Patnáct

Stalo se to v zemi, kde žluva pásla kdysi krávy. Pochytala všechny ovády (tenkrát jich bylo ještě málo), všechny je nacpala do jednoho pytle a pak si vesele hvízdala a pohupovala se na pružné březové větvičce, protože její krávy spokojeně přežvykovaly na výsluní. Kdo by je taky vyrušoval, když všichni ovádi bzučeli v pytli.
Jenže ovádí bzučení je pro pasáčky podle mého názoru nebezpečné, protože je snadno uspává. Spánek je jinak sám o sobě zdravý. Kéž by dal bůh všem lidem dobrý spánek! Ale pro žluvu by asi bývalo lepší, kdyby pytel s ovády pověsila daleko od svých uší. Pak by si mnohem radostněji pohvizdovala v břízkách. Dřív prý její hlas zněl stejně jásavě jako hlas andělského kůru. Ale jak nyní zní andělské kůry, to snad vědí jenom na nebesích.
A tak žluva usnula ..... Tehdy největším pokrokářem byl rak. Když uviděl, že žluva usnula, tiše se vyšplhal nahoru a svými klepety jako nůžkami přestřihl bzučící pytel. Pytel praskl s takovou silou, že rak spadl pozpátku na zem a zlomil si vaz. Od té doby se změnil v největšího zpátečníka. Ovádi se rozlétli po celé zemi a žluva dodnes s pláčem pohání krávy.
V té zemi, kde žluva pásla krávy, žil kdysi mudrc. Komupak vděčil za svou moudrost? Slunci ..... nebo hvězdám? ..... Vyrostl v nejodlehlejším koutku země na kraji tmavého lesa. Bydlel v tiché chaloupce, jejíž okna zahaloval divoce rostoucí chmel. Dvorek byl zarostlý větvičkami vřesu, po kterých jen zřídkakdy šlapala lidská noha.
Světlo padalo do jeho domu shora. Ve dne v noci sedával u otevřeného okýnka v doškové střeše, jako u vrátek do nebe, a rozmlouval se sluncem a s hvězdami. Naslouchal hlasům jiných světů, viděl komety chodit po nebeské louce jako obrovské pestré pávy a v hlavě se mu řadily nepřehledné sloupce čísel. Seřazoval je a spojoval nejobdivuhodnějšími způsoby. Obrazy hvězd byly krásné jako obloha v noci. Ani nemohly být jiné, neboť duše tohoto člověka sama byla hvězdným obrazem. Každý nebeský paprsek mu padal do srdce jako do otevřeného květu, protože on sám nebyl nic jiného než rozkvetlý slunečnicový květ. Odkud má slunečnice hlavu přetíženou zlatými myšlenkami, odtud i on měl svou moudrost.
V noci po pěšince ve vřesu přicházívala ..... aniž se dotkla rosy ..... do tiché chaloupky jedna ze tří sudiček, víla Dékla. Mudrcovi ukazovala nitě osudu, jež držela v ruce. A on v nich viděl lidi, kteří uvázli v domýšlivosti a falešné moudrosti jako mouchy v pavoučí síti. Viděl, jak si hoví v jejích těsných smyčkách .....
„Dokonce tloustnou a vypadají tak spokojeně!“
„Bez pohybu se vždycky tloustne. A ruměnec na jejich tvářích je známkou blížící se smrti, neboť Ti, kdo se nehýbou, jsou už mrtví, i kdyby jim tváře kvetly jako růže,“ říkala Dékla.
„Jak mohou žít s tak úzkým obzorem?“
„Nebožtíci taky spí klidně ve svých hrobech. Ani ta nejužší rakev jim neotlačí boky.“
Potom vyndala z hedvábného šátku zázračné zrcátko a ukázala mudrcovi šťastný život. Byl krásný jako zelená louka a ta louka byla širá jako nebe. Možná že samo nebe bylo ta louka, neboť lidé se tu procházeli mezi slunci jako děti mezi obrovskými blatouchy a ve vlasech se jim třpytily hvězdné koruny jako synům bohů.
Když to mudrc uviděl, zavřel svou hvězdnou vyhlídku, uzamkl dům a šel k lidem.
Šel a šel, až přišel do velkého šedého města. Bylo to největší město v této zemi, kde žluva pásla kdysi krávy.
Město vynikalo tím, že se tu nestavěly chrámy moudrosti jako v jiných věčných městech. Stánky moudrosti byly přímo na ulicích a tržištích, takže moudrost byla všem snadno dostupná a všichni lidé byli moudří. A všem vládla jen jediná moudrost ..... patnáctka.
Tohle město bylo jedním z nejšťastnějších na světě. Nepoznalo muka nevědomosti ani muka poznání. Jako lampa, kterou vždy večer rozsvěcuje moudrý noční strážce, zářila na všech ulicích patnáctka.
Na rohu každé ulice stály úhledné dřevěné oltáříčky, jednoduše přitesané jako stříšky nad studněmi. Neplál na nich žádný svatý oheň. Podobaly se spíše ševcovským stolkům.
Pouze křeslo bývalo u nich měkké, aby se moudrosti mohlo sloužit vsedě i vleže. Byl tu bílý stolek, na němž stál džbánek piva, mléko, med a kuřecí stehno. Služba moudrosti zřejmě dosáhla nejvyšší prostoty ..... dalo se při ní jíst i pít.
A v křesle seděl tlouštík, jehož tváře jako slunce vyzařovaly radost z moudrosti. Temeno hlavy mu svítilo moudrým úsměvem jako měsíček. Jeho čelo nevědělo, co jsou vrásky. Do očí mu snad nikdy nenahlédla noc. V jedné ruce držel olšovou hůlku a v druhé ruce malinkou sekyrku.
Kolem něho stáli lidé, muži i ženy, výrostkové i děti. Ať byli staří nebo mladí, všem jim hrál na rtech moudrý úsměv. Každý kolemjdoucí ochotně přistupoval k mudrcovi, aby se podíval, jak vypil doušek sladkého piva, jak si utřel rty a se skloněnou hlavou sekal sekyrkou do hůlky a počítal:
„Sekám, sekám patnáct,
ještě jednou patnáct.
Kdo nevěří, ať sem běží,
přesvědčí se sám!“
„Patnáct!“ pravil mudrc s úsměvem a ukázal svou hůlku:
„Všichni se mohou přesvědčit sami. Jen ať každý sem přistoupí a přepočítá si to. Duše se zbaví pochyb a rozhostí se v ní klid a mír. Jediná moudrost, která může člověku přinést štěstí, je patnáct! Jen ať každý přistoupí a sám se přesvědčí!“
Lidé tedy přistupovali, s prostoduchým úsměvem se prstem dotýkali vroubků vyseknutých ve dřevě a jejich ústa jásala:
„Patnáct! Ano, opravdu patnáct!“
Ale mnozí už ani nepřicházeli počítat.
Stáli za zády těch, kteří měli ještě nějaké pochyby a kteří chtěli mudrce přistihnout při nesprávném spočítání vroubků nebo si prostě v paměti obnovit svou oblíbenou pravdu. Mnozí stáli za zády těchto lidí. Starci klidně pokuřovali z dýmek a klábosili o všeličem. Holky se pošťuchovaly a smály a pohazovaly rusými copy. Chroupaly přitom oříšky a pokukovaly po mládencích. A mládenci se vychloubali:
„Samozřejmě patnáct, ovšemže patnáct! Co ještě počítáte jako hloupé ovce ..... “ Ale ti moudří je dobrosrdečným basem uklidňovali:
„Jen ať to přepočítají, ať to přepočítají. To vždycky potěší!“
A mladá děvčátka moudře pištěla:
„Bylo mi teprve třináct, když jsem poprvé počítala. A hned mi vyšlo patnáct jako mámě a tátovi! Tatínek řekl, abych už dál nepočítala, a hned mi dal ušít dlouhé šaty. V neděli k nám vždycky přichází tolik hostů a všichni vědí, že patnáct je patnáct ..... Jakými mílovými kroky kráčí vývoj kupředu a jak jsou ti chlapci moudří! Copak jsou ještě na světě hlupáci?“
„Možná někde na venkově, ale tady už ne.“
A opravdu. Všichni tu byli moudří, všichni počítali do patnácti. Jen jednou někdo napočítal do šestnácti. Ale ten byl už dávno zesměšněn a zapomenut ..... ztratil se jako stín mraku. A když jednou opilý mudrc sekl jenom třináctkrát, přesto všichni napočítali patnáct, protože nikdo dávno neměl pochyby a každý bral hůlku do ruky předem přesvědčen, že je na ní patnáct vroubků. Tohle číslo znělo lidem pořád v uších, neboť mudrc dovršoval své kázání velkolepým trikem.
Kdykoli sekal do hůlky, jeho hlavu obletovalo černé mračno much, které dotěravě bzučelo:
„Patnác ..... c ..... ct, patnác ..... c ..... c ..... ct!“ Večer, když uložil svou hůlku a sekyrku a lidé se rozcházeli, popadl mudrc muší roj a hodil ho za nimi. Mouchy lezly odcházejícím do vlasů a bzučely:
„Patnác ..... c ..... c ..... ct, patnác ..... c ..... c ..... ct!“ Po celém městě bylo tohle slyšet a všichni přizpůsobovali svůj život k patnáctce, protože to bylo levné a všem dostupné číslo. Nebylo nic většího nebo menšího než patnáct. Všechny hodnoty byly za patnáct a všichni žádali jedině patnáct. A tak každý den na náměstích i v ulicích vysekávali kováři moudrosti na svých hůlkách patnáctku .....
Z čistajasna k jejich oltářům přišel ten pravý mudrc, co se díval do Déklina zázračného zrcátka. Vlasy měl bílé jako staré stříbro a čelo bylo vybledlé v myšlenkách jako zažloutlý polní kámen.
„Kde je v tomto městě chrám moudrosti? Dobří lidé, kdo mě tam dovede?“
„Takové chrámy tu nemáme,“ odpověděl kovář moudrosti s radostným úsměvem a lidé se cizinci divili.
„Copak se u Vás už nikdo neučí?“
„Učí, jak by ne. Každý den sekáme! Ale naše moudrost je snadná a všichni ji znají. Jen pohleď,“ a sklonil se nad hůlkou:
„Sekám, sekám pat ..... náct,
ještě jednou pat ..... náct!
Kdo nevěří, ať sem běží,
přesvědčí se sám!
Vidíš? Přesně patnáct! Přepočti si to sám! Můžeš se přesvědčit, ručím za každý vroubek!“
„Patnáct?“ povzdechl si cizinec a v očích mu vzplál oheň.
„Tohle dávejte počítat dětem a žebrákům. Mé číslo je milión!“
„Milión? Che ..... che ..... che, co to povídá? Jaký milión?“ ptali se lidé jeden druhého s pohrdavým úsměvem.
Zato kovář moudrosti vážně pohlédl na cizince, bledým prstem si poklepal na moudré čelo a pokýval hlavou:
„Blázen! Šílenec!“ Avšak cizinec se vztyčil, aby k shromážděným lidem promluvil nezvyklým hlasem a s nezvyklou, nevídanou silou:
„Milión je hvězdné moře, milión je hora písku, milión je zlatý lán plný nevídaného zrna, milión je hluboký hvozd. Nechte řeku protékat sítí a spočítejte vodní kapky, nechte padat mořský písek mezi prsty a uvidíte milión! Spočtěte zrna v sýpce, spočítejte hvězdy! Na nebi je sto hvězdných oken, v každém okně milión hvězd a za každým miliónem nekonečně miliónů. Kroky v nekonečnu zní jako v mramoru!“
Jenže obyvatelé města byli zvyklí chodit jen po šedém dláždění ulic. Jak by mohli něco takového pochopit?
„Blázen,“ pokyvovali hlavami kováři moudrosti. „Blázen!“ řičel dav a kdekdo tahal cizince za šaty. „Hej, Ty milióne! Ty milionáři!“ Cizinec ještě něco říkal, ale jeho slova přehlušily mouchy. A kováři moudrosti se skláněli nad svými oltáři a odříkávali:
„Sekám, sekám pat ..... náct ..... “
Cizinec opustil město. Lidé ho vyprovodili, jako děti vyprovázejí hlupáčka ze vsi. Někteří se smáli a tahali muže za šaty. Jiní ho litovali, že se pomátl na rozumu. Soucitné holky mu strkali koláče do torby. A poutníka opustili až za městskými branami, když zhoustla večerní tma.
Mudrc stál v soumraku nočního lesa. Nad temným hvozdem jasně zářily hvězdy. V trávě už byla chladná rosa. Jeho tváře byly vlhké, jeho oči plné utrpení.
Pojednou k němu tiše přišla Dékla, aniž se dotkla rosy.
Zlatou ručkou pohladila mudrcovu chladnou tvář a podala mu červenou houbičku se zářivě bílými skvrnami:
„To je muchomůrka. Nejdřív musíš vyhubit mouchy, jinak Tě nikdo neuslyší. Lidé nejsou zlí. To jen mouchy jim stále bzučí do uší, že už nic nevnímají. Tohle bude nejlepší lék.“
A tak mudrc rozséval muchomůrky. Běhali po nich mravenci a muchomůrky vsály mravenčí jed; plazili se kolem hadi a nožičky muchomůrek se zaleskly od jejich jedovatých slin.
Jednou v noci je mudrc položí do ulic. Brzy budou mouchy pukat a celé město zapáchat. Všechny hlavy tam začnou smrdět a lidé si s odporem budou vyčesávat mouchy z vlasů. Celé město rázem ztichne a lidé začnou naslouchat a přemýšlet. Směšní se jim pak budou zdát kováři moudrosti se svými sekyrkami. Nakonec svrhnou ty jejich oltáříčky, ty ševcovské stolky a postaví chrámy moudrosti na nejkrásnějším kopci. U věžních okýnek tam budou dnem i nocí stát mladí i staří muži, ženy i dívky, aby všichni počítali slunce a hvězdy.
Možná se jednou dopočítají až k miliónům a jejich kroky zazní v nekonečnu jako na bílém mramoru.