Psí pohádka

Byl jednou jeden pes malého vzrůstu, ale ty zubiska měl, to se musí nechat! A bílý byl, jako zrovinka napadaný sníh. Kromě zahrabávání kostiček a běhání za vlastním ocáskem ho trápilo ještě něco...jaké by to asi bylo, kdyby nebyl psem, ale zcela jiným zvířátkem? Co třeba takový polární medvěd? Za jeho běloskvoucí barvu kožichu by se nemusel stydět kdejaký lední medvěd, o tom žádná! Nebo taková žirafa? Díky dlouhému krku musí vidět až do Austrálie! A tak náš pejsek nahodil smutný kukuč a bloumal po opuštěných ulicích.

"Copak tak smutně?", ozvalo se za jeho zády. Pejsek úlekem povyskočil...kouká doprava, doleva a pak ho spatřil. Směšně vypadajícího muže, který byl oblečen ve fialovém hábitu a na hlavě mel klobouk té samé barvy. Představil se jako čaroděj Hubert, který čas od času zavítá do lidského světa, aby se dozvěděl co je nového. A taky mimochodem zmínil, že má dnes narozeniny. Není mu o nic víc a ani o psí chlup míň jak šest tisíc třiapadesát let. Než mu pejsek s údivem stačil poblahopřát, posteskl si čaroděj, že na své narozeniny jaktěživ neviděl smutnějšího tvora, jako je právě pejsek a že ho chce rozveselit. K tomu však že potřebuje vědět, co pejskovi schází. "Je to zahrabaná kostička nebo nějaká psí slečna?", tázal se. Ale pejsek vrtěl hlavou že ne a začal mu vykládat o polárním medvědovi, o žirafách a o kdejakých známých a neznámých druzích zvířat, až z toho byl čaroděj Hubert celý tumpachový.

Pak se zamyslel a řekl, že s tím se přece dá něco udělat. Vytáhl kouzelnou hůlku a spustil:

" Abraka, dabraka a psí chlup,
ať nebolí tě nikdy zub,
abraka, dabraka - žirafa,
ať vyzkoušíš, co tolik tě láká!
Čáry, máry ať je tak, jak chci,
neb smutek k mé oslavě nepatří!"

A rázem z malého pejska vyrostl napřed dlouhatánský krk, pak dlouhé nohy, za jejichž délku by se nemusela stydět leckterá modelka a místo pejska stála před kouzelníkem vysoká žirafa. " To by šlo", řekla a odkráčela pryč. Kolik věcí z té výšky zahlédla! Až na malé závratě se pejsek cítil báječně! Jako by se žirafou byl narodil. A tak pejsek užíval žirafího života, dokud nepocítil obrovskou chuť vyhrabat si před časem dobře schovanou kostičku. Ale jak na to s tak dlouhým krkem? A i když se měl v žirafím těle jakš-takš dobře, přece se jenom necítil zcela ve své kůži, a proto vyhledal čaroděje.

" Ne, ne, není to ono", říkal mu pejsek sklesle. A čaroděj hned, že hodně věcí se napoprvé nepodaří a že zkusí něco jiného. Vytáhl svou kouzelnou hůlku a spustil:

"Abraka, dabraka a psí chlup,
ať nebolí tě nikdy zub,
abraka, dabraka slon,
ať jsi velký, jako on!
Čáry, máry, ať je tak jak chci,
neb smutek k mé oslavě nepatří!"

A rázem se z žirafy vyklubal obrovský slon, s chobotem a ušima, prostě se vším, co má takový pořádný slon mít. A tak pejsek, celý šťastný ve sloní kůži, rozběhl se ulicemi, div že chodníky pod jeho tíhou nepopraskaly. Chobotem nabíral vodu z fontány a vystřikoval ji, přesně tak, jak to chtěl vždycky udělat. Pak ale dostal chuť pořádně si zaběhat za ocáskem. Pro své velké sloní pozadí však svůj ocas ani nezahlédl, natož za ním běhat. A tak zase sklesle přišel za čarodějem, že se nějak necítí ve své kůži. " To nic, to nic", poskakoval kolem pejska čaroděj. "Vše napravíme"...vytáhl kouzelnou hůlku a spustil:

• "Abraka, dabraka a psí chlup,
• ať nebolí tě nikdy zub,
• abraka, dabraka - velryba,
• nezkusit to by byla chyba!
• Čáry, máry, ať je tak, jak chci,
• neb smutek k mé oslavě nepatří!"

A rázem se na zemi plácala obrovská velryba, která lapala po dechu. Proto čaroděj mávl hůlkou ještě jednou a přičaroval velkou káď. Ale to nebylo nic pro psa. On vodu nerad a proto sebou divoce házel a vodu šplouchal na všechny strany. " Jsem to ale nemehlo", poskakoval čaroděj. "Pes a voda"!, jak jsem na to mohl nepomyslet. A rázem místo velryby plaval v kádi pes. Celý mokrý, zíral sklesle na čaroděje.

Ale čaroděj pořád radostně poskakoval a že prý zkusí něco, co by se mohlo pejskovi líbit, vytáhl hůlku a spustil:

"Abraka, dabraka a psí chlup,
ať nebolí tě nikdy zub,
abraka, dabraka - kočka,
psí bouda na tebe počká!
Čáry, máry, ať je tak, jak chci,
neb smutek k mé oslavě nepatří!

"Mňáááu", před čarodějem stála běloskvoucí kočka! Rázem se však objevilo staré psisko s dechem horším, než zkažené vejce. A namířilo si to přímo k bílé kočce! Ta pelášila, sic ji nohy stačily, vyškrábala se na nejbližší strom, kde musela čekat snad celou noc, než psisko odešlo. Ani v kočičí kůži se pejsek necítil dobře, to rozhodně ne! Při cestě k čarodějovi se dušoval, že až bude opět psem, přestane pronásledovat ty chuděrky kočky.

" Tak co, uhodil jsem hřebíček na hlavičku? ", ptal se zvědavě čaroděj, když se bílá kočka objevila. "Ne, ne, kdepak", koukala smutně. A když už čaroděj znovu vytahoval hůlku, aby ji proměnil v něco jiného, řekla že si opravdu přeje být zase psem.

A tak čaroděj naposledy mávl hůlkou a z bílé kočky byl opět náš běloskvoucí pejsek. Mohl si vyhrabat kostičku a opět chytat svůj ocásek. Bylo táák krásné být opět sám sebou!

Zdroj: http://www.karcoolka.cz/pohadky-o-zviratkach/91-psi-pohadka.html