Petrklíč

Máj vkročil do lesa
všude to jarem voní,
skřivánek jásá na poli,
petrklíč pasekou voní.

Slyšíš to Janičko:
„Cink, cink“, jak pasekou zní?
Hledej snad pod keřem
dumá a pohádku sní.

Janí se po stráni rozběhla,
v zápětí petrklíč nese.
„Slyšíš tu pohádku, tatínku
co břízky šeptají v lese?“

Kohoutky poslouchej napjatě,
sasanky hlavičkou točí,
pomněnky k břízkám jak otáčí
blankytně modré své oči.

„Tatínku, povídej pohádku
co kvítkům břízečky líčí.
Možná že je to pohádka,
o Zlatém petrklíči.“

Do trávy na slunce sedli si,
kozlíček, maminka, táta
a vedle kozlíčka, s panenkou,
Janinky hlavinka zlatá.
„Byl jeden krásný princ daleko.
Za moři, horami, lesy,
na skále vysoké do oblak,
zlatý měl zámek stát kdesi.

Na černé skále pak kousek dál,
čaroděj zlý, hrad svůj měl,
který jen samé zlo na světě
celičkém nasíti chtěl..

Na hradě u brány lítá saň
celé dny bezpečně střehla,
v noci by nikdo neprošel,
celičkou bránu zalehla.

Čaroděj celé dny po světě
za zlými činy se toulal,
v podvečer vztekem tak nabitý,
stařeček k hradu se šoural.

Překrásnou princeznu na hradě
dnem, nocí hlídal a střežil,
aby mu nikdo ji neukrad.
Toho by snad nepřežil.

Princezna od hradu zlatý klíč
na krku na šňůrce měla
a pouze každý den po ránu,
z hradu ve vyjíti směla.
Jednou ji potkal Petr, princ,
láskou k ní zahořel prudce.
Ona však do hradu utekla
klíč zlatý zůstal Petrovi v ruce.

A tu když čaroděj Zlohost se vzdálil,
Dobroděj-Petr použil klíček.
V zahradě hradní pak zulíbal
princezny růžových líček.

Dlouho se s princeznou scházeli tajně,
dlouho se oba rádi moc měli,
až jednou po slunce západu
k Dobroději do zámku uprchnout chtěli.

Ale v tom přihnal se čaroděj,
který se bral domů zpátky,
právě se srazil s oběma,
když proklouzly zlatými vrátky.

Velmi se ulekly, prchali,
po černých kamenech skal,
čaroděj hněvem až bez sebe,
najednou prudce zatleskal.

Ruce své pozvedl k obloze
kletbu pak vychrlil právě,
v které je zaklela otcova slova
kletby zlé, hněvivé právě.
Do hradu vrátil se sám a sám.
Sani svou v hněvu svém sťal.
Knihu svou kouzelnou do ohně hodil
a když se vyzuřil, lehla a spal.

Ráno se probudil, princeznu hledal,
volal a naříkal. Marné však všecko.
Pod hrad šel, kvítků si natrhal,
nad nimi plakal jak děcko.

Marně však! Proměnit nemohl.
Princezně živo zas vrátit.
Tu knihu kouzelnou v hněvu svém,
tu večer neměl ztratit.

Čaroděj dávno už zemřel as.
Na zlatý princeznin klíč,
vzpomínkou z jara jen zavoní,
pasekou petrklíč.

Zdroj: http://www.termiter.cz/dokuwiki/janinciny-pohadky