Paní Bída

V jedné vesničce žili dva sedláci, dva rodní bratři; jeden byl chudý, druhý bohatý. Boháč se přestěhoval do města, vystavěl si velký dům a přihlásil se do kupeckého stavu; chudák však často neměl ani kousek chleba, a děti ..... jedno menší než druhé ..... pláčou a prosí o jídlo. Od rána do večera se chuďas lopotí jako kůň a stále nic nemá. Povídá jednou ženě:
„Zajdu do města a poprosím bratra o pomoc. Třeba nám nějak vypomůže.“ Přišel k boháči a povídá:
„Pomoz mi, bratříčku, trochu od mé bídy. Žena i děti jsou bez chleba, hladoví celý den.“
„Odpracuj si u mne týden a pomohu Ti.“ Co dělat? Chudák se pustil do práce, zametá dvůr, stará se o koně, vozí vodu a štípe dříví. Za týden dostal od boháče bochník chleba:
„Tu máš za dřinu!“
„I za to Ti děkuji,“ řekl chudák, poklonil se a chtěl jít domů. „Počkej! Přijď zítra ke mně na návštěvu a přiveď i ženu; mám svátek.“
„Ale kdepak já, bratře. Vždyť to sám víš: přijdou k Tobě kupci v holínkách a v kožichu, a já chodím jen v lýkových střevících a v obnošeném kabátě.“
„To nic, jen přijď. I pro Tebe se najde nějaké místo.“
„Jak myslíš, bratře, já tedy přijdu.“
Vrátil se chudák domů, dal ženě bochník chleba a povídá:
„Na zítřek jsme pozvaní na návštěvu.“
„Kam na návštěvu? Kdo nás pozval?“
„Bratr, slaví zítra svátek.“
„Inu, proč ne, půjdeme.“ Ráno vstali a šli do města, přišli k boháčovi, blahopřáli mu a usedli na lavici. Za stolem už sedělo mnoho zámožných hostů, všechny je hospodář jídlem obnáší, a na chudého bratra zapomněl, ani drobečkem ho neuctí. Chudák se ženou sedí a dívají se jen, jak ostatní jedí a popíjejí. Když bylo po obědě, hosté s námahou vstali od stolu a děkovali hospodáři i hospodyni; chudák se také zvedl z lavice a klaní se bratrovi až po pás. Hosté odjeli domů podnapilí, veselí, zpívají a hlučí.
Chudák však jde domů s prázdným břichem. Povídá ženě:
„Pojď, zazpíváme si také.“
„Jsi ty ale hlupák, lidé zpívají tenkrát, když se dobře najedli a hodně popili, Ty nemáš příčinu ke zpěvu.“
„Přece jen jsem byl u bratra na oslavě, bez písničky se stydím jít. A zazpívám-li si, každý si pomyslí, že pohostili i mne.“
„I tak si zpívej, když chceš, ale já nebudu.“ Sedlák zanotoval písničku a zdálo se mu, že slyší dva hlasy. Přestal zpívat a povídá ženě:
„To Ty si se mnou broukáš?“
„Co zase máš. Ani mě to nenapadlo.“
„Kdo tedy zpíval?“
„To nevím; tak schválně ještě zpívej a já budu poslouchat.“ Muž zanotoval znova. Zpívá sám, a je slyšet dva hlasy. Zastaví se a povídá:
„To ty, Bído, zpíváš se mnou?“ Bída se ozvala: ,Já to jsem, hospodáři, to já s Tebou zpívám.“
„Tak pojď, Bído, půjdeme společně.“
„půjdeme, hospodáři. Teď už se mě nezbavíš.“
Když přišel muž domů, lákala ho Bída do hospody. Povídá jí:
„Nikam nepůjdu, nemám peníze.“
„Na co potřebuješ peníze, cožpak nemáš na sobě kožíšek? A k čemu je ti? Přijde léto a stejně ho nosit nebudeš. Místo peněz zaplatíš kožichem.“ A tak šel sedlák s Bídou do hospody a propili kožíšek. Druhého dne Bída naříkala a vzdychala, že po vodce hlava bolí, a zase lákala hospodáře na víno. „Nemám peníze,“ povídá sedlák. „Na co peníze? Vezmi saně a vůz, to nám stačí.“ Co dělat, když se sedlák Bídy zbavit nemůže. Vzal saně s vozem, zatáhl je do hospody a propil vůz i saně. Nazítří Bída ještě více vzdychala a lákala hospodáře na nějakou tu skleničku. Sedlák propil brány i pluh. Za necelý měsíc promarnil všechno; dokonce svou chalupu sousedovi zastavil a peníze odnesl do hospody. Bída znovu na něho doráží:
„Pojďme do hospůdky, pojďme!“
„Ba ne, Bído. Ty si jdi, ale já už nemám, co bych odnesl.“
„Jak to že nic? Cožpak nemá Tvá žena dvoje šaty? Jedny jí nech a druhé můžeme propít.“ Sedlák vzal šaty, a když je propil, zamyslel se: Tak a jsem v koncích! Nemám už, kam bych hlavu složil, nemáme se ženou co na sebe.
Ráno se Bída probudila a vidí, že už sedlák nic nemá. „Hospodáři,“ ozvala se. „Copak, Bído?“
„Zaskoč k sousedovi a popros ho, ať Ti půjčí voly a vůz.“ Sedlák šel k sousedovi. „Půjč mi na chviličku pár volů a vůz; budu Ti za to pracovat třeba celý týden.“
„A nač ho potřebuješ?' .....
„Chci jet do lesa na dříví.“
„Tak si vůz vezmi! Ale moc nenakládej.“
„Díky Tobě, dobrodinče.“ Přivedl pár volů, sedl s Bídou na vůz a jeli do širého pole. „Hospodáři, znáš ten velký kámen na tomhle poli?“ zeptala se Bída. , Jakpak bych ho neznal, vždyť sem jezdím skoro každý den.“
„Tak když ho znáš, jeď přímo k němu!“ Když přijeli na určené místo, zastavil sedlák voly a sestoupil z vozu. Bída mu přikázala, aby zvedl kámen; sedlák zvedá, zvedá, Bída mu pomáhá. Když ten kámen zvedli, vidí, že pod ním je jáma až po okraj plná zlata. Bída povídá:
„Co koukáš? Nalož honem zlato na vůz!“
Chuďas se pustil do práce, naložil vůz zlatem, ani groš v jámě nenechal. Když se přesvědčil, že je jáma prázdná, povídá:
„Podívej se, Bído, nezůstaly tam ještě nějaké peníze?“ Bída se nad jámu naklonila a povídá:
„Kdepak! Žádné nevidím.“
„Tamhle v rohu se něco třpytí ..... vlez do jámy, uvidíš, že tam něco je.“ A jakmile tam vlezla, zavalil sedlák jámu kamenem:
„Takhle to bude lepší, než kdybych Tě s sebou vláčel. Vždyť Ty bys mi, Bído bídná, za nějaký čas i tyhle peníze propila.“ Přijel domů, složil peníze do sklepa, voly odvedl k sousedovi a začal přemýšlet, jak si teď zařídí život. Koupil les, postavil velký dvorec a žil lépe než bratr.
Za nějaký čas jel do města a navštívil také bratra se ženou, aby je pozval na svůj svátek. „Podívejte se na něho, na co nepřišel! Sám nemá co do úst dát, a ještě by chtěl slavit svátek.“
„Pravda, kdysi jsem neměl co jíst, ale teď nemám o nic míň než ty. Přijeď a uvidíš!“
„Nu tak dobře, přijedu.“ Druhého dne sebral boháč ženu a jeli. Koukají a vidí, že bratr, chudý jako kostelní myš, má zbrusu nový dvorec, krásný a vysoký, jaký ani lecjaký kupec neměl. Hospodář je pohostil, uctil různými lahůdkami, napojil medovinou a vínem. Boháč se zeptal bratra:
„Která sudička Ti pomohla k takovému bohatství?“ Sedlák po pravdě vyprávěl, jak se mu Bída bídná nalepila na paty, jak s ní v hospodě propil do poslední nitky všechen svůj majetek, že mu nezbyla než ta duše v těle. Potom vyprávěl, jak mu Bída ukázala v širém poli poklad, jak si ho vzal a jak se Bídy zbavil.
Boháče popadla závist a řekl si:
„Pojedu do širého pole, zvednu kámen a pustím Bídu, ať bratra úplně ožebračí, aby se přede mnou nemohl naparovat.“ Ženu poslal domů a sám hajdy na pole. Přijel až k velikému kamenu, převalil ho a sklání se, aby se podíval, co to tam pod tím kamenem vlastně je. Ani pořádně hlavu nesehnul, a už Bída vyskočila a sedla si mu na krk:
„Umořit jsi mě tu chtěl, co?! Počkej, teď už se od Tebe nehnu!“
„Bído, Bídičko, já to nebyl. To bratr Tě tu věznil a já jsem schválně přišel, abych Tě vysvobodil.“
„Lžeš, jednou jsi mě oklamal, ale podruhé se Ti to nepovede.“ A Bída si zeširoka sedla boháči na krk; přivezl ji domů a celé hospodářství šlo od deseti k pěti. Bída už od samého rána vede svou: denně láká kupce na pitky, mnoho majetku hospoda pohltila. Kupec si řekl:
„Takhle se žít nedá! Myslím, že už jsem Bídu dost potěšil, teď je načase zbavit se jí. Ale jak?“
Přemýšlel, přemýšlel, až něco vymyslel. Šel na dvůr, otesal dva dubové klíny, vzal nové kolo a pevně vtloukl klín z jednoho konce do středu kola. Pak šel k Bídě a povídá:
„Co se pořád jen povaluješ?“
„A co mám dělat?“
„To je otázka! Pojď na dvůr a budeme si hrát na schovávanou.“ Bída ochotně svolila; nejdříve se schoval kupec, ale Bída ho hned našla. Pak byla řada na ní:
„Mne hned tak nenajdeš! Schovám se Ti do nějaké štěrbiny.“
„Ty a do štěrbiny? Vždyť nevlezeš ani do kola, natož do štěrbiny.“
„Já že nevlezu do kola? Tak se podívej, jak se tam schovám!“ Bída vlezla do kola, kupec vtloukl dubový klín i z druhého konce, vzal kolo a hodil je i s Bídou do řeky. Bída se utopila a kupec si žil zase jako dřív.