Pohádka o dlouhé lokomotivě

zobrazeno 65×

Vložil(a): MiskaTekk, 31. 7. 2017 1.16

Jednou, je tomu už velice dávno, byl přednostou na smíchovském nádraží nejvyšší pan železničář. Nikdo ho neměl rád, ani ostatní železničáři, kteří tu sloužili, ani mašinky, ani výhybky, zkrátka nikdo, kdo byl na smíchovském nádraží, ho neměl rád. A to proto, že byl velice zlý a přísný a pyšný. Nikdy se na nikoho neusmíval, vždy se jen mračil a byl nespokojený. Nelíbila se mu ani jediná mašinka, o každé říkal, že je slabá a pomalá a maličká, ačkoliv to vpravdě bylyvelmi pěkné lokomotivy. Mašinky to tuze mrzelo, ale co mohly dělat, když nespokojený železničář byl přednostou na nádraží a mohl každé z nich poroučet?

Pyšný nejvyšší pan železničář si jednoho dne usmyslel, že si opatří takovou mašinku, jakou ještě nikdo na celém světěneměl, tak dlouhou, že by sahala od jednoho konce nádraží až ke druhému, a tak silnou, že by utáhla tolik vagónků, žeby vlak byl dlouhý až do Chuchle, a tak rychlou, že by ujela do Berouna, co by napočítal do dvaceti. Sedl a napsal psaní do všech továren, ve kterých se vyráběly lokomotivy, aby mu takovou mašinku postavily, že jim za ni dobře zaplatí. Ale zakrátko dostal od všech továren odpověď, že je zcela nemožné, aby mu takovou mašinku postavily, protože nikde nemají tolik železa a mědi a mosazi a všeho ostatního, co je k tomu třeba. Nejvyšší pan železničář byl proto velicesmuten a trápil se a zlobil se a huboval, že mu nikdo neumí vyhovět. A pak si svolal všechny železničáře a řekl jim, že od nich chce, aby mu pověděli, kdo by takovou velikou mašinku postavil. A jestli mu to do třetího dne neřeknou, že zakáže všem mašinkám jezdit a všechny železničáře pošle domů. Železničáři vyslechli jeho řeč a zarmoutili se, protože nikdo nevěděl, kdo by takovou mašinku postavil. A radili se spolu a naříkali, jaký mají zlý osud, protože jistě věřili, žetřetího dne je zlý nejvyšší pan železničář pošle domů. A když se tak radili, ozval se pan Blahoš z výtopny, že by věděl,jak jim poradit. Všichni se okolo něho naráz seskupili a začali zase doufat, že je pan Blahoš zachrání před zlým a pyšným nejvyšším panem železničářem, protože pan Blahoš byl z nich ze všech nejstarší a nejmoudřejší. A řeklisborem panu Blahošovi: „poraď nám, jak bychom vyhověli nejvyššímu panu železničáři, protože jestli ty nám neporadíš, jsme všichni ztraceni.” A pan Blahoš řekl: „poradím vám tedy, ačkoliv se bojím, že z toho může vzejít mnoho zlého. Protože takovou mašinku, jakou chce mít nejvyšší pan železničář, dovede postavit jen černokněžník Zababa. A vyvšichni víte, že je tuze nebezpečné si něco začínat s černokněžníkem Zababou.” Oni však panu Blahošovi odpověděli: „Černokněžník nemůže být horší než náš nejvyšší pan železničář.” Pan Blahoš tedy řekl: „Jestli tedy soudíte tak, pak mi nezbývá, než abych šel k nejvyššímu panu železničáři a poradil mu, jak by našel černokněžníka Zababu.”

A zvedl se a šel k nejvyššímu panu železničáři do kanceláře. Nejvyšší pan železničář seděl ve své kanceláři a byl velice zachmuřený a rozzlobený, a když pan Blahoš vstoupil a pozdravil, ani mu nepoděkoval a ani mu neřekl, aby se posadil. Ale pan Blahoš se tím nedal zmást a řekl nejvyššímu panu železničáři: „Vím, kdo vám postaví takovou velikou mašinku,jakou chcete mít.” Teprve pak se obrátil k panu Blahošovi, ale ještě se nepřestal mračit a řekl velice ošklivým a přísným hlasem: „Tak mluvte!” A pan Blahoš se docela nic nebál a řekl: „Řeknu vám to jen proto, že mi to poroučíte, a jen proto,že tím zachráním mnoho hodných železničářů. Ale dříve ještě, než vám povím, jak si opatříte takovou mašinku, dám vám výstrahu.” Nejvyšší pan železničář se ještě víc zamračil a řekl: „Poručil jsem vám, abyste mi řekl, kde dostanu největší lokomotivu, jaká ještě nebyla na světě, a nestojím o vaše výstrahy. Nevíte-li to a chcete-li mluvit do větru, pak se kliďte.” Ale pan Blahoš si jen pomyslel, že nejvyšší pan železničář je velice pošetilý a neví, co mluví. A když sito pomyslel, řekl: „Takovou lokomotivu vám postaví jen pan černokněžník Zababa.” Nejvyšší pan železničář chvíli přemýšlel a pak řekl: „Co je mi platné vědět, že mi mou lokomotivu postaví pan Zababa, když nevím, jak ho najít.” Pan Blahoš mu odpověděl: „K černokněžníku panu Zababovi vede cesta z našeho nádraží.” Ale nejvyšší pan železničář se opět rozzlobil a řekl: „Jak by z našeho nádraží mohla vést cesta k doupěti nějakého černokněžníka? Nic o tom nevím, a já přece vím o všem, co se děje u nás na nádraží.” To bylo opět velice pošetilé, protože na nádraží se dělo opravdu mnoho, o čem přísný a pyšný pan železničář neměl ani potuchy. Jako například rejdění vodních skřítků v pumpách – ale to je opět jiná pohádka, o tom si teď nebudeme vyprávět. Ale pana Blahoše už opravdu mrzelo, že ho nejvyšší pan železničář stále přerušuje, a proto řekl: „Nevěříte-li mi, nebudu vám nic vyprávět. Bude to možná lépe, protože opravdu se bojím, že z tak veliké mašinky budeme mít jen neštěstí!” A tvářil se, jako by chtěl odejít, jenže nejvyšší pan železničář byl velice zvědavý, a také opravdu příliš toužil po své veliké mašince, a proto spolkl zlost a řekl panu Blahošovi, že už ho nebude přerušovat, aby jen vyprávěl. A pan Blahoš tedy začal:

„Na sedmnácté koleji, právě za naší výtopnou, je velice stará výhybka. Nikdo neví, kdo ji tu postavil, a nikdo se už nepamatuje, kam vede kolej, která od ní odbočuje. Co jsem tady na nádraží, a to už bude zjara šedesát tři let, ji nikdo ještě nepřehodil a všichni hradlaři říkají, že ji ani nelze přehazovat, protože k ní nevede spojení. Ale já vím, žekolej vede rovnou do továrny pana černokněžníka Zababy. Jenže lze po ní jet jen tenkrát, když je měsíc v úplňku a když se zná kouzelné slovo, jímž se přehodí výhybka.” A pak se naklonil a velice tiše mu pošeptal do ucha zaklínání, které poslouchá výhybka. Nejvyšší pan železničář pozorně poslouchal a dal si od pana Blahoše zaklínadlo ještě jednou a ještě jednou opakovat, aby ho snad nezapomněl. Nejvyšší pan železničář musel čekat ještě sedm dní a sedm nocí, než nastal úplněk. Byla to pro něho velice dlouhá doba, ale přece se konečně dočkal. Když nadešla osmá noc, přišel pozdě večer na nádraží a dal si připravit krásnou drezínu, nastoupil do ní a jel po sedmnácté koleji až ke staré výhybce. Tadyse zastavil a čekal, až bude půlnoc, protože pan Blahoš mu pošeptal, že jen o půlnoci se výhybka otevře na zaklínání. A když na všech hodinách na nádraží odbila půlnoc, vystoupil z drezíny a opřel se o páku výhybky a řekl třikrát: „Mašinka, výhybka, hradlo, most, prosím tebe o milost, pusť mne k panu Zababovi.”

Sotva to dořekl, páka povolila a lampa se na výhybce otočila a jazyk výhybky dolehl na kolej a nejvyšší pan železničářviděl, že může jet k černokněžníkovi Zababovi. Nasedl do drezíny a spustil motor a zahoukal a vyjel z nádraží. Jel po koleji, která se ztrácela mezi trávou a listím a pískem, jel velice rychle a měsíc mu trochu svítil na cestu. Ale vůbec nevěděl, kde je, a přece jen se trochu bál. A jak jel, viděl před sebou červené světlo. Pomyslel si, že už bude blízko nádraží pana černokněžníka Zababy. Zahoukal opět trochu, a jen zahoukal, červené světlo se změnilo na zelené a viděl, že je to návěst. A za ní byla blízko na vysokém stožáru druhá návěst a ta ukazovala dvě zelená světla. Zabrzdil trochu, protože věděl, že to znamená, že pojede po výhybkách na vedlejší kolej. A jel velice opatrně a už viděl světla mnoha výhybek. Ale nic kromě výhybek tu nebylo, nádraží bylo docela tiché a prázdné. Jel opatrně dál a minul první výhybku a pak druhou a ještě třetí a pak už přijel k veliké nádražní dvoraně. Ale nebylo tu ani človíčka. Ani vagónek tunestál, ani mašinka nezapískala. Nejvyšší pan železničář dojel až doprostřed nástupiště a zastavil se, protože před ním stál červený terč. Sotva se zastavil, ozval se na nástupišti hlas a nejvyšší pan železničář se rozhlédl, kdo tu mluví. Avšak neviděl nikoho, bylo tu pusto a prázdno. Neznámý hlas se stále ozýval a nejvyššímu panu železničáři už byloopravdu úzko. Potom však pochopil, že hlas vychází z ampliónu, zavěšeného na sloupu před ním.  Začal naslouchat, co hlas v ampliónu říká, a slyšel: „Na spěšný vlak do Strašína, Čarovic a Zababova přestupovat. Odjezd v nula patnáct ze čtvrtého nástupiště.” Nejvyšší pan železničář se podíval na hodinky a viděl, že už je nula dvanáct, a proto rychle vyskočil a běžel na čtvrté nástupiště. Tady už stál krásný vlak s velikou lokomotivou a dlouhými modrými vagóny a nejvyšší pan železničář rychle vskočil do prvního vozu. Jen za sebou zavřel dvířka, už lokomotiva zapískla a vlak tichoučce a lehoučce vyjel z nádraží. A jel stále rychleji a rychleji a pára a jiskry letěly okolo oken. Konečně brzdy zaskřípaly a lokomotiva zapískla a pak se opět objevila světla a vlak krásně a pomalu vjel do ještě většího a krásnějšího nádraží. A na veliké tabuli byl nápis: ZABABOV. Nejvyšší pan železničář rychle vystoupil a byl opět sám na nástupišti. A když tu chvíli stál a rozhlížel se, přistoupil k němu, kde se vzal tu se vzal, pán ve vysoké červené čepici a řekl mu: „Můj pán, velice mocný černokněžník Zababa, už na vás čeká.” A šel napřed a vedl nejvyššího pana železničáře přes mnoho kolejí až k vysokému domu. A tady už ve dveřích čekal sám čaroděj Zababa. Nejvyšší pan železničář by snad ani nebyl poznal, že je to čaroděj, protože na panu Zababovi nebylo docela nic čarodějnického. Vypadal jako docela obyčejnýinženýr a měl na sobě obyčejné šaty a na hlavě měl obyčejnou čepici a na nohou obyčejné boty. Jen v očích se mu občas zablýsklo a jen si občas něco tiše pro sebe zabrumlal. Pan Zababa řekl nejvyššímu panu železničáři: „Vítám vás.Už velice dlouho ke mně nikdo nepřišel z vašeho nádraží.” Podal panu nejvyššímu železničáři ruku, a byla to velicekostnatá a velice studená ruka, takže se nejvyšší pan železničář až otřásl. Pan čaroděj Zababa si toho všiml a v očích mu opět zablýsklo radostí, protože každý čaroděj je rád, když se ho lidé bojí. Pak ho vedl čaroděj Zababa do svékouzelnické kanceláře a posadil ho do kouzelné lenošky a sám si sedl ke kouzelnickému stolu, plnému pravítek a kružítek a různých nástrojů, jaké nejvyšší pan železničář ještě nikdy v životě neviděl. Nejvyšší pan železničář nyní chtěl čaroději Zababovi říci, proč k němu přišel, ale čaroděj Zababa jen pokynul rukou a řekl mu sám: „Vím, že chcete, abych vám postavil největší mašinku na světě, jakou ještě nikde nemají. Já vám takovou mašinku postavím, ale vy mi za to zaplatíte. A řeknu vám, co mi dáte: všechno, co vyberete u všech pokladen za tři dny, a nesmíte zapomenout ani na poslední haléř!”

Nejvyšší pan železničář se zaradoval, protože si myslel, že tak veliká mašinka bude mnohem dražší, a v duchu si říkal, že pan Zababa není příliš chytrý, když chce jen tak málo. Pan Zababa věděl, co si nejvyšší pan železničář myslí, a opět se mu v očích zablýsklo a něco si tiše zabručel. A pak řekl: „Dodací lhůta je o příštím úplňku. Přijďte si pro svoji mašinku a peníze přivezte s sebou. Ale říkám vám, nesmíte zapomenout přinést opravdu všechno, co vyberete.” Když to dořekl, pokynul a nejvyšší pan železničář se s ním rozloučil a vyšel zpět na nádraží a pak už neviděl nikoho, jen opět přijel kouzelnický vlak a opět ho odvezl na veliké nádraží. A tady našel nejvyšší pan železničář svoji drezínu a přesedl do ní a jel zpátky, až přijel ke staré výhybce na sedmnácté koleji. Sotva ji minul, zazvonil zvonkový signál a nejvyšší pan železničář viděl, že je jedna hodina po půlnoci.

Pak čekal nejvyšší pan železničář na příští úplněk a byl velice netrpělivý a počítal dny. A tři dny před úplňkem poručil, aby mu dávali všechny peníze, které se vyberou u pokladen. Pokladníci je schraňovali a nosili je panu nejvyššímuželezničářovi v pytlících a pytlích a v krabicích. A bylo jich velice mnoho, daleko víc než jindy, takže si nejvyšší panželezničář už nemyslel, že čaroděj pan Zababa je hloupý, protože poznal, že svými kouzly způsobil, že lidé v ty tři dny jezdili mnohem víc než jindy. A když nastal úplněk, jel nejvyšší pan železničář opět stejnou cestou k čaroději Zababovi. Když k němu přijel, složil mu v kanceláři nejprve všechny peníze. Ale pan černokněžník Zababa se velice mračil a velice blýskal očima a řekl hrozným a přísným hlasem: „Nejvyšší pane železničáři, poručil jsem vám, abyste mi přivezl všechno, co vyberete za tři dny na vašem nádraží. A vy jste mě oklamal. Nedám vám proto mašinku, kterou jsem pro vás postavil. A musíte mi přivézt ještě jednou peníze, které vyberete před příštím úplňkem.”

Co měl nejvyšší pan železničář dělat, jel zpátky bez mašinky. A když přijel na nádraží, zavolal všechny pokladníky a vyčinil jim, že ho oklamali a že mu dali málo peněz. Ale oni se zapřísahali, že mu dali opravdu všechno, co u pokladenvybrali. Za měsíc jel nejvyšší pan železničář k panu čaroději Zababovi a vezl ještě víc peněz. Ale černokněžník Zababa se ještě víc mračil a řekl ještě přísnějším hlasem: „Nejvyšší pane železničáři, velice mne mrzí, že mne klamete.Chybějí peníze z jedné pokladny. A dokud je nepřivezete, nevydám vám mašinku, kterou jsem pro vás postavil. Přijeďte za měsíc a přivezte znovu peníze.” Nejvyšší pan železničář zanaříkal a začal prosit pana černokněžníka Zababu, aby mu aspoň řekl, z které pokladny chybějí peníze. Černokněžník Zababa se zamyslel a pak řekl: „Neřeknu vám to, však se zeptejte nejmladšího pokladníka.” A s tím nejvyššího pana železničáře propustil.

Po celý měsíc pak přemýšlel nejvyšší pan železničář a přemýšlel nejmladší pokladník, na kterou pokladnu zapomněli. Ale nemohli nic vymyslet. Byl poslední večer, měsíc v úplňku zářil nad nádražím a za dvě hodiny měl nejvyšší pan železničář jet ke kouzelníku Zababovi a ještě si nevzpomněli, kterou pokladnu vynechali. Nejvyšší pan železničář už si dal přivézt svoji drezínu a pokladníci snášeli pytlíky a pytle a krabice peněz, když přiběhl konečně nejmladší pokladník a křičel: „Už jsem si vzpomněl, pojďte se mnou.” A běžel na nástupiště a otevřel automat, ve kterém se prodávají lístky na nástupiště. A když jej otevřel, našel nejvyšší pan železničář na dně pokladničku a v ní byly tři koruny a sedmašedesátknoflíků, které jim tam naházeli lidé místo peněz. Nejvyšší pan železničář shrábl všechno do kapsy, i se všemi knoflíky,a nyní se už velice zlobil na černokněžníka pana Zababu, že ho pro tři koruny a pro sedmašedesát knoflíků tak trápil. A sedl do drezíny a jel k výhybce na sedmnácté koleji a řekl: „Mašinka, výhybka, hradlo, most, prosím tebe o milost, pusť mne k panu Zababovi.” Výhybka se otevřela a on jel a jel, až dojel k černokněžníku Zababovi. Ale pocestě si spočítal, že černokněžnická mašinka ho stála víc než deset jiných poctivých mašinek, a to vše jen pro lstivost černokněžníka Zababy. Měl tedy pramizernou náladu, když konečně dojel na veliké Zababovo nádraží. A když vystoupil,rozhlédl se v očekávání, že nyní konečně tu bude na něho na kolejích čekat zbrusu nová obrovská mašinka. Ale nebylo tu nic, pranic, jen prázdné koleje. Nejvyšší pan železničář ani nečekal, až se  objeví  Zababův  služebník,  aby  ho  dovedl k černokněžníkovi, a rozběhl se rovnou přes koleje k Zababově kanceláři, ačkoliv právě před ním byla velká tabule a na ní nápis: Přecházeti koleje přísně zakázáno! Vtrhl do černokněžníkovy kanceláře jako velká voda, ani nezaklepal, tak byl rozzlobený. Černokněžník byl skloněný nad svým stolem a něco si kreslil a mumlal si k tomu do vousů. Nejvyšší pan železničář ani nepozdravil, udeřil svým těžkým kufrem o zem a vykřikl: „Tady jsou peníze a chci svoji mašinku.” Černokněžník se docela pomalu otočil a řekl: „Nač takový spěch? Nejdříve spočítáme peníze.” A pomaličku přistoupil ke kufříku a ještě pomaleji ho otevřel a už docela pomaliličku začal počítat peníze. Když je konečně dopočítal, zabručel: „Ještě to není všechno, nemáte už víc?”

Nejvyšší pan železničář se nejprve polekal, ale pak se udeřil do čela a sáhl do kapsy a vyndal tři koruny a sedmašedesát knoflíků, které našel nejmladší pokladník. Černokněžník pan Zababa je přijal a řekl spokojeněji: „Ano, toje všechno, zaplatil jste a dostanete svoji mašinku. Jen mám starost, co si s ní počnete.” Když to řekl, opět se v jehoočích zablýskalo a nejvyšší pan železničář opět dostal strach, jaké překvapení mu černokněžník připravil. Ale pan Zababa už nic neříkal a jen pokynul, aby šel za ním. A vyšli z kanceláře zpět na nádraží a pan Zababa se postavil těsně u kolejí a něco zašeptal. Sotva dořekl, ozvaly se nádražní zvonky a vyzváněly všechny možné signály. Byl to takový hluk a zvonění, jako by zvony celého města zvonily na poplach. Potom se v dálce objevila  dvě  silná světla a ozval serachot a syčení a supění. A rámus byl stále větší a větší a nejvyšší pan železničář až ve strachu ustoupil o tři kroky dozadu.

A než by deset napočítal, už tu byla obrovská mašinka. Byla tak dlouhá, že nejvyšší pan železničář ani nemohldohlédnout, kde byla boudička pro strojvůdce. A mašinka stále ještě jela a stále se objevovala nová a nová kola a pístya táhla a kotel byl vysoko nahoře a pára se valila okolo a jiskry padaly. Nejvyšší pan železničář ještě o krok ustoupil a stál až vzadu u zdi a jen se třásl. Černokněžník blyštěl očima a usmíval se a mumlal si tiše pro sebe. Konečně mávl rukou a obrovská lokomotiva se naráz zastavila a utichla a pára už jen tiše syčela. A černokněžník řekl: „Jak se vám líbí moje mašinka?” A nejvyšší pan železničář jen zašeptal:„Takovou obrovskou mašinku jsem si nikdy aninepředstavoval.” Ale černokněžník mu odpověděl: „Chtěl jste, abych vám postavil tak velikou mašinku, jakou nemá nikdo na světě. Tady ji máte. Má tři sta třicet sedm náprav a sto třináct válců a jenom jediný komínek. Moji služebníci na ni spotřebovali železa a mědi a mosazi ze sedmi království a stavěli ji po třicet devět nocí a je v ní tolik nýtů a tolik šroubů, že by je všichni vaši železničáři počítali po celý týden. Teď mi pěkně poděkujte a vstupte do boudičky a odjeďte s ní na své nádraží.” Nejvyšší pan železničář chtěl ještě něco říci, ale nemohl promluvit, protože jektal zuby, jak se bál.Ale černokněžník pan Zababa se zamračil a řekl silným hlasem: „Co jste si přál, to máte, hybaj do boudičky a ven z mého nádraží!”

Co mu zbývalo než vylézt na schůdky a otevřít dvířka a vstoupit do boudičky? A jen byl uvnitř, ještě se ani nerozhlédl,černokněžník pan Zababa opět pokynul a veliká lokomotiva zasyčela a jiskry vyrazily z komína a už se s velikým rachotem hnula z nádraží. Nejvyšší pan železničář se ještě chvíli bál, ale pak vyhlédl oknem z boudičky a viděl, že všude před ním jsou zelená světla, jež ukazují na volno. Rozveselil se trochu, a když se pak obrovská mašinka ještě víc rozjela a jela pěkně a pořádně po trati a jen se trochu pohupovala, začal se opět pyšnit a myslel na to, jak všichni budou na nádraží novou lokomotivu obdivovat a jak mu ji budou závidět. Tak jel a jel a projel nádražím, kde prve nechal svou drezínu, a opět vyjel na trať a opět jela obrovská mašinka velice rychle. A nejvyšší pan železničář zkusil sahat na různé páčky a kolečka a lokomotiva hned jela pomaleji nebo opět rychleji, podle toho, na kterou páčku sáhl. A pak opět pískala, když máčkl na páčku od píšťaly, a pouštěla páru a pumpovala vodu a všechno dělala, co má každá pořádná mašinka dělat. Nejvyšší pan železničář se tak zabral do prohlížení a zkoušení, že skoro ani nezpozoroval, že se trochurozjasnilo a že už vjíždí na sedmnáctou kolej na smíchovském nádraží. Až když byl u samé nádražní budovy, zabrzdil a obrovská lokomotiva zaskřípěla a rázem se zastavila. Vyhlédl z boudičky a rozhlížel se, kdo přihlíží jeho příjezdu. Ale nádraží bylo prázdné, poslední vlak již dávno odjel a jen ospalý hradlař se krčil ve svém domečku. Nejvyšší pan železničář byl trochu zklamán, že ho nikdo nepřivítal a neobdivoval, když vystupoval z obrovské lokomotivy. Co platno, půjde nyní spát, protože už byl velice unavený – na slávu musí počkat do zítřka. Ráno ani dospat nemohl, probudil se, sotva svítalo. Rychle si oblékl krásnou novou uniformu a na hlavu si posadil nejčervenější čepici se zlatým okřídlenýmkolem a už pospíchal na nádraží ke své nové obrovské mašince. Ačkoliv bylo ještě velice brzy, na nádraží už seshromáždila spousta lidí. Uprostřed zástupu, který stále a stále rostl, stála obrovská mašinka a jen trošinku dýmala, protože oheň pod jejím kotlem už skoro vyhasl. Nejvyšší pan železničář, když to spatřil, rychle se prodral zástupem a spěchal k lokomotivě. Železničáři ho uctivě pozdravili, ale on si jich skoro ani ve spěchu nevšímal. Vyšvihl se na schůdky, vystoupil do boudičky. A teprve tady se otočil a přiložil ruku ke štítku své velice červené čepice a zdravil a ukláněl se na všechny strany, jako by chtěl všem říci: což mašinka – ale já, já jsem hlavní, beze mne by ani obrovská lokomotiva nebyla dost veliká.

A lidé začali jásat a tleskali a provolávali, protože lidé jsou celkem vždycky rádi, když mohou někomu tleskat. A nejvyšší pan železničář, když se dost nasytil jejich tleskání a provolávání a jásotu, zavolal dolů, aby hned na lokomotivu vystoupili tři nejlepší strojvůdci a šest nejsilnějších topičů. A ti pak přiložili pod kotel velikou hromadu uhlí a oheň začal víc hořet a z komína obrovské mašinky začal vystupovat kouř v oblacích. A v kotli hučelo a syčelo a pára se hnala ze záklopek. Když už byla veliká lokomotiva dost vytopena, poručil nejvyšší pan železničář, aby dali znamení po celé trati až do Berouna, že pojedou na zkušební jízdu, aby všechny vlaky zadrželi ve stanicích a všechny výhybky postavili navolnou cestu. Pak vlastní rukou zatáhl za provazec píšťaly a veliká mašinka zapískala tak silně, že to znělo jako ječení všech píšťal celého světa. Lidé na nádraží si zacpávali uši, ale pak řekli, že je to asi velice výborná a silná lokomotiva, když dovede tak hlasitě pískat.

A už se veliká mašinka pohnula a zasyčela a zasupěla a kouř se vyvalil vysoko do výšky. A jejích šest setčtyřiasedmdesát kol se otočilo jednou a podruhé a potřetí a podesáté a pak už nebylo ani vidět, jak se kola otáčejí, protože veliká lokomotiva vyrazila z nádraží jako blesk. Proletěla okolo výtopny, až se všechno třáslo, a pan Blahoš rychle vyběhl ven, protože se bál, že výtopna spadne, jak veliká lokomotiva duněla po kolejích. Zahlédl už jen oblak kouře a záblesk slunce na uhláku. Díval se dlouho za lokomotivou a tvářil se smutně a ustaraně. Ale nikdo si pana Blahoše nevšímal. Obrovská mašinka jela a jela a jela. V boudičce stál zcela vpředu nejvyšší pan železničář a sám řídil a za ním stáli tři nejlepší strojvůdci a jen přihlíželi. A všech šest topičů jen a jen přikládalo, protože taková obrovská mašinka spotřebovala velikou spoustu uhlí. Jeli, až přijeli za Chuchli, a tady byla docela maličká zatáčka. Třebaže tobyla jen malá zatáčka, kola obrovské mašinky zaskřípěla a lokomotiva se zakymácela. Nejvyšší pan železničář se tomu jen smál a otočil se ke svým strojvůdcům a řekl: „To jedeme, panečku!” První a druhý strojvůdce řekli: „Ano, pane nejvyšší železničáři,” a usmívali se také. Ale třetí strojvůdce, pan Barák, neřekl nic, jen se trochu zamračil a postoupil o krok kupředu, aby byl blíže u řídicích pák. Protože jemu se to skřípění a kymácení vůbec nelíbilo. Veliká mašinka jenom jela a jela a jela a vypouštěla páru a kouř a supěla a hlomozila a nejvyšší pan železničář se radoval.

Vjeli do radotínského nádraží tak rychle, že výpravčí neměl ani čas vyběhnout z kanceláře a přiložit ruku ke štítku čepice. Už byli zase pryč a blížili se k Horním Černošicím. A opět tu byla malá zatáčka a opět kola zaskřípěla a velikámašinka se zakymácela. A opět se tomu všichni smáli, jen pan Barák se zamračil a udělal ještě malý krok vpřed, takže už stál těsně u pák. Pak proletěli černošickou zastávkou a proletěli zastávkou v Dolních Mokropsech a už se řítili na veliký most přes Berounku. Pan Barák věděl, že za mostem je veliká zatáčka, a proto položil ruku na hlavní řídicí páku. A jen ji tam položil, už byli v zatáčce. A tu kola strašlivě zaskřípěla a veliká mašinka všecka poskočila. A pak se ozvalo rachocení a praskání a mašinka se začala naklánět a velice drncat. Nejvyšší pan železničář zbledl a chytil se oběmarukama za ochrannou tyč a všichni strojvůdci a topiči upadli na zem. Jen pan Barák se nepolekal a stiskl hlavní řídicí páku a druhou rukou stiskl vší silou brzdu. Ale rozjetá mašinka se přece jen hned nezastavila a drncala a poskakovala ještě kus po náspu, až se konečně silně naklonila na bok a zůstala viset mezi telegrafními tyčemi. A jak se naklonila, všechno uhlí z uhláku se vysypalo do boudičky a napolo zasypalo topiče i strojvůdce a nejvyššího pana železničáře přirazilo ke stěně, že se nemohl ani pohnout a jen sténal a naříkal. Pan Barák si toho nevšímal, rychle vyskočil ven a běžel se podívat, co se stalo. A viděl, že ze tří set třiceti sedmi párů kol už dvě stě osmadvacet vyjelo z kolejí a visí z náspu dolů. Ale zbývající ještě stačily udržet velikou lokomotivu na trati. Řekl si, že to vlastně ještě všechno dobře dopadlo, že se jim mohlo vést mnohem hůř, kdyby byla lokomotiva spadla z náspu dolů na louku.

Když si všechno dobře prohlédl, vyšplhal se zpět do boudičky a odhazoval uhlí, aby vyprostil zasypané. A vytáhl nejdřív všechny topiče a pak oba strojvůdce. Nic se jim celkem nestalo, jen byli velice špinaví a uhlí měli všude, v uších, v zubech i v očích. A když byli vyproštěni, začali všichni odhazovat ještě dál uhlí, až konečně vytáhli zpod uhlí i nejvyššího pana železničáře. Ale tomu se vedlo hůř. Nejenže jeho nové šaty byly zcela roztrhané, nejenže jeho krásná, velice červená čepice už nebyla červená, ale skoro černá, jak ji uhlí pomazalo, nejvyšší pan železničář byl celý potlučený a poškrábaný. Nejhůř dopadl jeho nos, ten byl naražený a oteklý a modrý a tekla mu z něho proudem krev. Nejvyšší panželezničář tuze naříkal a brečel a styděl se. Pan Barák ho ani příliš nelitoval, jen mu řekl: „Běžte tady dolů k řece a umyjte si nos, aby vám přestala téci krev.” A nejvyšší pan železničář byl tak polekaný a tak zkroušený, že si aninepovšiml, že pan Barák mu neřekl nejvyšší pane železničáři a že mu poroučí. Dokonce rychle poslechl a škrábal sedolů po náspu k řece a tady si namočil šátek a s velikým naříkáním si omýval natlučený nos. A za ním přišli strojvůdci a topiči a také se v řece umyli, aby nebyli tak zamazaní.

Pan Barák pak běžel do nejbližšího strážního domku a telegrafoval do všech stanic, aby jim poslali pomoc. A zakrátko pak přijely tři silné lokomotivy a pokoušely se vytáhnout obrovskou mašinku na koleje. Ukázalo se ale, že na tu práci nestačí. Telegrafovali znovu, aby jim poslali ještě víc lokomotiv, až se jich tu sjelo konečně celkem čtyřiatřicet. Z toho bylo jedenáct rychlíkových, pět tendrovek, které tahají osobní vlaky, a patnáct velikých nákladních a ještě tři staré rezavé posunovací lokomotivy. Všechny lokomotivy se spojily a připojily se k obrovské mašince a na písknutí začalytáhnout. Ale byla to těžká práce. Když zatáhly, veliká mašinka se jen trochu pohnula. A když zatáhly podruhé, jeden pár kol vyskočil do kolejí. A tak musely zatáhnout dvěstěosmadvacetkrát, než konečně všechna kola byla na kolejích. Trvalo to po celý den a všichni už byli velice unavení a hladoví a vyčerpaní. Když konečně veliká mašinka stála na kolejích, naskákali všichni do boudiček a chtěli jet domů. A už by byli jeli, když tu se po náspu vydrápal nejvyšší pan železničář, který si stále ještě omýval a chladil v řece svůj rozbitý nos, a volal: „Nenechte mne tady, vezměte mě s sebou!” Ani by ho bývali nepoznali, tak byl roztrhaný a oteklý a ošklivý. Až pan Barák si ho povšiml a podal mu ruku a pomohl mu do boudičky na poslední posunovací lokomotivu. A nejvyšší pan železničář se tu schoulil do koutka na uhlí a jen seděl a trochu naříkal, protože rozbitý nos ho velice bolel.

Jeli pomaličku až na Smíchov a nejvyšší pan železničář byl rád, že už je večer a že přijedou domů potmě. Protože za nic na světě nechtěl, aby jeho smutný příjezd někdo zpozoroval. Když přijeli na smíchovské nádraží, všichni vystoupili a nejstarší strojvůdce se přišel nejvyššího pana železničáře zeptat, co mají udělat s velikou mašinkou. Nejvyšší panželezničář řekl huhňavým hlasem: „Já už ji nechci ani vidět. Odvezte ji někam do kůlničky, aby tady nepřekážela.” Ačkoliv tak špatně mluvil, všichni mu rozuměli a řekli si, že konečně dnes řekl nejvyšší pan železničářněco rozumného, a odtáhli ji na postranní kolej dozadu za nádraží. A když ji táhli, přišel pan Blahoš z výtopny a díval sena rozbitou velikou mašinku a řekl: „Věděl jsem, že to špatně dopadne. Protože s takovými velikými věcmi nic není.Když je něco příliš veliké, už to nechce člověku sloužit a přinese to jen a jen neštěstí.”

Zdroj: http://pohadky-online.eu/pohadky-masinkach/pohadka-dlouhe-lokomotive/

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2018 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací