Paleček 4

Byl jednou jeden chudý sedlák. Ten večer seděl doma u kamen a prohrabával oheň a jeho žena seděla u kolovratu a předla.
„Je to přece jen smutné, že nemáme žádné děti,“ povídal muž, „jinde po chalupách je plno křiku a smíchu, jen u nás pořád takové ticho.“
Brzy potom začala žena postonávat a za sedm měsíců se jí narodil synáček, který byl sice po celém tělíčku pěkný a zdravý, ale nebyl o nic větší nežli palec. Rodiče si povídali:
„Je takový, jak jsme si ho přáli, a budeme ho mít rádi.“ A že byl tak malounký, říkali mu Paleček. Nešetřili na něm, krmili ho dobře, ale málo platné, synek nerostl, pořád zůstával takový drobounký, jak přišel na svět. Ale díval se náramně moudře a brzy se ukázalo, že je to chytrý a čiperný klučina, kterému se daří všechno, nač jen sáhne.
Jednou se sedlák chystal, že půjde do lesa kácet dříví, a prohodil jen tak pro sebe:
„Kdybych tak někoho měl, kdo by za mnou přijel š vozem.“
„Vždyť máte mne, tatínku,“ zvolal Paleček, „já Vám vůz přivezu, spolehněte se. Bude v lese včas, jak ho potřebujete.“
Otec se zasmál a povídá:
„To přece nejde, na to jsi moc maličký, abys udržel opratě a mohl řídit koně.“
„To nevadí, tatínku, jen když maminka zapřáhne, sednu si koňovi do ucha a budu na něho volat, jak má jít.“
„Pro mne za mne,“ odpověděl otec, „pro jednou to tedy zkusíme.“
Když byl čas vyjet, matka zapřáhla, posadila Palečka koňovi do ucha a maličký potom volal hyjé a prr, čehý a hot, jak měl kůň jít. A šlo to opravdu docela dobře, jako když řídí zkušený kočí, a vůz jel správnou cestou k lesu. Ale náhodou právě když vůz zatáčel a Paleček volal čehý, šli tudy dva cizí pocestní.
„No ne,“ zvolal jeden, „podívej se! Tady jede vůz, kočí volá čehý, a přitom ho vůbec není vidět.“
„V tom budou nějaké čáry,“ řekl druhý, „půjdeme za vozem a podíváme se, kde zastaví.“ Tak šli a vůz zajel až hluboko do lesa a rovnou k pasece, kde se kácelo.
Když Paleček uviděl otce, zavolal na něho:
„Tak vidíte, tatínku, vůz máte už tady. Ale teď mě sundejte.“
Otec levicí podržel koně, pravou rukou mu vyndal z ucha svého synáčka a ten se spokojeně usadil na stéble slámy.
Když ti dva cizinci uviděli Palečka, byli údivem celí zkoprnělí a nadobro ztratili řeč. Potom si jeden odvedl druhého stranou a šeptal mu:
„Poslyš, tenhle chlapíček by mohl založit naše štěstí. Dal by se někde ve velkém městě ukazovat, a peníze by se nám jen hrnuly. Pojď, koupíme ho.“ Šli k sedlákovi a řekli mu:
„Prodejte nám toho mužíčka, bude se u nás mít dobře.“
„Co Vás napadá,“ odpověděl otec, „je to můj mazlíček a nedal bych ho za nic na světě.“
Ale Paleček, sotva uslyšel, že ho chtějí koupit, vyšplhal se otci po kabátě na rameno, postavil se a pošeptal mu do ucha:
„Jen mě prodejte, tatínku, však já se zas vrátím.“
A tak ho tatík těm dvěma za pěkné peníze prodal.
„Kdepak chceš sedět?“ zeptali se ho.
„Ale, třeba mě vysaďte na střechu svého klobouku, tam se mohu procházet kolem dokola a dívat se po krajině a určitě nespadnu.“
Vyhověli mu, a sotva se Paleček rozloučil s otcem, vydali se na cestu. Tak šli a šli, a když už se stmívalo, Paleček řekl:
„Sundejte mě na chvíli, musím na zem.“
„I jen zůstaň nahoře,“ odpověděl ten, co ho nesl na hlavě, „nic si z toho nebudu dělat, ptáci mi tam občas taky něco natrousí.“
„A to ne,“ stál na svém Paleček, „já přece vím, co se sluší. Dejte mě dolů, ale honem.“
Muž sundal klobouk a postavil Palečka na pole u cesty. Maličký tam chvilku poskakoval a prolézal mezi hroudami, a najednou šup do myší díry, kterou si vyhledal.
„Šťastnou cestu, pánové,“ zavolal na ně, „jděte si domů, ale beze mne,“ a vysmál se jim.
Oni hned přiběhli a šťouchali do díry holemi, ale bylo to marné: Paleček zalézal dál a dál. A protože se zatím úplně setmělo, museli se vydat domů a měli teď jen zlost a měšec prázdný.
Když Paleček poznal, že jsou pryč, vylezl z podzemní chodbičky zase na vzduch. „V takovéhle tmě chodit po poli, to je hrozně nebezpečné,“ povídal si, „ještě bych mohl zlámat vaz.“ Naštěstí našel prázdný šnečí domeček. „Sláva!“ zajásal, „tady tu noc bezpečně přečkám,“ a sedl si do něho.
Netrvalo dlouho, zrovna užuž usínal, a vtom uslyšel kroky. Dva muži šli okolo a jeden povídá:
„Ono se řekne: farář je zazobaný, sebereme mu jeho peníze a stříbrné příbory. Ale jak to zaonačit?“
„Já bych Ti to pověděl!“ zavolal Paleček.
„Co to bylo?“ polekal se jeden zloděj, „jako by tu někdo mluvil.“ Zastavili se a naslouchali. A Paleček zavolal znova:
„Vemte mě s sebou a já Vám pomohu.“
„A kdepak jsi?“
„Jen hledejte po zemi a dávejte pozor, odkud se ozývám,“ odpověděl. Zloději šli po hlase a nakonec Palečka našli a zvedli si ho k očím.
„Ty šotečku, Ty nám toho pomůžeš!“ řekli mu.
„Jen si nemyslete,“ odpověděl Paleček, „prolezu mezi mřížemi do komory na faře a budu Vám podávat ven, co budete chtít.“
„No dobře,“ přikývli, „uvidíme, co dokážeš.“
Když přišli k faře, vlezl Paleček do komory, ale hned začal křičet ze všech sil:
„Chcete všecko, co tady je?“
Zloději se lekli a napomínali ho:
„Mluv přece potichu, ať někoho neprobudíš.“
Jenže Paleček dělal, jako když jim nerozumí, a zase vykřikoval:
„Tak co chcete? Chcete všecko, co tady je?“
Uslyšela to kuchařka, která spala vedle ve světnici, sedla si na posteli a naslouchala. Vystrašení zloději zatím utekli kus cesty nazpátek, ale nakonec se zase vzmužili a řekli si:
„To on nás jenom tak škádlí, šoteček.“ Vrátili se a šeptali mu:
„Tak už žádné hlouposti a něco nám podej.“
A Paleček křikl ještě jednou, div si plíce nevykřičel:
„Vždyť já Vám to všecko podám, jenom sem ke mně natáhněte ruce.“
Tohle už slyšela naslouchající kuchařka docela jasně, vyskočila z postele, šmátrala ke dveřím a přiklopýtala do komory. Zloději se dali na útěk a uháněli, jako by jim byla v patách celá smečka strašidel. Jenže kuchařka potmě nic neviděla, a tak si šla rozsvítit svíčku. Jak se s ní blížila, Paleček se nepozorovaně vytratil a zaběhl do stodoly. Kuchařka si svítila do všech koutů, hledala a hledala ..... nikde nic. A tak si nakonec šla zas lehnout a řekla si, že se jí asi jen ve snu něco zdálo, přestože měla oči i uši otevřené.
Paleček zatím šplhal po seně, až si našel pěkný pelíšek. myslel si, že se tam klidně vyspí až do rána a potom že se vydá zpátky k rodičům. Netušil, co ho ještě čeká!
Časně ráno, sotva se šeřilo, farská děvečka vstala, aby nakrmila dobytek. Ze všeho nejdřív zašla do stodoly, nabrala tam náruč sena a zrovna taky ten chumáč, v kterém odpočíval chudák Paleček. Ale on spal tak tvrdě, že nic nezpozoroval, a probudil se teprve v tlamě krávy, která ho chlamstla s chumáčem sena.
„Jemináčku,“ zvolal, „jak jsem se to dostal do valchovny!“ Ale brzo už poznal, kde je. Hlavně musel dávat pozor, aby se nedostal krávě mezi zuby, aby ho nerozlouskly, ale nic naplat, nakonec přece jen musel se žvancem do žaludku. „V téhle světnici zapomněli udělat okna,“ povídal si, „sluníčko sem nezasvitne a lampičku sem taky nikdo nedá.“ Vůbec se mu tenhle příbytek ani trochu nezamlouval. A nejhorší bylo, že se sem dveřmi hrnulo pořád víc sena a on měl čím dál méně místa. Nakonec v té úzkosti začal křičet, co mohl:
„Nenoste mi už krmení, krmení už mi nenoste!“
Děvečka v tu chvíli krávu dojila a uslyšela Palečkovo volání. A protože nikoho neviděla a přitom to byl stejný hlas, jako slyšela v noci, lekla se, až spadla ze stoličky, převrhla dojačku a mléko se vylilo. Horempádem běžela k svému pánovi a křičela:
„Rány boží, pane faráři, kráva promluvila!“
„Neblázni,“ odpověděl farář, ale přece jen sám šel do chléva, aby se podíval, co se tu děje. Ale sotva překročil práh, spustil Paleček nanovo:
„Nenoste mi už krmení, krmení už mi nenoste!“
Teď se polekal i sám farář, myslel, že do krávy vstoupil zlý duch, a poručil ji zabít. Přišel řezník a vykonal své dílo. Žaludek ze zabité krávy, v kterém byl Paleček, potom vyhodili na hnůj. Paleček se musel hrozně namáhat, aby se prodral sežvýkaným senem, až se mu přece podařilo uvolnit si cestu. Ale zrovna když vyhlížel ven a užuž vystrkoval hlavu, stalo se nové neštěstí. Přiběhl hladový vlk a chlamst! spolkl celý ten žaludek. Jenže Paleček neztrácel kuráž. Řekl si:
„Třeba se dá s vlkem rozumně pohovořit,“ a zavolal na něho z břicha:
„Poslouchej, vlčku, věděl bych o něčem pro Tebe, to je, pane, žrádýlko!“
„A kdepak ho najdu?“ zeptal se vlk.
„V jedné chalupě. Vlezeš tam po břiše strouhou pro splašky a najíš se koláčů, špeku a klobás, co budeš chtít,“ a přesně mu vylíčil chalupu svého otce.
Vlk se nedal dvakrát pobízet. V noci se protáhl strouhou pro splašky do stavení a v komoře žral a žral, co mu pod hubu přišlo. Když měl dost, chtěl zase pryč, ale s plným břichem už se tím odtokem neprotáhl a nemohl z komory ven. S tím právě Paleček počítal a začal teď vlkovi v břiše hrozně vyvádět, tloukl sebou a křičel, co jen mohl.
„Budeš zticha,“ napomenul ho vlk, „vždyť vzbudíš lidi.“
„I co,“ odpověděl Paleček, „ty ses najedl, jak jsi chtěl, tak já si dělám taky co chci.“ A znovu začal křičet, co mu síly stačily, až konečně probudil otce a matku. Oba přiběhli a škvírou nahlíželi do komory. Ale jak uviděli, že mají v komoře vlka, doběhl si otec pro sekyru, matka pro kosu.
„Zůstaň za mnou,“ řekl muž, když vcházeli do komory, „já mu dám sekyrou, a když hned nepadne, musíš taky na něho. Vem ho kosou přes břicho.“
Paleček uslyšel otcův hlas a zavolal:
„Tatínku, já jsem tady, vlk mě má v břiše.“
„Chválabohu,“ zaradoval se otec, „náš synáček je zase na světě,“ a ženě řekl:
„Dej tu kosu pryč, aby Paleček nepřišel k úrazu.“ Potom se rozpřáhl, jedinou ranou vlka omráčil a ten se svalil na zem. Matka hned přinesla nůž a nůžky, rozpárali vlkovi břicho a Palečka odtamtud vyprostili.
„Jemináčku,“ řekl otec, „co my jsme o Tebe poměli starostí!“
„Inu, tatínku, však já jsem taky zbrousil kus světa a bylo to všelijaké. Ale jen když jsem zase na čerstvém vzduchu.“
„A kdepak jsi všude byl?“
„O jé, tatínku! V myší díře, ve šnečím domečku, na faře v komoře a na seníku, v žaludku krávy a v břiše toho vlka. Ale teď už do světa nechci, zůstanu u Vás.“
„A my už Tě podruhé neprodáme ani za milión,“ povídali rodiče a svého milého Palečka hladili a líbali a ze všeho nejdřív ho vykoupali. Taky hned dostal jíst a pít a potom spal přes celý den až do večera. A než se vyspal, dali mu ušít nové šaty, protože ty, v kterých cestoval, měl nadobro zkažené.