Padlý anděl

Žili muž se ženou. Neměli děti, i když si je velmi přáli. Jednoho dne ale žena pocítila, že v jejím těle zraje nový život. Onoho večera, kdy se mělo dítě narodit, vyšla žena před dům a když pohlédla na oblohu, viděla, že je průzračně jasná. Jedno z nebeských světel se náhle utrhlo a snášelo se prudce k zemi.
„Viděla jsem padat hvězdu!“ běžela žena radostně oznámit svému muži. Jak ale přešla práh domu, věděla. Že přišla její chvíle. Té noci se narodil Artuš, chlapec nevídané krásy, s čistou duší a laskavým srdcem. Svým rodičům přinesl štěstí a radost. Lidé říkávali, že když Artuš položí svou dlaň člověku na bolavé místo, bolest pomine.
Jeho matka měla dvě přítelkyně, které měly děti v Artušově věku. Jedna z žen měla chlapce Floriána a druhá děvčátko Hanu. Hana, Artuš a Florián byli nerozlučnými kamarády a bylo jim spolu dobře i když vyrostli a bylo jim sedmnáct let.
Jednou, když se Artuš díval na Haninu tvář, uvědomil si náhle, že k ní cítí víc než přátelství.
Probudila se v něm touha dívku sevřít v náruči a líbat. Neudělal to ale, protože se bál, že by se Hana vylekala. A pak ..... byl s nimi také Florián.
V noci nemohl Artuš usnout. Hleděl do tmy a jeho srdce svírala bolest tak sladká, až se mu tajil dech. Nemohl se dočkat až uvidí Hanu.
Jen co se rozbřesklo, pospíchal za ní.
Otevřela mu celá rozesmátá a objala ho kolem krku.
„Artuši, jsem tak šťastná!“ řekla, „Budeme se s Floriánem brát.“
Artuš jako by zkameněl. Stál a díval se na Hanu.
„Nevěděl jsem, že ho máš tak ráda.“ Vypravil ze sebe.
„Miluju ho už dávno, ale neodvážila jsem se to dát najevo.“ Smála se Hana a na prstě kroutila zlatým zásnubním prstýnkem. „Víš, když jsem byla malá, mívala jsem radši Tebe než Floriána. On byl leckdy zlý a surový, ale Ty jsi takový nebyl nikdy. Vždycky jsi byl milý a hodný. „Hana letmo pohladila Artuše po tváři. „Někdy mi připadalo, že snad ani nejsi člověk z masa a kostí. Vždyť Tys v životě neprovedl nic ošklivého. Proto asi miluju Floriána. A Tebe, Artuši, mám ráda jako bratra.“
Pryč byla veškerá sladkost. Jen bolest zůstala.
Matka s otcem pochopili, proč je jejich syn tak smutný. A když při večeři oznámil, že půjde do světa, aby poznal cizí města a cizí zvyky, nebránili mu. Ať jde. Snad zapomene na Hanu a najde si jinou.
Artuš šel. Před ním nekonečný obzor, pod nohama prašná cesta. Když se začalo šeřit, přemýšlel, zda má zajít do některé z vesnic při cestě a požádat o nocleh, ale nechtělo se mu mezi lidi. Přenocoval v opuštěném stohu a i další dny hledal cesty, které byly od lidí vzdáleny. Toužil být sám. Jeho mysl byla utopená v myšlenkách. Poprvé v životě přemýšlel o sobě. Cože mu to říkala Hana? Že nikdy neudělal nic zlého? Nikdy ho nenapadlo někomu provést něco nepěkného a nechápal, jak mohou mít lidé radost, když druhým uškodí. Co je na tom špatného, že je ke všem milý? Marně se snažil vzpomenout si na jediného člověka, který by se choval jen dobře, ale nikoho takového neznal. Takže je cosi v nepořádku se mnou, usoudil Artuš. Musím se naučit dělat zlé skutky. S tím toho večera usnul a druhý den si to namířil k nejbližší vesnici. Došel až na tržiště. Tady se mi konečně podaří spáchat něco skutečně zlého, zaradoval se.
U klenotnického stánku stál muž. Ze zadní kapsy jeho kalhot mu čouhal zlatý řetízek od hodinek. Artuš se k muži přikradl a hodinky mu z kapsy vytáhl. Skryl je v dlani a utíkal pryč. Muž si ničeho nevšiml. Měl v té chvíli jiné starosti, ale o tom Artuš nic netušil.
Klenotník na muže přes pult křičel:
„Ukradl jste mi hodinky, pane! Před chvíli ležely tady na tom místě a teď tu nejsou a jsme tu jen Vy a já!“
Muž šermoval rukama a nejistě se bránil, že nic nevzal.
„Dobrá, zavoláme četníky.“ Rozhodl klenotník a táhl muže k opodál stojícím mužům v uniformách.
„Tenhle chlap mi ukradl zlaté hodinky.“ Řekl klenotník.
„Nejsem žádný zloděj!“ bránil se muž.
Četníci ho prohledali a opravdu nic nenašli.
„Pojďme se podívat k Vašemu krámku,“ rozhodli četníci, „třeba na něco přijdeme.“
Mezitím Artuš se svým úlovkem prudce oddechoval v postranní uličce. Hodinky ho v dlani pálily hůř než oheň. Jakási tajná moc ho táhla zpět na tržiště. Nemohl jinak. Rozběhl se zpět. Klenotníkův stánek byl opuštěný, okradený muž tam už nebyl. Ale Artuš se té strašné věci musel zbavit stůj co stůj. Bleskurychle položil hodinky na pult a ukryl se v davu.
Když četníci s klenotníkem a okradeným zlodějem došli k stánku, pokynul jeden z četníků klenotníkovi:
„Ukažte, kde hodinky ležely.“
Klenotník překvapeně kroutil hlavou. „Jsou tu. Leží přesně na tom místě, kde byly předtím.“
Artuš sledoval vše z povzdálí. Doufal, že spáchal zlý skutek a místo toho zase způsobil jen dobro.
V noci se mu zdál podivný sen. Zdálo se mu, že mu mezi lopatkami vyrašily dva malé výrůstky. Ráno se snažil místo na svých zádech ohmatat, ale nedosáhl tam. Pomyslel si, že to byl přeci jen sen. Několik měsíců Artuš putoval a kudy šel, tam se snažil páchat zlo, ale to se pod jeho rukama vždy změnilo v dobro. Jeho sny byly čím dál podivnější. Ocital se v neznámých světech, vznášel se a létal. Čím častěji ony světy ve spaní navštěvoval, tím se mu zdály povědomější, známější. Jako by v nich kdysi přebýval. I za dne nyní cítil dva hrbolky na svých zádech a byl čím dál zmatenější a nešťastnější, že se tolik odlišuje od svých bližních. Ve své osamělosti se bál, že je nemocný, že se snad narodil postižený něčím, co mu nedovolí být součástí lidské společnosti. Při tom však ke všem lidem cítil obrovskou lásku. Byl ale sám. Odcizený. Vzdálený.
Nemohl už dál. Vyšplhal na vysokou skálu a hleděl do temné propasti pod sebou. Nespěchal. Smrti se nebál. Byl klidný. Cítil, že přišel den, kdy se má naplnit jeho osud. A domníval se, že ho má ve svých rukách.
Skočil.
Ale nepadal.
Jeho tělo se vzneslo a velkou rychlostí stoupalo.
Artuš vystoupal nad oblaky do světa nebeských bytostí. Do světa bez tíže, do světa, kde hmota byla každému lhostejná. Na svých neviditelných křídlech doplul Artuš až k vzdušnému chrámu. Jeho bránu střežili dva andělé s ohnivými meči a jiní andělé, různého vzhledu a ctihodnosti byli shromážděni uvnitř. Nejctihodnější z andělů se zlatou aurou kolem čela Artušovi pokynul:
„Přistup ke mně.“
Artuš poslechl a sklonil před ctihodným andělem hlavu.
„Nyní víš, kdo jsi.“ Řekl archanděl a Artuš přikývl. On nikdy nebyl člověkem.
„Každý z nás má své poslaní a své úkoly.“ Vysvětloval archanděl. „Tys byl seslán na zem, abys v podobě člověka konal dobro. Bylo Ti dáno lidské tělo, lidský rozum a lidské srdce. Muselo Ti být ale odebráno vědomí toho, kdo skutečně jsi. Vypršel čas. Tvůj úkol je splněn. Vítej zpátky mezi námi, bratře.“
Artur nebyl ale šťasten. Jako by mu v hrudi stále bilo lidské srdce. Připadal si polapený mezi oběma světy ..... nebeským i pozemským ..... a ani k jednomu jako by nepatřil. Poprosil ctihodného archanděla, zda by mohl zpátky na zem. Po dlouhém váhání a rozjímání si povolal Artuše a řekl mu:
„Vidím, bratře, že v Tobě zůstalo kus lidského srdce. Je-li to Tvoje přání, vrať se do světa lidí. Ale pamatuj na to, že nesmíš nikomu prozradit, kdo jsi. Konej dobro tak, jako dřív, ale v lidské podobě a přiměřeným způsobem.“ Ctihodný anděl si Artuše měřil starostlivým pohledem, „Musíš mít vždy na mysli, že nesmíš zkřížit cestu jiné bytosti, ať už přichází z nebeských výšin nebo pekelných hlubin. Každý má své poslání. A vyhýbej se ohni, bratře. Nikdy se nesmí dotknout Tvých křídel, která jsou pro člověka neviditelná.“
O chvíli později Artuš stál na vysoké stále a hleděl do propasti. Nyní ale věděl, kým je a kým není. Rodiče ho doma uvítali s velkou radostí. Hana s Floriánem měli teď velký dům, ve stáji pár pěkných koní, v chlévě dvě krávy a obdělávali lán pole. Nedávno se jim narodila holčička Isabela. Artuš viděl, jak se jeho přátelé změnili. Floriánova tvář byla neupřímná, úsměv křivý a ruce se mu chvěly. Hana ztratila svou jemnou krásu, oči jí už nezářily. Celý den se neusmála, bylo jí jedno, jestli svítí slunce nebo prší. Skříně měla plné šatů, ve spíži jídla dost a v truhle se hromadily peníze.
Artuš smutně seděl za bohatě prostřeným stolem a díval se na své přátele. Bylo mu líto, že se jejich radost ze života scvrkla na velikost malé zlaté mince. Nemohl pochopit jak se s dvěma lidskými bytostmi, které tak miloval, mohla stát taková změna. Když se ale ve dveřích objevil další host, pochopil.
Muž, který vešel, byl zavalitý, hnědé, kudrnaté vlasy mu padaly do temných očí. Ty oči žhnuly pekelným ohněm. Byl to ďábel v podobě člověka. Jak se pekelníkovy oči setkaly s Artušovými, oba věděli, s kým mají tu čest. Artuš na sobě nedal nic znát, pekelník se ušklíbl.
Florián a Hana vítali návštěvníka jako dobrého známého. Během večera se Artuš dozvěděl, že se chlapík jmenuje Damián. Přišel do vsi krátce po Artušově odchodu, koupil starou kovárnu a pro Floriána se stal přítelem a dobrodincem. Seznámili se nad skleničkou v hospodě a Damián Floriánovi velkoryse půjčil dost, aby si mohl zařídit malé hospodářství. S vracením nepospíchal. Jsou přeci přátelé.
Artuš se vrátil domů s těžkým srdcem. Damiánovi a jeho kovárně se vyhýbal. Vídal ho jen u Floriána a Hany. Svou přítomností se je snažil chránit před zlou mocí. Damiánovi to nebylo po chuti a brzy začal zasévat do Floriánovy duše semínka žárlivosti. „Všiml sis, jak se Artuš dívá na Tvou ženu?“ šeptal Floriánovi nad skleničkou pálenky. „A viděl jsi, jak ona se na něho usmívá?“
Jednoho večera vypil Florián víc než obvykle a když se vrátil domů, zastihl tam Artuše a Hanu. Něčemu se právě smáli. Florián se zarazil na prahu. Artuš na něho pohlédl a uviděl, jak otevřenými dveřmi za Floriánem vstoupila bohyně pomsty. Usmála se na Artuše a levou rukou zakryla Floriánovy oči. Opilý a touhou po pomstě oslepený, uchopil Florián nůž, který ležel na stole a napřáhl ho na Hanu. Byl by projel Haniným tělem až do srdce, kdyby Artuš v poslední chvíli nevložil svou dlaň mezi špičku nože a Haninu hruď. Zbraň narazila na jeho dlaň jako na kámen, zlomila se v půli a úlomky padly na zem.
Artur pohlédl do rozzlobených očí bohyně. „Nepřísluší Ti rozhodovat o lidských osudech, bratře.“ Řekla. „Nebudu s Tebou bojovat, ani já nemohu rozhodnout o Tvém osudu. Nezapomínej ale kým jsi a také pamatuj na to, kým by ses mohl stát!“ Nato bohyně pomsty zmizela.
Florián stál uprostřed místnosti a v ruce ještě stále svíral to, co zbylo z nože. Hana si k prsům tiskla dítě. Artuše si ani jeden z nich nevšímal. Dívali se jeden na druhého. Ani jeden z nich si neuvědomil, že jen díky Artušovi se nestalo to, co se neodvratně mělo stát. Byli pohlceni hrůzou, jako by se jen pomalu vraceli ze světa temného šílenství.
Vše by se snad bývalo obrátilo k lepšímu, kdyby brzy poté neonemocněla Floriánova a Hanina dcerka Isabela. Lékař bezmocně svěsil ramena, když ji prohlédl. Je to tak vážné, že není pomoci.
Hana seděla u dcerčiny postýlky v noci, ve dne a prosila Boha, aby Isabelku zachránil. Florián upíjel své zoufalství v hospodě s Damiánem. Artuš býval s Hanou, chtěl jí dodat síly, až uvidí přicházet anděla smrti. Vysvětloval Haně, že si asi Bůh přeje, aby Isabela zemřela a utěšoval ji, že se čistá duše její dcery bude mít na onom světě dobře. Hana se rozplakala.
„Když tedy ani Bůh nepomůže, budu se modlit k ďáblu, aby dal Isabele život.“ Vykřikla.
Artuš se polekal. Děvčátko v peřinkách začalo prudce dýchat a on uviděl anděla smrti, jak stojí u hlavy dítěte. Hana jako by jeho přítomnost vytušila se postavila k oknu, zvedla ruce vzhůru a chystala se volat ďábla.
Artuš položil svou levou ruku dítěti na čelo a pravou paží zadržel ruku anděla smrti. Pohlédli si do očí. „Neděláš dobře, bratře.“ Řekl anděl smrti.“Nejsi pánem nad životem a smrtí. Nikomu jsi svým skutkem neprospěl. Ani sobě. Lidský osud se vždy naplní.“ A zmizel.
Isabela otevřela oči a posadila se na posteli. Byla zdravá jako dřív. A Haně se do tváře vrátil úsměv. Oči jí zajiskřily. Pochopila, že všechno bohatství je nicotné proti lidskému štěstí.
Florián se topil v pálence a ve výčitkách svědomí. Bál se sám sebe a styděl se. Nepracoval, celé dny proseděl s hlavou v dlaních, před sebou láhev. Svědomí hryzalo jeho vnitřnosti. A po jeho boku přítel Damián.
Hana už měla Floriána a jeho pití dost. Nemohla už s Floriánem žít pod jednou střechou. Jednoho večera mu oznámila:
„Odcházím s Isabelou pryč. Zůstaň si tu sám.“ Chtěla vzít uzel, který si už připravila, ale Florián jí ho surově vytrhl z ruky.
„Tak to teda ne!“ vykřikl. „Vy jste to jediný, co mám! Vy ode mne neodejdete. To ať nás radši všechny vezme ďas!“
Jak vyřkl ta slova, popadl z ohniště hořící poleno a hodil ho na prádlo, které se vysypalo z Hanina uzle. V mžiku byl celý dům v plamenech.
Artuš spěchal. Před hořícím domem ale už stál ďábel.
„Zavolal mě,“ chechtal se , „Všichni jsou v mé moci. Přišel jsi pozdě. Jejich lidská těla spalují plameny, jejich duše nemůžeš zachránit. Propadly peklu.“
Artuš rozepjal svá křídla a přistoupil k ďáblovi.
„Budeme o ně bojovat.“ Navrhl.
„Dobrá,!“souhlasil ďábel, odhodil plášť a i on rozepjal křídla.
Té noci lidé viděli nad hořícím domem křižovat se bílé a rudé blesky. Boj trval celou noc a stejně tak dlouho hořel Floriánův dům. Až nad ránem Artuš náhle únavou zakolísal a ďáblovi se podařilo uštědřit mu zásah, který svrhl anděla dolů. Artuš by byl včas zamával křídly a vznesl se dřív než by se dotkl země, ale na neštěstí jedno z jeho křídel ožehl plamen. Artuš pozbyl vlády nad svým tělem a zřítil se do doutnajících trosek domu. Jeho pozemské tělo strávil oheň.
Lidé pohřbili jeho kosti a nikdo neměl tušení, co se stalo se skutečným Artušem.
Jeho nebeské tělo leželo bezvládně na zemi, křídla spálená. Ctihodný archanděl pohlédl ze svých výšin a řekl:
„Tam leží padlý anděl. Ať se ho ujmou Ti, k nimž nyní patří.“
Z hlubin pekelných se zjevili dva ďábli, uchopili Artušovo tělo a vykonali co jim bylo nařízeno. Artuš byl jedním z nich.