Otýlie a tisíc pět set osmdesát kaněk

Psaní je celkem jednoduchá věc, vezme se modré nebo zelené anebo červené plnicí pero, naplní se modrým nebo zeleným anebo červeným inkoustem a už se může psát, může se psát cokoliv, úkol z počtů, novoroční pozdrav nebo nějaká poznámka, může se toho napsat fůra, inkoust v peru dlouho vydrží, třeba i čtyři dny. Ale byla jedna holčička, jmenovala se Otýlie, a ta si musela plnit pero šestkrát za dopoledne, kupovala si každý den lahvičku inkoustu a paní v papírnictví z toho byla celá pryč, kde měla tolik lahviček brát, a tak tedy kroutila hlavou a divila se, co s tím inkoustem vlastně děláš, holčičko, to toho tolik napíšeš nebo co? A Otýlie řekla, já nevím, byla totiž stydlivá, moc toho nenamluvila a styděla se vykládat, jak to s tím jejím psaním vlastně je, styděla se říct, že to s tím jejím psaním je opravdu hrozné, uměla plno věcí, hrála dokonce i koledy na housle, ale psát neuměla vůbec, jen si o tom poslechněte.
Když měly děti ve škole napsat slovo vrabec, napsaly slovo vrabec a hotovo, ale Otýlii tohle nikdy nestačilo, musela kolem vrabce udělat ještě dvaadvacet kaněk, sedm velikých, čtyři menší a jedenáct docela maličkých, takže se ten vrabec v kaňkách málem utopil, protože byl jenom napsaný a nemohl uletět. Ale Otýlii nestačilo ani těch dvaadvacet kaněk v sešitě, patnáct jich udělala na lavici, osm na sukni, šest na svetřík, devět na punčochy, dvě na boty, čtyři na mašli ve vlasech, pět si jich udělala na nose, sedm na čele a jednu velkou na bradě, to máme celkem sedmdesát devět kaněk, a teď si představte, jak to asi vypadalo, když měla doma napsat slohové cvičení na půl stránky, kam se vejde třeba i dvacet slov a dvacet slov krát sedmdesát devět kaněk, to máme tisíc pět set osmdesát kaněk, a tak se nedivte, že lahvička inkoustu byla pryč, jen to hvízdlo.
A tatínek celý večer čistil sešit zmizíkem, aby paní učitelka úkol mezi kaňkami vůbec našla, maminka prala ubrus, punčochy a mašli do vlasů, koupala Otýlii a naříkala, už zase musím ráno běžet s halenkou a sukní do čistírny, proč mi tohle děláš, Otýlie, cožpak nemůžeš psát trochu slušně, po kom tohle, holka, jenom máš, dědeček kaňky nedělal, tatínek také ne, kdy už s tím dáš konečně pokoj.
Ale Otýlie krčila rameny, já za to nemůžu, za to může plnicí pero, ale tatínek řekl, mlč, už mám těch výmluv dost, jestli uděláš zítra ještě jednu kaňku, nevytáhneš paty z domu, to si pamatuj, ale maminka volala z koupelny, zítra je přece vánoční besídka, Otýlie bude hrát koledy na housle, slíbili jsme, že si ji přijdeme poslechnout, i s tetičkou Žofií, ale tatínek přišel až do koupelny a řekl, besídka nebesídka, jestli udělá ještě jednu kaňku, nepůjde nikam a bašta fidli.
A ráno si Otýlie oblékla bílou halenku, zelenou sukni a bílé punčochy, aby vypadala na vánoční besídce hezky, vzala aktovku a housle a šla do školy, sedla si do lavice a čekala, co se bude psát, a paní učitelka řekla, děti, dnes si napíšeme diktát, připravte si sešity a pera, a ty, Otýlie, piš opatrně, ať zas nejsi samá kaňka, víš, že máme odpoledne vánoční besídku, a začala diktovat, husy kej haly, psi štěkali a kočky mňoukaly, a diktovala a diktovala a Otýlie si myslela, besídka sem, besídka tam, když udělám nějakou tu kaňku, nebudu muset hrát na housle, stejně bych se styděla hrát před tolika lidmi, a tak psala a psala, kolem husí udělala třicet osm kaněk, kolem psů osmdesát čtyři kaňky a kolem koček dvě stě dvacet pět, tři sta padesát jich udělala na lavici, pět set osmdesát na halenku, šedesát dvě na sukni, padesát sedm na punčochy a tři sta padesát pět na pusu, to máme celkem tisíc pět set osmdesát kaněk, lahvička inkoustu byla pryč, jen to hvízdlo, a Otýlie zvedla ruku a řekla, prosím, já nemám čím psát.
A paní učitelka se podívala na Otýlii a hrozně se lekla, protože na lavici byla hotová louže a Otýlie měla inkoust všude, kam ses podíval, halenka byla jako bílý strakatý králík a sukně jako zelený strakatý králík, pusa a ruce a nohy všechno samý inkoust, byl to opravdu hrozný pohled a paní učitelka se chytila za hlavu a řekla, Otýlie, jak budeš na vánoční besídce vypadat, co tomu řeknou tatínkové a maminky, nejraději bych Tě nenechala vůbec hrát, ale je to bohužel vánoční besídka, koledy tam nesmějí chybět, musíš se jít domů převléci.
Ale Otýlie řekla, prosím, tatínek mě stejně nikam nepustí, řekl, že když udělám ještě jednu kaňku, budu sedět doma a bašta fidli, a paní učitelka přemýšlela, co by se dalo dělat, a jak tak přemýšlela a přemýšlela, dostala nápad, ťukla se do čela a řekla, už to mám, vymáchám Tě ve zmizíku, než začne besídka, dávno uschneš, a o přestávce běžela a koupila plný kufr zmizíku a paní v papírnictví nad tím kroutila hlavou, nač potřebujete tolik zmizíku, kde mám ten zmizík pořád brát, jedna holčička mi tady skoupila všechen inkoust a Vy zase všechen zmizík, co se to, prosím Vás, děje, ale paní učitelka neměla čas na žádné vysvětlování, běžela zpátky do školy, nalila u pana školníka zmizík do vany a namočila Otýlii od hlavy až k patě, namočila ji důkladně, takže kaňky zmizely jedna za druhou, ale jak ty kaňky mizely, mizela s nimi i Otýlie, a než bys řekl švec, vana byla prázdná. Kdepak jsi, Otýlie, ptala se paní učitelka, protože si myslela, že Otýlie jen tak někam odešla, ale Otýlie řekla, prosím tady, sedím pořád ve vaně, a paní učitelka zbledla jako kachličky v koupelně a myslela si, to je pěkné nadělení, čistila jsem žákyni zmizíkem, až mi zmizela, co mi řeknou páni rodiče a co bude s vánoční besídkou, a v hlavě se jí honily samé nepříjemné myšlenky, až ji napadlo, že Otýlie vlastně ani neví, co se s ní stalo, a tak řekla, Otýlie, je mi velice líto, ale tak se mi zdá, že nejsi ani trochu vidět, podívej se pro jistotu do zrcátka, a podržela Otýlii malé zrcátko z kabelky a Otýlie si vzala zrcátko do ruky, takže to vypadalo, jako by zrcátko stálo jen tak ve vzduchu, a když se podívala, řekla, prosím, paní učitelko, máte pravdu, nejsem ani trochu vidět, ale moc mi to nevadí, myslím, že se s tím dá užít hodně legrace.
A sotva to řekla, začalo zvonit a Otýlie běžela do třídy, sedla si do lavice, a sotva si sedla, přišel pan učitel, který učil počty, a řekl, dnes si trochu zopakujeme násobilku, a začal zkoušet, kolik je třikrát pět a kolik je čtyřikrát devět, a Otýlie si myslela, proč bych vlastně seděla v lavici, nikdo mě přece nevidí, a klidně si chodila po třídě sem a tam, šla až na stupínek a dívala se panu učiteli do notýsku na známky a pak si sedla na stůl vedle třídní knihy a klátila nohama a přemýšlela, jestli ji pan učitel vůbec vyvolá, ale když na ni přišla řada, řekl pan učitel, jak vidím, Otýlie dnes chybí, chtěl jsem ji zkoušet, kolik je sedmkrát osm a kolik je osmkrát šest, a Otýlie běžela honem do lavice a řekla, prosím, já nechybím, já jsem jenom neviditelná, paní učitelka mě čistila zmizíkem, až jsem zmizela, pan učitel zvedl obočí a řekl, ach tak, to je něco jiného, myslel jsem, že chybíš, a zeptal se jí, kolik je sedmkrát osm a kolik je osmkrát šest, a Otýlie se podívala pod lavici do početnice a řekla, prosím, sedmkrát osm je padesát šest a osmkrát šest je čtyřicet osm, a pan učitel řekl, správně, Otýlie, správně, i když Tě vůbec nevidím, tak vidím, že jsi dobrá počtářka, a dal jí jedničku, a Otýlie v duchu jásala, to je báječná věc, když je člověk neviditelný, s takovou budu mít na konci roku samé jedničky docela bez učení, a těšila se na vánoční besídku, protože už vůbec neměla strach, že se bude stydět hrát na housle před tolika lidmi.
A skutečně, odpoledne neměla Otýlie ani trochu trému, a když paní učitelka vystoupila na pódium a řekla, a nyní nám zahraje žákyně Otýlie koledy na housle, začala klidně hrát, ale považte, maminky a tatínkové místo aby poslouchali, začali šeptat a hlučet, co to má znamenat, kde ta Otýlie vlastně je, protože na pódiu hrály housle samy ve vzduchu, smyčec jezdil po strunách sem a tam a paní učitelka stála klidně vedle a obracela noty a lidé volali, co to má znamenat, co je tohle za nesmysl, jenom teta Žofie, která byla velmi krátkozraká a neviděla vůbec nic, šťouchala do lidí a říkala, mlčte, ať slyšíte, jak naše Otýlie krásně hraje, ale tatínek s maminkou se zvedli, šli rovnou na pódium a řekli paní učitelce, tohle není žádná Otýlie, my Otýlii náhodou známe, jsme totiž její rodiče, abyste věděla, na Otýlii je tohle trochu málo. Otýlie má mašli do vlasů, uši a krk a bílé punčochy, a paní učitelka viděla, že se nedá nic dělat, viděla, že bude muset s pravdou ven, a tak řekla, bohužel je to Vaše dcera Otýlie, jenomže je, chudinka, neviditelná, zmizela mi, když jsem ji máchala ve zmizíku, protože byla samá kaňka, a pak se nakonec rozplakala a řekla, upřímně mě to mrzí.
A tatínek kýval hlavou, tak a máme po Otýlii, se zmizíkem se musí zacházet velmi opatrně, a maminka začala naříkat, ach, ty můj bobečku, tak Ty jsi teď neviditelná, to už Ti nikdy nebudu čistit nos od inkoustu, to už Tě nikdy nebudu mydlit ve vaně a nosit Ti svetry a sukně do čistírny, ach, ach, ach, a teta Žofie, která pořád nemohla pochopit, oč běží, plakala velmi usedavě a říkala, takové neštěstí, takové neštěstí, praskla jí struna gé nebo co a nemůže hrát koledy, ale tatínkové a maminky v sále začali být netrpěliví a volali, to je nějaký divný program, měla být sborová recitace, a na pódiu pláčou tři lidi a každý jinak, to nejsou žádné veselé vánoce, a tak se tatínek s maminkou a tetou Žofií raději sebrali, vzali si v šatně kabáty a šli domů, a Otýlie si sbalila housle a šla s nimi a říkala jim po cestě, já se Vám divím, že jste tak smutní, to je náhodou docela prima, když je člověk neviditelný, ale tatínek se zastavil a řekl, nešťastné dítě, co z Tebe v životě bude, nemůžeš být ani dopravním strážníkem, ale Otýlie řekla, dopravním strážníkem být nemůžu, ale můžu být hlídačem v samoobsluze, a tatínek už neřekl nic, a když přišli domů, pustili se všichni do vaření, aby byla večeře včas, dělali kapra na modro a Otýlie si pomyslela, nikdo mě nevidí, to je báječné, podívám se do pokoje na dárky.
A tak si klidně vzala z kredence klíč a šla a v pokoji bylo plno balíčků, na některém bylo napsáno tatínek, na jiném maminka, na některém teta Žofie, a na třech maličkých balíčcích našla Otýlie svoje jméno a přemýšlela, co by v těch balíčcích mohlo asi být, užuž je chtěla rozbalit, ale přišel tatínek a ptal se, je tady někdo, a chystal se zamknout, takže Otýlie musela všeho nechat a vyklouznout rychle ven.
A když bylo v kuchyni všechno připraveno, když byl kapr hotový, řekla maminka, tak bychom se snad mohli jít podívat na dárky, co říkáte, a všichni se zvedli a šli za tatínkem, který rozsvítil stromeček a začal rozdávat balíčky, každý dostal, co mu patřilo, Otýlie měla před sebou tři maličké balíčky, a když je rozbalila, našla v každém balíčku docela nové plnicí pero, jedno červené, druhé zelené a třetí modré, a tatínek řekl, to jsou pera pro Tebe, Otýlie, abys už nikdy nedělala kaňky, vždycky ses vymlouvala na pero, a maminka řekla, můžeš je hned vyzkoušet, napiš novoroční pozdrav strýčkovi Otovi, tetičce Anežce a tetičce Klotyldě, a dala Otýlii tři novoroční lístky. A Otýlie sedla a psala, milý strýčku, a jak psala milý strýčku, udělala kolem strýčka čtyři sta dvacet kaněk, na ubrus jich udělala pět set šedesát šest a na pusu a na ruce a na nohy šest set devadesát čtyři, to máme celkem tisíc pět set osmdesát kaněk, a maminka volala, podívej se, tatínku, Otýlie začíná být vidět, zůstávají na ní kaňky, a tatínek řekl, jen piš dál, Otýlie, jen piš dál, nenechej se vyrušovat, a Otýlie psala, a než napsala pozdrav strýčkovi a oběma tetičkám, byla celá modrá od kaněk, takže byla celá vidět a tatínek si oddechl, tak ji máme zase tady, tu naši Otýlii, a maminka s tetou Žofií si řekly, zaplať pámbůh, tuhle starost máme tedy z krku, a všichni se pustili do kapra, a jak jedli, píchala teta Otýlii pořád vidličkou a nožem, protože si ji pletla s kaprem na modro, a Otýlie měla hroznou zlost a říkala si, to jsem ale hloupá holka, kdybych si byla dala pozor a nedělala kaňky, mohla jsem zůstat neviditelná a užít plno legrace.