Pilná přadlena

Byla jednou jedna vdova a ta vdova upekla jednoho dne pět vdolků. Když je vytáhla z pece, povídá dceři:
„Děvče, dej ty vdolky ve spíži na polici a nech je tam chvilku, ať ještě dojdou.“
„Že dojdou?“ podivila se v duchu dcera. „No, když ještě nějaké dojdou, mohu tyhle sníst.“ A hned za dveřmi všech pět vdolků snědla. Prázdný talíř postavila na polici.
Přišel večer a matka povídá:
„Děvče, skoč se podívat, jestli už ty vdolky došly.“ Dcera běžela do spíže, ale talíř na polici byl prázdný. Vrátila se k matce a povídá:
„Ne, maminko, ještě nedošly.“
„Ani jeden?“ podivila se matka.
„Ani jeden!“ odpověděla dcera.
„No tak ať došly nebo ne, běž a přines mi ten nejlepší, mám už hlad.“
„Ale jak Ti ho mám přinést, když tam žádný není?“ povídá dcera.
„Žádný? A kam jsi je tedy dala?“ povídá matka.
„Snědla jsem je,“ povídá dcera. „Vždyť jsi sama říkala, že ještě dojdou.“
„Ach, mám já to dceru,“ povzdychla si matka a zůstala o hladu.
Když se zešeřilo, sedla si na práh, vzala si do ruky vřeteno a začala příst a přitom si zpívat:

„Moje dcera dnes pět vdolků snědla,
moje dcera dnes pět vdolků snědla.“

Jak tak přede a zpívá, jede kolem po cestičce sám mocný král. Když uslyšel vdovu zpívat, zarazil koně a povídá:
„Copak to zpíváš za písničku, dobrá stařenko?“
Vdově bylo hanba, že tak mluvila o své dceři před samým králem, a zazpívala:

„Moje dcera dnes pět vřeten spředla,
moje dcera dnes pět vřeten spředla.“

„Cože, pět vřeten za den,“ podivil se král. „O takové pilné přadleně jsem ještě neslyšel. Dobrá, stařenko, dej mi ji za ženu. Bude se mít se mnou dobře, vždyť jsem král. Jedenáct měsíců se bude jen strojit, hodovat a tancovat, ale dvanáctý bude pro mne příst, každý den pět vřeten. Když je spřede, budu ji mít rád, když je neupřede, dám jí srazit hlavu.“
Co mohla chudá vdova dělat? Vdala dceru za krále.
„Však ona si s tím předením už nějak pomůže,“ utěšovala se.
Dcera odjela s králem na královský hrad. Měla se tam dobře, jako u krále. Jedenáct měsíců se jenom strojila, hodovala a tancovala. Na předení zapomněla jako na smrt. Ala král na ně nezapomněl. Když nastal dvanáctý měsíc, zavedl ženu do prázdné komory, kde byl jen kolovrat, židle a stůl, a povídá:
„Tady máš len a jídlo na celý den, do večera mi spředeš pět vřeten. Když je spředeš, budu Tě mít rád, když je nespředeš, dám Ti srazit hlavu.“
A potom zamkl a odešel. Mladá královna se polekala. Jak by mohla sama a bez pomoci spříst pět vřeten, když doma nespředla nikdy ani jedno? Sedla si na židli a dala se do hořkého pláče. Kdo ví, jak dlouho tak plakala. Znenadání ji z nářku vytrhlo zaťukání na okno. Královna vstala, otevřela a do komory skočil malý černý mužíček, skřítek s ocasem jako myš.
„Proč pláčeš, krásná královno?“ povídá mužíček.
„Ach, co bych Ti to říkala, stejně mi nepomůžeš,“ odpověděla královna.
„To nevíš,“ povídá mužíček.
„Tak poslouchej,“ řekla královna a pověděla mu, jak to bylo s těmi pěti vdolky a pěti vřeteny. „A když je teď nespředu, dá mi král srazit hlavu,“ zaplakala nakonec.
„Neplač,“ řekl skřítek. „Já Ti pomohu. Přijdu každé ráno oknem jako dnes, odnesu si Tvůj len a večer Ti přinesu pět spřadených vřeten.“
„Ale co Ti za to dám?“
„Co mi dáš? Každý večer budeš třikrát hádat moje jméno, a když je do konce měsíce neuhodneš, vezmu si Tě s sebou.“
„Dobře,“ řekla mladá královna a v duchu si myslela:
„To by bylo, abych za měsíc neuhodla jeho jméno.“
Mužík popadl len a zmizel. Sotva se zešeřilo, ozvalo se za oknem ťukání. Královna otevřela a do komory skočil skřítek s pěti vřeteny spředeného lnu.
„Tady ho máš,“ povídá. „A teď hádej, jak se jmenuji?“
„Jmenuješ se Petr?“ povídá královna.
„Ne,“ odpověděl mužík.
„Jmenuješ se Pavel?“ povídá královna.
„Ne, ne,“ odpověděl mužík.
„Jmenuješ se Jan?“ povídá královna.
„Kdepak!“ zasmál se mužík a zmizel.
Za chvilku nato přišel za královnou král.
„Vidím, že jsi byla pilná,“ pochválil ji. „Tady máš len a jídlo na zítřek.“
Tak to šlo den co den. Mužíček si chodil každé ráno pro len a každý večer ho nosil zpátky krásně spředený. Král byl čím dál spokojenější, zato královna byla den ze dne nešťastnější. Ne a ne uhodnout skřítkovo jméno! Přišel předposlední den měsíce. Mužíček přinesl večer pět vřeten spředeného lnu a povídá:
„Tak už víš, jak se jmenuji?“
„Jmenuješ se Nikodém?“ zeptala se s úzkostí královna.
„Ne,“ odpověděl mužík.
„Jmenuješ se Samuel?“ zeptala se podruhé královna.
„Ne, ne,“ odpověděl mužíček.
„Jmenuješ se Metuzalém?“ zeptala se potřetí královna.
„Ale kde!“ odpověděl mužíček a oči mu zasvítily jako uhlíky.
„Zítra se Tě zeptám naposledy, a jestli neuhodneš, budeš má!“ zasmál se mužík a se smíchem zmizel.
Na královničku padla hrůza. Věděla dobře, že si už na žádné nové jméno do zítřka nevzpomene. V tom však vešel do komory král.
„Vidím, že jsi byla pilná celý měsíc,“ povídá. „Ještě jeden den a Tvoje zkouška bude u konce. Musíme to oslavit. Povečeříme dnes večer spolu.“ Sotva však zasedli k bohatému stolu, král si na něco vzpomněl a dal se do smíchu.
„Copak, že se tak směješ,“ povídá královna, které zrovna do smíchu nebylo.
„Proč se směji?“ povídá král. „Ale dnes jsem byl na lovu, a když jsem jel kolem lomu, zaslechl jsem z něho podivné mumlání. Seskočím z koně, jdu blíž a co nevidím? V lomu dřepěl jakýsi černý mužíček s ocasem jako myš a předl, jen mu prsty lítaly. A při tom předení si zpíval:

„Já jsem malý Tim Tit Tot,
to by nikdo neuhod!“

Když to mladá královna uslyšela, dala se do smíchu, div se samou radostí neroztančila.
Druhého dne přinesl mužíček kvečeru posledních pět vřeten a hned v okně se zlomyslně smál od ucha k uchu.
„Tak už víš, jak se jmenuji?“ povídá mladé královně.
„Jmenuješ se Šalamoun?“ zeptala se královna.
„Ne,“ řekl mužíček.
„Jmenuješ se Jeremiáš?“ zeptala se královna podruhé.
„Ne, ne,“ odpověděl mužíček.
„Tak se tedy jmenuješ Tim Tit Tot!“ řekla mladá královna. Jen to mužík uslyšel, zavřískl, stáhl ocas mezi nohy a zmizel. Víckrát ho mladá královna neviděla.
Král svůj slib splnil. Měl svoji ženu rád ..... a už ji nikdy nenechával příst.