Protančené střevíčky

Byl jednou jeden král a ten měl dvanáct dcer, jednu krásnější než druhou. Princezny spaly všechny v jedné ložnici, a jak večer ulehly, král vlastní rukou dveře zamkl a zastrčil závoru. Ale když ráno odemkl, den co den viděl, že dcery mají střevíce protančené, a nikdo nemohl vyzvědět, jak se to stalo. Nakonec dal král vyhlásit, že kdo vypátrá, kde princezny v noci tancují, může si jednu z nich zvolit za manželku a po jeho smrti kralovat. Ále kdo se přihlásí a za tři dny a tři noci to nevypátrá, ten propadne katovi.
Netrvalo dlouho, a přihlásil se jeden králevic, že to nebezpečí podstoupí. Vlídně ho přijali a večer ho zavedli do komnaty vedle ložnice princezen. Postavili mu tam lůžko a měl dávat pozor, kam princezny chodí tancovat. A aby nemohly nic udělat tajně, zůstaly dveře mezi oběma komnatami otevřené. Jenže na králevice přišlo spaní, oči se mu zavřely a usnul. Když se ráno probudil, shledal, že všech dvanáct princezen tu noc zase protančilo: jejich střevíce, jak tu stály, měly podešve prošoupané. Stejně to dopadlo i druhého a třetího večera, a tak královicovi bez milosti srazili hlavu. Po něm přicházeli ještě jiní a jiní a hlásili se na tu nebezpečnou stráž, ale všichni to zaplatili životem.
Jednou se k tomu královskému městu ubíral chudý voják, který byl v boji raněn a nemohl už sloužit. Cestou potkal nějakou stařenku, pozdravil ji a ona se ho zeptala, kam má namířeno.
„Sám vlastně nevím,“ odpověděl voják a žertem dodal:
„Měl bych sto chutí vypátrat, kde princezny v noci protancují své střevíčky, aby mě potom udělali králem.“
„To není tak těžké,“ řekla stařenka. „Jenom nesmíš vypít víno, které Ti večer přinesou, ale musíš se tvářit, jako bys po něm usnul a tvrdě spal.“ Potom mu dala pláštík a povídá:
„Když si ten pláštík přehodíš, budeš neviditelný a můžeš se potajmu plížit za princeznami, ať půjdou kam půjdou.“
Když voják dostal tuhle radu a pomoc, najednou vzal svůj žert doopravdy: dodal si odvahy a šel se ke králi přihlásit za nápadníka. Přivítali ho stejně vlídně jako jeho předchůdce a oblékli ho do královských šatů. Večer před spaním ho zavedli do té sousední komnaty, a když si chtěl lehnout, přišla nejstarší princezna, podala mu pohár vína a čekala, až ho vypije. Jenže voják se na to přichystal, pod bradou měl přivázanou houbu, a jak pohár nahýbal k ústům, víno pomalu stékalo do houby a on sám nevypil ani kapku. Potom si lehl a za chviličku začal chrápat, jako když tvrdě spí.
Princezny to slyšely a smály se a nejstarší povídala:
„Taky si raději mohl život ušetřit.“
Potom všech dvanáct vstalo, zotvíraly skříně, truhly, truhličky, vybíraly z nich nádherné šaty a šperky, strojily se a česaly před zrcadly, hopkovaly po komnatě a těšily se na tanec. Jenom ta nejmladší povídala:
„Nevím, nevím, Vy se tolik těšíte, a mně je tak divně: jistě nás potká nějaké neštěstí.“
„Ty jsi taková putinka,“ řekla nejstarší, „pořád máš plno strachu. To už jsi zapomněla, kolik králeviců nás tu hlídalo a vždycky nadarmo? Tohle je jen obyčejný voják, ten by ani nemusel mít namícháno pro spaní, a stejně by se neprobudil.“
Když byly všechny hotovy, podívaly se nejdřív, co voják, ale ten měl oči zavřené a ležel jako kláda, ani se nehnul. A tak si myslely, že jsou v bezpečí jako jindy. Nejstarší šla a zaklepala na svou postel. Ta se hned propadla pod podlahu a princezny jedna po druhé sestoupily otvorem do podzemí, nejstarší je vedla.
Voják to všechno pozoroval a teď se dlouho nerozmýšlel: přehodil si svůj pláštík a sestupoval taky, v patách za nejmladší princeznou. Asi v polovině schodů jí trochu přišlápl šaty, ona se lekla a vykřikla:
„Co to? Někdo mě drží za šaty!“
„Nemluv hloupostí,“ řekla nejstarší, „kdo by tu byl? Uvázla jsi o hřebík.“ A šly dál a voják pořád za nimi.
Konečně došli až dolů a octli se v přenádherném stromořadí: všechno listí na stromech bylo ze stříbra a třpytilo se a lesklo, až oči bolely. Voják si povídal:
„Vezmu si větvičku, abych měl důkaz,“ a jednu si ulomil. Ze stromu přitom hrozně třesklo. Nejmladší zase zvolala:
„Něco se tu děje, neslyšely jste to prásknutí?“
Ale nejstarší řekla:
„To je střelba na uvítanou, naši princové se radují, že je už brzy vysvobodíme.“
Potom přišli do stromořadí, v kterém bylo všechno listí ze zlata, a nakonec do třetího, kde měly stromy listí z čistého démantu. Voják si z obojího ulomil větvičku a podvakrát přitom zase prásklo, že ta nejmladší sebou škubla leknutím. Ale nejstarší pořád tvrdila, že je to slavnostní střelba. Šli dál, až přišli k velikému jezeru, na něm se houpalo dvanáct loděk a v každé seděl sličný princ. Cekali tu na těch dvanáct princezen a každý teď vzal jednu k sobě. Voják přisedl do loďky s tou nejmladší. Když odrazili, řekl princ:
„Kupodivu, loďka je dnes mnohem těžší, musím veslovat ze všech sil, abych ji utáhl.“
„Čím by to bylo,“ odpověděla princezna, „vždyť s sebou nemám ani o náramek víc než jindy. Bude to asi tím teplem, sama jsem taky nějak poplašená.“
Na druhé straně jezera stál krásný, jasně osvětlený zámek, z něhož zaznívala veselá hudba, hlahol trub a kotlů. Veslovali přes jezero, a když dopluli k zámku, vešli dovnitř a každý princ vzal svou znejmilejší k tanci. Voják neviditelně tancoval s nimi. A když některá měla v ruce pohár vína, on jí ho vypil, takže pohár donesla k ústům prázdný. Nejmladší princezně z toho bylo zase úzko, ale nejstarší ji pokaždé umlčela. Tak tu tančily až do tří do rána, kdy chtěj nechtěj musely přestat, protože všechny měly střevíčky už protančené.
Princové je zase převezli přes jezero, ale voják tentokrát přisedl do první loďky, k té nejstarší. Na břehu se s princi rozloučily a slíbily jim, že příští noci přijdou zas. Když došli ke schodům, běžel voják napřed, strhl svůj pláštík a ulehl na lůžko. A když těch dvanáct unavených tanečnic přiťapkalo nahoru, chrápal už zase, jako když pilou řeže, takže to všechny slyšely a říkaly:
„To je hlídač! Ten má spaní! Jeho se bát nemusíme.“ Potom své krásné šaty svlékly a uklidily, protančené střevíčky postavily pod postel a ulehly.
Ráno musel voják před krále, nic mu však nepověděl, chtěl to zvláštní dobrodružství podniknout znovu. Tak strávil s princeznami i druhou a třetí noc. A podvakrát se všechno dělo navlas stejně jako poprvé. Princezny zase tančily a tančily, dokud nebyly střevíčky skrz naskrz prošoupané. Potřetí si však voják vzal na důkaz také jeden pohár.
Když přišla chvíle, kdy měl vypovídat, zastrčil své tři větvičky i pohár pod kabátec a šel ke králi. Všech dvanáct princezen poslouchalo za dveřmi, co bude říkat. Na královu otázku:
„Kde mých dvanáct dcer v noci protančilo své střevíčky?“ voják odpověděl:
„S dvanácti princi v jednom zámku v podzemí.“ Vylíčil, jak to všechno bylo, a vytáhl zpod kabátce své důkazy.
Král hned dcery zavolal a zeptal se jich, zda voják mluvil pravdu, a když viděly, že jsou prozrazeny a že zapírání nepomůže, nezbylo jim nežli všechno přiznat. Potom se král vojáka zeptal, kterou z dcer chce za ženu, a on odpověděl:
„Nu což, nejsem už žádný mladík, dejte mi tu nejstarší.“ Ještě téhož dne byla svatba a ženich měl slíbeno, že po králově smrti zdědí království, a byl spokojen. Mladá paní se nakonec také smířila s tím, že nedostala prince, zvláště když shledala, že její muž ve spánku oddychuje tichounce jako děťátko. Ale co platno, princové v podzemním zámku byli znovu zakleti na tolik dnů, kolik nocí protančili s dvanácti princeznami.