Příběhy o kalifu čápovi

zobrazeno 1403×

Vložil(a): jitkamety, 3. 4. 2016 13.14

I.
Kalif Chasid v Bagdádu odpočíval jednoho krásného odpoledne pohodlně na své pohovce. Trochu si i zdříml, neboť byl parný den. Nyní po sladkém vyspání hleděl na svět vesele. Kouřil dlouhou dýmku z růžového dřeva, občas se napil kávy, kterou mu otrok doléval, a když mu chutnala, spokojeně si pohladil vousy. Zkrátka, bylo na něm vidět, že je mu docela dobře. K rozhovoru s ním byla tato hodina nejpříhodnější, to býval vždycky obzvláště vlídný a laskavý. Proto ho také jeho velkovezír Mansor navštěvoval každého dne v tuto dobu. I dnes odpoledne přišel, ale tvářil se proti svému zvyku velice zamyšleně. Kalif povytáhl dýmku z úst a zeptal se:
„Proč jsi tak zamyšlen, velkovezíre?“
Velkovezír, zkříživ ruce na prsou, poklonil se před svým pánem a odpověděl:
„Pane, nevím, tvářím-li se zamyšleně, ale právě jsem viděl dole před palácem kramáře s překrásným zbožím a tolik mě trápí, že nemám více zbytečných peněz.“
Kalif, který už dávno chtěl svému velkovezíru udělat nějakou radost, poslal černého otroka, aby kramáře přivedl nahoru. Otrok se brzy vráti i s kramářem. Byl to malý, tlustý člověk temně hnědé tváře, oblečený v rozedraný oděv. Nesl skříňku, v níž měl různé zboží, prsteny, perly, bohatě vykládané bambitky, poháry a hřebeny. Kalif a jeho velkovezír si všechno prohlíželi a kalif konečně koupil sobě a Mansorovi krásné bambitky a pak hřeben pro vezírovu choť. Kramář se už chystal skříňku opět zavřít, vtom však kalif uzřel malou zásuvku a ptal se, jeli v ní také ještě zboží. Kramář vytáhl zásuvku a ukázal krabičku s černým práškem a papír s podivným písmem, jež ani kalif, ani Mansor neuměli přečíst.
„Tyto dvě věci jsem jednou dostal od jistého kupce, našel je v Mekce na ulici,“ pravil kramář, „nevím, co v nich je; za zcela nepatrnou cenu je můžete vzít, vždyť nevím co s nimi.“ Kalif, který měl rád ve své knihovně staré rukopisy, i když je nedovedl číst, koupil spis i krabičku a kramáře propustil. Ale přece by byl rád znal obsah spisu.
„Nejmilostivější pane a veliteli,“ odpověděl vezír, „U velké mešity bydlí člověk, říkají mu učený Selim, ten rozumí všem řečem; pošli pro něho, snad ty tajemné značky rozluští.“
Rychle poslali pro učeného Selima. „Selime,“ pravil kalif, „Selime, říkají, že jsi velice učený, nahlédni trochu do tohoto písma, umíš-li je číst. Dovedeš-li to, dostaneš ode mne nové sváteční šaty, ne-li, pak dostaneš dvanáct políčků a pětadvacet ran na chodidla, protože Tě učeným Selimem jmenují neprávem.“
Selim se uklonil a pravil:
„Staň se vůle Tvá, ó pane!“ Pozoroval dlouho písmo a najednou zvolal:
„Je to latinsky, ó pane, nebo mě dej oběsit.“
„Když je to latinsky, pověz, co tam stojí,“ poručil kalif.
Selim začal překládat:
„Člověče, který toto najdeš, veleb Alláha za jeho milost! Kdo si šňupne prášku z této krabičky a řekne Mutabor, může se proměnit v jakékoliv zvíře a také řeči zvířat porozumí. Chce-li se opět stát člověkem, nechť se pokloní třikrát proti východu a pronese znovu toto slovo. Ale dej pozor, aby ses ve své proměně nezasmál, sice Ti kouzelné slovo úplně vymizí z paměti a zůstaneš pak zvířetem.“
Když to učený Selim přečetl, byl kalif radostí jako u vytržení. Učenec musel přísahat, že to tajemství nikomu neprozradí. Pak mu kalif daroval krásné šaty a propustil ho. Svému velkovezíru však řekl:
„Dobře jsme koupili, Mansore! Už se těším, až budu zvířetem! Přijď ke mně zítra ráno. půjdeme spolu do polí, šňupneme si trochu z krabičky a poslechneme si, co se mluví ve vzduchu, ve vodě, v lese i na poli!“

II.
Sotva se druhého dne kalif Chasid nasnídal a oblékl, už tu byl velkovezír, aby ho, jak kalif poručil, doprovázel na procházce. Kalif zastrčil krabičku s kouzelným práškem za pás, poručil družině, aby zůstala doma, a vydali se s velkovezírem na procházku docela sami. Nejdříve šli rozlehlými zahradami kalifovými, ale marně pátrali po živém tvoru, aby vyzkoušeli svůj kouzelnický kousek. Konečně navrhl vezír, aby zašli k velikému rybníku, kde již často vídal množství zvířat, zvláště čápů, které vždy rád pozoroval pro jejich komickou vážnost a klapot zobanů.
Kalif návrh vezírův schválil a šel s ním k rybníku. Když tam přišli, viděli, jak jeden čáp vážně přechází sem a tam, hledá žáby a chvílemi klape zobákem. Zároveň viděli, jak sem vysoko ve vzduchu letí jiný čáp.
„Sázím svou bradu, nejmilostivější pane,“ pravil velkovezír, „že se nyní ti dva noháči spolu krásně baví. Což abychom se proměnili v čápy!“
„Dobrá,“ odpověděl kalif. „Ale nejdříve si ještě jednou zopakujeme, jak se zase staneme lidmi. ..... Tak! Pokloníme se třikrát k východu a řekneme Mutabor, pak ze mne bude zase kalif a z Tebe vezír. Ale nesmíme se zasmát, nebo jsme ztraceni!“
Zatím se přiblížil druhý čáp a pomalu se snášel k zemi. Kalif rychle vytáhl krabičku, řádně si šňupl, podal ji velkovezírovi, který si šňupl rovněž, a oba zvolali:
„Mutabor!“
Hned se začali měnit, nohy se jim proměnily v tenké červené hůlky, z krásných žlutých pantofli kalifa i jeho průvodce se stala neforemná čapí chodidla, ruce se proměnily v křídla, krk se protáhl na loket délky, vous zmizel a tělo se pokrylo mě kým peřím.
„Máte hezký zobák, pane velkovezíre,“ pravil po chvíli úžasu kalif. „U brady Prorokovy, jaktěživ jsem něco podobného neviděl.“
„Poníženě děkuji,“ odvětil vezír s poklonou, „ale s dovolením, Vaše výsost vyhlíží jak čáp skoro ještě lépe než jako kalif. Ale pojďme, je-li Vám libo, a vyposlechněte tamhle své druhy, abychom se přesvědčili, rozumíme-li vskutku čapí řeči.“ Zatím se snesl k zemi druhý čáp. Čistil si nohy zobákem, hladil si peří a kráčel k prvnímu. Oba noví čápi spěchali, aby byli blízko nich. K svému úžasu vyslechli následují rozhovor:
„Dobré jitro, paní Dlouhonohá, už tak časně na louce?“
„Děkuji pěkně, paní Klapzobko! Byla jsem si pro malou snídani. Není snad libo čtvrtku ještěrky nebo žabí stehýnko?“
„Srdečné díky! Nejsem dnes při chuti. Přicházím sem na louku za docela jiným účelem. Mám dnes tančit před hosty svého otce a chci se tu v klidu trochu cvičit.“
A mladá čápice začala po louce provádět podivné pohyby. Kalif a Mansor hleděli na ni v údivu. Ale když zůstala stát v malebné pozici na jedné noze a tloukla k tomu půvabně křídly, už se neudrželi. Ze zobáků se jim vydral nezadržitelný smích a dlouho se nemohli vzpamatovat. Kalif se vzchopil první. „To byla přece podívaná,“ zvolal, „tu nelze penězi zaplatit. Škoda, že se tak hloupá zvířata nechala naším smíchem zaplašit, jinak by byla jistě zpívala!“
Ale teď velkovezíra napadlo, že se při proměně neměli smát. Se svou obavou se svěřil kalifovi:
„U Mekky a Medíny: to by byl špatný žert, kdybych měl zůstat čápem! Vzpomeň si přece na to hloupé slovo, mně nepřichází na jazyk.“
„Je třeba poklonit se třikrát k východu a říci Mu ..... mu ..... mu.“
Postavili se proti východu a klaněli se neustále, až se zobákem země dotýkali. Ale ..... běda! Kouzelné slovo jim vymizelo z paměti, a jakkoli se kalif klaněl a jeho vezír toužebně volal:
„Mu ..... mu,“ nemohli si na to slovo vzpomenout. Ubohý Chasid a jeho vezír byli a zůstali čápy.

III.
Oba začarovaní smutně bloudili po polích a nevěděli, co si ve své bídě počít. Nemohli z čapí kůže ven ani se nemohli vrátit do města, aby se dali poznat, neboť kdo by byl věřil čápu, že je kalifem; a i kdyby byl někdo uvěřil, přáli by si obyvatelé Bagdádu za kalifa čápa?
Tak se toulali několik dní a bídně se živili polními plodinami. Šlo to špatně, dlouhé zobáky jim pořád překážely. Na ještěrky a žáby neměli pražádné chuti, báli se, že by si takovými lahůdkami zkazili žaludek. V tom smutném postavení jejich jedinou radostí bylo létání, létali tedy často na střechy Bagdádu, aby viděli, co se tam děje.
V prvních dnech pozorovali v uliících veliký nepokoj a smutek. Ale asi čtvrtý den po svém zakletí, když seděli na paláci kalifově, spatřili v ulici pod sebou skvostný průvod. Bubínky a píšťaly zněly a na ozdobeném koni přijížděl muž v purpurovém plášti, vyšívaném zlatem, obklopen skvělou družinou sluhů. Půl Bagdádu běželo za ním a všichni volali:
„Sláva Mizrovi, vládci Bagdádu!“ Tu se oba čápi na střeše paláce na sebe podívali a kalif Chasid řekl:
„Tušíš nyní, velkovezíre, proč jsem začarován? Mizra je syn mého úhlavního nepřítele, mocného čaroděje Kašnura, který mi v jedné zlé hodině přísahal pomstu. Ale ještě se naděje nevzdávám. Pojď se mnou, druhu mé bídy, poletíme k hrobu Prorokovu, snad se kouzlo na svatém místě zruší.“
Opustili střechu paláce a letěli směrem k Medíně. Letělo se ji však špatně, oba měli dosud málo cviku. „Ó pane,“ vzdychal po několika hodinách velkovezír, „nevydržím to déle, s Vaším dovolením letíte příliš rychle! Také už je večer a učinili bychom věru lépe, kdybychom si vyhledali útulek na noc.“
Chasid s návrhem svého služebníka souhlasil. Dole v údolí uviděl zříceninu, jež se mu zdála vhodná pro přístřeší, i zaletěl tam. Místo, kam se na noc uchýlili, kdysi patrně bývalo zámkem. Mezi sutinami se tyčily krásné sloupy a tu a tam jakž takž zachovalé komnaty prozrazovaly bývalou nádheru domu. Chasid a jeho průvodce procházeli chodbami a hledali suché místečko. V tom se čáp Mansor zastavil:
„Pane a veliteli, je to ovšem pošetilé pro velkovezíra, a ještě více pro čápa, bát se strašidel! Ale je mi úzko, tady nablízku docela určitě něco sténalo a vzdychalo!“ Kalif se teď také zastavil a slyšel zřetelně tichý pláč, který se podobal spíše zvukům lidským než zvířecím. Pln zvědavosti chtěl jiti směrem, odkud ty žalostné zvuky přicházely, ale vezír ho chytil zobákem za křídlo a prosil ho úpěnlivě, aby se nevrhal v nová neznámá nebezpečí. Avšak marně. Kalif, kterému i pod ptačím peřím tlouklo statečné srdce, nedbal, že ztratí trochu peří, a spěchal do tmavé chodby. Brzo se dostal ke dveřím, které byly jen přivřené, a odkud zaslechl zřetelné vzdechy a zvuky podobné vytí. Strčil zobákem do dveří a zůstal stát na prahu. V polosesuté komnatě, slabě osvětlené malým zamřížovaným okénkem, uviděl sedět na zemi velkou noční sovu. Těžké slzy jí padaly z velkých kulatých očí a ze zakřiveného zobáku vycházely zoufalé steny. Jakmile spatřila kalifa a jeho vezíra, který se sem také připlížil, dala se do radostného křiku. Setřela si hnědě kropenatým křídlem slzy z očí a k nesmírnému údivu obou zvolala bezvadnou lidskou arabštinou:
„Buďte vítáni, čápové. Váš příchod je pro mne dobrým znamením. Bylo mi totiž prorokováno, že mi čápové jednoho dne přinesou veliké štěstí.“
Když se kalif vzpamatoval z údivu, sklonil dvorně dlouhý krk, srazil tenké nohy a pravil:
„Vážená sovo! Z Tvých slov poznávám, že jsi nám družkou v utrpení. Ale ach, Tvá naděje, že Ti neseme spásu, je klamná. Sama poznáš naši bezmocnost, až zvíš náš příběh.“ Sova prosila, aby jí vše pověděl. Kalif tedy počal vyprávět, co už je nám známo.

IV.
Když kalif dopověděl sově svůj příběh, děkoval mu a pravila:
„Vyslechni nyní zase můj příběh, abys věděl, že jsem právě tak nešťastná, jmenuji se Lusa. Kouzelník Kašnur, který začaroval Vás, uvrhl do neštěstí i mne. Jednoho dne přišel k mému otci a žádal ho o mou ruku pro svého syna Mizru. Ale otec, horkokrevný muž, dal ho shodit ze schodů. Ten darebák se však dovedl vetřít do mé blízkosti znova pod jinou záminkou; a tak jedenkrát, když jsem odpočívala v zahradě a žádala o občerstvení, přinesl mi, přestrojen za otroka, jakýsi nápoj, který mě proměnil v tohoto strašného tvora. Leknutím jsem omdlela. Odnesl mě až sem a vykřikl mi hrozným hlasem do uší: ..... Tady budeš, ohyzdná i zvířaty opovrhovaná, žít až do smrti, nebo tak dlouho, dokud si Tě někdo sám z vlastního rozhodnutí nevezme za ženu v této strašlivé podobě. To je má pomsta na Tobě a na Tvém pyšném otci. Od té doby uplynulo mnoho měsíců. Osaměle a smutně žiji jako poustevnice v těchto zdech, světem nenáviděná, zvířatům pro postrach. Nesmím se těšit z krásy přírody, neboť jsem ve den slepá, a jedině v noci, když silné světlo měsíce zakryje tyto chmurné stěny, klesá rouška, která cloní mé oči.“ Když sova skončila, znovu si křídlem otřela oči. To, jak vyprávěla o svém trápení, jí vyloudilo nové slzy.
Kalif se princeznina vyprávění hluboce zamyslel. „Nemýlím-li se,“ pravil, „je mezi naším neštěstím jakási tajemná souvislost, kde však naleznu k této záhadě klíč?“ Sova odvětila:
„Ó pane! Též já mám takové tušení, neboť mi kdysi v nejútlejším mládí prorokovala jedna moudrá žena, že mi čáp přinese velké štěstí, a možná že vím, jak bychom se mohli vysvobodit.“ Kalif se velice podivil a hned se tázal, jak to myslí. „Kouzelník, který nás oba učinil nešťastnými,“ pravila, „přichází vždycky jednou za měsíc do těchto zřícenin. Tady nablízku je veliký sál, kde s několika svými druhy hoduje. Nejednou jsem jim naslouchala. Vypravují si o svých hanebných činech a možná že při tom vysloví i to kouzelné slovo, jež jste zapomněl.“
„Ó nejdražší princezno,“ zvolal kalif, „pověz, kdy přichází a kde je ten sál?“
Sova se na okamžik odmlčela a pak pravila:
„Nemějte mi to za zlé, ale mohu vyhovět Vašemu přání jen pod jednou podmínkou.“
„Mluv, mluv!“ volal Chasid. „Poruč, přijmu každou podmínku.“
„Chtěla bych totiž být vysvobozena zároveň s Vámi, to však se může stát jedině tehdy, když si mě jeden z Vás vezme za ženu.“
Čápové zřejmě byli tou podmínkou trochu překvapeni a kalif pokynul svému služebníkovi, aby s ním na chvíli vyšel ven.
„Velkovezíre,“ pravil mu přede dveřmi, „je to trochu nepříjemný obchod, ale Vy byste si ji vzít mohl.“
„Tak,“ mínil tento, „a co moje žena? Až se vrátím domů, vyškrábe mi oči; ostatně jsem starý muž, ale Vy jste mladý a svobodný a spíše se můžete s mladou, krásnou princeznou oženit.“
„To je právě to,“ vzdychl kalif, smutně svěsiv křídla, „kdožpak ví, je-li mladá a krásná? To znamená koupit zajíce v pytli!“
Ještě dlouho jeden druhému domlouval, až se konečně kalif, vida, že jeho vezír raději zůstane čápem, než by se oženil se sovou, rozhodl, že sám podmínku splní.
Sova byla velice potěšena. Řekla jim, že přišli právě včas, tuto noc prý se asi kouzelníci opět sejdou. Pak opustila s čápy místnost a vedla je do onoho sálu. Šli dlouho tmavou chodbou, až jim konečně v polozasuté zdi zasvítila vstříc jasná záře. Sova je napomínala, aby byli úplně zticha. Otvorem, u něhož stáli, mohli přehlédnout celý velký sál. Byl kolem dokola okrášlen sloupy a nádherně vyzdoben. Mnoho barevných lamp nahrazovalo denní světlo. Uprostřed sálu stál kulatý stůl na něm hojně vybraných pokrmů. Kolem stolu byla křesla a v nich sedělo osm mužů. V jednom z nich poznali čápové kramáře, který ji prodal kouzelný prášek. Jeho soused ho vyzval, aby vyprávěl o svých nejnovějších činech. Mezi jiným vyprávěl i příběh o kalifu a jeho vezírovi.
„A jaké slovo jsi jim uložil?“ tázal se jiný kouzelník. „Hodně těžké latinské slovo: Mutabor.“

V.
Když to čápové, jak tak stáli u otvoru, slyšeli, radostí div neomdleli. Běželi na dlouhých nohách k bráně zřícenin tak rychle, že jim sova sotva stačila. Tam kalif sově dojatě řekl:
„Naše zachránkyně, jako dík za to, co jsi pro nás udělala, nabízím Ti ruku.“ Ale pak se hned obrátil k východu. Třikrát sklonili čápové dlouhé krky proti slunci, jež právě vystupovalo za horami, zvolali:
„Mutabor!“ a v okamžení z nich kouzlo spadlo. Z nesmírné radosti, že znovu žijí jako lidé, pán a služebník si se smíchem i s pláčem padli do náručí. Kdo však popíše jejich údiv, když se obrátili. Před nimi stála krásná paní nádherně oděná a s úsměvem podávala kalifovi ruku. „Což nepoznáváte svou sovu?“ tázala se. Byla to ona. Kalif byl její krásou. a půvabem nadmíru unesen. Prohlásil, že největším štěstím jeho života bylo, že byl čápem.
Nyní se všichni tři ubírali k Bagdádu. Kalif nalezl ve svém oděvu nejen krabičku s kouzelným práškem, ale i svůj váček s penězi. Nakoupil tedy v nejbližší vesnici vše, čeho jim bylo na cestu třeba, a tak se dostali záhy k branám Bagdádu. Tam způsobil příchod kalifův náramné překvapení. Lidé mysleli, že je dávno mrtev, a teď byli neskonale potěšeni, že zase mají svého milovaného pána.
Tím více však zahořeli nenávistí k podvodníkovi Mizrovi. Vnikli do paláce a zajali starého kouzelníka i jeho syna. Starého poslal kalif do téže místnosti v zřícenině, kde bydlela princezna jako sova, a dal ho tam pověsit. Jeho synovi, jenž učení otcovu ani za mák nerozuměl, dal na vybranou, chce-li zemřít, nebo si šňupnout. Když se rozhodl pro druhé, podal mu velkovezír krabičku. Pořádný šňupanec a kouzelné slovo kalifovo proměnily ho v čápa. Kalif ho pak dal zavřít do železné klece, kterou dal postavit ve své zahradě.
Dlouho a vesele žil kalif Chasid se svou princeznou. K jeho nejveselejším chvilkám náležely odpolední návštěvy velkovezírovy. Tu hovořili často o svém čapím dobrodružství, a když kalif byl ve zvlášť veselé náladě, odložil svou důstojnost a napodobil velkovezíra, jak vypadal, když byl čápem. Strnulýma nohama přecházel po pokoji, klapal, mával rukama jako křídly a ukazoval, jak se nadarmo klaněl k východu a volal Mu ..... mu ..... mu. Paní kalifovou a její děti tohle představení pokaždé tuze pobavilo. Když však kalif příliš dlouho klapal a hlavou kýval a volal Mu ..... mu ..... , hrozil mu vezír s úsměvem prstem a sliboval, že poví, o čem spolu jednali před dveřmi princezny sovy.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

© 2013 - 2024 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight Solutions

Spravovat souhlas s nastavením osobních údajů