Poklad na Cvilíně

Po celé věky, z generace na generaci přecházela pověst, že pod troskami hradu na zadním cvilínském kopci jsou ukryty nesmírné poklady, které prý nastřádal jakýsi loupeživý rytíř pro svou dceru.
Původně rytíř hospodařil na svém rodném hradu kdesi v cizích krajích. Jeho panství bylo nevelké a příliš nevynášelo. Že však byl hradní pán proslulý svou statečností a vojenským důmyslem, často ho zvali i na knížecí dvory, třebas podle urozenosti mezi nejvyšší šlechtu nepatřil.
Na jednu z takových hostin přijel i se svou krásnou dcerou a ta okouzlila knížecího syna, který se o její přízeň celý večer veřejně ucházel. Avšak ráno jako kdyby zapomněl na zbožňování, kterým dceru rytíře ještě večer zahrnul, ba dokonce jejího otce urazil výsměchem, když ten mu připomenul jeho sliby.
„Ty by ses chtěl stát mým tchánem? Vždyť na tom svém hrádku v horách nenasytíš při svatební hostině ani mé štolby!“ posmíval se knížecí syn chudému rytíři.
Uražený rytíř opustil s dcerou hrad a panstvo přihlíželo na hradbách jejich neslavnému odchodu a škodolibě se smálo, ach ano, připadal jim směšný ten zchudlý rytíř, který tak úzkostlivě dbá na svou čest!
Rytíře nepřestávala potupa pálit. A protože věděl, že na svém hrádku v lesích nezbohatne, opustil jej a s dcerou a malou družinou přesídlil na osamělý hrad Cvilín, o kterém bylo známo, že jej drahný čas nikdo neobývá. Tam, rozezlen na svět, se zařídil na přepadání kupeckých průvodů, které se musely brát pod hradem po cestě z Opavy do Krnova. Mstil se za své pohanění bez výjimky na všech boháčích a urozených šlechticích, kteří se mu dostali při jeho nekalém řemesle do rukou, a sliboval si, že toto je způsob, jak nejlépe zaopatří svou milovanou dceru bohatým věnem.
Říká se, že čím kdo zachází, tím také schází. Tak se stalo i onomu loupeživému rytíři. Pravda, dobral se časem bohatství, jenže lupem a loupeží, a to mu nepřineslo štěstí. Stalo se, co se muselo stát: z jednoho krvavého výpadu se rytíř už do hradu nevrátil. Jakmile zahynul vůdce, rozprchla se celá tlupa. Na Cvilíně zůstala jenom nešťastná rytířova dcera uprostřed naloupeného zlata, stříbra a drahých kamenů. Lidé si šuškali, že je na věky i se svým pokladem na hradě zakletá a hlídána nejošklivějšími plazy. Každý se hradu raději zdaleka vyhnul, a kdo opravdu musel jít za noci poblíž těch chmurných míst, ten potom s úděsem vypravoval, že zaslechl dívčí hlas, který ho vábil, aby vysvobodil zakletou rytířovu dceru, odměnou že mu připadne přebohatý cvilínský poklad.
Roky se vršily na sebe, uplynula desetiletí, možná staletí, cvilínský hrad se dávno proměnil ve zříceniny, ale dosud se nenašel nikdo, kdo by se odvážil hledat v nich ukrytý poklad. Mezi lidmi se říkalo, že poklad připadne odvážlivci, který vydrží po tři noci držet na hradě stráž. Avšak představa tří nocí na starém rozpadlém hradu mezi plazy a všelijakou havětí vzala každému chuť i na sebevzácnější poklady.
Až jednou se přece jeden odvážlivec našel. Byl to krnovský tkadlec Teodor. K zoufalému kroku ho přiměla nikoliv rozmařilost či touha po bohatství, nýbrž bída. Tehdy se všem řemeslníkům vedlo nevalně, jistě však nejhůře tkalcovskému cechu. Ať se Teodor namáhal sebevíce, ať pracoval pilněji než jiní a den nastavoval nocí, nestačil uživit ženu a houf dětí. Už se nemohl dívat, jak jeho rodina strádá. A tak se jednoho dne rozhodl, že se rázem zbaví bídy, a aniž se s kým rozloučil, vytratil se za soumraku z domova a zamířil na Cvilín.
Večer byl ponurý, sprchlo a stromy vrzaly v chladném větru. Měsíc jen chvílemi vyhlédl mezi mraky a Teodor se řídil jeho světlem. Ač mu bylo úzko, kráčel statečně vpřed. Konečně spatřil před sebou zbytky cimbuří rozbořeného hradu. Obešel zříceninu hradním příkopem a tam se zastavil. „Kde jinde může strážce držet stráž, ne-li na věži?“ řekl si a vyšplhal se po zborceném schodišti do věže. Jakýmsi divem se tam zachoval kus stropu, takže měl alespoň střechu nad hlavou. Potmě neudělal ani krok, aby snad nespadl do hlubin pod sebou; jenom když měsíček prokoukl na noční obloze, sunul se Teodor podél sesutých zdí, až našel v rohu věže nejvýhodnější místo a tam se usadil. Po celodenní lopotě šla na něho brzy dřímota, ale on se vždycky stačil vzpamatovat. Věděl, že nesmí usnout, sic by svého cíle nedosáhl. Bděl po celou noc, ale nic strašného se nedělo. Rytířská dcerka se neobjevila, tím méně ovšem zahlédl třebas jen zlomeček z pokladu. Ráno se Teodor vrátil domů ke své práci a přemítal, jestli zbytečně neutrácí čas ponocováním na hradu, vždyť poklad možná existuje jenom v bujné lidské představě.
Ale kvečeru mu to nedalo a vydal se na Cvilín znovu. Vyhledal si stejné místečko a tam se uvelebil. Zdálo se mu, že je ve zříceninách rušněji než předešlé noci. Lesním tichem častěji zašustěla křídla nějakých tajemných velikých ptáků, sýčci houkali, jednou či dvakrát se ho dotkl křídlem netopýr a tu a tam jako by se něco pohnulo v hromadách sutin. Avšak ani této noci neprožil srdnatý Teodor na hradu nic hrůzostrašného.
Přesto se vydal na Cvilín potřetí, protože věděl, že kdo chce získat poklad, musí na hradě držet stráž po tři noci. Oči se mu klížily nevyspáním, ale přemohl se, aby nepřišel o poklad, který, jak se domníval, má již na dosah ruky. Dobře se pro tu poslední noc zajistil, aby ho žádná síla nemohla svrhnout z věže, a očekával, co se bude dít.
Obloha se té noci zatáhla těžkými mraky, takže Teodor neviděl ani na vlastní ruku, ačkoliv ji držel těsně před očima. Potom se znenadání zvedl vichr a s hrozným skučením zvířil ve věži spoustu prachu, který Teodorovi docela za lepil oči. Po chvíli zašustěly venku na suchém listí první dešťové kapky a déšť se záhy změnil v prudký liják. Teodorovi odněkud teklo na hlavu a za chvíli měl pod nohama louži a bláto, ale bál se pohnout, aby ve tmě neuklouzl. Posléze však přece jenom musel uhnout vodě, která mu padala v celém proudu za límec, ale šlápl přitom na něco kluzkého, co na obranu protivně zasyčelo. Málem upadl, a jak se chtěl zachytit rukou mokré stěny, dotkl se čehosi studeného a slizkého, že s hrůzou ucukl. Tak to šlo minutu co minutu, hodinu po hodině, po celou noc. Ke všemu se počalo za zády vyděšeného tkalce sypat kamení, jako by se k němu dralo nějaké zvíře. Teodor počal křičet a bral se tam, kde tušil východ. Zdálo se mu sice, že jakýsi ženský hlas na něho volá:
„Vydrž, vydržíš-li, zvítězíš!“, ale jemu v té chvíli nešlo o poklad, jen aby byl už venku z věže a alespoň holý život sobě zachoval.
Kdožví jak se tehdy všechno událo! Pravda, na takových chmurných místech a ke všemu za deštivé podzimní noci není právě příjemné přebývat, a že se tam zdržovali plazi a všelijaká havěť, to je rovněž víc než pravděpodobné. Ať už bylo, jak bylo, Teodor tehdy doklopýtal domů až k ránu a žena nad ním spráskla ruce: ač dosud mlád, hlavu měl šedivou .....
Poklad, ukrytý prý v podzemí pod troskami cvilínského hradu, nadále čeká na svého objevitele.