Oslík

zobrazeno 1321×

Vložil(a): jitkamety, 3. 4. 2016 21.11

Za dávných a dávných časů si vyšel do lesa mladý myslivec. Slunce svítilo, les voněl a myslivec si cestou vesele pohvizdoval.
Kde se vzala, tu se vzala před ním stará ošklivá babička a povídá:
„Dobrý den, myslivečku, jak pěkně a spokojeně si vykračuješ! Zato já nejen že jsem stará a nemocná, ale ještě mám hlad a žízeň.
„Když je takový hezký den,“ povídá myslivec, „měl by být veselý každý, koho potkám.“ Zalovil v brašně, vytáhl chléb a sýr i láhev, a dal všechno babičce. Nějak bylo, nějak bude, myslel si.
Už chtěl odejít, ale babička ho zadržela:
„Poslouchej, myslivečku, něco Ti povím. Byl jsi ke mně hodný a já budu hodná k Tobě. Jestli půjdeš pořád stejnou cestou, přijdeš za chvilku ke stromu, na kterém sedí devět ptáků. Sedí na větvi, drží v drápcích plášť a hádají se o něj. Vystřel na ně ze své pušky. Když vystřelíš, upustí plášť na zem a také jeden z ptáků padne neživý k zemi. Plášť vezmi s sebou. Je to zázračný plášť. Když si ho přehodíš přes ramena a vyslovíš přání, zanese Tě, kam budeš chtít. Z neživého ptáka si vezmi srdce a polkni je. Pak najdeš každé ráno pod polštářem zlaťák.“
Myslivec poděkoval, usmál se a šel svou cestou. Kdo ví, co se Ti, babičko, zdálo. Jen ušel sto kroků, strom a na větvích ptačího křiku, jako by se hádalo hejno špačků. Zvedne hlavu. Na větvi sedí devět ptáků. V drápkách drží nějaký plášť. Ptáci se zlostně překřikují a každý z nich chce mít plášť jen pro sebe.
Myslivec strhne z ramene pušku, vystřelí a plášť se snese k zemi. K zemi padne i jeden z ptáků. Ostatní hned uletí.
To je div, řekne si myslivec, jde to ráz na ráz, jak babička předpověděla. Proč bych ji neměl poslechnout? Vezme plášť, vyjme z neživého ptáka srdce a polkne je. Uvidíme, myslí si.
Druhého dne, sotva se probudí, napadne ho ta včerejší příhoda. Zvedne polštář a na prostěradle se zablýskne zlaťák. Kdo to kdy viděl?
Dny plynuly a každý den zazpíval zlatou písničku. Netrvalo dlouho a myslivec měl víc zlata, než kdy v životě viděl. Zlato bych měl, uvažoval, ale co se zlatem v lese? Půjdu do světa a zkusím, k čemu se zlato hodí.
Nasypal zlaťáky do brašny, hodil si pušku přes rameno, vzal plášť a ..... sbohem rodiče, sbohem myslivno a známý lese. Vydal se do světa.
Myslivec chodí po světě, šetřit nemusí, utratí zlaťák a ráno najde pod polštářem nový. Přejde kopce, přejde lesy a jednoho dne dojde na velikou louku. Na louce stojí pěkný zámek. Zastavím se tu a odpočinu si, povídá si myslivec. Neví, že v zámku žije stará čarodějnice se svou krásnou dcerou.
„Podívej se z okna,“ řekne čarodějnice dceři, „ten, kdo se k nám blíží, má něco, co bychom mohli mít my. Spolkl ptačí srdce a každé ráno najde pod polštářem zlaťák. Buď na něho milá a všechno ostatní zařídím sama.“
Jakmile myslivec uviděl v okně dceru čarodějnice, měl o důvod víc zabušit na bránu. Ještě nikdy neviděl tak krásnou pannu. Snad jsem vyšel do světa, říkal si, jen abych se s ní setkal.
Krásná panna mu otevřela a pozvala ho na hostinu. Stará čarodějnice zatím tloukla v hmoždíři byliny a koření, míchala, vařila. Připravovala kouzelný nápoj.
Po hostině nalila nápoj do poháru a řekla dceři:
„Podej vzácnému hostovi vzácný nápoj. Ať se mu zdají krásné sny.“
Dcera podala myslivcovi nápoj a myslivec jej ochotně od krásné panny přijal. Vyprázdnil jej na její zdraví až do dna. Jak vypil poslední kapku, usnul pevným spánkem a ptačí srdce mu vyskočilo z úst. Krásná panna je polapila a odnesla.
„To srdce polkneš ty!“ poručila stará čarodějnice dceři.
Dcera srdce spolkla a od toho dne nacházela pod polštářem každé ráno zlaťák. Myslivec pod svým polštářem už nenašel nic. Ale nebyl proto smutný. Radoval se, že se může každý den dívat na tak krásnou pannu a že s ní žije pod jednou střechou.
Stará čarodějnice řekla dceři:
„S ptačím srdcem se nám to podařilo. Teď mu musíme vzít i kouzelný plášť.“
„Plášť bychom mu snad mohly nechat,“ řekla dcera, které bylo mladého myslivce líto, „ztratil přece už dost.“
„Mlč,“ okřikla ji čarodějnice, „co Ty víš o kouzelném plášti! Na celém světě je jenom jeden. Chci jej a musím jej mít! A Ty uděláš, co Ti poručím.“
Dcera se polekala a slíbila, že matku ve všem poslechne. A poslechla. Postavila se k oknu, zatvářila se smutně a upřela pohled do dálky.
„Copak Tě trápí, krásná panno, že jsi tak smutná?“ zeptal se jí myslivec.
„Ach, milý myslivečku,“ odpověděla panna, „tam na obzoru se zvedá granátová hora a na ní rostou nádherné drahokamy. Toužím po nich tak, že jsem z toho smutná. Ale jak se k nim dostat? Jenom ptáci mohou na granátovou horu zaletět, člověk se tam nikdy nedostane.“
„Jestli si nepřeješ nic jiného,“ řekl myslivec, „na tenhle smutek mám lék.“
Sáhl po svém plášti, přehodil jej přes sebe i přes krásnou pannu a přál si být na granátové hoře. Plášť mu v mžiku splnil přání. Stáli na granátové hoře a kolem nich jiskřily, svítily a blýskaly se nejvzácnější drahokamy. Procházeli se chvíli mezi zelenými, červenými a modrými jiskrami, panna sbírala ty nejkrásnější drahokamy, ale myslivec cítil stále větší a větší únavu. Oči se mu zavíraly. To způsobila svými kouzly stará čarodějnice.
„Pojď, posadíme se a odpočineme si trochu,“ povídá myslivec krásné panně, „víčka mi těžknou a únavou se nemohu udržet na nohou.“
Posadili se a myslivec rázem usnul. Panna mu sňala z ramen plášť, přehodila si ho, vzala nasbírané drahokamy a přála si být na zámku. Plášť jí hned splnil přání, vrátila se zpátky domů, ale myslivec spal na granátové hoře.
Když se probudil, poznal, že ho krásná panna oklamala. Byl sám a sám na granátové hoře, kam zalétali jenom ptáci, a neměl svůj kouzelný plášť. Zahynu tu mezi drahokamy hlady, pomyslel si, a nevěděl, co by si počal.
Tu se začala hora otřásat a hučet, jako by se hnala bouře. To po ní kráčeli tři obři, kterým celý ten poklad patřil.
Sotva je myslivec uviděl, ulehl,zavřel oči a myslel si: To je moje poslední hodinka.
První obr se ho dotkl špičkou nohy a řekl:
„Lidský červ a nehýbá se.“
Druhý řekl:
„Zašlápni ho.“
Třetí ohrnul nad myslivcem nos:
„Nač se namáhat. Tady nepřežije. A když vystoupí na vrchol hory, popadnou ho mraky a odnesou ho.“
Obři odešli, ale myslivec si pamatoval, co povídali. Vstal a začal lézt po blýskavých útesech nahoru k vrcholu hory. Nahoře nečekal dlouho. Připlul mrak, popadl myslivce a nesl ho vysoko nad kopci a lesy. Až k večeru se mrak snesl do zeleninové zahrady, která byla ze všech stran chráněna zdí. Mrak se snesl k zemi a myslivec s ním.
„Jen kdybych měl něco k jídlu,“ říkal si, „ale tady neroste ani jablko, ani hruška.“ Rozhlížel se kolem sebe a nakonec sáhl po hlávce salátu. Zakousl se do ní, aby utišil hlad. Jedl, a jak jí, má pojednou zvláštní pocit, jako by se proměňoval. Opravdu, narostly mu čtyři nohy, hlava se mu začala zvětšovat a protahovat a na ní mu vyrostly dlouhé šedivé uši. S úlekem poznal, že se proměnil v osla. Ale hlad ho nepřešel. A co víc, od okamžiku, kdy se proměnil v osla, začal mu hlávkový salát čím dál víc chutnat. Pustil se do salátu i na vedlejším záhonu. Pojednou se ho zmocnil opět takový divný pocit, že se s ním něco děje. Opravdu. Myslivec se začal z osla zase proměňovat v člověka.
Zmožen příhodami, které zažil, usnul myslivec mezi záhony zeleniny a spal až do rána.
Druhého dne si řekl: tenhle podivný salát mi pomůže. Potrestá zradu a navrátí mi, co mi patřilo. Uřízl si od obou salátů, uložil je do brašny, přelezl zeď a vydal se hledat zámek, kde žila stará čarodějnice se svou krásnou dcerou.
Šel den, šel dva, a třetího dne stanul na kraji lesa před zámkem. Natřel si tváře hlinkou, že by ho vlastní matka nepoznala, uložil saláty do šátku a vydal se k bráně.
„Kdo jsi,“ zeptala se ho čarodějnice, „a co tu hledáš?“
„Jsem králův posel,“ řekl myslivec, „vracím se z daleké cesty. Král mi dal za úkol najít nejlepší salát na světě a donést mu jej. Kdybych nezabloudil v lese, už by si král na salátu pochutnával. Nechte mě, prosím, u Vás přespat. Časně ráno se zase vydám na cestu.“
Čarodějnice pozvala přestrojeného myslivce dál, ukázala mu lůžko, ale zvědavost jí nedala. Obcházela myslivcův ranec a žadonila:
„Aspoň ukázat bys mi ten královský salát mohl.“
„Proč ne?“ řekl myslivec a rozvázal šátek. Salát se zelenal, jako by ho právě uřízl na zahradě. Čarodějnice dostala na salát chuť.
„Aspoň kousek ochutnat bys mi mohl dát.“
„Proč ne?“ řekl myslivec. „Mám dvě hlávky salátu, jednou Ti rád posloužím.“
Dal čarodějnici salát, který proměňuje lidi, a čekal, co se stane.
Čarodějnice běžela do kuchyně a hned začala salát připravovat. Sotva měla salát na míse, neudržela se a ještě v kuchyni snědla několik listů. Sotva je snědla, proměnila se v oslici a s hýkáním utekla na dvůr. Služebná přišla do kuchyně, spatřila mísu se salátem a chtěla jej odnést do jídelny na stůl. Ale služebná byla mlsná a zvykla si ochutnávat z každého jídla, které nesla na stůl. Pročpak by neochutnala i salátu?
„To bych ráda věděla, co s tím salátem v kuchyni dělají,“ řekla krásná panna přestrojenému myslivci.
„Hned Vám to povím,“ odpověděl myslivec a šel se do kuchyně podívat.
Mísa se salátem stála na stole a oknem vidí na dvoře pobíhat dvě oslice.
„Ty dvě,“ povídal si myslivec, „už dostaly svůj díl.“
Vzal mísu se salátem a sám ji odnesl krásné panně.
„Nesu Vám sám ten skvost všech salátů,“ povídá, „jinak byste se ho nedočkala.“
Krásná dcera staré čarodějnice se pustila s chutí do salátu a v mžiku ztratila svou lidskou krásu. Vyběhla na dvůr proměněná v oslici a přidala se tam k těm dvěma. Myslivec si umyl obličej a ukázal se oslicím. Teď ho poznaly. Uvázal je všechny na provaz a řekl jim:
„Dodneška jste páchaly nepravosti, a teď dostanete za svou práci odměnu a spravedlivou.“
Odvedl všechny tři do mlýna a dal si zavolat mlynáře.
„Mlynáři,“ povídá, „mám tu tři zlá zvířata, která už nechci. Jestli je vezmete k sobě a budete s nimi zacházet, jak Vám řeknu, zaplatím Vám, kolik si budete přát.“
Mlynář řekl:
„Rád se o Vaše oslice postarám, jen mi povězte, jak se o ně mám starat.“
Myslivec ukázal na starou oslici, to byla čarodějnice, a řekl:
„Téhle dávejte třikrát denně bití a jednou denně najíst. Téhle,“ ukázal na druhou oslici, to byla služebná, „jednou denně bití a třikrát najíst, a téhle,“ ukázal na třetí oslici, to byla krásná panna, „žádné bití a najíst třikrát denně.“ Přece jen se smiloval nad krásnou pannou, kterou si zamiloval. Potom se vrátil na zámek. Den se proměnil v noc, noc se proměnila v den. A dřív než se týden sešel s týdnem, přišel mlynář na zámek a povídá:
„Stará oslice už nežije a ty dvě, co zbyly, jsou tak smutné, že tu asi také dlouho nebudou.“
Tu se myslivec slitoval a poslal mlynáře pro zvířata, aby mu je přivedl. Mlynář je přivedl a myslivec jim dal okusit salátu, který mění zvířata v lidi.
Krásná dcera staré čarodějnice padla před myslivcem na kolena a s pláčem prosila, aby jí odpustil. Litovala, že myslivce podvedla. Netoužila nikdy ani po zlaťácích, ani po kouzelném plášti. To všechno chtěla mít její matka, která dceři poroučela.
„Vrátím Ti ptačí srdce,“ slibovala krásná panna, „i kouzelný plášť.“
Ale myslivec řekl:
„Nic mi nevracej. To, co bylo moje, bude teď naše. Staneš se mou ženou a já Tvým mužem.“A byla svatba jak v pohádce,
ať tomu věří ten, kdo chce.
Kdo tehdy nosil na stůl jíst,
neokusil prý ani list,
a přece každý snědl dost,
jak se nám chlubil jeden host,
který tam také jedl a pil,
a co tam slyšel, prozradil.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (1 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zdeňka S., 15. 2. 2018, 10.42

Tak ta byla opravdu moc hezká

© 2013 - 2024 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight Solutions

Spravovat souhlas s nastavením osobních údajů