Pohádka o zelené mašince

zobrazeno 158×

Vložil(a): MiskaTekk, 31. 7. 2017 1.22

Byla také velice pěkná mašinka, skoro nejkrásnější ze všech, které byly vyrobeny z černokněžnické lokomotivy. Měla krásně lesklá kola a písty a táhla a veliké jasné lucerny vpředu a komín s kloboukem a kotel, který byl nejkrásnější ze všeho. Tlustý a mohutný a krásně růžový s nejlesklejšími tmavě rudými měděnými pásy. Byla to krátce neobyčejně pěkná mašinka. Všichni si jí vážili a chválili ji a i cestující říkali: Dnes pěkně pojedeme, protože náš vlak táhne zvláště krásná mašinka. Ale tato krásná růžová mašinka měla velikou nectnost: byla mlsná. Zatímco všechny ostatní lokomotivy, co jich bylo na smíchovském nádraží – a bylo jich tu, panečku! – si pěkně pochutnávaly na dobrém hnědémuhlí, růžová mašinka jen říkala: „Ach, zase abych jedla obyčejné ošklivé hnědé uhlí, už se mi to věru protiví.” A jen nerada si dala otevřít dvířka u pece a obyčejně polovici uhlí rozházela popelníkem po trati. Její strojvůdce pan Kubát s ní měl veliké trápení. Domlouval jí a prosil ji, aby jen pěkně jedla hnědé uhlí, že je zdravé. Říkal jí, aby se podívala na ostatní lokomotivy, jak jsou po hnědém uhlí silné: ale krásná růžová lokomotiva jen fňukala a odmlouvala: „Co je mi po ostatních lokomotivách, já už hnědé uhlí nechci a nechci, a budete-li mne do něho nutit, uvidíte, že se ještě rozstůňu.” Pan Kubát byl velice hodný člověk a přál si udělat růžové lokomotivě vše, co jí na očích viděl. Sebral se jednoho dne a šel k nejvyššímu panu železničáři a řekl mu: „Moje krásná růžová lokomotiva nechce jíst hnědé uhlí a myslím si, že opravdu onemocní, budeme-li ji nutit, aby je jedla.” Nejvyšší pan železničář chvíli přemýšlel a pak řekl: „Co naplat,nechci, aby se moje nejkrásnější lokomotiva trápila, zkusíme jí dát k jídlu něco, co jí bude lépe chutnat.” Poručil pak, aby růžové lokomotivě naložili do uhláku krásné kladenské plynové uhlí. A růžová lokomotiva, sotva je ucítila, vesele se zasmála a řekla: „Panečku, to je něco, to si dnes pochutnám,” a bujně vypustila páru z ventilů, až to zasyčelo. Toho dne jela tak rychle jako ještě nikdy. A kladenské plynové uhlí polykala, že ani topič, pan Pazdírek, nestačil přikládat.

Ale sotva uplynul týden, už zase růžová mašinka začala být nespokojená. A řekla panu Kubátovi: „Víte, panestrojvůdce, kladenské uhlí je sice dobré, ale pořád je jíst, to také není nic pěkného. Nemohl byste mi dát pro změnu zase ještě nějaké jiné?” A pan Kubát, dobrák, jí opatřil černé ostravské. A zase uplynul sotva týden a růžová mašinkaškemrala o jinou potravu. Co dělat, pan Kubát, který si přál své mašince ve všem vyhovět, opět sehnal něco jiného, hornoslezské černé uhlí, které je mastné a vydatné, a pak opět vestfálské, které museli zvlášť pro růžovou mašinku objednat až z dalekého města. Ale ani to mlsné růžové mašince nechutnalo déle než čtrnáct dní, ačkoliv to bylo uhlí, na jakém by si i pan král, nebo dokonce i mocný černokněžník Zababa s radostí pochutnal. Pan Kubát již byl všecekutrápený, protože růžová mašinka nechtěla jíst a jen s největší obtíží otvírala vrátka u pece a to drahé a vzácné vestfálské uhlí plivala hříšně po trati. Ale přece si ještě vymýšlel, co by dal své mašince. A opatřil pro ni nejprve michelský koks a pak ostravský a hornoslezský a pak brikety. A pak došlo dokonce i na velice drahý antracit, který jelesklý jako tmavé stříbro a hladký a chutný jako nejdražší čokoláda. Když však růžová mašinka nebyla zakrátko spokojena ani s antracitem, pan Kubát si v zoufalství vzpomněl, že by mohl opatřit na zkoušku ještě lignit a rašelinu. Ale mlsná růžová mašinka lignit i rašelinu okamžitě vyplivla, sotva je okusila, a řekla panu Kubátovi s opovržením: „Jak se můžete odvážit mi dát něco tak mizerného, co by nejedla ani nejstarší posunovací lokomotiva. Fuj, takováhanebnost!” A zastavila se na trati a její kola se už ani jednou neotočila. Tu se už i pan Kubát rozzlobil, ačkoliv byl velký dobrák, a řekl: „Mlsná růžová mašinko, už jsi vystřídala všechno, co je na světě, víc si vymyslet nemohu ani já, aninejvyšší pan železničář. Tady ti dám černé ostravské uhlí a ty pořádně jeď, nebo tě dám prohrabat ostrým pohrabáčem.”

Toho se mlsná mašinka přece jen zalekla a uposlechla. Ale byla velice nespokojená a soudila, že pan Kubát s ní jedná nespravedlivě. A od toho dne trochu počala blednout a nebyla už tak krásně růžová. Potom, když jednoho dne pan Kubát svou růžovou mašinku mazal olejem, mašinka se dala do pláče a naříkala: „Jsem tak ubohá a slabá, že opravdu asi onemocním. To už ani nebude z toho protivného ostravského uhlí, to asi bude tím, že mi dáváte tak špatný olej.” Toovšem nebyla pravda, protože pan Kubát ji mazal krásným hustým olejem. Ale mlsná mašinka, když viděla, že už nedostane nové uhlí, si vzpomněla, že by si mohla alespoň pochutnat na nějakém novém oleji. A to se jí podařilo. Pan Kubát, dobrák, jí opět uvěřil a začal shánět všelijaké oleje. A mašinka se potají smála a libovala si, že má opět změnu a může si vymýšlet a trápit svého strojvůdce. Opravdu, tak zkažená už byla, že se radovala, když viděla, jak pan Kubát starostmi ani nespí a jen vymýšlí,jaké mazání by pro ni našel. Dostávala tak postupně řepkový olej a podzemnicový olej a olivový, makový, ricinový, ořechový a lněný olej a pak dokonce i rybí tuk a kostní olej a olej ze slunečnicových jader a kokosový tuk a vazelínu a plynový olej a stearín ze svíček a tuhu, nu zkrátka mazadla z celého světa, co jen dovedl pan Kubát kde sehnat a co mu kdo poradil. Dokonce i universitní profesoři a inženýři z továren se sešli, aby se poradili, jaké je ještě mazadlo na světě, jehož růžová mašinka neokusila. A růžová mašinka ochutnala každý olej jen jednou a pak už řekla: „Fuj, to už jsem jedla, to mi vůbec nechutná, dejte mi něco nového.” Jednoho dne tak jela do Berouna a byla nespokojena, protože měla už druhý den ve válcích olej, tlačený z růžových květů, ten nejdražší olej, jaký je na světě, který voní tak jako celý sad nejkrásnějších růží. A nebyla už ani růžová, protože pro svou nespokojenost všecka chřadla.A náhle ucítila uprostřed vší té růžové vůně, která se linula z jejích ložisek, nějakou zcela novou vůni.  Zeptala se dychtivě: „Co to tu voní, pane Kubáte? Zdá se mi, že je to nejkrásnější vůně, jakou jsem kdy cítila.” Pan Kubát čichal a čichal a ve vší růžové vůni nemohl nic rozeznat. Až pak přišel na to, že snad mlsné mašince voní chléb s máslem, který právě jedl. Seškrábl trochu másla a dal je mašince na hřídel rychloměru. A mašinka hned radostně přikývla: „Ano, to je to pravé, to mi dejte, to mi opravdu chutná. Pan Kubát zastavil na nejbližší stanici, bylo to v Řevnicích, a běžel rychle k hokyni a nakoupil hroudiček másla. A pak museli všichni cestující čekat, než namazal mlsné mašince všechna ložiska máslem.

Ale už třetí den se máslo mlsné mašince zprotivilo. Pan Kubát, jak už svou mašinku znal, byl na to připraven. A měl v boudičce v hrnci sádlo. Na dně hrnce bylo i pár krásných, do růžova vypečených škvarků. Pan Kubát si toho nevšiml, a jak ve spěchu mašince co nejrychleji mazal ložiska, aby se cestou opět nezpozdili, vzal i jeden škvarek a dal ho mašince se sádlem do prostředního válce. A mašinka pak s chutí vyjela na cestu, protože sádlo, to bylo pro ni zase něco zcela nového. Ale po chvíli se sádlo ve válcích rozpustilo a jen škvarek v prostředním válci zůstal tvrdý. A jak mašinka rychle jela, náhle škvarek zaskočil z válce do šoupátka a zcela je ucpal. Mašinka se počala dusit a dostala strach, že se jí něco hrozného stane. Ucpané šoupátko ji strašně bolelo a nemohla dechu popadnout a prskala páru a vodu a kašlala a písty se přestaly pohybovat a mašinka se zastavila. A jen úzkostlivě pískala a syčela a naříkala. Pan Kubát se polekal a seskočil z boudičky a prohlížel mašinku, co se jí stalo. Mašinka jen tichým, bolestným hlasem zaúpěla: „Tady v prostředním válci mě cosi škrtí a tlačí, ach, zcela jistě se udusím.” Pan Kubát tedy vzal kleště a montérský klíč a rozebral mašince prostřední válec. A našel v šoupátku zadřený veliký, chřupavý a vypečený škvarek. Viděl, že svou povolností mohl mašince způsobit velikou škodu. Řekl proto své mašince: „Milá mašinko, tak to dál nepůjde, užnebudeme zkoušet žádné nové mazání. Podívej se na sebe, jak z toho vypadáš. Vždyť ty už vůbec nejsi růžová, ale zelená.” Opravdu, mlsná mašinka si už ani podobná nebyla. Krásné tmavočervené měděné pruhy na jejím kotli zčernaly a zezelenaly.

Mašinka nyní stála tiše a zarmouceně. Šoupátko ji ještě bolelo a byla celá slabá a utrápená. Ale nejvíc ji trápilo, že pan Kubát jí už nechce dát žádné nové mazání a že do ní nalil obyčejný olej pro lokomotivy, který si vypůjčil od umazanénákladní mašinky, kterou právě potkali. A nejela a nejela a nejela. Panu Kubátovi proto nezbylo než zavolat na Smíchov pro pomocnou lokomotivu a dát svou mlsnou mašinku i s vlakem odtáhnout domů. Když dojeli na Smíchov, zastavili seprávě před nádražní budovou. Nejvyšší pan železničář už věděl, co se stalo, a vyšel ven a prohlédl si zelenou a mlsnou a nemocnou mašinku. Pak vážně pokýval hlavou a řekl:

„Milá mašinko, bojím se, že jsi zcela ztracena a že nám umřeš. Ještě nikdy jsem neviděl mašinku tak zelenou, jako jsi ty.Myslím, že tě dám odvléci do dílny a tam tě rozeberou na součástky. A pak tě prodáme do starého železa.” Když to mašinka uslyšela, dala se do takového nářku a pláče, že z  ní vytekla všecka voda, co jí ještě měla v kotli. A pak počala prosit a naříkat: „Ne, prosím, prosím, jen to ne. Nechci se dát rozebrat, né, né, né!” A tloukla nárazníky a kývala řetězy a vůbec si počínala jako smyslů zbavená. Nejvyšší pan železničář se na ni ještě chvíli díval a bylo mu mlsné mašinky opravdu líto. Ale věděl, že kdyby jen trochu povolil, mašinka by zakrátko opět vyváděla stejně. Proto řekl jen přísně: „Odvlečte mašinku na vedlejší kolej a nechte ji tam zatím stát. Rozmyslím si ještě, co s ní udělám.” Pak nechali mašinku stát na vedlejší koleji studenou týden a pak ještě tři dny. Teprve jedenáctý den ráno přišel nejvyšší pan železničář s panem Kubátem a prohlédli si vyhaslou mašinku a řekli: „Milá mašinko, rozhodli jsme se, že to s tebou ještě jednou zkusíme. Ale je to už naposledy, a zklameš-li nás, půjdeš opravdu do starého železa. Od dnešního dne budeš jíst jenhnědé uhlí, jako všechny mašinky, a budeš dostávat obyčejný olej a obyčejnou vodu. Běda ti, budeš-li si opět něco vymýšlet. Potom už ti nepomůže ani mocný černokněžník Zababa.”

Řekne-li nějaký železničář, že ani mocný černokněžník pan Zababa tu nepomůže, pak to znamená, že je to opravdu vážné. To mašinka věděla, a proto se neodvážila ani vzdychnout. Pak přišli kluci učedníci z výtopny a přinesli v nůších hnědé uhlí a v konvičkách obyčejný olej a v putnách vodu z vodovodu a naplnili zelenou a mlsnou lokomotivu. A podpálili v její peci oheň a čekali, až se rozhoří a až začne voda vřít. Zelené, ošklivé a mlsné mašince to ovšem nechutnalo. Ale měla se na pozoru něco říci, protože se tuze bála. A když byla vytopena, doufala mlsná mašinka, že už je vyhráno, teď že zase pojede s vlakem na trať. Ale v tom se velice mýlila. Musela po celý měsíc jezdit jen po smíchovském nádraží a sloužit jako obyčejná posunovací mašinka, protože nejvyšší pan železničář s panem Kubátem usoudili, že tak ošklivá zelená mašinka se nesmí ukázat mezi lidmi na trati. Mlsné mašince se to ovšem velmi nelíbilo – ale co naplat, uposlechla. Protože jít do starého železa – brr! A jak tak jezdila a jedla hnědé uhlí a pila obyčejný olej, začala se uzdravovat. Ani nepozorovala, že přestává být tak ošklivě zelená, ba že dokonce tu a tam na kotli už opět růžoví. A za měsíc si dokonce zvykla i na hnědé uhlí a už se jí nezdálo tak protivné a nechutné.

Jednoho dne opět přišel pan Kubát a vyšvihl se do boudičky a řekl starému, mrzutému a přísnému strojvůdci, kterýzatím s mašinkou jezdil, že už ho vystřídá a že sám zkusí, zda se mašinka opravdu uzdravila. A pak vyjel se svou mašinkou na trať a jel až do Berouna bez zastávky a opět zpátky. A mašinka jela poslušně a tichounce a ani jednou nevyprskla a nevyhodila uhlí z popelníku a vůbec si vedla, jak si má vést pořádná a poslušná mašinka. A rychlou jízdou krásně zrůžověla, takže když se vrátili na smíchovské nádraží, nejvyšší pan železničář řekl: „Ano, tak je to v pořádku, naše mašinka se už celá uzdravila a smí opět jezdit s osobními vlaky a snad i s rychlíky, jen když už nebude mlsná.” A růžová mašinka si opravdu už nikdy nevybírala v jídle ani v pití a jezdí do dnešního dne a je silná a zdravá.

Zdroj: http://pohadky-online.eu/pohadky-masinkach/pohadka-zelene-masince/

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2018 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací