Ovčí víly

Bylo nebylo, kdysi jedno stádo oveček. Byl nebyl jednou jeden bílý beránek. Maličké růžky, kudrnatý kabátek a černá čiperná očka. Zvědavý a neposedný až hrůza. Maminka Beranice mu každý večer před spaním vyprávěla pohádku o dvou zakletých ovčích vílách. Nikdy neslyšel její konec, vždy usnul. Ale ráno si vždy znovu a znovu umiňoval, že on ty víly musí vysvobodit. A jak si to tak umiňoval, vyrostl z něho umíněný beran.
Dávno je tomu, kdy byl beránek malý. Vyrostl a již zapomněl na maminčinu pohádku. A přesto se mu v noci občas o vílách zdálo. Viděl je, jak průsvitně tančí po pastvinách. Jejich oči byly tak smutné, až to u srdce bolelo. Volaly:
„Pomoz nám! Vysvoboď nás.“ Beran pokrčil rameny. „Ale já nevím jak. Nikdy jsem tu pohádku neslyšel celou.“
„To je zlé. To je zlé,“ zesmutněly víly, „my také nevíme.“
„Ale já bych Vám chci pomoct,“ povídá umíněně beran a dupnul kopýtkem. „To bys musel dojít až na Ovčí horu ke kouzelníku Kudrnovi. Snad ten bude vědět více,“ zašeptaly ještě víly a zmizely.
Ráno se beran probudil a hlava ho bolela. „Zdálo se mi to? Nezdálo?“ říkal si. Ale že to vílám slíbil, rozloučil se s rodným stádem a vydal se na cestu. Tak se stalo, že když ovčáci vyháněli na pastvu, beran chyběl a nebyl k nalezení. Nebyl ani za trnkovým keřem, ani v roklině pampelišek, ba neschovával se ani za potůčkem u bažin. Marně ho hledali celé tři dny a tři noci.
A zatím beran šel. Šel den a noc. Nejedl, nespal. Dalšího dne večer přišel ke kouzelníkově jeskyni. Váhavě vstoupil a slušně pozdravil:
„Dobrý večer přeju.“ Ozvěna se odrazila od skalních stěn a vracela se k beranovým uším:
„. Čér čér, řeju, řeju ..... “
„Hledám ovčího kouzelníka.“ Tentokrát ozvěna utichla a před ním se objevil sám velký Kudrna. Měl plášť z černého sametu a na hlavě ty největší a nejzakroucenější beraní rohy, jaké kdo kdy viděl.
„Vím, proč přicházíš,“ promluvil. „Úkol však není jednoduchý. Musíš být statečný a nesmíš usnout. Teď se posaď, budu Ti vyprávět příběh o dvou nezbedných dívkách:
Byly nebyly kdysi dvě malé copaté uličnice, Madlenka a Vendulka. Jedna vlásky jako slunce, druhé copy jako uhle. A jedna bez druhé ani na krok. Spolu pletly věnečky a pouštěly je po vodě. Spolu chodily na pouti ochutnávat cukrovou vatu a kyselé okurky. Spolu vymýšlely ty nejbláznivější lumpárny. Pokaždé jim to nějak prošlo, ale jednou na to doplatily.
To bylo tak. Měly hlídat stádo oveček. Vyhnaly je ráno na pastviny. Louka se třpytila v ranní rose a vzduch byl příjemně chladný. Ale dopoledne uteklo, udělalo se horko.
„Ach jo, hloupé ovce,“ protáhla se Madlenka v trávě.
„Podívej se, pořád se drží pohromadě. Stádo jedno. To je nemusíme hlídat,“ otočila se Vendulka. A tak je napadlo, že si z hospodáře udělají šprým. Zahnaly ovce až k lesu, nasbíraly plný košík borůvek a pomazaly jim vlnu. Flek sem, flek tam. Ovečkám se ale vůbec nelíbilo, že jejich sněhobílá srst je zašpiněná. Běhaly po louce a nešťastně bečely „Bee! Bee!!!“. Až se zvedl sloup prachu a v něm se objevil sám ovčí bůh Bervlna. Zahřímal, když viděl, co se stalo. Zahřímal ještě jednou, když uviděl ty nezbednice, jak si klidně cpou břicha zbylými borůvkami. Pak zahřímal potřetí a proměnil Madlenku a Vendulku v ovečky. Hospodáři bylo trochu divné, že se ovečky vrátily domů samy. Zarazil se, že jich je o dvě navíc. „Ale co,“ řekl si nakonec, „o tu trochu sena ostatním neubude.“ A zakleté dívky se s každým soumrakem proměnily ve víly a musely se za trest celou noc o stádo pěkně starat.
Když kouzelník Kudrna dovyprávěl celý příběh, nezapomněl beranovi pořádně vysvětlit, jak dívky vysvobodit. „Pošlu ty dvě uličnice k Tvému stádu. Pak už všechno záleží jen na Tobě a na ovčácích.“ kladl beranovi na srdce. Ale to už začínalo svítat a byl tedy nejvyšší čas vydat se na cestu zpátky. Beran šel ..... nožičky ho bolely, oči se klížily, ale vytrval. Když bledly hvězdy třetí noci, byl doma. Lehl si do kouta ohrady a tvrdě usnul.
Probudil a slunce už se sklánělo za vysokou horu a tráva v jeho paprscích zlátla. Kolem ohníčku na kraji pastviny seděli pasáčci ovcí. Matýsek a Tomášek. Opékali si buřty k večeři. Stádo se páslo opodál a pes popoháněl ovečky dohromady. „Ty, Matýsku, mně se zdá, že je těch ovcí nějak víc,“ povídá jeden a drbe se na hlavě. „Inu, mně se taky zdá, že jsou tu dvě nové,“ kroutil hlavou druhý. „Podívej,“ a ukázal na dvě ovečky na kraji stáda. Byly bílé jako padlý sníh, kudrlinky jak od kadeřníka, vlnu sametovou.
Čím déle se na ně ovčáci dívaly, tím více se jim zdálo, že to nejsou jen tak obyčejné ovečky. Dívaly se tak nějak moudře a také nesmírně smutně. Až od nich ovčáci nemohli oči odtrhnout. Dokonce se jim o nich i zdálo. A když takhle jednou nemohli spát, zvedli se z postelí v salaši a šli se projít na pastviny. Co jejich oči uviděly, tomu by nikdo nevěřil. Po louce tančily dvě víly. Česaly ovce zlatými hřebeny, drbaly berana za ušima a nosily vodu do koryt.
Ráno z toho byli ovčáci celí přešlí. Zdálo se jim to? Nezdálo? Na jejich ramenou leželo celá tíha nevysvětlitelna té noci. Až se na to starý beran nemohl dívat a přišel jim domluvit:
„Proč tu tak sedíte? Viděli jste víly?“ Ovčáci přikývli a to, že beran mluví, jim po předchozí noci už vůbec nepřišlo divné. „Tak na co čekáte? Musíte je vysvobodit!“
„A koho?“ nechápali ovčáci.
„No, přece ty víly. S Vámi je ale práce. Přivedu Vám holky rovnou pod nos a Vy nic.“ Tomášek pochopil první:
„Ty dvě ovečky, co jsi přivedl, že jo. To jsou určitě zakleté princezny.“ Beran zůstal stát s otevřenou pusou. Když se vzpamatoval, povídá:
„No, tak princezny to nejsou, ale děvčata jsou to šikovná. A teď poslouchejte, jak je vysvobodit.“ A beran jim vysvětlil plán. „Víly může vysvobodit jen ten statečný mládenec, který zapře sám sebe, o úplňku nasbíral přes den celé vědro borůvek a přinese ho vílám ještě před svítáním.“ Nakonec dodal:
„Ta s černou skvrnkou mezi ouškama, tak to je Vendulka. A ta druhá, to je Madlenka.“
Když nadešla ta správná, plnoměsíční noc, přišla také ta pravá chvíle pro ovčáky. O půlnoci se oblékli a vyšli k lesu za pastvinu. Vyhrnuli si rukávy košil a dali se do práce. Byla to opravdu dřina. Kolikrát to chtěli vzdát, ale vždycky si vzpomněli na ty smutné ovečky a také na berana, jak by je asi prohnal svými rohy, kdyby zklamali. A tak to nakonec dokázali. Už už se mraky na východě začínaly barvit, když byla utržena poslední borůvka. Ovčáci narovnali bolavá záda a utíkali za vílami. Jak jim vědro předali, zvedl se vítr a ten odfoukl to prokletí daleko, předaleko, až k mrakům beránkům, kde přebývá sám ovčí bůh Bervlna. A slunce se paprsky dotklo nebe.
Tentokrát se víly nezměnily v ovečky. Místo nich stály na louce dvě dívky jako křen. Jejich dávná vina byla odčiněna a ony vysvobozeny. Radost nebrala konce. Nejdřív se slavilo vítězství nad prokletím, potom dvojnásobná svatba. Matýsek si vzal Madlenku, co měla vlasy jako len. Tomášek se oženil s Vendulkou, jejíž vlasy byly jako noc. A žili spolu šťastně, pásli ovce a pekli brambory. A jestli neumřeli, tak tam spolu v salaši bydlí až po dnes.