Princ Žabinec
Vložil(a):jitkamety,15. 5. 2016 15.07
1. kapitola
Byl jednou jeden zakletý princ. A byl zakletý už dlouho. Tak dlouho, že už si ani nepamatoval, jaké to je chodit a neskákat, mluvit a nekvákat, kousat a nežužlat. Byl totiž zakletý do žabáka. A protože jeho princovské jméno se pro žabáka příliš nehodilo a ostatní žáby a žabáci se mu smáli, začal si říkat Žabinec.
Princ byl vzdělaný člověk, totiž žabák. Uměl kdysi tančit ..... to mu teď, pravda, příliš nešlo. A také měl moc rád hudbu, sám prý kdysi hrával na housle a výborně zpíval. Proto za ním přišel jednoho dne starý žabelník, předal mu kvakovku a pověřil ho vedením nejlepšího žabího sboru na celém rybníce. Ale žabky byly nedisciplinované, kvákaly, jak jim zobák narost, a vůbec dělaly princi samé naschvály.
Žabák byl trpělivý učitel, ale jednoho dne došla trpělivost i jemu. Snažil se s žabsborem právě nacvičit jeden z nádherných koncertů Vodní hudby. Ráno, těsně před východem slunce, žáby a žabáci právě odpočívali po nočním kvakovském koncertu. Přišel za Žabincem táta Šnek a povídá:
„Ty jsi takový moudrý a vzdělaný, výjimečný žabák. Nešlo by nějak zařídit, abyste Vy žáby byly v noci zticha. Budíte celé okolí. Mám doma ženu a malého synka. Pochop, že my ostatní se potřebujeme v noci vyspat. Vezměte si příklad ze světlušek. Také pracují v noci, pěkně všem svítí. A jak potichu!“
Tato reakce publika na právě skončený celonoční koncert prince Žabince tak rozhořčila, že se vydal hledat princeznu vysvoboditelku.
Proskákal celé hodiny, dny i týdny, byl to žabák skokan. Až jednou dorazil k velkému velikému jezeru. Vylezl na nejvyšší lopuch u břehu, ale druhého konce nedohlédl. Jen modrá hladina odrážela sluneční třpyt a chundelaté mráčky z oblohy. Protože byl princ nejen vzdělaný, ale i šikovný, nasbíral suchá stébla trávy, svázal je jetelem, z listu lopuchu udělal plachtu a loď byla připravena k vyplutí. Ale to už byl večer a tak se žabák rozhodl, že se na tu velikou plavbu pořádně vyspí.
2. kapitola
Byla krásná letní noc a žabákovi Žabincovi se spalo moc dobře, jako když ho do vody hodí. Naštěstí ho tam nikdo nehodil. A tak se mu zdál ten nejkrásnější sen, jaký se jen zakletému princi může zdát. V tom snu byl krásným mládencem. Bydlel v krásném zámku se spoustou krásných pokojů. A všude bylo plno slunce, měkkých koberců a nadýchaných polštářů. Také o něho pečovalo plno služebnictva. K snídani měl čerstvé rohlíčky s máslem, hrnek kakaa a dvě jablka. K obědu mu nesly kuchařky vypečená kuřátka, mísu brambor a žejdlík chladné medoviny. A když se skláněl večer, dostal chuť na borůvkový koláč. Zavolal si tedy novou kuchtičku a povídá:
„K snídani chci mít kus borůvkového koláče. Teď půjdeš, nasbíráš je, zaděláš těsto a ještě v noci mi ho upečeš. Nebo pro Tebe na zámku už nebude místo.“
Ale v celém zámku nebyla ani jedna malinkatá borůvka a v celém okolí ani jeden borůvkový les. Kuchtička se dala do pláče:
„Co já si jenom počnu?“
Ale když si princ přeje, poddaní musí poslouchat. A tak si Majdalénka sbalila krajíc chleba a misku na borůvky. Vzala si pevné boty a pláštěnku, kdyby začalo pršet, a vydala se na cestu. Prochodila skoro celou noc, ale borůvku nenašla ani jedinou. Pak už byla tak unavená a ospalá, že jí nezbylo než se vrátit domů. Těžko se jí vracelo do světničky v podzámčí. Co já jen princi řeknu. Jak mu to jen vysvětlím. Vždyť nikdy nebyl dále než u druhé brány. Určitě ani neví, že v našem království žádné borůvky nerostou, že je kuchař při každoročních trzích draze kupuje od severního krále. A usnula.
Ráno celá chaloupka voněla čerstvým koláčem. Ležel na stole, ještě horký, přikrytý lněným ubrouskem. Majdalénka se nejprve polekala, ale pak si řekla, že takhle to v pohádkách má asi být. Zabalila koláč do uzlíku a utíkala na zámek. Však už byl nejvyšší čas. Princ se právě chystal ke snídani. Na poslední chvíli stihnula kuchtička narovnat koláč na podnos a už se neslo princi na stůl. Princ snědl rohlíčky, máslo, vypil kakao, z koláče jen uždíbl, na nešťastnou kuchtičku se ani nepodíval a dokonce jí ani nepoděkoval. A to se přeci sluší, i když je princ. A Majdalénka z toho byla moc smutná.
V tom se Žabinec probudil. Bylo mu Majdalénky líto a říkal si, že kdyby on mohl být zase princem, určitě by snědl koláč do posledního drobečku a pěkně by jí poděkoval. Ale to už se zvedl příhodný vítr a bylo na čase vyplout.
3. kapitola
Hladina jezera byla toho rána klidná, vlny se mírně jen tak povalovaly, obloha modrá jako voda a voda jako obloha a ve vší té modré se občas zabílil obláček, občas leknín. A cesta na voru pěkně ubíhala.
V poledne, když už byl ten pravý čas k obědu, snědl Žabinec poslední švestku z cestovního uzlíku. Pak se natáhl na svá zelená žabí záda a opaloval se. Jeden mráček jako beránek, druhý mráček jako beránek, třetí mráček jako. A princ už zase spal jako špalek. Ale chyba!
Když někdo spí na vodě, měl by spát jako na vodě! Klapy. klapy. klap. Stojí nad ním čáp. Cvaky. cvaky. cvak. Natahuje zobák. Žabinec otevřel jedno oko, druhé oko. Vidí červené nohy, dloouuhé, předlouhé, a někde ve výšce bílý kabát z peří. A tu nad ním zobák znovu klap! a žabák hop! a už byl ve vodě. A plave a plave. A čáp za ním a za ním. Tak se Žabinec zhluboka nadechl a potopil se pod hladinu. Ale čáp zobákem pořád za ním. A žabák hlouběji a zobák hlouběji. Až se princ potopil až na dno jezera. Tam na něj zobák nedosáhl.
Sedl si na modrý kámen, rozhlíží se modrou vodou. Vidí podivné rostlinky, jiné než znal. A také vidí ryby. A ty jsou od přírody náramně zvědavé, proto se tak často nachytají na obyčejného červa. Červi jsou totiž hrozně upovídaní. Kolem Žabince už plují i Krásnoočka, co jsou právě ve sladkých vodách na dovolené. A také rak se přišel na podivného návštěvníka podívat. Přicouval opatrně k žabákovi a povídá:
„Jetív Ečnizic!“
Žabinec na něj koukal s otevřenou pusou. Asi tu mluví nějakým zvláštním podvodním jazykem a jako slušně vychovaný žabák na pozdrav odpověděl. A rak pokračoval:
„Áj mesj kar. A odk isj yt?“
Asi se mě na něco ptá, pomyslel si princ. Ale já mu nerozumím. Když mu neodpovím, bude si myslet, že jsem nezdvořák. V tom se do podivné rozpravy vložila paní raková:
„Ale on Ti přeci nerozumí! Vždyť mluvíš pozpátku.“
A byla to pravda. Jak byl rak zvyklý chodit pozpátku, myslet pozpátku, tak začal i pozpátku mluvit.
„Omlouvám se,“ otočil se k žabákovi.
„To nevadí,“ stačil ještě říct princ, ale to už se musel vrátit zpátky. Žabáci totiž bez vzduchu dlouho pod vodou nevydrží. Cestou mu ještě blesklo hlavou: Doufám, že už tam nebude ten hrozný čáp. Ale to už byl od hladiny jen kousek.
4. kapitola
Když Žabinec vyplaval z podvodního království zase zpátky na hladinu, žabí lovec už tam nebyl. Asi odlétl někam na druhou stranu jezera nasbírat rákos na stavbu hnízda. To aby mu paní Čápová neprohnala perka, že jde domů s prázdnou.
„Jaké to asi je bydlet na komíně?“, říkal si princ Žabinec, „Dohlédne daleko, kam nedohlédne, tam doletí. Mít tak křídla! Obletěl bych všechny hrady a zámky v zemi. Zakroužil bych kolem věže, usedl na římsu, nahlédl do okna. Zazpíval bych své princezně tak líbezně, že by mě políbila a já bych byl znovu krásným princem ..... “
A ležel na voru a přemýšlel, jak by bylo nádherné být čápem.“A možná bych ani nespěchal s hledáním princezny. Možná bych mohl ještě obletět svět. Poznat daleké kraje, naučit se řeči. Jaké tam asi žijí žabky v těch končinách za obzorem? Jsou také tak pěkně zelené jako ty naše? Žabky!!! Vždy čáp jí žabky! Nikdy bych nemohl být tím odporným pojídačem žab! Ani jeden den!
A možná by mi princezna dokonce přirazila okno před zobákem. Myslela by si, že jí nesu děcko. Čápi přece nosí děti, chlapce. Ani by ji nemuselo napadnout, že mě má políbit. No, už jste někdy slyšeli, že by princ byl zakletý čáp… totiž že by čáp byl zakletý princ? A já bych zůstal navždy čápem! Brrrr.
Raději zůstanu jako žabák. A svou princeznu najdu i tak. A to co nejrychleji, než se ten čáp vrátí. Tak rychle pryč.“
A ponořil nohy do vody, bříškem se opřel o vor a mocnými tempy ujížděl po jezeře k druhému břehu. Už se mu skoro zdálo, že ho zahlédl. Ale byl to jen mrak nad hladinou. Trochu si odpočinu. Lehl si na vor. A pak pojedu dál. Zastavil a hodil do vody kotvu. Mít tak křídla, pomyslel si ještě. Ale to už slunce zapadalo, a tak se žabák přikryl listem a usnul.
5. kapitola
Hvězdy tu noc svítily jako tisíce lampiček a prozařovaly oblohu tajemným světlem dálek. Měsíc byl v úplňku a jeho stříbrný svit probouzel ve všech žabkách, žabácích i žabatech ty nejvroucnější umělecké touhy. A tak žáby kuňkaly, žabáci kvákali a žabata skřehotala ..... všichni se snažili, jak jen nejlépe uměli, a zpívali, jak jen nejsilněji mohli. Všechny říčky, potoky, rybníky, jezera, zkrátka celou zemi prostoupil jeden veliký žabí koncert.
Jen jeden hlas v tomto žabsboru světa chyběl. Jen jeden žabák té noci nezazpíval ani notičku. Byl to náš Žabinec. Měsíc svítil, vlny ho kolébaly a on unaven spal ve své lodi. Celý den bojoval s čápy a teď se mu zdál sen o podvodním království. O zakleté víle, račí princezně, o sasankách a škeblích, o mořských konících a sladkovodních štikách a spal a spal a spal.
Probudilo ho až ranní sluníčko. Žabák otevřel jedno oko a lekl se, otevřel druhé oko a posadil se, otevřel pusu a kouká. Jeho lodička přistála. Půlnoční jezero uvolnilo kotvu a on si toho nevšiml. Loďka plula, vlny ji unášely, vítr vál a Žabinec spal.
„Země!“, zvolal konečně, když se vzpamatoval.“Našel jsem zemi!!!“ A skákal, div loďku nepřevrhl. Pak vzal svůj uzlíček a udělal první žabí krok. Stanul na rozpálené písčité pláži, která se táhla od nedohledna do nedohledna. „Země, moje země,“ říkal si žabák a byl šťasten.
Vydal se pak po pláži. Šel a vítr ho ovíval, písek hřál. U vrby poobědval, kousek dál se v mělčině vykoupal a den příjemně ubíhal.
„To je tu krásně,“ říkal si Žabinec, „kdo tu asi bydlí? Žijí tu také žáby?“, přemýšlel. „Určitě tu žijí, vždyť je tu tak krásně.“ A šel dál a otiskoval svými žabími nožkami do písku malé žabí stopy.
Tu najednou vidí něco v písku. „Stopa!“ zaradoval se žabák „Žabí stopa na mé pláži! Někdo tu byl. Nějaký žabák se tu procházel. A právě u mé lodi.“ Tu se zarazil. „Loď! Vždyť to je moje loď!!!“ A žabák zesmutněl. Poznal, že jeho loď přistála na ostrově a on ho za jediný den obešel dokola, tak malý to byl ostrov. A žabák Žabinec byl moc smutný, smutný a zklamaný. Lehl si do písku a plakal.
„Jsem na ostrově. Úplně sám a opuštěný. Není tu žádný žabák, abych si s ním mohl hrát.“ A plakal a plakal. Ale to už byl opět večer, písek hřál a náš zakletý princ unaven pláčem usnul. Jen vítr ještě utrhl ze stromu list a žabáka přikryl.
Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.
Diskuze k této stránce (0 příspěvků)
Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.
Zatím zde není žádný příspěvek.