Princezna a čtyřiadvacet myslivců

V jedné zemi za devatero horami žili král a a zlatovlasá královna. Ani mladí, ani staří. Dcerka jim už odrůstala z dětských šatečků. Tu na ně přišlo neštěstí. Zlatovlasá královna onemocněla a zemřela. Král zůstal několik roků bez ženy, ale potom si stěžoval:
„Zle je člověku samotnému!“
Svolal dvořany a příbuzenstvo a řekl jim, že se ožení. Všichni mu to rozhodnutí schválili a povídají mu:
„Milý králi, ale vyhledejte manželku sobě rovnou, ze stejného stavu, ze stavu královského.“
Král se vydal do cizí země a našel tam velice krásnou pannu, dceru sousedního krále a nabízel ji, že by si ji vzal za ženu.
„Ráda půjdu s Vámi, pane králi,“ povídala „ale co si vymíním, to mi račte dát.“
„To slibuji„povídá král „Můžeš si přát ode mne cokoli.“
„Dejte mi ve svém paláci jednu světnici„povídá princezna „co by do ní nesměl nikdo vstoupit, jenom já sama.“
„Třeba dvanáct„odpověděl král.
Zrovna odjel s novou královnou do své země a za několik roků se jim narodila dceruška. Krásně rostla, král ji měl rád a všechno jí dopřál, nač si jen pomyslela. Tu starší dceru, po své první ženě měl ale přeci jenom raději.
Zato nová královna nemohla nevlastní dceru ani vystát a přála si, aby království jednou dostala její vlastní dceruška. Na tu starší vždycky něco měla a říkávala, že je nevěrná a neposlušná. !Jednou si král s královnou vyšli na procházku a starší dcera se pomyslela: Copak ta moje maměnka v té světnici má, že tam žádný nesmí? Poslala pro zámečníka a ptala se ho:
„Dokázal bys otevřít pokoj, aby se nic nepoznalo?“
„Beze všeho!“ odpoví zámečník.
Nejdřív jí ale musel odpřisáhnout, že nikomu nepoví, že onen pokoj odemykal, neboť si to panímáma královna za žádnou cenu nepřeje. Když pokoj odemkl a princezna vešla dovnitř, tuze se podivila. Nebylo v něm nic než jediné zrcadlo na zdi! Povídala: Můj bože, otec je král a přeci se dá od své ženy obalamutit. Myslí si, že ona tu chová kdovíjaké cennosti a ona tu má jenom jedno jediné obyčejné zrcadlo.
Nechala pokoj zase zamknout a dala zámečníkovy dva celé dukáty. Jenže princezna neměla ani tušení, jaké to zrcadlo ve skutečnosti je!
Když se královna vracela z procházky, šla do svého tajemného pokoje, postavila se před zrcadlo a ptala se:
„Pověz mi zrcadlo pravdu nejpravdivější. Kdo je v této zemi nejkrásnější?“
V tom se v zrcadle ukázala čertí hlava s růžky a čertík Pingl jí odpověděl:
„Milá královno, jakkoli se zdáš nad jiné krásná, přeci jen jsi oproti své nevlastní dceři jako pleva proti růži.“
Královna se rozhněvala na dceru ještě víc a dělala jí co mohl nejhoršího. Když král viděl, že macecha své nevlastní dceři nepřeje, dal jí něco peněz a řekl jí:
„Milá dcero, sama vidíš, jak to je. Běž někam do světa a hledej štěstí jinde.“
Princezna si vzala na cestu jen malý raneček a povídala si: Půjdu kam mne oči zavedou a nohy zanesou. Tři dny a tři noci chodila horami a lesy. Trápil ji hlad, ale protože to bylo v hustých horách, nemohla si nikde koupit ani krajíček chleba.
Třetího dne došla k jednomu mlýnu, sedla si k vodě a plakala. Z mlýna vyšel mlynářský tovaryš pouštět vodu, uviděl ji a ptal se:
„Co tu sedíš?“
„Hledám nějakou službu„odpoví princezna.
„Počkej chvilku, panímáma je kdesi v poli. Ona by asi potřebovala nějakou děvečku k ruce.“
Mlynářka přišla a vyptávala se odkud pak je ?:
„Z daleka, panímámo, zdaleka a hledám nějakou službu.“
„No, zůstaň si u nás.“ řekla mlynářka.
Na druhý den jí dala koudel příst, ale princezna si s tím nevěděla rady. Potom jí kázala podojit krávy, ale princezna to zas neuměla. Nevěděla ani jak se ke krávě posadit. Neuměla se chytit žádné práce. Jak by také, když pocházela z královského rodu. Mlynářka se rozhněvala a křičela:
„Hybaj odtud! Takovou děvečku, co má obě ruce levé nepotřebuji! Darmo by jsi nám chleba ujídala.“
Princezna tedy odešla s pláčem do hor a zase nevěděla, kam jde. Pak zase došla k jednomu podivnému domu v lese. Byl hluboko celý v zemi jako nějaký sklep a nad zemí se zvedala jenom skleněná střecha. Vešla dovnitř, tam nikdo, jen uprostřed stál dlouhý dřevěný stůl a na něm bylo prostřeno pro čtyřiadvacet mužů. Že mela už veliký hlad, na nic nebrala ohled, posadila se a jedla a jedla dokud neměla dost. Potom chodila ze světnice do světnice a v té poslední našla rozestlané lůžko. Viselo na zlatých řetězech u stropu. Od toho putování ji již všecko bolelo a šla na ni dřímota. Tak si na lůžko vylezla a v okamžení spala.
V tom domě bydlelo čtyřiadvacet myslivců a lovili v okolních lesích. Princezna zrovna spala v tom pokoji, kde býval jejich hejtman.
Když se myslivci vrátili z lovu, hejtman šel do svého pokoje, dívá se a na jeho lůžku leží překrásná dívka a spí. Nemohl to nijak pochopit! Sedl si do lenošky a dlouho se díval na ni. Oči z ní nemohl spustit. Potom šel do velké světnice mezi své tovaryše a povídá:
„Milí tovaryši, bratři. Slíbili jsme si jednou pro vždy, že jakou kořist, kdokoli z nás uloví, že patří všem dohromady. Ale já jsem dnes našel takovou kořist, kterou nelze rovným dílem mezi nás všechny rozdělit. Udělejte si poradu, jestli mi ji necháte samotnému nebo nenecháte. Za půl hodiny se Vás zeptám, jak jste se rozhodli.“
Odešel do svého pokoje a myslivci se mezi sebou radili, jedni říkali:
„Ať si svou kořist nechá sám!“
Ale druzí zase:
„Ne ne. Však máme mezi sebou jednou úmluvu a každá kořist patří všem společně!“
Když za nimi hejtman za půl hodiny přišel, ještě se mezi sebou přeli a hádali. Nakonec se ale přeci jen mezi sebou domluvili a řekli:
„Ať je to co je to, tu kořist jen Tobě samotnému nenecháme. Každá kořist šla vždy mezi nás všechny, nechť je to i tato!“
Hejtman je zavolal ven a pod holým nebem musel každý z jeho myslivců přísahat, že téí kořisti se nikdy netkne a nikdy jí neublíží, jinak že bude o krk kratší. Všichni mu to odpřisáhli. Potom šel do svého pokoje, princeznu probudil a vyvedl ji mezi ně. Všichni se těšili, že mají mezi sebou tak krásnou dívku a ona pro ně v tom divném domě vařila, uklízela a obsluhovala je ve všem, co potřebovali.
Když byla princezna z královského domu už nějaký čas pryč, zašla si jednou macecha do svého pokoje, postavila se před zrcadlo a ptá se:
„Pověz mi pravdu nejpravdivější. Kdo je v této zemi nejkrásnější?“
V zrcadle se objevil čertík Pingl a povídá:
„Milá královno. Ať jsi krásná jak jsi krásná, proti své nevlastní dceři jsi jenom jako pleva proti rozvité růži!“
„Můj milý Pingle,“ povídá královna zlostně, „a kde je má dcera a jak se tam má?“
„Tvá starší dcera se má lépe než Ty. Vaří pro čtyřiadvacet myslivců a všichni ji mají rádi jako jeden.“
Jak to královna slyšela, kabonila se ještě ví a ptala se:
„Ale pověz mi můj milý Pingle, jak bych ji jednou pro vždy sprovodila ze světa.“
„Královno, já Ti poradím,“ povídal čertík. „Ty jsi čarodějnice a dostaneš se kam chceš. Očaruj prstýnek, jaký princezna nosívala doma a pohoď jej do té světnice pod její lůžko. Až bude zametat, najde jej, dá si ho na prst a padne do mdlob.“
Macecha udělala, co jí čertík poradil. Když se myslivci vrátili večer z honu domů, našli princeznu ležet. Mluvili na ni, brali ji za ruce, ale ona se nehýbala. Všichni litovali a žalem ze sebe nemohli vypravit ani slova. Až hejtman povídá:
„Co dělat, moji milí tovaryši, bratři. Naše rozmilá dívka a hospodyně je mrtvá. Pochováme ji pěkně a uctivě, jak se na ni sluší.“
Dovezli z města bílou rakev a nastrojili princeznu do bílých šatů. Když ji kladli do truhly, spatřili na ruce ten prstýnek. Jeden myslivec povídá:
„Já jí ten prstýnek sejmu z prstu.“
„Nech jí ho.“ povídá druhý „Co je Ti po něm?“
„Ne bratře, povídal první myslivec. „Vezmeme si ho, ať po ní máme nějakou památku.“
Jak jí prstýnek stáhl z prstu, kouzlo pominulo, ona vydechla a vstala. Všichni byli radostí bez sebe a v myslivně běžel život jako před tím. Myslivci chodili každý den na lov ráno do lesů a přinášeli zvěřinu a ona zatím doma vařila a poklízela.
Po nějakém čase vešla královna do svého tajného pokoje a ptala se zrcadla:
„Pověz mi pravdu nejpravdivější, kdo je v této zemi nejkrásnější?“
Myslela, že uslyší své jméno, ale čertík v zrcadle povídá:
„Milá královno, Tvá krása by byla nejpřednější na celém světě, nebýt Tvé nevlastní dcery. Proti ní jsi jenom jako plevel proti rozkvetlé růži!“
„Co? Ona ještě žije?“
„Ano, žije kde žila, mezi čtyřiadvaceti myslivci, vaří jim a posluhuje. A jestli ji m+li rádi dřív, tak nyní ji mají ještě raději.“
„Oh milý Pingle„povídá královna „Poraď mi ještě jednou, jak bych se jí zbavila nadobro!“
„No ještě Ti poradím.“ povídá čertík. „Seber střevíce, očaruj je a polož je pod její lůžko. Jak je ráno obuje, až půjde vařit, padne do mdlob a oni si pomyslí, že umřela a pochovají ji.“
Královna udělala všechno podle jeho rady a když myslivci přišli večer domů, nikdo je nevítal, v domě bylo ticho. Vešli dovnitř, dívali se a našli princeznu ležet na zemi jako mrtvou. Pokoušeli se ji zase vzkřísit, ale nadarmo ..... . ani se nehnula. Tu se všichni zarmoutili a povídají:
„To jsou čáry a kouzla, naše panna je zase mrtvá ..... .“
„Nic na plat,“ povídá hejtman, „pochováme ji a to pěkně uctivě, jak si zasloužila.“
Když ji kladli v bílých šatech do bílé rakve, ty střevíce se tam nemohl vtěsnat, rakev byla krátká. Co uděláme? říkali si myslivci.
„Není nic snazšího, než že jí ty střevíce sundáme.“ povídá hejtman.
Jak jí sňali ty očarované střevíce, ona se protáhla jako po dlouhém spánku, začala mluvit, chodit a byla zase hned zdráva.
„Stal se div podruhé!“ radovali se myslivci a v domě zase běželo jako dřív. Oni chodili do lesa na hon a princezna jim zatím vařila a poklízela a všichni se měli rádi.
Jenže za nějaký čas přišla královna zase do svého tajemného pokoje a povídá zrcadlu:
„Pověz mi pravdu nejpravdivější, kdo je v této zemi nejkrásnější?“
V zrcadle se objevil čertík a povídá:
„Tvá starší dcera září nade všemi jako rozkvetlá růže nad kopřivami!“
„Má dcera? Ona ještě žije?“
„Ovšem že žije! Vaří v lese čtyřiadvaceti myslivcům a všichni ji milují jako jeden.“
„Můj milý Pingle,“ prosila královna, „pověz mi a poraď, co mám udělat, abych od ní měla už jednou pro vždy pokoj!“
„Nevím, jak bych Ti poradil,“ povídá čertík. „Ale víš co? Až v noci usne, dej jí do vlasů očarovanou jehlici. Ona upadne do spánku a tak vezme svůj konec. Ale jestli to nebude nic platné, pak už Ti neporadím.“
Když druhý den myslivci přišli s úlovkem z lesa a našli princeznu ležet jako mrtvou, hejtman povídá:
„Milí tovaryši, bratři. Naše krásná dívka odešla od nás na vždy. Teď ji uctivě pochováme.“
Nastrojili ji do bílých šatů a položili do bělostné rakve. Zapálili okolo ní čtyřiadvacet voskovic, padli na kolene a plakali. Hejtman povídá:
„Milí tovaryši a bratři. Ve všem jste mi byli věrní, zůstaňte tedy věrní i teď. Zvykli jsme si na naši pannu jako na vlastní. Zač by potom život stál bez ní. Vezmeme si život všichni a tak se alespoň zbavíme toho zármutku.“
Jeden po druhém vzali ručnici, namířili ji na sebe a střelili se rovnou do srdce. Naposledy do sebe střelil hejtman.
Příštího dne si vyjel syn sousedního krále do té krajiny na hon. Lovil tam až do večera a když se setmělo, zahlédl mezi stromy, že se tam míhají nějaká světýlka. Povídá kočímu:
„Běž tam a podívej se, co tam je a co tam svítí.“
Kočí ale dostal v tom hlubokém lese strach a povídá:
„Ve všem Vás milostivý princi poslechnu, ale toto po mně nechtějte.“
„Nu, když se bojíš,“ povídá princ, „půjdu sám.“
Požehnal se, jel k myslivecké chalupě a vstoupil dovnitř. V bílé truhle tam ležela překrásná panna. Usmívala se, jako by byla živá, jen jen promluvit. A kolo ní, leželo čtyřiadvacet mrtvých myslivců. Ta krásná panna se na první pohled princi tak zalíbila, že se od ní nemohl odtrhnout. Zavolal k sobě kočího a povídá:
„Tady na tom místě si klekni a odpřisáhni, že se nikdo od Tebe nedozví, co jsi tady viděl a co si odtud vezmeme.“
Odnesli bílou truhlu s pannou do kočáru a princ si ji odvezl do svého zámku. Pak u ní seděl celou noc, díval se jí do tváře a říkal:
„Má krásná, pěkná holubičko, jak Ty se jasně tváříš ! „Od toho dne zanevřel princ na všechny hony i radovánky a nevycházel ze svého pokoje. Starého krále to mrzelo, že princ nemá z ničeho radost, že sedí stále doma a povídá své manželce, královně:
„Co náš princ Jan má ve svém pokoji, že odtud ani na krok nevychází? Bývalý milovník lovů a radovánek nyní sedí doma jako přibitý!“
„Já to nějak vypátrám.“ povídá královna.
V noci šla pod okno princova komnaty, dívala se dovnitř a všechno viděla. Princ klečel u rakve neznámé krasavice, díval se na ni a říká:
„Má krásná, pěkná holubičko, jak Ty se jasně tváříš ! „Celá polekaná běžela královna ke králi a vykládala mu, co a jak. Na druhý den povídá otec princovi.“
„Milý synu, jsi tak smutný a mrzutý! Co to máš ve své komnatě, že odtud skoro nevycházíš?“
„I nic tatínku.“
Ale do své komnaty nechtěl krále pustit a vymlouval se na to i ono. Když to král viděl, už na něj víc nenaléhal. Příští noc si ale vzal dva pacholky a Ti vylomili dveře do princovo ložnice.
„Och, můj milý synu! Co tu děláš s mrtvou panno?“ povídá král. „Mrtvé tělo patří do země a ne do ložnice.“
„Jak mi tu dívku vezmete a pochováte,“ povídá princ a slzy mu vstoupili do očí, „já se uzoufám!“
Když to tak všechno vypadalo, dal otec vsadit prince Jana do vězení a královna zatím poručila, aby krásnou neznámou pannu připravili do hrobu. Dvě komorné ji myly a česaly ty její dlouhé vlasy a v tu chvíli ona začarovaná jehlice princezně z vlasů vypadla a spadla na zem. Krásná dívka otevřela oči a posadila se na lůžku.
Král hned poslal pro prince. Všichni byli plni radosti a nejvíc se těšil Jan, že jeho překrásná dívka, kterou našel v lese, vstala z mrtvých.
Brzy potom slavili velkou svatbu a byli svoji.
Za nějaký čas se jim narodil zlatovlasý chlapeček a všichni žili spokojeně a šťastně. Jednou se princ vyptával své manželky:
„Milá ženo. Jsem tak rád, že Tě mám a ničem jiném mi už nezáleží. Ale přeci jen mi pověz, z jakého jsi rodu a z jaké země pocházíš?“
„Já pocházím z té země za devatero horami.“ povídá princezna.
„A jek se to stalo, žes žila v té myslivecké chalupě a jak jsi zemřela?“
„To se stalo od mé macechy. To ona mne začarovala.“
A vykládala mu všechno, co a jak. Když to princ slyšel, povídá:
„Víš Ty co? Zajedeme k Tvému otci!“
Kázal hned připravit kočár a čtyři páry koní. Vzali sebou synáčka, mnohé dary a vydali se k hradu. Když tam přijeli, král se celý třásl radostí, že svou dceru zase vidí živou a zdravou. Myslel si, že už ve světě někde dávno zahynula a moc ho to trápilo. Padl před dcerou na kolena a prosil ji za odpuštění.
„Ne milý tatínku, na Tebe se nezlobím, ale ty má nedobrá macecha si nezaslouží, aby chodila po světě. Je to zlá čarodějnice!“
Král všechno vyslechl, vyšetřil a pak rozkázal, aby jeho falešnou ženu do hodiny vyhnali z hradu jako žebračku. A co s udělali s tím zrcadlem? To rozbili a spálili, aby byl pokoj.
Pak uspořádali na otcové zámku novou hostinu. Otec král nechal své mladší dceři celé království ať na něm panuje. Sám odjel se starší dcerou a princem Janem do jejich země a tam s nimi žil šťastně. A nejspíš tam ještě spolu stále všichni šťastně žijí dosud.