Paní Manda

Kterak lakomostí posedlá byla a jak tuze sedláky šidila, až sám pán se jich zastat musel, protože dluhy po veliké vojně zaplatit nemohli

Na Opočně sídlili páni Trčkové z Lípy a jeden z těch pánů měl za ženu zlou a hádavou paní Mandu, která každému chtěla jenom poroučet a do všeho se pletla. Z toho bylo mnoho mrzutostí i soudů, ale paní Manda si nedala na jazyk nikdy pozor a pletichařila s každým, kdo se jí připletl do cesty. Nejvíce pana Trčka mrzelo, že paní Manda chtěla o všem vědět a rozhodovat. Jakmile vyjel pán ze zámku, paní pospíchala do zámecké kanceláře a vyzvídala, co je kde nového, co dělají písaři a kde běhá opočenský vrchní. Když se dověděla, co chtěla, čekala pak na vrchního. Sotva se na zámku ukázal, hned ho dala k sobě zavolat.
„Slyšela jsem, že v panském pivovaru leží navařeného mladého piva a není komu ho prodat. Co je to za nový pořádek? Copak můžeme zbůhdarma vařit pivo?“ Vrchní už znal paní Mandu a nikdy jí zbytečně neodporoval. Snažil se s ní vyjít vždycky po dobrém.
„Urozená paní, vím o tom, že sládek navařil víc, než prodal. Ale všechno se dá spravit. Brzy bude posvícení a pivo se spotřebuje.“
Paní si ho změřila pichlavým pohledem, ale s odpovědí nebyla spokojena a měla pro něho dobrou radu.
„Když nechceme zbytečně vylít tolik mladého piva, musíme je prodat sedlákům. Nařiďte všem rychtářům, aby do dvou dnů přijeli na Opočno s vozy a každému dáme dva sudy piva.“
„Ale kdo je zaplatí?“ strachoval se vrchní, když slyšel, co si paní zase vymyslela. „Dáme pivo o něco laciněji, a když budou prázdné sudy vracet, dají peníze.“ Vrchní se rozhodl, že paní Mandu poslechne, protože pivo stejně nemohlo dlouho ležet v pivovaře. V kanceláři nařídil písařům, aby sezvali na opočenský zámek všechny rychtáře a každý aby přijel s vozem.
Za pár dní bylo na Opočně jako v úle. Na cestě k zámku stálo mnoho vozů s koňmi a rychtáři čekali na nádvoří, až je pozvou do kanceláře. Paní Manda vyhlížela oknem a v duchu počítala, jestli přijeli všichni a kolik jí to vynese. Těšila se, jak pana Trčku zase překvapí. Vrchní si dal zavolat rychtáře do kanceláře a pověděl jim, co měl nařízeno.
„Každý z Vás ještě dnes zajede do panského pivovaru a tam si vyzvedne po jednom nebo po dvou sudech piva, jak komu přikážeme podle duší. Kdo bude chtít víc, ať si jenom řekne. Naše urozená vrchnost rozhodla, že o posvícení se bude čepovat jenom opočenské pivo.“
„Kdo je ale bude platit?“ ptali se rychtáři. „My nemáme žádné peníze.“
„Pivo si vezmete na dluh a jak je vytočíte, vrátíte s prázdnými sudy i peníze.“ Rychtáři brblali, co jsou to za novoty, ale nemohli nic proti tomu dělat. Když vrchnost nařídila, šly i hodiny v Opočně pozpátku. Vrchní jim ještě spočítal a připomenul, kolik je kdo vrchnosti dlužen. Všichni naříkali, že je velká vojna a že vojáci všechno pobrali a snědli. Místo peněz přibývalo dluhů a každý sedlák měl na holi zaznamenáno víc vrubů, než mohl vrchnosti zaplatit. Ty vruby je tížily. Když nebylo peněz na zaplacení, dal vrchní na hůl vyřezat další. Co bylo vrchností nařízeno a poručeno, sedláci museli splnit, vem kde vem.
Rychtáři odjeli s vozy do pivovaru, každý vzal jeden nebo dva sudy piva. O posvícení se všude čepovalo jenom opočenské pivo. Když se pán vrátil z cest, paní Manda se mu chlubila, jak vyzrála na sedláky.
„Jinak by sedláci do pivovaru nejeli a nám by pivo leželo ještě dnes ve sklepě. Vidíš, pane Trčko, díky mně místo škody budeme mít užitek.“ Pán z toho moc radosti neměl a jen nevrle odpověděl:
„Náš vrchní není žádný hlupák, paní Mando! Divím se, že na to nepřišel sám.
Dobře tedy, žes to pivo odbyla. Já vím, Ty myslíš na všechno. Ale budou mít sedláci dost peněz na pivo? Já o tom pochybuji.“
„Jen se neboj, pane Trčko!“ nedala se paní Manda. „Až se pivo vypije, rychtáři peníze přivezou, i kdyby je měli vyplatit ze svého. Poručila jsem jim dát pivo nejmladší a oni se ho budou chtít stůj co stůj zbavit.“
Pan Trčka neměl rád dlouhé řeči. Byl to pán usedlejší a na paní Mandu už dávno nestačil. Kde mohl, tam se hádkám vyhýbal. Proto jeho paní měla vždycky vrch, kdyby čert byl kolem na koštěti jezdil. Mlela hubou tak dlouho, až pán usnul anebo utekl. Tentokrát ale měla pravdu. Rychtáři pospíchali a činili se, aby opočenské pivo bylo brzy vypito a neměli škodu.
Rohenický rychtář doléval potají do sudu vodu, aby utržil co nejvíce peněz. První den si sedláci pivo pochvalovali, druhý den nadávali a třetí den už ho nechtěli pít a rychtář vylil zbytek do koryta sviním. Když si všechny peníze spočítal, něco z toho odvedl vrchnímu na Opočno, ostatní si nechal doma v truhlici. Paní Manda byla ale jako ostříž. Když prodala pivo, nedaly jí spát peníze, které sedláci dlužili opočenské vrchnosti. Čekala jenom na den, až pan Trčka zase odjede. Sotva za ním zapadla vrata, seděla paní Manda v kanceláři a chtěla vidět všechny dlužní úpisy. Vrchnímu nezbylo, než aby poručil písaři je předložit. „Podívejme se, tolik peněz nám leží mezi lidmi jen tak zbůhdarma,“ divila se naoko paní Manda a čekala, co na to vrchní řekne.
„Milosti, také bych rád ty peníze viděl v zámecké pokladně,“ řekl na to zdvořile vrchní a utíral si zpocené čelo. „Pan Trčka ale sám uznal, že mezi sedláky je veliká chudoba a je jim třeba nějak pomoci. Proto ty dlužní úpisy leží tady.“ Paní Manda se na něho mile usmála, a jako by se nic nestalo, zlomyslně utrousila: „Kdo by to byl řekl, že ti líní selští hřbeti mají takové zastánce. Pan Trčka mi o tom nic nepověděl. Protože v tom vidím veliký nepořádek a ten nemůžeme trpět, dejte všem vzkázat, aby do týdne všechny dluhy vrchnosti vrátili, že dál nemůžeme čekat.“
Potom pyšně vyplula ze dveří a nechala za sebou vůni levandule. „Zatracená baba!“ ulevil si vrchní upřímně, až se písaři začali chechtat. Ale on se k nim obrátil a pokýval ustaraně hlavou. „Však Vás ten smích brzy přejde, až budete po vsích shánět u sedláků peníze. Kde by je sedláci vzali? Ledaže by je ukradli na Opočenském zámku paní Mandě z truhlice.“
Potom se zlobil na sebe, že se dal unést hněvem, ale služba u pánů Trčků nebyla nejlepší. Paní Manda vládla za zady pana manžela tvrdou rukou a nebylo radno jí odporovat.
Tentokrát museli dát sedláci všichni rozum dohromady, protože peněz nebylo a pan Trčka na nějaký týden odjel až do Prahy. Přijali vzkaz, ale na zámek nespěchali. Rozhodli se, že počkají, až se pán vrátí, a poprosí ho o slitování. Paní Manda marně sedláky vyhlížela oknem. Týden uběhl, nikdo nepřišel. Sotva se pan Trčka vrátil, za dva dny se začali sedláci sjíždět na Opočno. Z každé vsi přivezli vůz plný vrubových holí. U brány se jich ptali, kam je vezou, a nejstatečnější odpovídali: „Urozené vrchnosti, jak nám poručila.“
Brána se otevřela dokořán a vozy vjížděly jeden za druhým na veliké nádvoří. Když rachotily po dláždění, díval se pan Trčka oknem a udiveně se ptal paní Mandy:
„Copak se to děje? Kdo vzkázal pro dřevo? Máme ho na zimu už plnou kůlnu a nebude ho kam složit.“
Paní Manda zčervenala zlostí. Dobře věděla, že ji sedláci doběhli. Proto neřekla ani slovo a práskla za sebou dveřmi. To bylo pro pana Trčku znamením, že se zase něco děje, v čem má jeho žena prsty. Otevřel okno dokořán a zavolal na dvůr: „Co jste mi to, lidičky, přivezli?“
„Milý pane Trčko, Vaše paní Manda nám vzkázala, abychom jí skládali počty. Tak jsme Vám je přivezli, protože peníze nemáme!“ volali uctivě sedláci a smekali čepice a beranice.
Když to pan Trčka viděl, vesele se zasmál, že paní Mandu doběhli. Věděl, jak to v jeho vsích vypadá, a nebyl z těch pánů, kteří by dřeli sedláka až do krve. Počítal, že se mu peníze stejně vrátí, jen co skončí vojna a všechna pole budou zase obdělána.
„Dobře děláte, že jste mou milou paní poslechli. Složte ty vrubové hole na jednu hromadu!“
Sedláci bez váhání svého pána poslechli a spěchali, aby byli co nejdříve hotovi. Měli strach, že by paní Manda mohla přijít a zle by se jim vedlo. Ale ona nevystrčila z komnaty ani hlavu a brečela zlostí. Pan Trčka poručil, aby to dřevo podpálili. „Co vezme oheň, je pryč. Pro jednou snad Vaše vrchnost nezchudne. Příště mi ale dovezte raději peníze, abychom ty dluhy také jednou vyrovnali.“ Sedláci uctivě poděkovali a práskli do koní. Nikdy ze zámku nejeli tak vesele jako tehdy a všichni pana Trčku za to chválili. Ale paní Manda jiná nebyla. Svými svévolemi utrápila pana Trčku k smrti a za to prý ji musel čert odnést do pekla, jinak by na Opočně strašila dodnes.