Polévka ze špejle od klobásy

zobrazeno 809×

Vložil(a): jitkamety, 15. 5. 2016 10.44

1) Polévka ze špejle od klobásy

„To Vám byl včera výborný oběd!“ povídala stará myš jiné myši, která se hostiny nezúčastnila. „Seděla jsem na jedenadvacátém místě od starého myšího krále, to přece není nijak podřadné místo! A kdybych Vám teď měla povídat o jídlech, inu ta byla seřazena velmi dobře! Plesnivý chleba, kůže ze slaniny, lojová svíčka a klobása a pak totéž zase znovu. Jako bychom měli oběd a večeři dohromady. Dobrá nálada tam byla a příjemná zábava, jako v rodinném kruhu. Nezbylo tam po nás nic, až na špejle od klobásy. O těch jsme mluvili a přitom vznikl nápad udělat zc špejle od klobásy polévku. Vždyť už o tom slyšel kdekdo, ale nikdo takovou polévku ještě neokusil, natož aby ji uměl uvařit. Vynálezci byl vzdán hold pěknou slavnostní řečí a mluvilo se o tom, že by měl být otcem chudých! Řekněte, nebylo to vtipné? A pak vstal starý myší král a povídal, že ta mladá myš, která uvaří tuhle polévku nejlépe, stane se královnou. Rok a den dal všem na uváženou.“
„To není tak nejhorší,“ povídala druhá myš. „Ale jak se ta polévka dělá?“
„Jo, jak se dělá! Tak se také ptaly všechny myši, staré i mladé. Každá by byla nejraději královnou, ale jenom moc nerada by se vypravila do širého světa, aby se to naučila. Však to bude zapotřebí! A každá také nedokáže opustit rodinu a staré známé kouty. Tam, ve světě, nemůže si jít každý den na kůru zc sýra a necítí kůži ze slaniny, kdepak! Hladu tam může zakusit, a dokonce ji může za živa sníst kočka!“
Tyto myšlenky odradily také jistě většinu myší, aby se vypravily na zkušenou. Jenom čtyři se chystaly na cestu, mladé a čilé, ale chudé. Chtěly se vypravit každá do jednoho ze čtyř koutů světa, potom přece by záleželo jenom na štěstí; a každá si s sebou vzala špejli od klobásy, aby měla stále na paměti, proč se do světa vypravila. Špejle jí pak měla být zároveň poutničkou holí.
Na počátku května se rozešly do světa, na počátku května příštího roku se vrátily, ale jenom tři. čtvrtá o sobě nedávala zpráv a teď už nadešel rozhodný den.
„Do největší radosti se vždycky takhle přimísí trochu smutku,“ povídal myší král, ale rozkázal, aby byly pozvány všechny myši z dalekého okolí. Měly se sejít v kuchyni, tři myši cestovatelky tam stály v řadě zvlášť. Místo čtvrté, která nepřišla, vztyčili špejli od klobásy, zahalenou černým flórem. Nikdo nesměl promluvit, dokud by nepromluvily ony tři a dokud by král nepověděl, co se má dále povědět.
Tak teď něco uslyšíme!

2) Co na cestě viděla a čemu se naučila první myška

„Když jsem se vypravovala do světa,“ povídala myška, „myslela jsem jako tolik jiných v mém věku, že jsem snědla všechnu moudrost světa. Ale tak tomu není, k tomu je vždycky ještě zapotřebí roku a dne. Hned jsem se vypravila na moře, jela jsem na lodi, která mířila k severu. Slyšela jsem, že na moři si kuchař jistě bude vědět rady a já že se od něho přiučím. Ale kuchaři na lodi nic neschází, když tam má plno slaniny a sudů s nasoleným masem a zásoby plesnivé mouky; tam se žije vybraně I Ale nikdo se tam nenaučí, jak by uvařil polévku ze špejle od klobásy. Pluh jsme mnoho dní i nocí, užili jsme si dost kolébání i vody. A když jsme dospěli tam, kde byl cíl cesty, opustila jsem loď. Bylo to daleko na severu.
Je to zvláštní, když se tak našinec dostane z domácího koutku na loď a plaví se po ní, vždyť je to také takový koutek, a když se pak octne na stovky mil daleko a je najednou v cizí zemi. Byly tam divoké lesy s jedlemi a břízami, které tak silně voněly! Nemám to ráda! Divoké byliny měly takovou kořennou vůni, že jsem kýchala a vzpomínala na klobásu. Byla tam také velká lesní jezera, která měla zblízka jasnou vodu, ale zdálky vypadala černá jako inkoust. Po nich plovaly bílé labutě. Nejdřív jsem myslela, že to je pěna, tak tiše seděly na vodě, ale pak jsem je viděla letět a chodit a poznala jsem je. Patří ke stejnému rodu jako husy, to jsem poznala podle jejich chůze, nikdo přece nemůže zapřít svoje příbuzenstvo! Já jsem se držela svých, přidružila jsem se k lesním a polním myším, které ostatně toho vědí hrozně málo, až je to hanba, a zvláště o hostinách. Proto jsem se přece vydala do ciziny! Vůbec nápad, že by se dala uvařit polévka ze špejle od klobásy, zdál se jim nápadem tak mimořádným, že se to hned rozkřiklo po celém lese. Vyřešení téhle úlohy však považovaly všechny myši za nemožnost, a tak jsem si ani zdaleka nepomyslela, že tam budu dokonce hned první noc zasvěcena do toho, jak se polévka dělá. Bylo parné léto, proto prý les také tak voněl, proto vydávaly byliny tak kořennou vůni a jezera byla tak jasná i temná s bílými labutěmi na hladině. Na pokraji lesa vztyčili mezi třemi čtyřmi domky tyč, vysokou jako hlavní stěžeň na lodi, z níž nahoře visely věnce a stuhy, byla to májka. Kolem ní tančili chasníci s děvčaty a zpívali o závod s muzikantovými houslemi. Veselo tam bylo při západu slunce i za měsíčného světla, ale já jsem se toho nezúčastnila, protože co by dělala myška na taneční slavnosti v lese? Seděla jsem tam v měkkém mechu a držela svoji špejli. Měsíc svítil zejména na mýtinku, kde stál strom, porostlý mechem tak jemným, nu, nebála bych se skoro říci, že byl jemný jak kožíšek myšího krále, ale zelený, že to dělalo dobře očím. A z čistá jasna se tam objevil průvod tvorečků, kteří mi nesahali ani ke kolenům. Vypadali jako lidé, ale měli souměrnější tvary. Říkali si elfové a byli oblečeni v jemné šaty z květinových lístků, posázených mušími a komářími křídly, docela hezké to bylo. Hned jsem poznala, že asi něco hledají, ale nevěděla jsem co. Tu jich přišlo několik ke mně, nejvznešenější ukázal na moji špejli a povídal: ,Něco zrovna takového potřebujeme. Výborně, je dokonce špičatá!' A jak se díval na moji poutničkou hůl, byl stále víc a víc nadšen.
„Půjčit šiji smíte, ale nechat ne!' řekla jsem.
„Nechat ne!' opakovali všichni, chopili se špejle, kterou jsem já pustila, a odtančili s ní k té krásné mýtince, porostlé mechem, a tam ji v zeleni postavili. Chtěli mít také svou májku a ta, kterou měli ted, se k nim také hodila, byla jako pro ně uříznutá. Potom ji okrášlili ..... jak nádherně vypadala!
Malí pavoučci ji opředli zlatými vlákny, ověsili vlajícími závoji a prapory, tak jemně tkanými a na sníh vybílenými v měsíční záři, že mě to až bodalo do očí. Barvu si vzali s křídel motýlů a pokapali jí bílé plátno, zazářily na něm květiny a diamanty, že jsem svoji špejli nepoznávala. Taková májka jistě neměla sobě rovné na celém světě. A teprve po tom přišla doopravdy velká společnost elfů, ti byli všichni bez šatů a tak to bylo také nejkrásnější. Pozvali mě, abych se na tu nádheru dívala, ale zpovzdálí, protože jsem jim byla příliš velká.
Tu se rozezvučela hudba tak plně a silně, jako by zvonily tisíce skleněných zvonků. myslela jsem si, že to zpívají labutě, skutečně, zdálo se mi, že slyším i kukačku a drozda, nakonec jako by se rozezpíval celý les, ozývaly se tam dětské hlasy, zvuk zvonů a ptačí zpěv, nejkrásnější melodie. A všechna ta nádhera zněla z máje elfů, to byla všechna ta zvonková hra a byla to jenom moje špejle. Nikdy jsem si nemyslela, že by se z ní dalo něco takového vyloudil, ale jistě záleží na tom, komu se dostane do rukou. Vskutku, zmocnilo se mne takové pohnutí, že jsem samou radostí plakala, jak jen myška může plakat.
Noc byla příliš krátká, touto dobou však nebývá tam na severu delší. Za svítání začal vát jemný větřík, hladina lesního jezírka se zvlnila, všechny ty jemné, rozevláté závoje a prapory odlétly pryč, houpavé kiosky z pavučin, visuté mosty a balustrády, a jak se to všechno jmenuje, které spojovaly list s listem, odlétly jako nic. Šest elfů mi přineslo moji špejli a ptalo se mě, zda nemám přání, které by mi mohli vyplnit. Tak jsem je poprosila, aby mi řekli, jak se uvaří ze špejle od klobásy polévka.
„Jak to děláme my,' povídal se smíchem nejvznešenější z nich, , to jsi právě viděla! Jistě jsi svoji špejli sotva poznala!'
„Takhle Vy to myslíte', povídala jsem a rovnou jsem jim řekla, proč jsem se vypravila na cestu a co od ní doma očekávají. ,Jakýpak prospěch', zeptala jsem se, ,bude mít myší král a celá naše mocná říše z toho, že jsem tuhle krásu spatřila! Nemohu ji přece vytřepat ze špejle a říci: Podívejte se, tady máte špejli, teď tu bude polévka! Aby se někdo nasytil, je třeba přece vždycky něco prostřít!'
Tu ponořil elf svůj malý prst do modré fialky a povídal mi: ,Dávej pozor, potírám Ti teď Tvoji poutničkou hůl, a až se vrátíš do zámku myšího krále, dotkni se holí teplých králových prsou. Tu rozkvetou na holi fialky, i kdyby byla nejkrutější zima. Tady máš tedy něco s sebou domů a ještě maličko navíc!“
Ale než myška řekla, co to ještě má, dotkla se holí králových prsou a vskutku! ..... rozkvetla na ní nádherná kytice fialek vonících tak opojně, že myší král hned poručil, aby myši, které stojí nejblíže komína, okamžitě strčily ocásky clo ohně, aby bylo cítit trochu přiboudliny. Neboť vůně
fialek prý nebyla k vydržení a nebylo to nic oblíbeného.
„Ale co ještě ta maličkost, o které jsi mluvila?“ zeptal se myší král.
„Nu, to je něco, čemu se jistě říká efekt,“ povídala myška a obrátila špejli. A již nebylo vidět žádné květiny, jenom holou špejli, a tu myška pozdvihla jako taktovku.
„Fialky jsou pro zrak, čich a hmat, řekl mi elf, ale ještě něco zbývá pro sluch a chuť!“ povídala myška a mávla do taktu. A hned se ozvala hudba, ne taková, jaká zněla při lesní slavnosti elfů, ale taková, jakou lze slyšet v kuchyni. Pane, to bylo dopuštění! Najednou se ozývaly zvuky, jako by ve všech komínech skučet vítr, kotlíky a hrnce kypěly, lopatka na uhlí bubnovala na mosazný kotlík, a pak, docela znenadání, nastalo zase ticho. Bylo slyšet jenom tlumený bzukot kotlíku na čaj, docela zvláštní, že nikdo nevěděl, zda přestává, nebo začíná; malý hrnec vařil, velký také vařil, jeden nedbal na druhý, jako by nemyslely. A myška mávala taktovkou prudčeji a prudčeji, v hrncích se to pěnilo, bublalo to a utíkalo, vítr hučel, komín hvízdal ..... húúi, húúi! Bylo to všechno tak hrozné, že myšce vypadla hůl z ruky.
„To byla těžká polévka,“ povídal starý myší král. „Dostaneme ji už na stůl?“
„To je všechno!“ řekla malá myška a uklonila se.
„Všechno! Tak si poslechněme, co říká další,“ rozkázal král.

3) Co vyprávěla druhá myška

„Narodila jsem se v zámecké knihovně,“ povídala druhá myška. „Nejsem z rodiny jediná, která nikdy nepoznala to štěstí, jakým je doslat se do jídelny, neřku-li do špíže. Teprve na cestách a dneska jsem spatřila kuchyň. V knihovně jsme často mívali hlacl, ale dostalo se nám mnoha znalostí. Tam k nám dolehla zpráva o královské ceně, vyhlášené za umění uvařit ze špejle od klobásy polévku, a tu moje stará babička vytáhla rukopis, který nedovedla přečíst, ale který číst slyšela, a tam bylo: ,Když je někdo básník, dokáže uvařit polévku ze špejle od klobásy. ' Ptala se mě, zdali jsem básnířka. Cítila jsem se nevinná a babička tedy řekla, že musím hledět, abych se básnířkou stala; já jsem sejí však zeptala, co je k tomu zapotřebí, protože dopátrat se toho bylo pro mne stejně těžké jako naučit se vařit polévku. Babička však naslouchala, když se rukopis četl, a povídala, že nutné jsou tři podstatné věci: rozum, fantazie a cit! ,Když teď půjdeš a získáš je, bude z Tebe básnířka, a pak si jistě budeš vědět rady i se špejlí od klobásy,' řekla.
Tak jsem se vypravila na západ do širého světa, aby se ze mne stal básník.
Věděla jsem, že rozum je vždycky nejdůležitější, těch ostatních dvou věcí jsem si tolik nevážila! Tak jsem se nejdřív vypravila za rozumem. Ovšem, kde jenom bydlí? ,Jdi k mravencům a uč se moudrosti!' řekl kdysi jeden velký král Židovské říše, to jsem věděla z knihovny. Tak jsem se nezastavila, dokud jsem se nedoslala k velkému mraveništi, a začala jsem mravence pozorovat, abych zmoudřela.
Mravenci, to je pronárod, který si zaslouží úcty, to je učiněný rozum sám. Všechno je u nich jako správný početní úkol, který dobře vychází. Pracovat a klást vajíčka, to znamená žít v přítomnosti a pečovat o budoucnost, a také to tak dělají. Dělí se na mravence čisté a na špinavé. Pořadí je určováno čísly, mravenčí královna je číslo jedna a její mínění je jedině správné. Snědla všechnu moudrost, a to také bylo důležité vědět. Takovou spoustu toho napovídala a všechno to bylo tak chytré, že se mi to zdálo hloupé. Povídala, že jejich mraveniště je ta nejvyšší věc na celém světě, ale těsně vedle stál strom, který byl mnohem, mnohem vyšší; to se nedalo popřít, a tak se o tom nemluvilo. Jednou večer tam jeden mravenec zabloudil, lezl vzhůru po kmeni, ani ne do koruny, ale přesto mnohem výš, než se předtím některý mravenec octl. Když se obrátil a našel cestu domů do mraveniště, vyprávěl tam, že venku je něco ještě daleko vyššího. Ale to pokládali všichni mravenci za urážku celé své společnosti, a tak byl odsouzen k nošení náhubku a stálé samotě. Ale netrvalo dlouho a dostal se na strom jiný mravenec, vykonal tam stejnou cestu a týž objev. Ten o tom mluvil velmi rozvážně a nejasně, a protože to také byl uctívaný mravenec, jeden z čistých, věřili mu to, a když zemřel, postavili mu jako pomník vaječnou skořápku na důkaz toho, jak si váží vědy. Viděla jsem,“ pokračovala myška, „že mravenci pořád běhají s vejci na zádech. Jeden z nich svoje vejce ztratil, s velkou námahou se je pokoušel zase vzít na záda, ale nedařilo se mu to. Tu k němu jiní dva přiběhli a ze všech sil mu pomáhali, že by skoro byli ztratili svoje vejce. Ale tehdy také hned pomáhat přestali, protože bližší košile než kabát.
A mravenčí královna řekla, že tohle byl projev srdce a rozumu. ,Tyhle dvě vlastnosti nás staví nejvýš mezi bytostmi obdařenými rozumem. Rozum má a musí převažovat, a já mám rozum největší!' Když to říkala, postavila se na zadní nohy. Bylo ji tak zřetelně vidět, že jsem se nemohla zmýlit. A tak jsem ji spolkla. Jdi k mravencům a uč se moudrosti! Teď jsem měla královnu!
Šla jsem potom k tomu velkému stromu, o kterém jsem slyšela. Byl to obrovský dub s vysokým kmenem, košatou korunou a velmi starý. Věděla jsem, že tam bydlí živoucí bytost, dryáda se jmenuje, se stromem se narodí a s ním umírá. Slyšela jsem o tom v knihovně. Teď jsem viděla takový strom a také dívku se stromem spjatou. Hrozně vykřikla, když mě spatřila tak blízko. Jako všechny slečny, bála se myší, ale také měla pro svůj strach větší příčinu než ostatní, protože já bych přece byla mohla strom prohlodat a na tom závisel její život. Přátelsky a srdečně jsem na ni začala mluvit, dodávala jsem jí odvahy a dryáda mne vzala do své jemné ruky. Když se dověděla, proč jsem se vypravila do širého světa, slíbila mi, že snad už týž večer se mi dostane jednoho z dvou pokladů, které ještě hledám. Vyprávěla mi, že Phantasus je jejím velmi dobrým přítelem, že je krásný jako bůh lásky a že často odpočívá pod hustým listím bohaté koruny stromu, který se nad nimi oběma ještě bohatěji rozšumí. Vyprávěla, že ji nazývá svou dryádou a strom svým stromem, protože mohutný, sukovitý, krásný dub je strom podle jeho přání. Kořeny je pevně a hluboko zapuštěn do země, kmen a koruna se zdvíhají ve svěžím vzduchu vysoko k nebi a znají sněhové vločky, ostré poryvy větru i teplé slunce, jak je zapotřebí je znát. Dokonce mi říkala i tohle: ,Nahoře zpívají ptáci a vyprávějí o cizích zemích, na jediné suché větvi si vystavěl hnízdo čáp; dobře se tu vyjímá a aspoň se tak něco dovím ze země pyramid. To všechno se Phantasovi velmi zamlouvá, dokonce mu to ani nestačí, ještě mu musím sama vyprávět o životě v lese od let, kdy jsem byla malá a doubek ještě docela útlý, že by ho byla kopřiva skryla, až do nynějška, kdy se tak rozrostl a zmohutněl. Posad se jenom hezky tady pod mařinky a dávej pozor. Až Phantasus přijde, jistě ho budu moci štípnout do křídla a vytrhnout mu maličké peříčko. To si vezmi, žádný básník nedostal lepší dar. ..... To Ti bude stačit!'
A Phantasus přišel, dryáda mu vytrhla pírko a já jsem je chytla,“ povídala myška, „a držela je tak dlouho ve vodě,
dokud nezměklo. Hodně práce mi dalo, než jsem je strávila, ale rozkousala jsem je dobře! Vůbec není lehké prokousat se nějak k básnění, příliš mnoho se toho musí překousnout. Teď jsem tedy dvě věci měla, rozum a fantazii, proto jsem také pochopila, že tu třetí naleznu v knihovně, neboť jeden velký muž povídal a napsal, že některé romány tu jsou jenom proto, aby člověka osvobodily o. i zbytečných slz, že se tedy podobají jakési houbě, která do sebe saje city. Pamatovala jsem se na několik takových knih, vždycky se mi zdály docela milé, a byly od neustálého čtení tak ohmatané, že do sebe jistě pojaly obrovské množství citů.
Vrátila jsem se domů do knihovny a hned jsem jeden román snědla skoro celý: totiž jeho měkkou část, to nejdůležitější; obal a vazbu jsem tam nechala. Když jsem tedy tenhle román strávila a po něm ještě druhý, hned jsem cítila, jak se mi to uvnitř hýbe. A tak jsem uhlodala ještě kousek třetího románu, a byl ze mne básník. Říkala jsem si to sama a potvrzovali mi to i jiní. Bolela mě hlava, bolely mě vnitřnosti a ani nevím, jaké bolesti mě ještě pronásledovaly. Přemýšlela jsem teď o tom, jaké příhody by se daly spojit se špejlí, a vzpomněla jsem si přitom i na latě, hole, tyče, trámy a břevna a ještě jiné podobné věci, protože mravenčí královna měla rozum skutečně neobvyklý. Vzpomněla jsem si na to, že špejle má dva konce a jitrnice sedm, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, že se hůl dá nad někým zlomit, potom na to, že někdo viďí třísku v oku svého bližního a nikoliv břevno v oku svém, zkrátka zabývaly se tím všechny moje myšlenky. Co se tu dá napsat básní, když je někdo básníkem! A já básnit dovedu, přes všechny potíže jsem se k tomu dopracovala! Každý den v týdnu Vás mohu pohostit novou příhodou o špejlích a podobně ..... to je moje polévka!“
„Poslechněme si tedy třetí!“ poručil myší král.
„Pí! Pí!“ ozvalo se v tu chvíli v kuchyňských dveřích a vběhla jimi čtvrtá myška, ta, kterou pokládali za mrtvou. Porazila špejli ovinutou černým flórem, noc a den běhu měla za sebou, jela po železnici nákladním vlakem, když se jí naskytla příležitost, a stejně by byla ještě přišla pozdě. Protlačila se dopředu, byla hodně pocuchaná, ztratila svoji špejli, ale nikoliv výřečnost, a hned začala povídat, jako by všichni čekali jenom na ni a chtěli jenom ji slyšet, všechno ostatní jí bylo docela jedno. A hned začala mluvit a vypovídala se. Její vystoupení bylo tak neočekávané, že nikdo neměl čas pozastavit se nad ní a nad její řečí. Poslechněme si, co říkala.

4) Co vyprávěla čtvrtá myš, která začala mluvit místo té třetí.

„Vypravila jsem se rovnou do největšího města,“ povídala, „ale na jméno si už nevzpomínám, mám na jména vůbec špatnou paměť. Z železnice jsem se dostala s konfiskovaným zbožím na radnici a tam jsem běžela k žalářníkovi. Mluvil o svých vězních, zvláště o jednom z nich, který vyřkl nerozvážná slova, a o těch se tam neustále mluvilo, ětlo a psalo. , Všechno je to jenom polévka ze špejle od klobásy!' povídal žalářník, ,ale tahle polévka ho bude stát hlavu. ' Tak jsem se začala o toho vězně zajímat a při nejbližší příležitosti jsem vklouzla k němu do cely. Za zamčenými dveřmi je přece vždycky ještě myší díra! Byl bledý, měl dlouhé vousy a velké, lesknoucí se oči. Lampa čadila, ale zdi tomu byly zvyklé a ani už nečernaly. Vězeň si tam kreslil obrázky a psal verše, ty jsem nečetla. Myslím, že se nudil, a byla jsem mu vítaným hostem. Lákal mé drobty chleba, pískáním a laskavými slovy, takovou měl ze mne radost. Pojala jsem k němu důvěru a spřátelili jsme se. Dělil se se mnou o chleba a o vodu, dával mi sýr a klobásu, dobře jsem si tam žila. Dovolil mi, abych mu běhala po ruce a po paži, až nahoru do rukávu, mohla jsem mu vylézt i do vousů. Nazýval mě svou malou přítelkyní a já jsem ho měla moc ráda ..... takové pocity jsou přece vzájemné! Zapomněla jsem na svůj úkol v širém světě, ve spáře na podlaze jsem zapomněla i svoji špejli, která tam leží dodnes. Chtěla jsem tam zůstal, protože kdybych byla odešla, neměl by vězeň na světě už nikoho, a to je přece jenom příliš málo! Zůstala jsem tam, ale vězeň tam nezůstal! Tak teskně ke mně mluvil naposled, dal mi dvakrát tolik chleba a sýrové kůrky co jindy a pak mi poslal prsty polibek. Odešel a už se nevrátil. Neznám jeho příběh. 'Polévka ze špejle od klobásy,' povídal žalářník. Odešla jsem teď tedy k němu. Ale neměla jsem mu věřit: vzal mne sice do ruky, ale vstrčil mě do klece, do takového šlapacího mlýna, to bylo hrozné! Tam aby našinec pořád jenom běhal a běhal, nikam se nedostane a všem je jen pro smích!
Žalářník měl vnoučka, krásné dítě s kučeravými plavými vlásky a s očima stejně veselýma jako jeho ústa, která se pořád jen smála. ,Chudinka myška!' povídal, podíval se do mé ošklivé klece, vytáhl železnou zástrčku a já jsem skočila na okno a do okapu. myslela jsem jenom na to, že jsem svobodná, a nikoliv na cíl své cesty!
Bylo už tma, nastávala noc a já jsem se uchýlila do staré věže, abych měla střechu nad hlavou. Bydlil tam ponocný a sova. Nikomu jsem nevěřila, zejména ne sově; sovy se podobají kočkám a mají jednu velkou chybu, že totiž požírají myši. Ale každý se může zmýlit, a já jsem se také zmýlila. Tohle byla úctyhodná sova, nadmíru vzdělaná a už hodně stará, věděla toho mnohem víc než hlídač a zrovna tolik co já. Mladé sůvičky dělaly z každé maličkosti učiněné pozdvižení a stará sova povídala: ,Nedělejte hned ze špejle od klobásy polévku!' To bylo také její nqjtvrdší napomenutí, tolik přece lpěla na vlastní rodině. Pojala jsem k ní takovou důvěru, že jsem ve štěrbině, kde jsem seděla, tichounce zapískla. Tahle moje důvěra se jí zamlouvala a sova mne ujistila, že jsem pod její ochranou. Povídala, že mi žádné zvíře nebude smět ublížit a že to bude platit i v zimě, kdy bývá nedostatek potravy.
Ve všem si vedla naprosto moudře. Dokázala mi, že ponocný může troubit jenom na roh, který mu visí po boku. ,Hrozně si na tom zakládá, myslí si, že je sovou ve věži,' povídala mi. ,Má to být něco velkolepého, ale je to ve skutečnosti hrozně málo. Pouhá polévka ze špejle od klobásy!' Prosila jsem ji, aby mi na ni dala předpis, a tak mi to sova vyložila: ,Polévka ze špejle od klobásy je jenom lidské úsloví, lze mu rozumět nejrůzněji a každý si myslí, že právě jeho výklad je nejsprávnější. Ale není to všechno vlastně vůbec nic!'
„Vůbec nic!' opakovala jsem. Teď se mi rozbřesklo! Pravda není vždycky příjemná, ale nad ni není nic vyššího. Tak to také povídala stará sova. Přemýšlela jsem o tom a dospěla jsem k názoru, že když přinesu domů tu nejvyšší hodnotu, že to bude mnohem víc, než polévka ze špejle od klobásy. Tak jsem pospíchala domů, abych se vrátila ještě včas a přinesla nejvyšší a nejlepší dar, pravdu. Myši jsou osvícení tvorové a nad nimi nade všemi je myší král. Může mě udělat královnou pro pravdu.“
„Tvoje pravda je lživá,“ povídala myš, která ještě nedostala svolení, aby promluvila. „Dovedu polévku udělat a také ji uvařím!“

5) Jak se polévka vařila

„Já jsem nikde necestovala,“ povídala čtvrtá myš. „Zůstala jsem doma a tak je to nejsprávnější. Nemusíme se vypravovat na cesty, když máme všechno doma. Zůstala jsem tady! Neučila jsem se svému umění od nadpřirozených bytostí, neprohlodala jsem se k tomu, ani jsem nemluvila se sovami. Vlastním přemýšlením jsem k tomu dospěla. Jenom teď hezky postavte na kamna kotlík naplněný až po okraj vodou a rozdělejte oheň! A oheň ať hoří, dokud se voda nezačne vařit, a musí se vařit pořádně! Pak tam vhoďte špejli! Potom ať ráčí myší král vstrčit do vařící vody ocásek a polévku zamíchat! Čím déle bude míchat, tím bude polévka vydatnější. Nic to přece nestojí, žádných přísad není zapotřebí, stačí jenom míchat!“
„Jiný by to nemohl udělat?“ zeptal se myší král.
„Ne,“ povídala myška, „jenom ocásek myšího krále má tu sílu!“
A voda se prudce vařila a myší král se postavil vedle kotlíku, že to bylo skoro nebezpečné. Potom natáhl ocásek jako myš v mléčné komoře, když chce shrábnout v krajáči smetanu a ocásek si olíznout. Ale on jej strčil jenom do horké páry a už seskočil dolů:
„Samozřejmě,“ povídal, „Ty jsi moje královna! S polévkou počkáme až na naši zlatou svatbu, aspoň budou mít chudí v mé říši nač se těšit a bude to vydatná radost!“
Potom slavili svatbu; když se však leckterá z myší vrátila domů, povídala:
„Nemělo by se tomu říkat polévka ze špejle od klobásy, ale spíš polévka z myšího ocásku!“
Leccos z vyprávění, která slyšely, zdálo se jim docela dobře podané, ale celé to mohlo být přece naprosto jinačí! „Já bych to byla vyprávěla takhle a takhle ..... !“
To byla kritika, která si vždycky ví velice moudře rady ..... když je už po všem!
Ten příběh pak šel celým světem a zůstal v této podobě, třebaže se mínění o něm lišila. Tak je to vždycky i nejsprávnější, ve všem, i v polévce ze špejle od klobásy. Jenom za ni nečekejte nějaký dík!

 

 

 

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

© 2013 - 2024 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight Solutions

Spravovat souhlas s nastavením osobních údajů