Otesánek

Byl jeden muž a jedna žena; zůstávali na konci vesnice pod lesem v jedné chalupě. Byli chudí: muž nádeničil a žena předla na prodej; a přece pořád říkali:
„Jen kdybychom měli nějaké děťátko!“
„Buďte rádi, že Vám ho pánbůh nedal,“ mluvili jiní lidé, „však sami nemáte co jíst.“
A oni zas říkali:
„Když my se najíme, najedlo by se ještě taky naše děťátko ..... jen kdybychom nějaké měli!“
Jednou zrána kopal ten muž v lese pařezy a vykopal pařízek, vyhlížel zrovna jako malé děťátko: hlavička, tílko, ručičky, nožičky ..... potřeboval jen temínko trochu sekyrou otesat, aby bylo kulaté a hladké, a kořínky na ručičkách a na nožičkách přisekat, aby vyhlížely jako prstíčky, a bylo děťátko, jen zaplakat!
Muž přinesl ten pařízek domů a povídá ženě:
„Tuhle máš, cos chtěla mít, ..... dítě Otesánka. Chceš-li, můžeš je chovat.“
Žena zavinula to děťátko do peřinky, hýčkala je na rukou a zpívala mu:
„Hajej, dadej, hajej, Otesánku malý! Až se vzbudíš, hošíčku, uvařím Ti kašičku: hajej, dadej, hajej!“
Najednou začalo se dítě v peřince hýbat, vrtělo hlavou a dalo se do křiku:
„Mámo, já bych jed!“ Žena nevěděla radostí, kam dříve skočit. Položila dítě do postele a běžela vařit kaši.
Když uvařila, Otesánek ji všecku snědl a potom zase křičel:
„Mámo, já bych jed!“
„Počkej, děťátko, počkej, hned Ti přinesu!“ Poté běžela k sousedce a přinesla plný ucháč mléka. Otesánek pil, jen hltal, a když vypil, křičel zas, že by jedl.
Žena se tomu divila:
„Což, dítě, ještě dost nemáš?“ Šla a vydlužila si ve vsi pecen chleba, položila jej doma na stůl a vyšla pak zase ven, postavit k ohni vodu na polévku. Sotvaže vykročila ze světnice, Otesánek, vida na stole chléb, vymotal se z peřiny, skočil na lavici a v okamžení ten bochník pohltil, a zase křičel:
„Mámo, já bych jed!“
Máma přišla, chtěla nadrobit pod polévku: ohlíží se po chlebě ..... tentam! V koutě stál Otesánek jako kadečka a vyvaloval na ni oči.
„Pánbůh s námi, Otesánku, snad jsi ten bochník nesněd?“
„Sněd, mámo, a Tebe taky sním!“ Otevřel hubu, a než se máma nadála, byla v něm. Za chvíli přišel táta domů; a jakmile do dveří vkročil, volal Otesánek:
„Táto, já bych jed!“
Táta se ulekl, vida před sebou tělo jako kamna; otvíralo hubu a koulelo očima. A když poznal Otesánka, řekl:
„Bodejž Tě běs! Kde je máma?“
„Sněd jsem ji a Tebe taky sním!“ V tom otevřel hubu a v okamžení měl tátu v sobě. Ale čím Otesánek více snědl, tím více se mu chtělo jíst. V chalupě nic už nebylo, co bý za to stálo; i šel do vsi po něčem se podívat. Potkal děvečku, vezla z pole plný trakař jetele.
„Tys musel asi toho sníst, že máš tak veliký břich!“ řekla děvečka s podivením. Otesánek odpověděl:
„Jed jsem, sněd jsem: kaši z rendlíka, ucháč mlíka, pecen chleba, mámu, tátu a Tebe taky ještě sním!“
Přiskočil, a děvečka i s trakařem zmizela v jeho břiše.
Potom potkal sedláka, vezl z louky seno. Otesánek postavil se mu v cestu a koně zůstali stát.
„Což se nemůžeš vyhnout, netvore? Půjdu-li na Tě!“ křičel sedlák a napřahoval bič.
Ale Otesánek si toho ani nevšiml a začal povídat:
„Jed jsem, sněd jsem:
kaši z rendlíka,
ucháč mlíka,
pecen chleba,
mámu, tátu,
děvečku s jetelem a Tebe taky ještě sním!“
A než sedlák se nadál, ocitl se i s koňmi a s vozem v jeho břiše.
Potom šel Otesánek dál. Na poli tam pasák pásl svině. Otesánek dostal na ně chuť a spolykal je všecky i s pasákem; ani památky po nich nezůstalo. Potom na úhoru tam uviděl ovčáka se stádem ovec.
„Když jsem toho tolik sněd,“ povídá sobě sám, „taky ty ještě sním!“
Šel a všecko to do sebe vházel: ovce, ovčáka i se psem Voříškem. Pak se zas kolíbal dál, až přišel k jednomu poli; nějaká babička tam okopávala zelí. Otesánek se dlouho nerozmýšlel: šel a začal zelné hlávky vytrhovat a polykat.
„Což mi tu, Otesánku, škodu děláš?“ řekla babička. „Však jsi dost toho snědl, mohl ses už najíst!“ Otesánek se na ni zaškaredil a povídá:
„Jed jsem, sněd jsem: kaši z rendlíka, ucháč mlíka, pecen chleba, mámu, tátu, děvečku s jetelem, sedláka se senem, pasáka s prasaty, ovčáka s jehňaty a Tebe taky ještě sním!“
I chtěl ji spolknout. Ale babička byla čiperná, uhodila Otesánka motyčkou do břicha a rozpárala mu břich. Otesánesk se svalil na zem ..... byl mrtev.
A teď jste měli vidět! Z břicha mu napřed vyskočil pes Voříšek a za ním ovčák a za ovčákem skákaly ovce. Voříšek je sehnal dohromady, ovčák zapískal a uháněl domů. Potom z břicha vyběhlo hejno prasat, za nimi vyskočil pasák, prásknul bičem a hnal se za ovčákem. Pak vyšli koně, táhli plničký vůz sena; sedlák cukal opratí, klel a jel za pasákem taky ke vsi. Za vozem vyjela děvečka s jetelem a za děvečkou vyskočili z břicha muž se ženou a nesli si pod paží domů vydlužený pecen.

Zdroj: www.abatar.cz