Ostrov pro šest tisíc budíků

Představte si malého modrého budíka, který ještě nikdy nebudil a nemůže se dočkat. Nemyslí na nic jiného než na zvonění, má toho plnou hlavu a ptá se kdekoho, jaké to je. 
Konečně si ho koupí jeden pán a natáhne ho přesně na šest hodin. To si můžete myslet, budík nespí celou noc, je jako u vyjevení, počítá minuty a představuje si tu nádheru, až spustí. 
Musím budit přesně, říká si a těší ho, že uvažuje jako dospělý budík. 
A už je pět hodin, už je tady za pět minut šest, ještě chvilku, budík řekne teď, odkašle si a zvoní. 
A zvoní jako patnáct budíků, zvoní jako Golfský proud, čtyři plachetnice, devět skřivánků a čtvrt kila mraženého ovoce dohromady a je to opravdu nádhera, protože má mladý hlas, odvahu a nadšené srdce. 
Ale co byste tomu řekli, najednou dostane pohlavek větší než mísa na salát. 
Je z toho celý pryč, má po radosti, a jak by ne, pohlavek je pohlavek, koho by to těšilo, celý den o tom přemýšlí a obrací to v hlavě. Nakonec si řekne, nejspíš jsem nebudil tak docela přesně, lidé si na přesnost potrpí, a umíní si, že bude přesnější. 
A vážně, v noci je celý nervózní, ráno úzkostí ani nedýchá a budí tak přesně, že přesněji to už není vůbec myslitelné. 
Ale co byste tomu řekli, dostane pohlavek jako houpací křeslo. 
Co to má jenom znamenat, myslí si budík, je z toho celý nesvůj, ale začíná ho to zajímat a nelze se mu divit, chce mít v té věci jasno, hrozně rád budí, dal by za to nevím co, ale pohlavky mu to kazí, a tak uvažuje a říká si: 
S přesností to nesmím přehánět, pán si chce pospat, co je na tom špatného, má na to právo, budu budit o čtvrt hodiny později a ráno budí ve čtvrt na sedm. 
Ale co byste tomu řekli, dostane pohlavek jako stánek se zeleninou. 
Aha, říká si budík, když budím přesně, dostanu pohlavek, když budím později, dostanu pohlavek, budu budit o něco dřív, ten pán je ranní ptáče, nevyznám se v lidech, a ráno zvoní ve tři čtvrtě na šest. 
Ale co byste tomu řekli, dostane pohlavek jako sousoší dvou badatelů. 
To už se budíka zmocňuje zoufalství, je mu do pláče a ze zvonění má strach. A protože se ho zmocňuje zoufalství, připadne lehce na zoufalou myšlenku a rozhodne se nezvonit vůbec. 
A opravdu, ráno ani nepípne, mlčí a čeká a podívejme se, nic se neděje, je klid a budík cítí, že mu spadl kámen ze srdce, a myslí si, konečně jsem na to přišel, a mne si spokojeně ručičky, ale v půl deváté dostane zničehonic pohlavek jako ledoborec se třemi komíny. 
To víte, že toho má tak akorát, sebere se a jde po špičkách ven, jde se zkrátka podívat, je-li ještě někde na světě takhle nešťastný budík, který rád budí, který toho má plnou hlavu a je bit, ať zvoní nebo ne. 
A vidíte, má štěstí, potká budíka, který vypadá jako on sám, má ciferník a ručičky, jenomže je celý červený. 
Tak co, jak se Ti budí, ptá se náš budík, který je celý modrý. 
Ale, řekne červený budík, když budím přesně, dostanu pohlavek, když budím později, dostanu pohlavek, když budím dřív, dostanu pohlavek, a když nebudím vůbec, dostanu pohlavek jako ledoborec se třemi komíny. 
Jak se zdá, řekne modrý budík, jsme na tom všichni stejně, svoláme budíky a poradíme se. A svolají všechny budíky na noc do parku. 
A už je tady noc, na nebi svítí hvězdy, v parku je ciferník na ciferníku, šest tisíc budíků čeká, co bude, a tikání je slyšet až na náměstí. 
Když se budíky sejdou, řekne modrý budík: Přestaňte tikat, ať slyšíte, co řeknu. 
A budíky přestanou tikat, poslouchají, co řekne modrý budík, a modrý budík řekne: 
Budiči! Rádi budíme, co je na tom špatného, jsme přece budící. Nenecháme se pohlavkovat pro nic a za nic. 
Tak jest, volají budiči, máme toho plná ozubená kolečka. 
Budiči, řekne modrý budík, máme krásné poslání, kdo jednou zvonil, ví, že na světě není nic krásnějšího. Ale ty pohlavky to kazí. Navrhuji odejít někam, kde budeme budit bez pohlavků. 
Jdeme, volají budiči, jaképak řeči. 
A dají se do tikání a jdou a jdou, až dojdou k modrému moři, sednou na loď a plují, až doplují k ostrovu, který Je právě tak pro šest tisíc budíků. 
Budiči, řekne modrý budík, toto je naše zaslíbená země, tady můžeme budit od rána do večera a nikoho nevzbudíme. 
A budiči jsou dojati, volají sláva, dají se do zvonění a zvoní bez přestání, zvoní, jak se komu zachce, takže je tu náhle, uprostřed modrého moře, malý stříbrně zvonící ostrov a je to nádherné, co Vám mám povídat, je to jako mnoho golfských proudů, hejna skřivánků a plachetnic a plno mraženého ovoce dohromady.

Autor: Miloš Macourek