Paní Zima

Byla jedna vdova a ta měla dvě dcery, ze kterých byla jedna krásná a pilná a ta druhá ošklivá a líná. Ale tu ošklivou a línou měla daleko raději, protože to byla její vlastní dcera, tu druhou jen proháněla, aby zastala všechnu práci a v domě byla jen za popelku. Ubohá dívka denně sedávala na studni u cesty, kde předla tak usilovně, až jí prýštila krev z prstů. Jednou se stalo, že měla přadeno celé krvavé a tu se sklonila nad studni, aby je vyprala ve vodě, ale ono ji vypadlo a spadlo dolů. Děvče plakalo a běželo k maceše a vyprávělo jí o tom neštěstí. Ale macecha mu hrubě vyčinila a pravila nemilosrdně: 
„Když Ti přadeno spadlo dolů, tak ho pěkně přineseš zpět!“ Tak šla dívka zpět ke studni a nevěděla si rady, až nakonec ze strachu před matkou do studny skočila, aby přadeno přinesla. Ztratila vědomí, a když přišla opět k sobě, ležela na jedné krásné louce, na které rostlo tisíce květů, a na nebi zářilo slunce. 
Dívka se po té louce vydala, až přišla k peci, která byla plná chleba a ten na ni zavolal: 
„Vytáhni mne, děvče, ven, ať se nespálím!“ Tak přistoupila k peci a bochníky jeden po druhém vytahala ven. Potom šla dál, až přišla k jabloni, která byla jablíčky zcela obsypaná a volala na ni: 
„Setřes ze mne ta jablíčka, děvče, už jsou zralá!“ Tak stromem zatřásla a jablíčka padala, jakoby pršela a třásla tak dlouho, dokud na jabloni nezůstalo jediné. Když jablíčka posbírala na jednu hromadu, kráčela dál. Konečně přišla k nějaké chaloupce, ze které vykukovala jakási asi čarodějka s divnými vlasy, až z toho bylo jednomu úzko a dal by se na útěk. Ale stařenka zavolala: 
„Čeho se bojíš milé dítě? Zůstaň u mne. Když v domě řádně zastaneš všechnu práci, dobře se Ti povede. Zvláště musíš dbát na to, abys mi řádně natřásla peřiny, až z nich budou létat pírka, to potom na světě sněží, neboť já jsem Paní Zima.“ Protože k ní stařenka promluvila tak přátelsky, dívka se zmužila a souhlasila a do služby nastoupila. O vše pečovala k stařenčině spokojenosti a natřásala peřiny, že z nich pírka létala jako sněhové vločky. Díky tomu si u stařenky žila spokojeně, neslyšela od ní za celé dny žádné ošklivé slovo a jídla i pití měla dostatek. 
Za nějaký čas dívka posmutněla a zprvu sama nevěděla, co jí schází, ale nakonec pochopila, že se jí stýská po domově, i když tady se má tisíckrát lépe než doma, přece se jí po lidech stýskalo. Nakonec pravila Paní Zimě: 
„Matičko Zimo, sednul na mne stesk po domově, a i když se u Vás mám tak dobře, nemohu tu déle zůstávat, musím nahoru za svými.“ Paní Zima odvětila: 
„To se mi líbí, že si přeješ vrátit se domů, a protože jsi mi tak věrně sloužila, já sama Tě vyprovodím.“ Vzala ji za ruku a vedla k vysoké bráně. Brána se před nimi otevřela, a když pod ní dívka procházela, tu se spustil zlatý déšť a celou ji pokropil zlatem od hlavy až k patě. 
„To máš za to, že jsi byla po všechen čas tak pilná.“ řekla Paní Zima a podala jí přadeno, které jí tenkrát spadnulo do vody. Potom se brána zavřela a dívka se ocitnula zase nahoře na Božím světě, nedaleko od domu macechy. Když přišla na dvůr, seděl na studni kohoutek a zavolal: 
“Kykyryký, naše Zlatěnka se nám vrátila.“ 
Vešla dovnitř do domu, a protože přišla celá pokrytá zlatem, macecha i sestra ji dobře přijaly. Vyprávěla jim, co se jí přihodilo a když matka slyšela, jak k tomu velkému bohatství přišla, nepřála si nic jiného, než podobné štěstí opatřit i své ošklivé a líné dceři. 
Ta si musela také sednout na studnu a příst, aby i její vřetánko zkrvavělo, píchla se do prstu a k tomu ještě ruce strčila do šípkových růží. Potom přadénko hodila do studny a sama skočila za ním. Jako její sestra se ocitla na překrásné louce a toutéž stezkou kráčela dál. Když přišla k peci, volal na ni chleba: 
„Vytáhni mne! Vytáhni mne! Jinak se spálím, peču se už moc dlouho!“ Ale ta lenošivá dívka odpověděla: 
„To tak, abych se celá ušpinila!“ a šla pryč. Potom přišla k jablůňce, která na ni volala: 
„Zatřes mnou! Zatřes mnou! Ta jablka jsou všechna zralá!“ Ale dívka odvětila: 
„Ty jsi mi dobrá, ještě mi nějaké spadne na hlavu!“ a šla pryč. Když přišla k chaloupce Paní Zimy, nebála se, protože o jejích obrovských zubech už slyšela, a rovnou se k ní přihlásila do služby. První den se přemohla a byla pilná a poslouchala Paní Zimu, když jí něco poručila, neboť myslela na zlato, které bude její odměnou. Ale druhého dne si už trošku zalenošila, toho třetího ještě o trochu více, to už se jí ráno moc vstávat nechtělo. A postel Paní Zimy taky nepopravila, jak se patřilo, a peřinu řádně nenatřásla, nelítala z ní žádná pírka. 
To se Paní Zimě znelíbilo, a tak dívce službu vypověděla. Ale ta byla spokojená, neboť se těšila, že teď na ni poprší zlatý déšť. Paní Zima ji zavedla k bráně, ale když pod ní dívka stála, místo zlata se na ní vylil celý kotel smůly. 
„To je odměna za Tvoji službu!“ řekla Paní Zima a brána se zavřela. 
Tak přišla dívka domů, ale byla celá pokrytá smůlou, a kohoutek, který seděl na studni, zavolal: 
„Kykyryký, naše Smolka je opět doma.“ 
Ta smůla na té zlé a lenošivé dívce ulpěla na celý její život a nikdy se jí už nezbavila. 

Zdroj: www.abatar.cz