Páv je stará primabalerína

Někdo si myslí, že páv je krásný pták, ale není to pravda, není to pták, je to stará primabalerína, která má zlost, že jí nikdo netleská, viděli jste přece páva?
Chodí jako stará primabalerína, křičí jako stará primabalerína a také se tak natřásá. Hodně lidí na něm může oči nechat, a proč ne, hodně lidí nemůže bez baletu být, hodně lidí už nechalo na pávovi oči a páv si ty oči dal na chvost, dal si je tam, kde měl místo, aby se na něho pořád dívaly, když kráčí jako stará primabalerína s korunkou na hlavě, protože chce, aby se mu pořád někdo obdivoval.
Ty oči to bavilo dívat se na páva, umí se pohybovat, dělá obličeje, jako by byl bůhvíčím, jako by právě přijímal peruánskou delegaci nebo poslouchal pozdravné telegramy, ty oči to bavilo, ale co trvá dlouho, začíná nudit, jednoho dne přišly oči k rozumu a začaly se dívat jinam.
Páv není jediný, na světě je tolik zajímavých věcí, jsou tady vlaštovky, tulipány a motýli, a oči, které už nebavilo dívat se na páva, dívaly se na vlaštovky a tulipány a na bílé, žluté a modré motýly.
Ale páv na to přišel, koukl se dozadu na chvost a hned viděl, že se oči dívají jinam, byl tím neobyčejně překvapen, nic takového ho nenapadlo, a spustil křik, jak si to oči představují, dívat se na motýly místo na jeho vznešenou hlavu staré primabaleríny, a nestyděl se takhle křičet celé odpoledne.
Kdo má poslouchat takový křik, není to nic příjemného, a tak si oči daly říct a dívaly se zas na paví hlavu a páv dělal ještě vznešenější obličeje a tvářil se, jako by přijímal řád Modré velryby.
Ale bylo to těžké, dívat se na paví hlavu s korunkou, i když se tvářila, jako by přijímala tak vysoký řád, bylo to velmi těžké, protože na obloze předváděly vlaštovky ty nejodvážnější kousky, červené tulipány zářily jako zapadající slunce a motýli poletovali nad květinami, loučili se s nimi, jako by jim mávali kapesníčky, a odlétali pryč.
Co všechno ti motýli uvidí, říkaly si oči, určitě uvidí řeku a veliký park a možná i louku plnou květin, uvidí celý ten veselý modrý svět, který jsme už dlouho neviděly. Bylo to těžké, nedívat se na motýly, oči to nemohly vydržet, a tak se přece jenom podívaly, i když věděly, že bude zle.
A opravdu, páv oči hlídal, rozzlobil se a křičel, že to očím ukáže, hnal se do města, až za sebou zvířil prach, a koupil v obchodě celou bednu černých brýlí, dal si je na chvost a oči viděly místo modrého světa černý svět, na který bylo smutno pohledět.
A páv se smál, jak potrestal oči, které se mu nechtěly obdivovat, smál se svým ošklivým smíchem staré primabaleríny, která má zlost, že jí nikdo netleská.
Jak se zdá, už nikdy neuvidíme bílé, žluté a modré motýly, říkaly si oči a chtělo se jim plakat, ale pak je napadlo, že pláč je to poslední, že pláčem se nic nespraví, že by bylo nejlepší nechat páva pávem.
Co kdybychom mu uletěly, řekly si, co kdybychom se staly vlaštovkami?
To raději motýly, napadlo některé a ostatní byly tím nápadem nadšeny.
Jen jestli budeme umět létat, bály se, ale pak si řekly, že to nemůže být nic tak těžkého, když se to naučilo tolik motýlů, že stačí chtít a všechno půjde.
Uletíme brzy ráno, domluvily se, páv bude ještě spát, a až se probudí, budeme daleko.
A když se páv ráno probudil, oči byly pryč, chvost byl prázdný a neřekli byste, jak to bylo ošklivé, vypadalo to jako starý děravý vějíř, a kdo to viděl, musel se divit:
Co je to, prosím Vás, za ošklivou vypelichanou slepici, a proč se tak rozčiluje?
Ale oči byly daleko, neslyšely křik, poletovaly nad loukou, kde bylo ticho, kde voněly tisíce květin, které se netvářily, jako by přijímaly řád Modré velryby, které se usmívaly a ohlížely se za letícími motýly a říkaly si:
Vy neznáte ty krásné nové motýly? To jsou přece paví oka.