Pták Noh

Byl jednou jeden král. Kdy panoval a jak se jmenoval, to už doopravdy nevím. Ale co vím, syna neměl žádného, jenom jednu jedinou dcerku a ta byla pořád nemocná, žádný doktor ji nemohl vyléčit. Až jeden mudrc tomu králi předpověděl, že se mu dcerka uzdraví po jablkách. A tak dal po celém království vyhlásit, kdo jeho dceři přinese jablka, po kterých by se uzdravila, ten že ji dostane za ženu a stane se králem.
Doslechl se o tom taky jeden sedlák, který měl tři syny. Přijde domů a povídá tomu nejstaršímu:
„Jdi nahoru na komoru, naber plný košík těch pěkných jablek s červenýma tvářičkama a zanes je ke dvoru: třeba se po nich královnička uzdraví a Ty se s ní budeš smět oženit a staneš se králem.“
Oldra, tak se ten chasník jmenoval, poslechl tatíka, nabral si jablek a vydal se na cestu. Když už hezkou chvíli šel, najednou potkal malého šedivého mužíčka a ten se ho zeptal, co v tom košíku má. A Oldra, bůhví co ho to napadlo, povídá:
„Žabí stehýnka.“
Mužíček na to:
„No budiž, ať to tak je a zůstane,“ a šel dál.
Konečně došel Oldra k zámku a dal se ohlásit, že má jablíčka, po kterých se královnička uzdraví, když jich pár sní.
Král z toho měl náramnou radost, hned si dal Oldru přivést, ale ouvej ! Když synek košík odkryl, měl v něm místo jablek doopravdy žabí stehýnka, ještě sebou cukala. Král se rozhněval a dal ho vyhnat.
Když se milý žabař vrátil domů, vyprávěl tatíkovi, jak pochodil. A tatík hned poslal mladšího syna, Samek se jmenoval. Ale tomu se vedlo docela stejně jako Oldrovi. No, taky potkal malého šedivého mužíčka a ten se ho zeptal, co to v tom košíku nese. Samek taky pleskl, co mu slina na jazyk přinesla:
„Štětiny,“ povídá.
A mužíček na to:
„No budiž, ať to tak je a zůstane.“
Když potom přišel ke královskému zámku a říkal, že nese jablka, po kterých se může královnička uzdravit, nechtěli ho vůbec do zámku pustit: prý tady jeden takový už byl a dělal si z nich blázny. Ale Samek pořád stál na svém, že taková jablka jistojistě má, jen aby ho pustili dovnitř. Nakonec mu uvěřili a dovedli ho ke králi. Jenže když svůj košík odkryl, měl tam, to se ví, štětiny. Tentokrát už se král přeukrutně dopálil a dal Samka ze zámku vypráskat bičem.
Když se milý štětinář vrátil domů, taky se musel pochlubit, jak pochodil. A teď přišel nejmladší chlapec, tomu všichni říkali jen hloupý Janeček, a ptal se tatíka, jestli by se směl taky vydat s těmi jablky.
„To tak,“ povídá tatík, „Ty bys byl zrovna ten pravý, už na Tebe čekají! Když ti dva chytří nic nepořídili, copak bys teprve pořídil Ty?“
Jenže chlapec se nedal:
„Ať je to jak chce, tatínku, já půjdu taky.“
„Jdi mně pořád, hlupáku, to musíš počkat, až se Ti v kotrbě trochu rozsvítí,“ odbyl ho tatík a obrátil se k němu zády.
Ale Janeček ho zezadu zatahal za šos:
„Ať je to jak chce, já půjdu taky.“
„Inu pro mne za mne, tak si teda jdi, však se zas vrátíš, oni si Tě tam nenechají,“ odpověděl mu otec jedovatě. Ale chlapec měl ukrutnou radost a poskočil si. „Tak, teď mi tu ještě vyváděj jako blázen, Janku jankovitá, Ty jsi den ode dne hloupější,“ zlobil se tatík.
Ale Janeček si z toho nic nedělal a nenechal si tím radost pokazit. Protože byla už hnedle noc na krku, povídal si, že počká do rána, že by dnes už stejně ke dvoru pana krále nedošel. V noci v posteli ani usnout nemohl, a když si na chvilku přece jen zdříml, zdálo se mu o krásných pannách, o zámcích, pletlo se mu v hlavě samé zlato a stříbro a vůbec všecka možná nádhera.
Časně zrána se vydal na cestu, a to se ví, hned taky potkal malého, zakrslého mužíčka v šedivých šatičkách a ten se ho zeptal, co to v tom košíku nese.
Janeček mu odpověděl, že nese jablka, po kterých se má královnička uzdravit.
„No budiž,“ povídá mužíček, „ať taková jsou a zůstanou.“
Jenže u brány královského zámku nechtěli Janečka za živý svět pustit dovnitř, ne a ne: prý tam byli už dva takoví, co říkali, že nesou jablka, a zatím měl jeden žabí stehýnka a druhý štětiny, hanba mluvit. Ale Janeček se nedal, pořád svatosvatě ujišťoval, on že doopravdy nemá žabí stehýnka ani štětiny, ale zlaté renety, nejpěknější jablíčka, jaká se v celém království rodí. A protože mluvil tak pěkně, jak se sluší a patří, pomysleli si strážcové v bráně, že jistě nelže, a pustili ho. A pane, udělali dobře: když Janeček před králem svůj košík odkryl, zasvítila z něho jablíčka jako zlato a tvářičky se jim červenaly ..... inu, k nakousnutí. Král se zaradoval, hned jich pár poslal své dcerce, a teď jenom s úzkostí čekal, až někdo přijde povědět, jaký mají účinek. A netrvalo dlouho, už tady někdo přichází. A co myslíte, kdo to asi byl? Sama dcera! Sotva nějaké to jablíčko snědla, hned vyskočila zdravá z postele. Jakou ten král měl radost, to se nedá ani vypovědět. Jenomže teď měl tu dcerku dát Janečkovi za ženu, a to on nechtěl, povídal, že mu nejdřív musí udělat takový člun, aby jezdil po suché zemi ještě lip než po vodě.
Janeček tu podmínku přijal a šel domů a vyprávěl, jak pochodil. Tatík neřekl tak ani tak, ale hned poslal do lesa Oldru, aby takový člun udělal.
Synek pilně pracoval, pohvizdoval si k tomu, dílo se mu pěkně dařilo. V poledne, když slunce stálo nejvýš, přišel zas malý šedivý mužíček a zeptal se ho, co to dělá.
Oldra mu odsekl na půl úst:
„Hrábě a cepy.“
A šedivý mužíček povídá:
„No budiž, ať to tak je a zůstane.“
Večer si Oldra myslel, že už má člun udělaný, ale když do něho chtěl vsednout, byly to najednou samé hrábě a cepy.
Druhého dne šel do lesa Samek, ale dopadlo mu to docela stejně jako Oldrovi, jenže domů přinesl putnu.
Třetího dne šel konečně sám hloupý Janeček. Dělal jen což, piloval a sekal, až se ty pádné rány po celém lese rozléhaly, a k tomu si vesele prozpěvoval a pohvizdoval. A zase přišel ten malý mužíček, v pravé poledne, když bylo největší horko, a optal se ho, co to dělá.
„Člun dělám,“ povídá Janeček, „takový, aby jezdil po suché zemi ještě lip než po vodě,“ a hned vykládá proč: až ho dodělá, že dostane tu královničku za ženu.
„Budiž,“ povídá mužíček, „ať z toho takový člun je a zůstane.“
Večer, když už se slunko sklánělo k západu, byl Janeček doopravdy hotov se svým člunem, a byla to i loď i povoz, obojí dohromady. Vsedl clo něho a vesloval ke královskému zámku. A milý člun ujížděl s větrem o závod. Král ho uviděl už zdaleka, ale svou dceru Janečkovi pořád ještě za ženu dát nechtěl. Povídal, že nejdřív ještě musí ohlídat sto zajíců od časného rána až do pozdního večera, a jestli mu bude chybět jeden jediný, že tu jeho dcerku nedostane.
Janeček byl i s tímhle svolný. Hned nazítří šel se svým stádem na pastvu a bez přestání dával pozor, aby mu některý zajíc neutekl. Minulo sotva pár hodin, a najednou je tu služebná ze zámku a povídá Janečkovi, aby jí honem dal jednoho zajíce, že přijela návštěva. Jenže Janek se hned dovtípil, proč chce zajíce, a odpověděl, že jí žádného nedá, že to může počkat na zítřek, a dodal:
„Čerstvou zaječí pečínkou by pan král tu návštěvu stejně moc neuctil, zajíc se musí odležet.“
Ale služebná se nedala tak lehko odbýt a nakonec začala i hubovat, co prý si to dovoluje. A tak Janeček povídá:
„Jestli si pro zajíce přijde sama královnička, jednoho jí dám.“
Služebná to v zámku vyřídila a královská dcerka se tam sama vydala.
Zatím k Janečkovi přišel zase ten mužíček a zeptal se ho, co tady dělá. On na to, že musí hlídat sto zajíců, aby mu žádný neutekl, potom prý se bude smět s královničkou oženit a bude králem.
„Tak dobře,“ povídá mužíček, „tuhle máš píšťalku, a jak Ti některý uteče, stačí jen zapískat, a hned se zas vrátí.“
Když tam královnička přišla, dal jí Janek beze všech řečí zajíce do zástěrky. Ale sotva od něho byla asi tak sto kroků, milý Janek zapískal, zajíc jí vyskočil z klína a horempádem upaloval zpátky do stáda. Když už se pomalu stmívalo, zapískal pasák zajíců ještě jednou, přesvědčil se, jestli jsou tu všichni, a hnal je zas pěkně k zámku.
Král se podivil, jak to Janek dokázal, uhlídat sto zajíců, aby mu žádný neutekl. Ale svou dcerku mu zas ještě nechtěl dát: nejdřív prý mu ještě musí přinést péro z ocasu ptáka Noha.
Janeček se hned po ránu vydal na cestu a chutě rázoval pořád pryč. Večer přišel k jednomu zámku a požádal tam o nocleh, protože tenkrát ještě žádné hospody nebyly. Zámecký pán milerád svolil a zeptal se ho, kam má namířeno.
„K ptáku Nohovi,“ odpověděl Janek.
„Podívejme, k ptáku Nohovi? Říkává se, že on všecko ví, a já jsem ztratil klíč od jedné železné pokladnice. To byste se mohl optat, kde ten klíč je, buďte tak dobrý.“
„I to se rozumí,“ povídá Janek, „to já rád udělám.“
Časně ráno šel zase dál a cestou přišel k jinému zámku a zas tam zůstal přes noc. Když zámečtí uslyšeli, že jde k ptáku Nohovi, vyprávěli mu, že mají jednu dcerku nemocnou: už prý zkoušeli všechno možné, ale žádný lék jí nepomohl. Tak aby on byl té dobroty a zeptal se ptáka Noha, co by mohlo dcerku uzdravit. Janek slíbil, že jim to rád udělá, a šel dál.
Najednou přišel k veliké řece a tam byl místo pramice u přívozu veliký, velikánský muž, který musel všechny lidi přenášet. Muž se nejdřív Janečka zeptal, kamže ho cesta vede.
„K ptáku Nohovi,“ povídá Janek.
„No, až k němu přijdete,“ povídá muž, „zeptejte se ho taky, proč já tu musím přenášet lidi přes vodu.“
„I pročpak ne, božíčku, to já se Vám rád pozeptám,“ sliboval Janek. A muž ho vzal na ramena a přenesl ho na druhý břeh.
Janeček zas šel, až konečně došel mezi vysoké skály a tam nalezl dům ptáka Noha. Ale v tu chvíli byla doma jenom jeho žena, pták sám ještě ne. Požádal ženu o nocleh, ale ona zavrtěla hlavou:
„Holenku, tady zůstat nemůžete, to je dům ptáka Noha.“
„Toho já zrovna hledám,“ povídá Janek, „mám přinést jedno péro z jeho ocasu.“
„Co Vás napadá,“ hrozila se žena, „radši se honem vraťte, pták Noh tady člověka nesmí najít, každého sežere.“
„Ale když já to péro musím přinést, jinak mi královničku nedají,“ řekl Janeček a všechno jí to vypověděl: o jablkách, o člunu, o zajících i o šedivém mužíčkovi, co mu pomáhal.
„Milý zlatý,“ povídá žena, „je to těžká věc, ale abyste věděl: když Vám pomohl mužíček, já Vám taky pomohu. Pták Noh líhá v téhle posteli. Lehněte si pod ni, a v noci, až bude tvrdě spát, můžete jen natáhnout ruku a péro mu z ocasu vytrhnout.“
Janeček jí potom vyprávěl, že má od ptáka Noha ještě vyzvědět tři věci: V jednom zámku ztratili klíč od pokladnice, kde prý je ten klíč? A zas v jiném zámku mají jednu dceru nemocnou, co by ji mohlo uzdravit? A nedaleko odtud je veliká řeka a jeden muž tam lidi přenáší přes vodu, proč to prý musí dělat?
Žena mu slíbila, že se na ty tři věci zeptá sama, aby jen dával pozor, co pták Noh odpoví, a Janeček se brzy uložil pod postel.
Večer pták Noh přiletěl domů, a jen vejde do světnice, hned povídá:
„Ženo, čichám člověčinu.“
„Jakpak ne,“ povídá žena, „jeden člověk tu dneska byl, ale už je zas pryč.“
Pták Noh se s tím spokojil a usedl k večeři.
Asi o půlnoci, když pták Noh chrápal, až se všecko otřásalo, natáhl Janek ruku a vyškubl mu z ocasu péro. Pták Noh byl mžikem vzhůru a povídá:
„Ženo, čichám člověčinu, a tak se mi zdá, že mě někdo zatahal za ocas.“
„To se Ti opravdu zdálo jenom ve snu,“ řekla žena. „Vždyť jsem Ti už říkala, že tady dneska nějaký člověk byl, ale už je zas pryč. A taky mi všelicos vyprávěl, o čem Ty mi nepovídáš. V jednom zámku prý ztratili klíč od pokladnice a pořád ho nikdo nemůže najít.“
„Inu, blázni,“ povídá pták Noh, „ten klíč leží ve dřevníku pod hromadou dříví hned za dveřmi.“
„A potom ještě říkal, že v jiném zámku mají jednu dcerku nemocnou a už si nevědí rady, co jí dát, aby se uzdravila.“
„Inu, blázni,“ povídá pták Noh. „Pod schody do sklepa si ropucha udělala hnízdo z jejích vlasů, a kdyby ta dcerka své vlasy zase dostala, byla by zdravá.“
„A potom taky říkal, že někde poblíž je tu řeka a jeden muž přes ni musí lidi přenášet, proč to?“
„Taky blázen,“ povídá pták Noh. „Kdyby jednou někoho uprostřed řeky složil do vody, nemusel by potom už nikoho víc přenášet. Ale teď už toho vyptávání nech, nebo se nevyspím.“
Časně ráno pták Noh vstal a odletěl. Milý Janek se za chvíli vysoukal zpod postele a nic si z toho nedělal, že je celý rozlámaný a nevyspalý: vzácné péro už měl a taky vyslechl, co pták Noh říkal o tom klíči a o nemocné i o tom nešťastníkovi u vody. Nohova žena mu pro jistotu všechno ještě jednou zopakovala, aby to nezapomněl, a Janeček se zas vydal k domovu.
Nejdřív přišel k tomu velikánovi u řeky. Ten se hned ptal, co prý pták Noh říkal. Ale Janek si poručil, aby ho nejdřív přenesl, že mu to poví až na druhé straně, a muž ho přenesl. Když už stáli na břehu, pověděl mu Janek, že má jednou někoho uprostřed řeky složit do vody, a potom už nebude musit nikoho přenášet. Muž se náramně zaradoval a nabízel Jankovi, že ho z vděčnosti ještě jednou přenese tam a zpátky. Ale Janeček poděkoval, to že nemusí být, ať si tu námahu uspoří, jemu že to takhle docela stačí, a šel svou cestou.
Když přišel do zámku, kde měli dcerku nemocnou, vzal ji na rameno, protože nemohla chodit, snesl ji po schodech do sklepa, pod posledním stupněm sebral to ropuší hnízdo a dal jí ho do ruky. Ona mu hned seskočila s ramene a byla úplně zdravá. Otéci matka Janečkovi tuze děkovali, snášeli mu dary ze zlata i ze stříbra a byli by mu dali všechno, co by jen chtěl. Tak dostal ještě krávy, ovce a kozy.
Když potom Janek přišel do druhého zámku, zaskočil tam hned do dřevníku a za dveřmi pod hromadou dříví opravdu klíč našel a pánovi ho přinesl. Pán měl takovou radost, že za odměnu Jankovi dal pěknou hromádku těch zlaťáků, které v pokladnici byly, a aby to lip unesl, přidal mu pěkného koně.
Když Janeček přišel ke králi a ten viděl, že má plno peněz, zlata a stříbra a ještě si vede krávy, ovce a kozy, zeptal se ho, kde to všechno dostal. Janek odpověděl:
„Poslal jste mě k ptáku Nohovi, on je nejmoudřejší pod sluncem, ví, co kdo potřebuje, a tohle všechno pochází od něho.“
Král si pomyslel: To by se mi taky hodilo! O vzácné péro už ani moc nestál a tolik se ulakomil na ty dary, že se taky vydal na cestu k ptáku Nohovi. Ale když se dostal k té velké řece, tu máš: on byl první, kdo tam po Jankovi přišel, a ten přenosník ho uprostřed složil do vody a šel pryč. Král už se domů nikdy nevrátil, a protože nikomu nepověděl, kam jede, ani ho nemohli jít hledat.
Janeček si potom vzal tu královničku za ženu a byl z něho král a kraloval tuze moudře, prý proto, že péro z ptáka Noha nosil pořád při sobě a v noci na něm spával, měl ho pod poduškou.