Pasák vepřů

Za dávných časů žil na kraji lesa sedlák. Nežil sám, ale se ženou a třemi syny.
Oba dva starší byli chytří a šikovní, ale nejmladší, to Vám byl nešika! Nic mu nešlo od ruky: co promluvil nebo udělal, všechno bylo špatně, všechno jen lidem pro smích. Tak proslul jako hlupáček. Kdopak má hlupáčka v úctě? Bratři obnosili šaty až do cárů, ale přece byla ještě škoda je vyhodit; dali je nejmladšímu: nos je teď Ty. Když jim nechutnal nějaký kousek jídla, položili ho na talíř nejmladšímu; tu máš, jez! A zrovna tak s prací: jak se naskytla nějaká špinavá dřina, hned zavolali nejmladšího: udělej to, brachu, buď tak dobrý!
Sedlák měl spoustu vepřů. Kdopak je bude pást? Starší bratři nebudou přece běhat s prutem po lese, na to jsou moc chytří! K tomu je tu nejmladší hlupáček! Tak se stal nejmladší bratr pasákem vepřů.
Za svítání vyháněl vepře z chléva a až do samé noci s nimi chodil po lese. Říká se, že pást vepře není žádná práce. Ale zkus to někdy! Na chviličku je pustíš z očí, a už se Ti rozběhnou a začnou topit takovou neplechu, že je nezkrotíš ani prutem. Nejmladší bratr z nich byl načisto utrápený. A oba starší se mu ještě posmívali:
„Podívejme, jak Ty těm svým pašíkům vládneš, bezmála jako nějaký král! Jen koruna Ti na Tvé hloupé hlavě chybí.“
„Jen se smějte,“ říkával jim na to nejmladší, „ještě nevíte, co koho čeká. Možná že se jednou budu zase smát já Vám.“
No dobře. Nejmladší bratr pásl, popásal, od rána do noci z lesa nevyšel. Byl to hustý les, strom na stromě, keř na keři, travička na travičce.
Tu se jednou pasáček zamyslel: má ten les vůbec nějaký kraj a konec, žijí tam na druhé straně taky lidé?
Když někomu něco vleze do hlavy, ani holí mu to z ní nevyženeš. A tak i s milým pasáčkem; jednoho krásného dne nechal vepře na kraji hvozdu a vydal se, aby les přeměřil vlastníma nohama. Šel až do samého večera, ale lesu žádný konec. Sedl na pařízek, vytáhl z mošny snídani a dal se do jídla. Potom se vyšplhal na strom, aby ho neroztrhala divá zvěř, přivázal se pevně k větvím a přenocoval v koruně.
A ráno putoval dál. Šel celý den až do samého večera, a lesu pořád nikde konec. Posadil se na kopeček, snědl svůj oběd a zase přenocoval na stromě.
Přišel třetí den, a on byl pořád na cestě. Šel až do večera, ale lesu ne a nebylo konce. I posadil se pod keř, vytáhl večeři a snědl ji. A k spánku zase vylezl na strom.
Na úsvitě ho probudilo kohoutí kokrhání.
No, když tu kokrhají kohouti, nebudou jistě daleko lidé, řekl si.
Slezl ze stromu a dal se po kohoutím zpěvu. Šel a šel, až přišel do města. Bylo veliké a nádherné, ale všude vládl smutek. Zvony na zvonicích truchlivě vyzváněly a na domech byly vyvěšeny černé prapory.
Pasáček zastavil jednoho kolemjdoucího:
„Pročpak jste všude vyvěsili černé plátno? Proč zvoníte hrany?“
„Ach dobrý člověče,“ odpověděl měšťan, „je vidět, žes přišel z dalekých končin. Nevíš nic o našem hoři. Zítra na úsvitě povedou královskou dceru na strašnou smrt, na hroznou popravu. Čeká na ni proklatý drak, už teď si jistě brousí zuby. Sežere krasavici do poslední kostičky.“
Pasáček se podivil:
„A co to, že krmíte všelijaké draky královskými dcerami?“
„Co dělat!“ vzdychl měšťan. „Padl na ni letošního roku los. Jestli princeznu nevydáme, drak nás všechny sežere a zničí celé město.“
„Zabijte draka, a bude všemu konec!“ pravil pasáček.
„Hrůzou se před ním třeseme. To není jen tak obyčejný drak, to je obrovský netvor! Kdyby se našel takový hrdina, dal by mu král svou dceru za ženu. Dal to už vyhlásit na všech náměstích. Ale takový odvážlivec se asi na světě nenarodil!“
„A možná že přece,“ řekl pasáček. „Odveď mě ke králi.“
Měšťan ho odvedl ke králi. Král k nim vyšel se všemi svými dvořany.
„Zde,“ pravil měšťan, „vedu Ti odvážného muže, který se chce utkat s drakem.“
Dvořané se podívali na pasáčka a dali se do smíchu.
„Hm, prázdný hrnec nejvíc duní,“ řekli. „Takových chvastounů jsme už viděli!“
Ale král řekl:
„S tím smíchem počkejte. Vaše dcery drakovi za potravu nedávají!“
A rozkázal, aby pasáčkovi přinesli všelikou zbroj ..... meče, kopí, šavle.
Královští sloužící všechno nanosili a složili to před pasáčkem na hromadu.
Ale ten rozhrnul hromadu nohou, vytáhl obyčejnou sekeru a řekl:!
„Ostatní inštrumenty jsem neměl v ruce co živ a neumím s nimi zacházet. Ale sekera, to je holečku jiná! Na tu jsem zvyklý odmalička.“
A dvořané si znova začali dělat dobrý den:
„Podívejte na toho bulíka, chce jít na draka se sekerou. Jiní se na něho neodváží ani v brnění a s mečem!“
Nazítří ráno odvedli princeznu do lesa, přivázali ji ke stromu stříbrnými řetězy a nechali o samotě.
Po chvíli došel k tomu místu i pasáček vepřů.
Jitro bylo studené. Pasáček nasekal větví, nasbíral chrastí a zapálil opodál oheň. Seděl u hranice, ohříval se a čekal na draka.
Tu se celým lesem rozlehl praskot a hluk a z houští vylezl příšerný netvor. Hlavu měl jako sud, ocas tlustší než stoletý dub, na tlapách drápy jako železné vidle. Drak vyrazil strašlivý hvizd, rozevřel tlamu a rovnou k princezně. Užuž se zdálo, že ji pohltí.
Princezna byla strachy bez sebe. Pasáček však vytrhl z hranice velikánské doutnající poleno, rozběhl se a vrazil je drakovi rovnou doprostřed tlamy. Drak zaryčel a v divém zachroptění rozevřel bolestí tlamu jako vrata. Tu si pasáček ovinul ruce opaskem, shrábl plnou náruč hořících větví a mrštil jimi drakovi do chřtánu jako do otevřené pece.
Ó jak hrozně drak zavyl! Zařval tak strašlivě, že se listí ze stromů sypalo a křoví se kymácelo jako stébla trávy. Oči se mu podlily krví, začal se válet a svíjet po trávě sem a tam, bil ocasem na všechny strany a pařáty rozrýval zem.
Ale pasáček vyskočil a zamával sekerou.
Jak se do draka sekat jako do břevna. Sekal, rubal, hlavu mu uťal, ocas na třísky rozštípal, ale drak se jen svíjel, ne a ne zdechnout. Tu pasáček znovu do něho sekerou, až rozsekal draka na kousky. Tak netvor konečně pošel.
Pasáček odhodil sekeru, otřel rukávem čelo a vykročil k princezně. Rozmotal stříbrné řetězy a odvázal ji od stromu.
Celá se třásla, sotva strachy na nohou stála. Pasáček ji posadil na travěnku a sám se položil stranou. Umdlel, jak by ne, zápasit s drakem není žádná lehká věc!
K večeru přišel král s dvořany podívat se, co se stalo s jeho nešťastnou dcerou. Vidí, že drak je na kousky rozsekán, milovaná dcera sedí na trávě a pastucha spokojeně vyspává pod keříčkem. Sekera vedle něho, celá ztupená, zalitá dračí krví.
To se král zaradoval! Objal dceru, poceloval ji, pak vzbudil pasáčka, vzal ho za ruku, přivedl k dceři a pravil:
„Nu, děti, staňte se mužem a ženou. Žijte v míru a svornosti.“
Potom se obrátil k dvořanům:
„Popřejte štěstí ženichovi a nevěstě.“
Dvořanům to zatroleně nešlo pod nos. Jakýpak je to pořádek, obyčejný pasák vepřů, a najednou je z něho kralevic!
Přesto ale sňali čapky a poklonili se, nejdřív princezně, potom pasáčkovi. Pravili k němu sladkým hlasem:
„Blahopřejeme Vašemu pasáckému Veličenstvu. Vyřiďte prosím naše blahopřání i svým prasatům. Vždyť i ona teď povýšila ..... mohou se po právu nazývat prasaty královskými.“
„Děkuji za přání,“ odvětil pasáček, „obdařím Vás za tu gratulaci svou milostivou přízní. Při takovém titulu je mám prasatům nezbytně třeba komonstva, a proto Vás jmenuji jejich dvořany.“
Král se dal do smíchu.
„Jsi chlapík,“ povídá pasáčkovi, „trefně jsi jim odpověděl!“
Princezna se ale dala do pláče.
„Vysvoboď mě, otče, od takového ženicha,“ naříkala. „Podívej, jak se mu lidé smějí.“
„Ne, dceruško,“ pravil král. „Dal jsem mu své slovo. Hned zítra bude svatba.“
A byla svatba. Král sezval hosty z celičké země, jen mne a Vás, děti, zapomněl pozvat, jinak bychom se i my podívali, jaké strojí králové hostiny.
Po krátkém čase pasáček (teď už to vlastně nebyl pasáček, ale králevic ..... no, to je ostatně jedno) ..... zkrátka mladý králevic zatoužil spatřit opět rodný kraj. Začal se tedy chystat s manželkou na cestu. Nezapomněl ani na své staré oblečení; zavázal je do uzlíčku a nařídil odnést do kočáru.
„Co s takovými hadry!“ zlobila se princezna. „Už dávno jsi je měl vyhodit.“
„I ne,“ odpověděl jí muž, „proč rozhazovat majetek? Přivezu ty šaty bratrům jako dárek. Dost jsem se po nich šatů nanosil, ať teď zas nosí oni po mně.“
A tak sedli do zlatého kočáru a jeli.
Jeli a jeli, až přijeli na druhý konec lesa.
A tu králevic spatřil, jak na kraji pobíhají vepři. Zablácení a vyhublí se vrhali jeden na druhého a všelijak se kousali. Dočista zdivočeli, bratři je, jak vidět, ponechali nadobro bez dozoru. Hrdost jim nedovolila vepře pást.
Králevic nevydržel, vyskočil ze zlatého kočáru, ulomil si dlouhatánský prut a začal shánět vepře dohromady. A zavolal na svou princeznovskou paničku:
„Shoď mi uzílek se starým šatstvem a jeď k otcově chalupě. Popros, aby Tě tam nechali odpočinout po cestě.“
„Jakže, to mám jet sama?“ odvětila. „Vždyť ti vesničtí hromotluci neznají ani řádné způsoby. Nebudou mě umět jak náleží přijmout. Jsem přece princezna, a ne nějaká obyčejná venkovanka.“
„Že neznají řádné způsoby? Že Tě nebudou umět přijmout?“ rozhněval se králevic. „Povídám Ti, jeď! A měj se na pozoru, o mně se ani slůvkem nezmiňuj.“
Princezna tedy jela dál, zatímco on se převlékl do starých šatů a pásl vepře až do večera.
Navečer je svedl dohromady a hnal do chléva jako za starých časů.
„Huš, huš, vepříci! Huš, huš, pašíci!“ halekal na celý les a zlehounka pošvihoval prasata prutem.
Otec uslyšel známé volání, vyběhl na zápraží a zalomil rukama:
„Kde ses tu vzal, nešťastníku? Tiše buď, naši chalupu oblažil urozený host!“
Ale králevic se dal do ještě hlasitějšího křiku:
„Huš, huš, vepříci, huš, moji pašíci! Co je mi do Vašeho hosta? Vždyť Vy jste nechali ta má prasátka úplně zdivočet! Docela se mi vymkla z rukou, nechtějí poslouchat.“
Zahnal vepře do chléva, a když jim dal krmení, vešel do chalupy.
Ale co se to jen v chalupě děje?! Matka se pachtí kolem kamen, hřmotí hrnci a pánvemi, mísí těsto, peče pirohy. Otec s bratry si vyhrnuli rukávy a také se činí jako opravdoví kuchtíci.
„Co to chystáte za hostinu?“ povídá králevic. „Ale proč se vlastně ptám? Vždyť se vrátil nejmladší syn z dalekých končin, musí být přece uvítán, jak náleží. Tak jen noste na stůl, už jsem se posadil.“
„To zrovna, kvůli Tobě se budeme namáhat!“ povídá otec. „Přijel k nám vzácný host, sama princezna nás ráčila navštívit.“
„A kde ses tak dlouho toulal?“ ptá se matka.
„Jak ses opovážil utéct od prasat?“ křičí starší bratři. „Snad si nemyslíš, že budeme za Tebe dřít?“
A nejmladší povídá:
„Šel jsem na druhý konec lesa, podívat se, žijí-li tam lidé. Žijí. Spousta lidí, víc než tady. A přijali mě s úctou, líp než Vy. Bratři milí, odnynějška si budete musit pást vepře sami. Já už teď nejsem pasáček, ale králevic.“
Vysmáli se mu. Co taky od takového trouby čekat? Hlupák vede zas jen hloupé řeči.
V té chvíli se v peci dopeklo maso. Matka poprosila otce:
„Zanes hostovi oběd ..... jak já se mám takhle před princeznou ukazovat?“
„Ať to tam raději zanesou starší synové,“ povídá otec, „jsou mladší, čipernější, líp jí poslouží.“
„Ale kdepak, my nejsme zvyklí rozmlouvat s princeznami,“ bránili se oba bratři.
„Já už vidím, že to beze mne nepůjde,“ povídá nejmladší. „Nechte mě, zanesu to tam. Snad mě ta princezna neukousne.“
Matka mu podala okřín s masem a řekla:
„Nes to opatrně! A buď hodně zdvořilý.“
Pasáček vzal mísu a šel do jizby.
„Tady Ti nesu maso,“ povídá princezně. „A přeju dobré chuti.“
Princezna nahlédla do okřínu ..... maso vypadalo moc pěkně, jenomže nevěděla, jak na ně.
„Přines mi prosím Tě nůž a vidličku,“ povídá.
„Ještě takové hlouposti!“ králevic na to. „Tady nejsi v paláci. Dívej se na mě a jez.“
Vzal jeden kousek masa do prstů a začal žvýkat.
Princezna stiskla rty, ale chuť jí přece jenom nedala.
Sebrala maso dvěma prstíky a snědla.
„Dobré je,“ pravila, „o to nic. Chutnější než u mého otce v paláci!“
Nato přinesl pasáček princezně hrnec polévky.
„Tady je polévka,“ povídá. „Jez co hrdlo ráčí.“
„Jak mám jíst polévku bez lžíce a bez talíře?“ zeptala se princezna.
„Polévku jedí u nás takhle,“ odpověděl muž. Naklonil hrnek a usrkl přes okraj.
A tak srkala princezna také.
Nakonec jí přinesl horké lívance se smetanou.
Teď už se princezna neptala na nic. Brala do ruky jeden lívanec za druhým, omáčela ve smetaně a jedla.
Všichni se začali ukládat ke spánku. Tu povídají starší bratři nejmladšímu:
„Všem by nám tu bylo v chalupě těsno. Běž nocovat do konírny!“
„Dobrá,“ odpověděl nejmladší. „Není to sice zrovna vhodné místo pro králevice, ale já jsem skromný.“
„Trouba jsi, a ne králevic!“ zasmáli se všichni a šli spát každý do svého kouta.
Časně ráno probudil králevic princeznu, oblékli se do hedvábí a brokátu, a když všichni vstali, vyšli z jizby ruku v ruce.
Do všech jako když hrom uhodí. Otec s matkou se klaní div ne až na zem, nevědí, jak a kam syna posadit. Je to sice vlastní syn, ale přece jen také králevic! V bratrech by se byl krve nedořezal, báli se otevřít ústa. A jak by ne, vždyť teď se na ně bratr jistě rozhněvá, vzpomene si, jak mu celý život nadávali do hlupáků!
Ale on nic, ke všem se měl vlídně. Jen bratrům řekl:
„A přece to dopadlo, jak jsem povídal! Neuhodneš, co na koho v budoucnu čeká!“
Matka vytáhla z truhly drahocenný ubrus, hedvábím vyšívaný, prostřela stůl, rozložila na něm talíře, lžíce, vidličky. Usadila hosty a začala nosit na stůl.
Princezna se dala do jídla. Přitáhla k sobě misku, a ťup ..... ťup, pustila se do snídaně prsty!
A tu ji manžel rýpl do žeber.
„Jsi přece princezna,“ povídá, „vyrostlas v paláci a ne ve chlévě!“
Princezna se podívala kolem sebe. Všichni způsobně sedí, krájejí maso nožem na malé kousky a vidličkou podávají do úst.
Princezna zčervenala jako růže.
Tu jí muž přistrčil hrnek mléka a misku se lžičkou potají vzal. Princezna naklonila hrnek a srkala přes okraj.
Manžel jí pošeptal do ucha:
„Ale princezno, podívej se kolem, jak se správně jí!“
Princezna vidí, že všichni nalili mléko na talířky, nalámali do něho chléb a nabírají si lžičkami.
Zastyděla se do hloubi duše.
Ale manžel se smál.
„Tak co,“ povídá, „kdo tady nezná řádné způsoby?“
A pak jedli, pili a hodovali až do večera a večer posadil králevic všechny do zlatého kočáru a vezl je ke královskému tchánu na návštěvu.