Popletený Kuba

zobrazeno 446×

Vložil(a): jitkamety, 2. 6. 2016 15.09

Na samém konci dědiny, měl chalupu jeden gazda, jmenoval se Kuba. Jedni o něm říkali, že víc zapomněl, než se naučil, a jiní zase: Než jiný zakopne, on už leží. Jednou se Kuba vrátil z města, kam vezl tam na prodej vepře. Vůz nechal stát venku, a hned jak vstoupil do jizby, žena mu povídá:
„Kubo, zajeď do lesa a dovez dříví!“
Pekla právě na rožni maso. Kuba přešlapoval z nohy na nohu, byl by si radši lehl na pec. Ale žena po něm blýskla očima, že jen špitl kdesi cosi, otočil se, pobídl volka a jel do lesa. Na jedné jedli si vyhlédl velikánskou suchou větev, tlustou jako noha.
„Ta se mně zrovna hodí,´ povídal si. „Ale zaonačím to chytře, abych se moc nenadřel. Postavím vůz pod jedli, aby větev spadla rovnou na vůz, až ji odříznu.“ Vyškrabal se nahoru, posadil se obkročmo na větev a začal ji sekat, až třísky létaly. Bil do ní hodnou chvíli a vtom řach a prásk! Větev zapraštěla a celá se poroučela na zem. Horší bylo, že s ní se poroučel dolů i Kuba. Jak by ne, když odsekl větev na které seděl! Než stačil vykřiknout, zase řach a prásk! Těžká větev padla na vola i na vůz a za ní spadl ještě Kuba.
„Jovej, jovej,“ naříkal a sahal si na hlavu, na nohy a po celém těle. Všecko měl celé, jenže všude samé boule, širák ztratil a z nohavic a haleny mu visely cáry. Když zvedl hlavu a rozhlédl se, nohy se mu roztřásly. Volek ležel pod větví a nehýbal se. Tady byla každá pomoc marná. Co se stalo, to se stalo. Kuba popadl sekyru a zkroušeně se bral domů. Cesta vedla podle rybníka. Dívá se ..... plavaly na něm divoké kačeny.
„Hej .....,“ povídal si, „zabiju nějakou, donesu ji ženě a udobřím si ji za toho volka a za vůz.“ Namířil, rozpřáhl se a plesk sekyrou mezi kačeny. Ty se rozprchly a rozletěly na všecky strany a sekera žbluňk, zmizela pod vodou.
Co teď? Kuba se chystal vlézt do vody, že sekeru najde a vyloví. Ale pak ho napadlo něco lepšího. Sáhl do opasku, kde měl zlaťáky za prodaného vepře, a hvízd .....! Začal házet peníze do rybníka. Říkal si: Kde to cinkne, tam leží na dně sekyra. Takhle ji najdu rychleji a pohodlněji a ani se nezmáčím. Házel po jednom, ale za chvilku vyházel všecky zlaťáky, a přece to nebřinklo.
„To je divná věc! Škoda té sekyry,“ povzdychl si a s prázdnýma rukama se šoural domů. Žena ho už netrpělivě vítala:
„Že už jdeš! Tebe si poslat pro smrt! Pojď, budeš točit rožněm a já si skočím k sousedce vypůjčit cibulku.“
To se Kubovi hodilo, aspoň nemusel nic vykládat o voze, o volkovi ani o penězích. Točil rožněm, maso se opékalo, až to vonělo po celé chalupě i dvoře. Ta vůně přivábila jejich psa. Stoupl si mezi dveře, zvedl čumák a vrtěl ocasem.
„Aha, chtě! bys? Z toho nic nebude, milý brachu,“ povídal Kuba. „Táhni, odkud jsi přišel. To je pro ženušku a pro mě, však jsem se dneska něco naplahočil.“
Jak si na to vzpomněl, dostal velikou žízeň. Napadlo ho, že v komoře stojí bečka s pivem. Pustil rožeň, odskočil do komory a pustil pivo z bečky do hrnku. V tom se ohlédne zpátky do kuchyně ..... jako by vedle něj udeřil hrom! Psisko se hrne z kuchyně ven a pečínku nese v hubě.
„Hoho, brachu, počkej!“ vykřikl Kuba. Že měl v ruce zrovna tu pípu, vytrhl ji z bečky a mig s ní po psovi. Ale ten už zmizel za vraty. Kuba honem za ním, pes hop za plot, hop přes příkop do zelnice, ze zelnice do obilí a byl tentam.
„To jsem ho prohnal!“ zasmál se Kuba. „Uháněl jako splašený zajíc.“
V tom si vzpomněl na pivo. Běží do komory ..... tam po kotníky piva, už teklo přes práh do kuchyně.
„Ej, škoda toho piva!“ zabědoval Kuba. Napadlo ho, že by měl rozlité pivo vysušit, než se žena vrátí od sousedky, jinak bude oheň na střeše. Hned si věděl rady. Vyběhl nahoru, vzal tam pytel pšeničné mouky a vysypal ji na pivo. Jenže piva vytekla celá záplava a tak musel na sýpku ještě několikrát. Za chvíli šťastně vysypal celých sedm pytlů pěkné mouky. V tom se žena vrací zpátky. Spráskla ruce:
„Co tu vyvádíš?“
„To nic, ženuško. Vyteklo trochu piva, zaprášil jsem to popelem!“
„Popelem? Copak nemám oči? Vždyť je to nejlepší mouka!“ volala žena a zlost s ní lomcovala. „A kde je pečínka?“
„Odnesl ji pes. Kdybys viděla, jak jsem ho prohnal! Strachy nevěděl, kam běží.“
„A kde je vůz a vůl, že je nevidím ani před chalupou, ani na dvoře? A kde máš dřevo?“
„Dřevo jsem nasekal, mělas vidět, jakou tlustou větev. Jenže spadla zrovna na vola. Inu, už je po něm. Ale co, byl líný, stejně jsem pomýšlel, že si koupíme jiného.“
„A kde máš peníze za vepře? Pověz mně už všecko naráz!“
„Inu, peníze leží v rybníce a sekyra taky. Moc nechybělo, byl bych Ti donesl pěknou kačenku na pekáč. Nedělej si starosti, kmocháček nám dluží patnáct krejcarů, až je vrátí, koupíme si novou sekyru, a třeba i dvě.“
„Kubo!“ lomila žena rukama. „To přestává všecko. Ty vyvádíš hůř než malé děcko. Víš co? Já Tě pošlu do školy. Ať pan rektor z Tebe třeba kůži sedře, jen když Tě trochu vychová.“
Vypůjčila od sousedovy dcerky slabikář, dala mu pár buchet a hned druhý den ráno ho vypravila do města do školy. Kuba se loudal, co noha nohu mine, na stará kolena se mu do školy nechtělo. V tom mu něco pod nohama zacinkalo, podívá se, oho! Na cestě ležel kožený váček. Rozdělal ho ..... svítily v něm samé zlaťáky a každý jako čerstvě vyražený. Kuba si povídal:
„To mi samo nebe posílá za ty všecky včerejší škody.“ Zavázal ho a strčil do kapsy.
Když škola skončila, bral se tou samou cestou domů. Na louce jej dohnal vyšňořený pán na koni, na hlavě klobouk s péry a u krku krajkový límec. Rýpl Kubu bičíkem do žeber a ptal se:
„Nenašels tady kožený váček?“
„Našel, milostpane, našel.“
„A kdy? Mluv pravdu!“
„Milostpane, to se stalo, když jsem šel poprvé do školy,“ vypravil ze sebe Kuba.
„To bylo tak před padesáti roky, co?“
Pán mávl rukou, švihl koně a zmizel v prachu. Kubovi zůstal měšec plný zlaťáků! Posadil se na mez a po jednom ty peníze počítal. Bylo jich moc! Kuba si povídal:
„Když mám tolik peněz, stane se ze mě pán. Kdepak, sedlačení pověsím na hřebík. Koupím si vraného koně, hedvábné šaty, zlatý prsten, za pasem budu mít pistoli a po boku kord. Všichni vojáci mě budou poslouchat. Alou! vykřiknu a poženem se do boje, já v první řadě. V tom přiletí kulka a při mém štěstí, mne trefí rovnou do hlavy, spadnu z koně a budu mrtvý. Budu ležet v trávě, polezou po mně mravenci a všichni mě budou oplakávat.“ Jak na to pomyslel, začal hlasitě bědovat:
„Ach, že si ty peníze nevzal ten pán! Byl by zahynul on, a ne já.“ Zastavil se nad ním nějaký vandrák a ptal se:
„Strýčku, co se Vám stalo za neštěstí?“'
„Ba že stalo, teprve se mi stane příteli, ta nejhorší věc, co se může přihodit. Ani se radši neptejte.“
„Jen mně to povězte, možná si ulevíte.“
Kuba mu všecko vykládal a utíral si slzy. Tulák poznal, jakého Kubu má před sebou, zamyslel se a povídal dobromyslně:
„Strýčku, víte co? Nejlepší uděláte, když mně ty dukáty dáte.“
„Milý příteli, Vy byste si je vzal? Co byste za tu službu ode mne chtěl?“
„Dáte mně za to jen Váš širák a boty. Já to pro Vás rád udělám. Ať mě na vojně zabijí, nikoho na světě nemám, žádný majetek ani rodinu, živou duši, co by po mně smutnila.“
Kuba mu honem strkal měšec, vnutil mu boty a širák, mnohokrát mu děkoval a upaloval odtud, aby si to vandrák třeba ještě nerozmyslel. Když přicházel k domovu, už se trochu upokojil a povídal si:
„To bude ženuška ráda, až jí povím, jak jsem o vlásek unikl smrti. Ta bude koukat, jak jsem chytrý a jak jsem to všechno pěkně zařídil! Konečně na mne bude pyšná a odpustí mi ten včerejšek. A večer ..... “ 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

© 2013 - 2024 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight Solutions

Spravovat souhlas s nastavením osobních údajů