Pohádka rozřezaná na šest kousků

V jedné daleké zemi měli zvláštního cara. Tenhle car by byl mohl celý den jen poslouchat pohádky. Každý vypravěč měl u něho otevřené dvéře a pokladnu. Není divu, že car znal snad všechny pohádky světa. Bylo těžké překvapit ho nějakou novou. Asi proto se začali vypravěči pomalu carovu hradu vyhýbat. Car dokonce zažil už i dny, že neslyšel ani jednu pohádku. Dal proto honem všude vyhlásit svá slova:
„Ruku mé dcery, říši a veliké bohatství dám tomu, kdo mi poví pohádku, kterou jsem ještě neslyšel.“
Vyhlásili, vytroubili, vybubnovali a vyvěsili ta slova všude po celé říši a čekali. Nikdo však nešel, lidé jako by se spíše lekli. Už to skoro vypadalo, že se carova dcera snad ani nevdá. Jako by všichni pohádkáři vymřeli.
Cara už to začalo mrzet ..... i proto, že se třeba lidé budou jeho nápadu a jeho dceři smát. Trávil celé dny sám a zasmušilý a přemýšlel, jak by se dalo carské slovo odvolat.
Jednou se však přihnal udýchaný sloužící a hlásil:
„Vaše carské Veličenstvo, je tady! Už přišel!“
„Kdo je tady? Kdo přišel?“ ptal se car.
„No přece vypravěč, pohádkář, Vaše Veličenstvo!“
„Pohádkář, povídáš? A kde je? Proč jsi ho hned nevzal s sebou?“ zaradoval se car. „Běž a nezdržuj!“
Sloužící odběhl pro pohádkáře a car se připravil na poslech. Dýchl si na korunu a vyleštil drahokamy, popotáhl si slavnostní roucho a důstojně se posadil na trůn. Dal také zavolat bojary a čekal.
Když návštěvníka uvedli, car div nespadl leknutím z trůnu. To by měl být jeho zeť? Ten by měl dostat jeho říši? Usmolený, záplatovaný, zarostlý a špinavý, nevěděl co s rukama a nohama. Byl to švec z jedné vzdálené vsi.
Přišel na carské vyzvání, musel tedy být přijat. Car se optal:
„Tak Ty chceš vyprávět pohádku, kterou bych neznal?“
„Ano, carské Veličenstvo, když dovolíš.“
„A Ty si myslíš, že Tobě bych dal svou dceru a říši, takovému špinavci usmolenému?“
„Taková podmínka byla, carské Veličenstvo, vyhlášena po celém carství. Tady páni bojaři ti to potvrdí.“
Bojaři koukali, kývnout se však neodvážili. Co kdyby se na ně car pak rozzlobil?
Švec viděl, jaká je ta carská spravedlnost. Car o spravedlnosti rád poslouchal pohádky, moc se k ní však v životě asi nehlásil. Jen ať si svou dceru nechá, on už přece má doma svou hodnou ženu a pět dětí. Jen kdyby se mu povedlo pro ně něco vydělat. Anebo kdyby se alespoň zadarmo napil a najedl z carské kuchyně a mohl pak doma vyprávět, jak cara a bojary ošulil. Povídá proto nahlas:
„Carské Veličenstvo, jdu zdaleka a chtěl bych si nejdříve odpočinout, najíst se, napít a vyspat. Víš, já mám svou pohádku rozřezanou na kusy, na šest kousků. A vyprávět můžu jen jeden kousek za den. Začínat musím v lichý den, a to bude až zítra.“
Rozřezanou pohádku? To car ještě neslyšel. Nechal tedy odvést ševce do jedné z komnat. Tam se měli sloužící starat, aby mu nic nechybělo a aby se měl dobře. A také aby nemohl utéci.
Nazítří už se všechno připravilo k poslouchání. Car seděl v pohodlném křesle, okolo posedávali bojaři a u okna bylo křeslo pro ševce. Ten však zůstal stát a rovnou spustil:
1)
„Ani to snad nebude pohádka, dobře však poslouchejte. Za onoho času, kdy jsem ještě nebyl chudý, postavil můj tatínek dům. Ale jaký to byl dům! Komíny trčely tak vysoko, že se jim i měsíc musel vyhýbat, aby se nepoškrábal nebo nezačernil či aby dokonce nespadl. Na hřebeni střechy se procházeli holubi a klovali hvězdy z nebe. Není divu, že brzy byla kolem naší střechy pořád tma, protože měsíc i hvězdy se raději odstěhovaly kus dál. Ti holubi ani nelétali dolů, zůstávali pořád nahoře na střeše. Kdyby takový holub chtěl sletět na dvůr, ani by z té výšky nedoletěl. Trvalo to totiž tak dlouho, že by cestou musel postavit za letu hnízdo, vysedět mladé a naučit je létat. A teprve ti mladí by snad doletěli dolů. Taková to byla výška.
Slyšeli jste už takovou věc, carské Veličenstvo a páni bojaři?“
„Neslyšeli, neslyšeli,“ divil se car se všemi bojary.
„Neslyšeli, dobře, zítra tedy uslyšíte druhý kousek. Dnes už nevyprávím, ti holubi také nedoletěli.“
A než se posluchači vzpamatovali, odešel švec do své komnaty. Co tam asi celý den dělal, to víme.
Třetí den se zase všichni sešli a švec pokračoval.
2)
„To se ví, že ten náš dům měl i dvůr. Co by to bylo za stavení, kdyby k němu nepatřil dvůr plný dobytka. Tenhle dvůr byl ovšem tak rozlehlý a velký, že se z něho ani nedalo jezdit ven. Než bys býval dojel k vratům, už by se stmívalo a zase bys musel otočit a jet celou noc domů. Ve stájích stál krásný tučný dobytek. Tatínek choval krávy, telata, jalovičky, býčky, volky, vepříky, kozy a tak dále, však to sami víte. Třeba ty krávy, jak ty byly ohromné! Každá z nich nadojila denně plný rybník mléka. A že nevěděli, co s těmi rybníky mléka dělat, krmili jím pašíky velké jako dům. Ze zbylého mléka pak tloukli máslo a plácali sýr. Každý ten bochník sýra udělali velký jako náměstí a muselo ho nést sto lidí.
Slyšeli jste už takovou věc, carské Veličenstvo a páni bojaři?“
„Neslyšeli, kdepak, neslyšeli,“ divili se car a bojaři.
„Nevadí, dnes jste uslyšeli a zítra uslyšíte třetí kousek, však ten sýr také ještě nedonesli,“ řekl švec a odešel do své komnaty.
Tam se dobře najedl, napil, pospal si a čekal na další den.
3)
Čtvrtý den se car i bojaři už nemohli dočkat toho třetího kousku ševcovy pohádky. Konečně se ševcovi uráčilo. Přišel a spustil:
„Na dvoře byla samozřejmě i drůbež. Slepice, kohouti, kuřata, husy, houseři, housata, kachny, kačeři, káčata, krocani, perličky a kdeco ještě. A víte, že třeba taková slepice byla tak velká, že by sezobla jako nic i bojara s kožešinovou čepicí? Když taková slepice hrabala v zemi, zůstávaly po ní brázdy jako po oráči.
A vejce snášela tak veliká, že je museli sekat ze žebříku sekerou, aby se vůbec dostali k žloutku. Když vejce pěkně čistě vybrali ze skořápky, mohlo s„v té skořápce krásně bydlet. Jednou mě moc dlouho hledali. Zabydlel jsem se v uvařeném vejci a tři měsíce jsem vůbec nevyšel ven. Jen jsem si usekával po kousíčku to vařené vajíčko a ať si mě hledali jak chtěli!
Všechnu tu havěť hlídal na dvoře pes. Ale jaký pes! Zubiska měl jako plaňkový plot, a když zavrtěl ocasem, lámal stromy na dvoře jako sirky. Když zaštěkal, báli se všude okolo, že jde bouřka. A když náhodou běžel za zlodějem, vypadalo to jako zemětřesení.
Slyšeli jste už takovou věc, carské Veličenstvo a páni bojaři?“
„Neslyšeli, kdepak, neslyšeli,“ divili se car i bojaři.
„Neslyšeli, nevadí, dnes jste už slyšeli. A zítra uslyšíte čtvrtý kousek. Však ten pes také ještě nedohnal zloděje.“
A švec honem do své komnaty a ani paty nevytáhl.
Další den zase nechal švec cara i bojary čekat. Pak konečně přišel a pokračoval:
4)
„Zatím jsme si povídali, co měl tatínek na dvoře. Měli byste však vidět jeho zahradu! Ta byla dvakrát tak velká jako dvůr. Tatínek na ní měl jabloně, hrušně, ořešáky, meruňky, broskvoně, švestky, slívy, třešně, višně a já nevím co ještě, a samozřejmě i angrešty a rybízy. Třeba každou třešni jsme museli vozit, jeden by ji neunesl. Byla jako soudek a pecku měla jako dětskou hlavu. Jen si představte, kdyby někomu z Vás padla na hlavu! Tomu by asi už třešně nechutnaly!
Na kraji zahrady u plotu měl tatínek včelí úly. Každý úl byl jako tenhle carův hrad, co v něm sedíme. A včely? To se hned tak nevidí, jak byly veliké. Co Vám budu povídat. Taková včela vyletěla do okolí, a když se vrátila, nesla do úlu rovnou velikánský džbán čistého medu. V úlu ho vylila a letěla zase. A dostat od ní žihadlo, to bych Vám už vůbec nepřál. Vždyť to žihadlo bylo veliké jako sloup!
Za zahradou měl tatínek pole. Tam pěstoval ječmen, pšenici, žito, oves, proso, kukuřici, len, hrách, čočku, jetel a já nevím co všechno ještě. Ale jeho obilí ..... to nebylo vůbec obyčejné obilí. Stébla jako stromy a každé pšeničné zrnko tak veliké, že z něho bylo deset bochníků chleba, deset housek a ještě jeden koláč.
Slyšeli jste už něco takového, carské Veličenstvo i páni bojaři?“
„Neslyšeli, ševče, neslyšeli,“ vrtěli hlavami car i bojaři.
„Když neslyšeli, tak neslyšeli, nevadí. Zítra si zato poslechnete pátý kousek pohádky, však nám ještě ten koláč nepřinesli,“ řekl švec.
A šup do komnaty a hop ke stolu a ham do pusy!
Tentokrát už se car ulekl, aby nakonec ještě nemusel tomu ševci usmolenci svou dceru dát. Vždyť už se několikrát přiznali, že takovou věc, jakou švec vyprávěl, neslyšeli! Ještě že je takový hlupák, že hned v tu chvíli neskončil a nechtěl carovu dceru za manželku, ještě že má tu pohádku rozřezanou na šest kousků. Zkrátka, car dostal strach a nařídil bojarům, že napříště musí na všechno, co švec povídá, kývat, že to je pravda a že to dávno už slyšeli. Car bude kývat také.
Když se švec vyspal, přišel s pátým kouskem pohádky.
5)
„Málem bych byl zapomněl povědět, jak to vlastně vypadalo v tatínkově domě. Byla tam síň, kuchyně, jídelna, pokoje, komory, ložnice, prádelny, sýpky, spíže, sklepy, půda, zkrátka jako v jiných domech. Jenže u nás to bylo obrovské a nevídané. Talíře na jídlo, to byly větší vany, lžíce jako lopaty, nože velké a ostré jako kosy a vidličky se podobaly podávkám. Když nosili na stůl, do každého pekáče se vešlo jako do lodi a muselo ho nést deset čeledínů. Když se vařila omáčka, míchalo ji pět kuchařů dlouhým bidlem. Buchty jsme pekli velké jako necky a na každou padl soudek povidel nebo tvarohu nebo máku. Párátka byla jako násady od lopaty a do hrnků na kávu se vešlo jako do prádelních hrnců. Když chtěli po jídle očistit stůl, muselo po něm chodit pět služebníků a zametat ho košťaty. Ten stůl byl totiž velký jak náves.
Slyšeli jste někdy takovou věc, carské Veličenstvo a páni bojaři?“
„Ano, slyšeli, slyšeli, dávno,“ kývali hlavami car i bojaři.
Jen jeden hloupý bojar vrtěl hlavou, že ne. Toho však ostatní hned zarazili, a tak také začal kývat, že ano.
„To je dobře,“ povídá však švec klidně, „to snadno porozumíte i poslednímu kousku pohádky. Počkejte tu, já pro něj jdu. Však ještě ten stůl nezametli.“
A zmizel v komnatě. Než se bojaři stačili po sobě vítězně podívat, byl švec zpátky. Nesl svázané pytle. Hodil si je na zem a pokračoval šestým kouskem pohádky:
6)
„Byl bych málem zapomněl na to hlavní. Tatínek měl v domě i ohromné pokladny plné peněz. Spousta lidí k němu chodila, aby jim vypomohl. A dobrák tatínek půjčoval a rozdával, až na jeho ubohé dětičky nezbylo skoro nic. Už měl zrovna jen jednu poslední pokladnu plnou a v ostatních se proháněly myši, když se stalo něco zvláštního. Přijela se na ty divy podívat moc vzácná návštěva. Přijelo staré carské Veličenstvo, milostivý otec tady našeho Veličenstva, a s ním otcové pánů bojarů, jednoho jako druhého. Podívali se na ty divy a pak šli za tatínkem, aby jim půjčil každému tisíc zlaťáků a carskému Veličenstvu tři tisíce. Co měl tatínek dělat? Půjčit musel, tak rozpůjčil celou poslední pokladnu. Nezůstalo tam vůbec nic, ani prášek. Od těch dob jsme my, děťátka ubožátka našeho tatínka, chudí.
Slyšeli jste už takovou věc, carské Veličenstvo i páni bojaři?“
Bojaři zůstali stát, jako když do nich uhodí. Že by měli kývat a souhlasit s dluhy, které si švec vymyslel? Nevěděli, co mají říkat, a koukali se po carském Veličenstvu. Car se však jen zasmál, když pochopil, jak na ně švec vyzrál. A sám řekl:
„Ano, ševče, slyšeli.“
A než stačil švec něco říci, obrátil se car k bojarům a povídá:
„Je to tak, páni bojaři. Švec na nás vyzrál, tak zaplatíme. Hlavně že nám zůstane naše dcera a říše, tu švec nevyhrál.“
Pak dal car pokyn, aby přinesli tři tisíce zlaťáků a dali je ševci. Bojaři se kroutili, že mají chytrému ševci platit, carovi se však neodvážili odporovat. Nezbylo jim než zaplatit po tisíci.
Ševci bylo jedno, co si kdo myslí. Cpal zlaťáky do pytlů a nic nedbal, že míchá carské s bojarskými. Však se tam nepoperou. Pak pytle zavázal, naložil a jel domů. To se žena a děti podiví! Největší radost však měl z toho, jak cara a bojary doběhl. Když jsem ho potkal, jak jel domů, smál se očima i pusou i celým tělem.
Jak jsem ho mohl potkat? Snadno. Já jsem totiž také slyšel o té carově vyhlášce a šel jsem tam povídat zrovínka stejnou povídačku jako švec. Jenže on mě předběhl a vyhrál. Tak jsem si sebral pár zlaťáků, které švec vytrousil na cestu z jednoho děravého pytle, a vrátil jsem se domů. A aby ta rozřezaná pohádka nezapadla jako zlaťák do prachu, tak jsem ji pro Vás napsal. Třeba také najdete někoho, kdo si ji bude chtít poslechnout.