Po velikonocích

 Děti přijely domů od babičky. „To byly ale krásné velikonoce!“ sdělují horlivě mamince.

„To jsem ráda, že se vám líbily. A co se vám líbilo nejvíce?“ ptá se maminka.

„Mně se líbilo, jak jsme s dědečkem pletli pomlázku a jak jsem s ostatními chlapci koledoval. Vykoledoval jsem spoustu vajíček a také nějaké čokoládky.“ říkal vesele Jeník.

„Mně nejvíce bavilo hledat v zahradě dobroty, které nám tam nechal zajíček.“ volala Maruška.

„Také si vzpomínám, že k nám chodil zajíček, když jsem byla malá.“ odpověděla maminka.

„A také jsem byla moc ráda, že byly prázdniny a nemuseli jsme do školy.“ dodala Maruška.

 „A víte vy děti, proč vlastně velikonoce slavíme? Proč byl svátek a vy jste nemuseli jít do školy?“

Jeník bez rozmyslu vykřikl: „To abychom mohli chodit koledovat!“

Maruška se zamyslela a řekla: „Jsou to svátky jara. Mladé vrby jsou plné síly, a tak z nich  kluci pletou pomlázky a šlehají s nimi dívky, aby byly krásné a zdravé.“

„Ano, to, co jste říkali, skutečně lidé dělají, ale ani jedno z toho není hlavním důvodem, proč jsou velikonoce tak významným svátkem. Pojďte, posadíme se venku na lavičku pod rozkvetlou třešeň a já vám povím, jak to s těmi velikonoci je.“

Děti byly vždy moc rády, když si maminka udělala čas a něco krásného jim vyprávěla.

„Možná se vám bude zdát, že můj příběh s velikonoci vůbec nesouvisí, ale dobře poslouchejte, všechno vám vysvětlím.

 Za dávných a dávných časů, kdy Země byla ještě mladá, začali na ni přicházet první lidé. Země byla krásná, čistá a plná síly. Z pohledu shůry kroužila však v obrovské vzdálenosti od Světla, od světlých výšin. Z krásných zahrad položených vysoko nad touto Zemí přicházely další a další lidské duše. Protože byla Země položená tak hluboko a daleko od východiska veškerého Světla, které přicházelo od Boha, dostal každý z lidí na svou pouť lucernu. O světlo v lucerně měl věrně pečovat, živit jej a dolívat olej, aby mu nikdy neuhaslo a aby mu vždy svítilo na cestu. To proto, aby každý z lidí opět jednou našel cestu zpět domů, do světlých výšin. Když lidé putovali po krásné zemi, všeho se jim dostávalo. Bytostní připravili pro lidského ducha hojnost úrody a veškerou krásu přírody a všechno její bohatství mohli lidé užívat. Každé ráno vyšlo zářící slunce, které svítilo a v noci pak Zemi halila svými stříbřitými paprsky luna. Avšak světlo v lampičkách lidí bylo jiného druhu.  

Když lidé již dlouhý čas obývali Zemi, již si čím dál matněji vzpomínali na svůj vzdálený domov tam ve světlých zahradách. Časem jejich vzpomínka vybledla docela. A když někteří z lidí, přinášeli zvěsti o tom, že tam nahoře jsou krásnější světy, a že světlé bytosti vše řídí a vedou, lidé vše odsunuli do říše bájí a pohádek. Světýlka v jejich lampách pohasínala a již jen slabounce doutnala. Pozemsky bylo všude dost světla ze slunce, ale Světlo, které měli chránit a živit, to Světlo, které dostali s sebou na pouť světy uhasínalo. Země se stávala temnou a lidé se po ní plahočili bez cíle, nevědouc, proč je stíhá těžký osud, který si vyvolali sami svým odkloněním se od Boha a Jeho Světla.

Když  bylo shůry viděno, jak veliká je bída těchto lidí, kteří jsou tak nevědomí a ubližují sami sobě tím, že se nestarají o to, proč jsou na Zemi a jak mají jednat podle vůle Boží, nevědí, že mají všechno bohatství Země věrně spravovat, že je jim jen propůjčeno pro dobu jejich pozemského života a oni zatím o toto bohatství válčí a bojují. Zapomněli, že jejich pravý domov není zde, ale tam nahoře, v záři věčného Světla, zapomněli na to, že malou část tohoto Světla měli chránit ve svých lampách jako vzpomínku na domov, jako světlo, které svítí na cestu  a jako to nejcennější, co zde na Zemi mají.  

 Veliký Bůh, který sám byl Světlo a Láska, se slitoval nad těmito lidmi a seslal dolů svého syna  Ježíše, aby jako člověk putoval mezi lidmi. Ježíš měl lidem ukázat znovu cestu vzhůru, měl je učit, jak mají žít podle vůle Boží.  

 Na Zemi, kde v tu dobu vládla temnota a hřích,  panovala temná noc, kdy nebylo již vidět na cestu a lidé naráželi a ostré skály, klopýtali a padali, někteří již nemohli dále, a tak jen bezvládně leželi. Ti všichni, kteří již nevěděli, jak světélko ve svých lampách rozžehnout a velice zoufali, znenáhla viděli, jak se k Zemi blíží mocné Světlo. Světlo, které rozrazilo temnoty a ozářilo celou Zemi. Lidé mohli k tomuto mocnému Světlu přicházet a napít se jako z pramene živé vody, zahojit své rány a rozdmýchat opět plamen ve své lampě. Neskonalá láska, která k nim proudila, mohla léčit nemocné, nasytit hladové, uhasit palčivou žízeň, podepřít slabé a  ukázat cestu zbloudilým. Lidé mohli přicházet, vždyť byli tak ubozí. Avšak mnozí si v šeru a přítmí libovali a zářící Světlo, které posvítilo na  všechny zlé skutky a pletichy těchto lidí, jim nebylo příjemné. Mudrovali, jak se tohoto Světla a Jeho nositele zbavit. Spikli se proti němu a vymysleli hrozný plán. Ježíše, syna nejvyššího Boha, Světlo a Lásku obvinili a ukřižovali. Toto se stalo o velikonocích.

 Zářící Světlo se pak muselo opět vzdálit od Země a vrátit se zpět do světlých výšin. Země potemněla. Jen ti, kteří věrně následovali Slovo Ježíšovo a žili podle Jeho rad, ti Světlo ve svých lampách rozhořeli v mocný plamen a pokračovali tak v Ježíšově díle. Zlí lidé tak viděli, že Světlo nelze zahubit, že Světlo je mocnější, než temnoty.

Nyní záleží na každém z nás, zda jsme za ta staletí světlo ve svých lampách věrně chránili, živili  a nechali jej rozhořet v mocný plamen. Jen takoví lidé opět najdou cestu domů, tam do nádherných světlých zahrad, kde budou moci denně blaženi prožívat blahodárné proudy Světla a Lásky, které proudí od Boha a Jeho synů.“

 Maminka skončila své vyprávění a děti ještě dlouhou dobu tiše seděly.  To, proč se slaví velikonoce, dříve skutečně nevěděly. Bylo jim velmi líto, že Ježíš musel takto trpět od zlých lidí. Také jim leželo na srdci to, zda jejich plamen v lampě také krásně svítí. 

Zdroj: http://cesta-zeny.webnode.sk/news/po-velikonocich/