Poctivý purkrabí

Kterak mu pán veliký poklad svěřil a jeho ty starosti o něj až k smrti umořily, a nakonec nikdo z peněz nic neměl

Na Šternberku, který byl vystaven vysoko nad řekou Sázavou na skalním ostrohu, byl jeden hradní pán, který měl ze všeho nejraději peníze. Vlastnil jich plné dvě truhly mimo mnoha vesnic a dvorů a každý den je přepočítával, jestli mu něco z nich nechybí. Protože se mu zdálo, že jich má pořád málo, prodával dvorec za dvorcem a ves za vsí, jenom aby utržil nějaké zlaťáky. Ty pak ukládal do truhel a radoval se z nich.
Jednou přišel posel od královského dvora, že se pán musí do týdne dostavit ke králi. Byl hrozně nešťasten, že musí ze svého sídla odjet. Nejvíce starostí mu dělaly ty peníze.
„Co jenom s těmi dukáty budu dělat, kam je schovám?“ staral se a nemohl ani spát. „Každý je dnes po penězích jako divý a než se vrátím, všelicos se může přihodit.“ A hledal pro ty dvě truhly zlaťáků nějaký úkryt. Na šternberském hradě bylo mnoho světnic, komor a přístěnků, o sklepech ani nemluvě. Ale všude bylo také plno čeledě, která pobíhala sem a tam od večera do rána. Když šternberský pán měl už před sebou jenom poslední den, dal k sobě zavolat svého purkrabího Hynka a chtěl po něm, aby mu složil přísahu, že bude i nadále věrně sloužit šternberskému pánu.
„Milosti, jak můžeš o mně takhle pochybovat? Copak jsem Tě někdy zklamal?“ bránil se purkrabí. „Vždyť už se několik let starám o všechno, co mi přísluší, a nikdy jsem Tě nepodvedl ani nezradil.“
„Rád věřím tvým slovům, milý purkrabí!“ řekl pán spokojeně. „Ale nyní jde o něco jiného. Víš, že už nejsem mladý a na cestu ke královskému dvoru se netěším. Musím zde zanechat celý svůj majetek. Protože nemám poctivějšího služebníka nad tebe, chtěl bych Ti svěřit důležitou věc.“
Když to purkrabí slyšel, už neváhal a pánovi přísahal znovu věrnost a poslušnost při jméně své matky a všech svatých. Potom ho hradní pán zavedl do tajné světnice, která byla vestavěna mezi dvěma silnými zdmi paláce. Zmáčkl tajné pero za obrazem v drahém rámu, ten se otočil a oni stáli v tmavé místnosti bez oken a dveří.
„Podívej se do těch dvou truhel, purkrabí! Obě jsou naplněny až po vrch samými dukáty. Nčco peněz si s sebou vezmu, ostatní Ti tu nechám. Dobře mi je hlídej! Zde máš klíče od obou truhel, a až se vrátím, zase mi je odevzdáš.“
Purkrabí věděl, že jeho pán není žádný chudák, i když si pořád naříkal, že nemá peněz. Ale takový poklad ho přece jenom překvapil.
„Postarám se, můj pane, aby se nikdo Tvého pokladu nedotkl. Zde ho žádný hledat nebude, ani já sám jsem nevěděl o této komoře a jsem už tvým služebníkem hezkých pár let“ Pán se samolibě usmál, dal mu potom dva klíče a vyšli ven. „Jsem rád, žes mne nezklamal. Nyní pojedu ke králi bez obav. Kdyby se dělo, co chtělo, nikomu z těch peněz nic nedávej!“
„Dobře, urozený pane. Nikdo se ode mne nedozví ani slova,“ řekl purkrabí. Potom šternberský pán odjel se svým průvodem ke královskému dvoru a purkrabí hospodařil na hradě jako vždy. Ale ty dva klíče od pokladu mu připomínaly každý den jeho slib daný pánovi.
„Čert mi byl tohle dlužen, jako bych neměl dost jiných starostí,“ zlobil se purkrabí sám na sebe. „Tolik peněz v truhlicích na komoře mne málem přivede o rozum. Jestli se náhodou nějaký dukát z toho pokladu ztratí, pán mi neuvěří, že jsem ho nevzal.“
Chodil od ničeho k ničemu, na nikoho nepromluvil kloudného slova a lidé si začali povídat, že se asi šternberský purkrabí zbláznil. I jeho ženě namluvili o něm všelicos, za to mu pak doma dělala výčitky a pořád se ho vyptávala, kudy chodí. Proto purkrabí raději utíkal z domu a toulal se i za nocí po hradě, místo aby přespával na purkrabství v manželské posteli.
Od toho dne, co pán odjel, lidé viděli o půlnoci na věži ohnivého psa a jeho světlo prý bylo vidět daleko do kraje. Služky zase tvrdily, že v pánově komnatě jezdí po stropě zlatý had, tlustý jako váleček a zubatý jako smrtholka s kosou. Když se to purkrabí dověděl, velice se rozzlobil. Svolal čeleď a řekl jí:
„Kdo bude takové zlolajné řeči roztrušovat, dám ho vsadit do vězení. Aby tomu bylo konce, nikdo nesmí do pánových komnat vcházet, dokud se pán nevrátí domů.“
Ale mnoho tím nespravil. Dál se povídalo, že po nádvoří jezdí ďábel na zelené bezocasé krávě a točí prý se s ní kolem studně tak, že čím dál tím víc zarůstá mechem a trávou.
„Tohle je k zbláznění,“ naříkal purkrabí. „Jako by se všichni proti mně spikli. Pořád si něco vymýšlejí a hledají, jeden druhého pomlouvají. Nebýt toho pokladu, už dávno bych s nimi zatočil. Ale nyní musím něco udělat, abych ho lépe ukryl. Služky jsou k neuhlídání a všude vlezou. Celý den i noc bych musel sedět v pánově komnatě a hlídat, aby tam nikdo nechodil.“
A toho dne si vyjel na koni dolů do vsi a vyhledal poctivého starého kameníka, kterého dobře znal. Bydlel ve staré chalupě nedaleko řeky a přitesával kameny na hranečníky se šternberským znamením. Když purkrabího uviděl, myslel, že ho jde upomínat o práci.
„Milostpane, odpusť starému člověku, práce mi už nejde od ruky jako kdysi. Ale co mám pro pána udělat, to udělám poctivě.“
„O to nejde, starý, já vím, že jsi poctivec. Proto jsem také přišel za tebou. Potřebuji však něco jiného. V noci mi pod hradem vylámeš ve skále kus kamene, ale nikdo se o tom nesmí dovědět, jinak bude s Tebou zle,“ řekl mu přísně purkrabí. Kameník se nerozmýšlel, protože věděl, že si pána nesmí rozhněvat. Přece se mu ale zdálo, že tak těžkou práci sám nesvede.
„Jak bych to, milostpane, řekl,“ začal zeširoka. „Jsem už přece jen starý, a než vylezu k hradu, hrozně se zadýchám. Jakpak bych měl potom ještě skálu lámat?“
„Nic se, starý, neboj! Já sám Ti budu dělat pomocníka. A věř mi, že jde o dobrou věc, jinak bych za Tebou nebyl přišel s prosbou.“
Když se spolu dohodli, purkrabí odjel zpátky na hrad a kameník si tajně připravil do pytle všechno potřebné nářadí. Za večera vyšel purkrabí z hradu zadní brankou a sám došel pro starého kameníka dolů do vsi a vyvedl ho nahoru právě tam, kde vyhlédl ono místo. Přestože stráže na hradbách obcházely po celý den a noc po hradních ochozech, nikdo se nic nedověděl. Voda v řece byla vysoká a hučela a bouřila jako před povodní.
Kameník vylámal vc skále právě tolik kamene, kolik mu purkrabí přikázal. Místo pak přikryli nalámanými větvemi a purkrabí dovedl starého až domů. Druhé noci tajně odnosil dukáty v koženém měchu do skály a potom pospíchal pro kameníka, aby' tu kamennou stěnu zase zahradil. Nikdo nesměl poznat, že se tu něco dělo. Když bylo vše hotovo, purkrabí vyplatil kameníkovi slíbenou odměnu a pro jistotu pak udělal na skále malý křížek, aby to místo mohl vždy bezpečně najít. Pán se ale dlouho nevracel, jen posílal purkrabímu listy o tom, jak zasedá v radě s pány a dobře se mu vede. Nevěděl ale, kdy se vrátí. V každém jeho listu byla douška, aby purkrabí nezapomněl na svůj slib.
„To víš, že nezapomenu,“ řekl si purkrabí, když už dočetl kolikátý list. „Na nic jiného nemohu ani myslet. Když jsem všechny peníze uložil do skály, denně to místo obcházím a lidé mne mají za blázna. Takovou službu jsem si za svou poctivost věru nezasloužil.“
Purkrabka s ním už několik dní nemluvila. Sotva mu ráno dala najíst, purkrabí vyjel na pole, aby se podíval, jak jsou lidé daleko s prací. Byl parný letní den. Mlžný opar se tetelil nad lukami a kapky rosy rychle osychaly v horkém slunci. Řeka se valila korytem a obtáčela kolem skal. Když purkrabí přejížděl most pod hradem, neopomněl se podívat po skále, kde uložil pánův poklad. Bílá skála svítila a místy už na ní rozkvétaly šípkové keře.
„Kéž by se náš pán vrátil!“ povzdechl si purkrabí. „Všechno by bylo jiné a já bych měl méně starostí.“
Když přijel na pole, sotva se rozhlédl, zatočila se mu hlava a spadl s koně jako podťatý. Lidé se k němu sběhli, a když viděli, že je ve mdlobách, honem zapřáhli koně do vozu. Potom ho naložili a vezli na hrad. Cestou se purkrabí probral k vědomí, ale nemohl se upamatovat, kde je a vládnout jazykem. Sotva pána složili na Šternberce před purkrabstvím, vyběhla purkrabka s velikým nářkem a přede všemi svého muže objímala.
„Propánaboha, muži, vzpamatuj se!“ prosila ho. Ale on se na ni díval skelným pohledem, jako by ani nevěděl, že je to ona. Když přiběhla ze vsi baba kořenářka a podívala se na purkrabího, dala mu na hlavu studený obklad a potom purkrabce poradila:
„Měli byste vzkázat našemu pánovi, že už purkrabí dlouho nebude.“ Pláče a nářku bylo kolem něho víc než dost, ale on už neměl sil nikoho napomenout. Díval se dlouho ke stropu klenuté světnice. V noci se trochu probral a přikázal, aby mu zavolali písaře. Toho museli vytáhnout z peřin. Písař potom přiběhl na purkrabství celý roztřesený s brkem i kalamářem a pod paží nesl pár listů. Purkrabka dala rozsvítit několik voskovic, aby bylo ve světnici lépe vidět, a přistoupila k manželovu loži.
„Řekni, co chceš, pane manželi! Písař už je připraven, aby psal.“
„Všichni běžte ven!“ rozkázal purkrabí. „Chci s ním být sám.“
Purkrabka vyhnala služky i babu kořenářku, sama pak vyšla poslední a tiše zavřela za sebou dveře.
Písař seděl u stolu jako na trní a čekal, co mu purkrabí bude diktovat. Několikrát namočil brk v kalamáři a zase jej otřel, ale purkrabí mlčel. Když už to nějakou chvíli trvalo, písař se naklonil nad postelí, jestli purkrabí něco nechce, ale on byl již po smrti.
Druhého dne uháněl ze Šternberka posel ke královskému dvoru se zprávou, že purkrabí náhle umřel a pánovi nenechal žádný vzkaz. A do týdne byl pán doma. Cestou ztrhal několik koní, jak spěchal. Ale přijel, když už byl purkrabí na krchově. Pán napřed běžel do svých světnic. Tam zmáčkl tajné pero a veliký obraz se otočil, nasel v komoře dvě prázdné truhly a nic víc. Potom nastal hrozný křik a sháňka. Pán prohledal celý hrad od půdy až ke sklepům, ale jeho dukáty jako by se propadly do země.
„Já to věděl, já to věděl!“ křičel na všechny. „Jednoho poctivého služebníka nemám a na nikoho se nemohu spolehnout.“
V té zlosti a žalosti všem pověděl, že svému purkrabímu svěřil dvě truhly dukátů, a kdyby byl neumřel, že ho pohnal k soudu. Purkrabka se mohla uplakat a prosila pána, aby mrtvému muži nekřivdil, že se doma o ničem nezmínil ani slovem. Brzy se stěhovala raději do města, kde měla po rodičích malý dům, aby ty zlé řeči nemusela poslouchat Lidé se tuze divili, že jejich pán měl tolik peněz. Někteří ho litovali, jiní se mu smáli. Až se to dověděl také starý kameník a hned si vzpomněl, jak lámal za noci tu díru do skály pod hradem. Napřed chtěl jít k pánovi a všechno mu povědět, potom si to ale rozmyslel.
„Poctivému purkrabímu už bych tím nepomohl a našemu lakomému pánu pomáhat nechci. Zaplaceno jsem dostal dobře a co tam, to tam. Já už jsem starý a peníze nepotřebuji. Ty jsou leda pro zlost a pro starost. Ať jsou tedy ukryté pro lepší časy.“ Starý mlčel a jen se usmíval, když mu lidé vyprávěli, jak šternberský pán lamentuje a hledá na svém hradě ztracený poklad.
Dukáty leží od té doby ve skále někde pod hradem a v den, kdy se všechny poklady otvírají, skála pukne a dukáty se kutálejí dolů do řeky. Každý poctivý člověk je uvidí. Co vezme ale voda, to už v ní zůstane. Jenom slunce občas najde kus zlatého plíšku, než se zase nová vlna přes něj převalí.