O víle Amálce : Jak vyléčila obra a ohniváče

zobrazeno 123×

Vložil(a): MiskaTekk, 31. 7. 2017 2.31

To se staly takové dvě nehody. Víle Amálce o nich pověděly pěničky. Lítají po lese, očka mají jako jehly, a tak všelicos uvidí. Přiletěly k Amálce, když si chladila v rose nohy unavené od tance. Přihnaly se a spustily: „Amálko, ohnivý muž stůně.” „A copak je ohniváčovi?” lekla se Amálka. Pěničky že prý nevědí, ale že ji k němu dovedou. Jak se k ohniváčovi blížily, bylo pořád víc horko. Usychala od něho tráva a listí na stromech se kroutilo do kornoutku. Nakonec pěničky řekly: „Popálilo by nám to peroutky. Dál už musíš, Amálko, sama.” Amálka si postříkala závoj vodou z potoka a jde dál. Horko je pořád větší, v trávě vyskakují plamínky. Vtom se za skálou ozval nešťastný hlas: „Amálko, jestli uděláš ještě krůček …” Amálka opatrně nakoukne za skálu a on tam na holých křemínkách leží ohniváč. Rozpálený je jako zoun, křemínky kolem něho pukají žárem. „Copak ti je, ohniváči?” zavolala za skálou Amálka. „Ale asi mám horečku,” povídá ohniváč a míchá slova s plamínky. „Rozpálil jsem se a nevím co s tím.” „Co kdybych zavolala vítr, aby tě ochladil?” řekla Amálka.

„Vítr mě neochladí, voda neuhasí, já už si nevím rady,” sténal horce ohniváč. Vtom přiletěly za skálu k Amálce pěničky. „Amálko, už se nám rozstonal druhý!” „A kdo zas?” lekla se Amálka. „Obr Hrompac,” řekly pěničky. Amálka začala pro Hrompace shánět nějaké byliny. „Kdepak, byliny mu nepomůžou. Je to něco horšího,” volaly jedna přes druhou. A že tam Amálku dovedou. Čím byly blíž, tím bylo divněji. Země se třásla a kameny se přesýpaly jako hrách. Pěničky řekly: „Dál neletíme. Už se třese i vzduch a neunese nás.” Amálka šla sama. Na konci cesty se přikrčila za horu a dívá se do údolí. V údolí hospodaří obr Hrompac. Ale jak hospodaří! Bije skálou do skály, až prýskaj. balvany. S Hrompacem nikdy nebylo dobré sousedství. Říkalo se o něm, že nemá srdce. Bije skálou o skálu a nezná se zlostí. „Načpak stůněš, Hrompaci!” musela v tom burácení třikrát zavolat Amálka. Hrompac si otřel z čela vědro potu a vzdychl, až to krajem letělo jako vichřice: „To je tak, Amálko. Já mám srdce zarostlé tuhle do skály. Tak se pro ně dobývám. Jenže mi to nejde.” „Já něco zkusím,” řekla víla Amálka. Zamávala na pěničky a poprosila je, aby třikrát silně zazpívaly: „Ohniváči!” Pěničky zazpívaly a za chvíli tam přišel rozpálený ohniváč. „Co mi chceš, Amálko?” „Aby ses přitiskl na tu skálu,” řekla Amálka. Ohniváč se přitiskl, plameny od něho jen lítají. „Musíš ještě víc,” volá Amálka. „Musíš tu skálu rozpálit jako bílé železo!” Ohniváč přidal na žáru a skála pukla. Vykutálelo se z ní Hrompacovo srdce. Obr Hrompac si ho zasadil do prsou. Srdce uhodilo a Hrompac povídá: „Zrovna jsem zaslechl zpívat pěničky.” Ohniváčovi bylo taky dobře. Všechen divoký žár dal skále.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2018 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací