. Pokřtili ho Janko. Ten starý žebrák, co mu šel za kmotra, dal mu do vínku těch sedm krejcarů, potom ho požehnal a zmizel.
Rodiče mu těch sedm krejcarů schovali a umínili si, byť i sebevětší bída na ně přišla, že je nevydají. Avšak co Janko do chýšky přibyl, bylo požehnání božího plné kouty a rodičům se dobře vedlo. Janík rostl jako z vody a stával se z něho den ode dne pěknější šuhajík; rodiče se v něm viděli. Ale jakkoli i Janko rodiče své miloval, přece ho to, když dorostl, z domu do světa vábilo.
„Milí rodiče,“ pravil jim jednoho dne, „už jste se o mě dost nastarali, už jsem dost silný a mohu se sám o sebe starat. Prosím Vás, pusťte mě, rád bych světa zkusil.“
Neradi slyšeli rodiče Jankovu řeč a počali ho přemlouvat a plakat.
„Ach, jen neplačte a nebojte se, milí rodiče, vždyť já se Vám za rok za dva zase vrátím a chci Vás ve Vašem stáří poctivě opatrovat,“ těšil je Janko. Když rodiče viděli, že jinak nedá, nechali mu po vůli a pomalu ho na cestu připravovali. Tu když se rodiče o synu radí, kterak by ho nejlépe vypravili, octne se tu znenadání starý člověk přede dveřmi, drže za uzdu krásného koníka a tázaje se:
„Nekoupíte koně?“
„A začpak je ten kůň?“ ptal se otec.
„Za sedm krejcarů!“ odpověděl starý.
„Nuže Janko, kup si ho za těch sedm krejcarů, co jsi dostal do vínku,“ pravil otec a ihned Jankovi schované peníze přinesl. Janko s radostí starci sedm krejcarů dal a stařec odevzdav mu koně rychle odešel. Nemalou měl Janko radost z pěkného koně, k němuž tak znenadání přišel. Když ho nakrmil a připravil, rozloučil se s rodiči, a vsednuv na koně, bez dalšího meškání do světa se ubíral.
A když už byli daleko od domova a po zelené louce jeli, pravil koník Jankovi:
„Dej pozor, až klopýtnu, co vykopnu.“ Divno bylo Jankovi, že kůň mluví, a již se chtěl ozvat, vtom kůň klopýtnul a na zemi zajiskřil se ohníček, když ale Janko blíže přihlídl, viděl, že to není ohníček, ale zlaté péro.
„Mám ho vzít?“ ptal se Janko koně.
„Vezmi ho, je to péro z křídla ptáka Ohniváka, ale dobře si ho schovej! Nejprve Ti bude k zlému, potom k dobrému sloužit,“ odpověděl kůň. Janko pérko zdvihl, zabalil do bílého šátku a schoval si ho za košily.
Jeli dále a přijeli k jednomu královskému městu, a tu když jeli okolo královského hradu, král z okna se díval. Uviděv pěkného šuhaje na koni, zavolal na něho, tázaje se ho, kam jede.
„Do světa, štěstí zkusit,“ odpověděl Janko.
„A jestlipak bys nechtěl u mě sloužit?“ ptal se král, jemuž se šuhaj zalíbil.
„Proč bych nechtěl, když mě vezmete, ale tohoto svého koně si s sebou vezmu, bez něho bych nešel.“
„Nu, když tak chceš, vezmi si ho,“ pravil král. Janko vjel tedy do zámku, vstoupil do královské služby a dostal na starost krásných šest koňů, na kterých král jezdíval. Svého koníka postavil do té samé konírny do kouta a vedle něho spával.
Od té doby, co Janko koně hlídal, stávali se den ode dne krásnějšími, srst na nich jak aksamit, hříva jak zlaté vlnky od hlavy jim splývala, z očí jim oheň sršel. Králi se to líbilo, chválil si Janka. Čeleď se ale divila, že co je to s těmi koňmi, co je hlídá Janko, že tak na sebe berou, jako by na ně kladl, kdežto přece stejný obrok mají; to že prý není s dobrým. Zvlášť jeden sluha mezi čeledí královskou Janka nenáviděl a přízeň královu mu nepřál; ten si umínil, že musí vyzkoumat, co on s koňmi dělá. Tak i učinil.
Jednoho večera vloudil se do konírny, a za kupu sena v koutě nahromaděného se schovav, čekal na Janka. Když se již úplně setmělo, vešel Janko do konírny bez světla; když závoru zastrčil, vyňal z pod košile bílý šátek, v němž zabalené měl zlaté péro z ptáka Ohniváka. Položiv šátek na okno rozbalil ho a v tom okamžení se rozlila z něho záře po celé konírně. Janko sejmul čapku, pověsil na hřebík, svlékl kabát a začal koně čistit a česat jednoho po druhém, vesele si přitom zpívaje. Když byl s prací hotov, zabalil zlaté péro zase do šátku a teprve ulehl na seno vedle svého koníka.
Když se rozbřesklo, vykradl se zrádný sluha zpoza kupy a uviděv, že Janko tvrdě spí, vzal péro i s šátkem a tiše, jak přišel, odešel. Jak nastal bílý den, pospíšil sluha ke králi, zlaté péro mu odevzdal a vše vypověděl, jak a kde k němu přišel. Král ho vyslechl a potom si poslal pro Janka. Líbilo se králi péro a myslel si, když jedno péro tak svítí a tak krásné je, což teprve celý pták!
Když se Janko před krále dostavil, příkře se na něho král podíval a hněvivým hlasem promluvil:
„Jak ses mohl opovážit skrývat přede mnou zlaté péro z ptáka Ohniváka, za to jsi si smrt vysloužil!“
„Ach, odpusťte, Vaše Milosti pane králi, nemyslel jsem, že by se Vám to jedno péro tak zalíbilo,“ omlouval se Janko.
„Odpustím Ti, ale musíš mi donést ptáka Ohniváka, když nedoneseš, budeš o hlavu kratší!“ S těmi slovy se král od něho odvrátil a Janko plačky vrátil se do konírny.
„Pročpak, Janko, pláčeš, co Ti je?“ ptal se ho koník.
„Ach jakpak nemám plakat a naříkat, koníku můj drahý, když mně král rozkázal, abych mu donesl ptáka Oniváka, a když mu ho nedonesu, že budu o hlavu kratší! Běda mně, kdepak já najdu ptáka Ohniváka!“
„Vždyť víš, co jsem Ti říkal, že Ti to zlaté péro nejprve k zlému, potom k dobrému bude. No neplač, vždyť já Ti pomohu. Ale dříve žádej od krále korýtko zlaté pšenice a hedvábnou síť. Potom naber potravy, vsedni na mě a vydáme se na cestu.“ Janko vrátil se ke králi, prose, aby se mu dalo korýtko zlaté pšenice a hedvábná síť. Král nařídil, aby se mu ihned vše, co žádá, vydalo. Když měl Janko všecko připraveno, vložil to na koně, vsedl i sám na něho a v okamžení byli ze vrat.
Jeli, jeli mnoho dní, až přijeli za vysoké hory, za široké doly ke zlatému vrchu. Tu se koník zastavil a pravil Jankovi:
„Vezmi síť a zlatou pšenici a jdi na ten vrch, co tu vidíš; na vrchu je studánka a k té studánce přilétají každou noc ptáci Ohniváci napít se. Kolem té studánky nasýpej zlatou pšenici; přilétnou ptáci, budou zobat a v tom okamžení musíš rychle jednoho chytit. Až ho budeš mít, dej ho do sítě a zavolej na mě.“ Jak koník kázal, tak Janko udělal; vzal pšenici a síť a šel na zlatý vrch; vylezl nahoru večer.
Na vrchu byla studánka a v ní voda jako křišťál čistá. Nasypal Janko pšenici okolo studánky a potom lehl na zem a číhal. Když bylo k půlnoci, osvítil se tu náhle celý vrch, jako by nad ním bylo slunce vzešlo a to přilétali ptáci Ohniváci. Jako blesk dolů k studánce se snesli, a vidouce zlatou pšenici okolo studánky rozházenou, začali hltavě zobat a o zrnka se prát. Janko obdivoval krásné ptáky a sotva dýchal, aby je nesplašil; když se ale jeden, nejkrásnější ze všech, k němu přiblížil, s rychlostí blesku lapil ho za nohu, síť přes něj přehodil, a co hrdlo stačilo, volat začal na koníka, a v témž okamžení stál koník u něho; Janko se naň vyšvihl, drže ptáka v síti, a v tu chvíli byli titam. Ale měli štěstí, neboť už ptáci Ohniváci na Janka doráželi a byli by ho jistě křídly utloukli a zobáky tělo mu rozklovali, kdyby ho byl koník zavčas neunesl.
Nevýslovná byla radost králova, když se Janko do zámku vrátil a ptáka s sebou přinesl. Obdaroval Janka bohatě a ptáka Ohniváka dal do nejpěknější jizby na zlaté bidélko a krmili ho zlatou pšenicí. Od té chvíle, co se Janko vrátil, přemýšlel onen zlomyslný sluha jen o tom, jak by Janka zničil. Janko si ho ale nevšímal, a jako dřív, tak potom jen svých koní si hleděl. Jednoho dne procházel se král po síni, kde pták Ohnivák na bidélku seděl. Náhle se zastavil a pravil sluhovi, Jankovu nepříznivci, který se tam nějakou prací zabýval:
„Větší vzácnost než tento pták, myslím, není na světě!“
„Je, Vaše královská Milosti,“ ozval se sluha, rád, že se mu příležitost naskytla Jankovi škodit.
„A kde? Jaká?“ rychle zeptal se král.
„Jak nám Janko vyprávěl, bydlí na černém moři jedna panna, které se krásou na celém světě žádná nevyrovná!“ I pozastavil se král nad touto řečí a zatoužil po krásné panně. „Dosud,“ pokračoval sluha ve své řeči, „nemohl ji nikdo chytit, ale Janko se chlubil, že by to dokázal!“
„Nu dobře; tedy Janka zavolej!“ poručil král. Zrádný sluha ihned pro Janka běžel, těše se již, že se ho navždy zbaví.
„Proč jsi mi nepověděl o mořské panně? Teď jdi a mořskou pannu mi přiveď, když mně ji nepřivedeš, budeš o hlavu kratší!“ Janko se chtěl vymlouvat, že o mořské panně neví, ale král mu nedal k řeči přijít, z jizby ven ho vyhnal a přikázal, aby se ihned na cestu připravoval.
Plačky vešel Janko do konírny.
„Proč pláčeš, Janko?“ ptal se koník.
„Ach koníčku můj drahý, jakpak nemám plakat, když mě král posílá pro mořskou pannu, a když mu ji nepřivedu, budu o hlavu kratší!“ naříkal si Janko.
„No neplač; bude to těžká práce, ale neboj se; pomohu Ti. Ale dříve žádej od krále bílý, zlatem tkaný stan a zlatý stolek a všelijaké na něj drahé věci ze zlata, ze stříbra. Také fujaru vezmi. Když to budeš mít, i potravu, vydáme se na cestu.“ Janko šel ke králi a prosil o stan, o stolek, o zboží a potravu, jak mu koník nařídil; a král rozkázal, aby se mu ihned vydalo vše, co žádá.
Maje vše v pořádku, naložil věci na koně, i sám nasedl a bez meškání na cestu se vydali. Jeli přes hory, doly, přes širé pustiny, mnoho dní jeli, než k moři dojeli.
„Nu, tu jsme, to je černé moře,“ pravil koník, když nedaleko břehu mořského se zastavil, „teď sesedni dolů a poslouchej, co Ti řeknu. Nejdříve postav na kraj moře stan, do stanu postav zlatý stolek a na stolek vylož drahé věci, které u sebe máš. Potom usedni před stan a čekej; každý den v poledne projíždí se mořská panna, dcera mořského krále, v zlatém člunku po moři. Až ji uvidíš, začni pěkně na fujaru hrát, aby Tě uslyšela. Když Tě uslyší, připluje k břehu se svými pannami a bude se Tě vyptávat, kdo jsi a odkud jsi; pověz jí, že jsi kupec, že máš ve stanu drahé věci, aby si je šla prohlédnout. Když se bude na věci dívat, nemeškej, chyť ji za pravou ruku a zavolej na mě!“
Poté ustoupil koník stranou a Janko šel na pokraj moře. Tam postavil bílý, zlatem tkaný stan, do stanu postavil zlatý stolek a na stolek rozložil všelijaké drahé á krásné šperky. Potom vzal fujaru a sedl před stan, oči z moře nespouštěje. Tu k polední době viděl daleko na moři cosi se lesknout, jako by zlatá kachnička po vodě plavala. Nebyla to ale kachnička, byla to zlatá lodička a v ní seděla mořská panna se svými pannami, které veslovaly stříbrnými vesly. Když poznal Janko, že to mořská panna, začal utěšeně na fujaru hrát.
I zaslechla píseň jeho mořská panna, a chtíc zvědět, kdo to tak líbezně hraje, obrátila lodičku k břehu. Tu viděla sedět Janka před zlatoskvoucím stanem. Když připlula ke kraji, Janko k ní přistoupil, pěkně se jí poklonil a na její otázku, odkud a kdo je a kam jede, pravil:
„Jsem kupec z daleké země, krásná panno. Chceš-li, vejdi do stanu a prohlédni si moje zboží. Mám pěkné, drahé věci, možná, že se Ti něco zalíbí,“ pobízel Janko lahodnými slovy mořskou pannu. Nedala se dlouho pobízet a vstoupila se svými pannami do stanu.
I obstoupily zlatý stolek a oči všech se pásly chtivě na krásných špercích. Janko nechal je dívat se a vyčkával chvíle. Tu když se mořská panna k němu obrátila, ptajíc se, co by za všechno zboží žádal, uchopil ji za pravou ruku, místo odpovědi zavolal na koníka, a spatřiv ho v témž okamžení u sebe stát, jak střela vyšvihnul se i s pannou na něho a pryč uháněl. Než se panny vzpamatovaly a mořského krále zavolaly, byl Janko s pannou za horami.
Neslýchaného bylo v zámku divení, když se Janko vrátil a pannu krásy nevídané s sebou přivedl. Král nevěděl radostí co počít a bohatě Janka obdaroval, že mu tak krásnou nevěstu přivezl. Ale Janka málo těšila králova přízeň a dary, on by mnohem raději byl mořskou pannu chtěl než všecko královo bohatství. Ani mořská panna, co do zámku vkročila, nebyla veselá, nezasmála se, ani mluvit nechtěla a jen smutně po zámku chodila. Krále smutek její nesmírně rmoutil a nevěděl již co počít, aby se jí zavděčil, neboť jakkoli starý, vášnivě si krásnou pannu zamiloval. Nemohl bez ní ani chvíli být a jen stále na ni naléhal, aby svatbu měli. Jednou, když se jí zase ptal, kdy budou svatbu slavit, odpověděla mu panna:
„My spolu nemůžeme svatbu mít, protože já jsem mladá a Ty starý!“
„To je pravda, ale i když jsem starý, přece Tě budu milovat jako mladý!“ odpověděl král, uražen jejími slovy. Mořská panna zavrtěla hlavou a odpověděla:
„Moje líce růžemi prokvétá, Tvoje hlava sněhem zapadá, to se nesrovnává, já Tebe, starce, milovat nemohu!“
„Ach běda mně, co mám dělat, vždyť já se mladým udělat nemohu!“
„Kdybys měl živou a mrtvou vodu, udělal by ses mladým,“ odpověděla mořská panna. Tu chvíli zavolal král sluhu a kázal mu poptat se po živé a mrtvé vodě. Sluha, Jankův to nepřítel, šel, ale záhy se vrátil s vyřízením, že není ani živá ani mrtvá voda k dostání. Zarmoutil se král, ale sluha ho potěšil řka mu, aby Janka pro ni poslal. Ihned si dal král Janka zavolat, a když se Janko dostavil, kázal mu přinést živou i mrtvou vodu .....
„a když tu vodu do tří dnů nedoneseš, na kusy Tě dám rozsekat!“
Nebožák Janko, co měl říci, smutný, bědující šel do konírny.
„Nu Janko, co zase běduješ, co Ti je?“ ptal se ho koník.
„Ach koníčku můj drahý, jakpak nemám bědovat, když mě král posílá pro živou a mrtvou vodu. Když ji nepřinesu, že prý mě dá na kusy rozsekat.“
„Nu, jen se neboj, vždyť já Ti pomohu; ale dříve žádej od krále dvě malé lahvičky na vodu, ale tak lehké, aby je pták unesl. Až Ti je král dá, vezmi i potravu a vydáme se na cestu.“ Potěšen vrátil se Janko ke králi a prosil o dvě lahvičky, lehké, aby je ptáče uneslo. I kázal král zhotovit ihned lahvičky z měchýřů a Jankovi je odevzdat. Maje lahvičky i potravu nasedl na koně a ten uháněl s ním na křídlech větru, až dojeli k jednomu hlubokému lesu.
Tam koník zastavil a kázal Jankovi, aby slezl; když slezl, pravil mu koník:
„Ty se skryj tady za ten buk, já si lehnu na zem a budu dělat mrtvého. Za chvíli přiletí vrány a budou mě chtít trhat. ..... Pohleď, tam je vidím nahoře na stromě, párek a mladé. ..... Až si na mě sednou, dej pozor, abys to mladé chytil. Staří se uleknou, budou Tě prosit, abys ho pustil, ale Ty ho nepouštěj a pověz, že ho zabiješ, když Ti nepřinesou živou a mrtvou vodu. Dej jim potom lahvičky, ale vráně podrž u sebe!“
Janko skryl se tedy za buk a kůň se natáhl na zem jako zdechlý. Po nějaké chvíli slítly vrány dolů a sedly na koně, majíce jej za mršinu. Tu se Janko vykradl zpoza buku a mladé vráně šťastně pod čapku chytil.
„Ach nezabíjej, dobrý člověče, naše mládě, vždyť my se Ti chceme vším dobrým odsloužit!“ prosila stará vrána.
„Jen tehdy Vám mládě Vaše pustím, když mi donesete živou a mrtvou vodu!“
„Doneseme, doneseme!“ vzkřikli staří jedním hlasem. Janko jim dal každé jednu lahvičku a vrány zamávaly křídly a v okamžení Jankovi z očí zmizely. Když vrány ulítly, koník vstal. Janko vráně pevně držel a s toužebností očekával návrat starých. Minul den, minula noc, a druhý den zrána od východu přilétají dvě vrány a přímo pod buk k Jankovi, nesouce každá jednu lahvičku v zobáku. Vzal jim Janko lahvičky, ale na radu koníka, než jim vráně pustil, roztrhl ho, mrtvou a živou vodou namazal a teprve pustil. Vráně zatřepetalo křídly a čerstvé a zdravé se starými odletělo. Přesvědčiv se takto, že ho neoklamali, nasedl na koně a ten jako na větru domů s ním uháněl.
Přišli právě v určenou dobu. Když Janko koníka do konírny zavedl, když ho pohladil, políbil na hrdlo, jak vždycky dělával, děkuje mu za jeho věrnost, šel ke králi, který s toužebností ho již očekával. Janko dal králi lahvičky s vodou a král je dal mořské panně.
Panna vzala lahvičky do jedné ruky, druhou rukou vzala ze stěny meč, a podávajíc ho Jankovi a pravila:
„Nu, králi, klekni a Janko ať Ti hlavu setne, já Tě potom touto vodou umyju a budeš mladý a krásný!“ I ulekl se král těch slov a nechtěl si dát hlavu stít. I řekla panna:
„Aby ses přesvědčil, ať tedy Janko klekne a setneš mu hlavu Ty!“
S tím král souhlasil. Janko bez bázně klekl a král mu hlavu sťal. Mořská panna ale hlavu vzala, nejdřív mrtvou vodou umyla, na pravé místo nasadila, potom živou obmyla a Janko vyskočil krásnější, než kdy byl, jen zlatý pruh zůstal mu okolo hrdla. Když to král viděl, spadla z něho všecka bázeň, klekl a sám meč Jankovi podal, aby mu hlavu sťal. Janko se zdráhal, ale když mu i panna kázala, vzal meč a králi hlavu sťal. Princezna mu podala mrtvou vodu, aby ho umyl a hlavu mu nasadil, živou vodu ale hodila oknem ven. Král zůstal mrtev.
Mořská panna svolala ihned všecko dvořenínstvo, a když se vše sběhlo, ukazujíc na Janka, pravila:
„Ten je můj ženich a Váš král!“
A všichni jásali a radovali se, že mají krásného krále a královnu! Zrádný sluha vida, že Janko se králem stal, v zámku se nezdržoval.
Jankova první cesta co krále byla ke koníkovi, ale koníka nikde nebylo ..... zmizel. Janko měl krásnou mořskou pannu za ženu, a když si potom i staré rodiče přivedl, nechybělo mu k úplnému štěstí nic více.