O třech královicích

Byl jeden král a měl tří syny, nejmladšímu říkali Ivan. Když ti synové dorostli, řekl jim jednou otec: „Milé děti! Vidíte, že jsem velmi stár; jestli že mě milujete, prokažte mí laskavou službu. Slyším, že za třikráte devíti zeměmi ve třicátém cařství v pod-slunečném panství je živá i mrtvá voda, a při tom taky v zahradě jabloň, na které rostou jablka taková, že jimi starý může omládnouti.“ Tehdy řekl nejstarší syn: „Milostivý pane otče! Dovolte, abych nejprve se vydal na cestu.“ Otec byl tomu rád, a královic dal si osedlati koně, a nabral si mnoho peněz a jel – dlouho-li, krátko-li? blízko-li, daleko-li? Snadno se pohádka vypravuje, ale nesnadno se skutek vyplňuje. Konečně se mu cesta ztratila, a před sebou viděl veliké hory a propasti a lesy neproniklé: i nevěda sobě dále porady, vrátil se a řekl otci, že takového panství nikdež není. Potom se vydal druhý syn na cestu a jeda touž cestou jako jeho bratr, přijel taky k těm překážkám a vrátil se domů s nepořízenou. Tehdy prosil nejmladší syn; „Dovolte mi, otče, abych taky jel a se ujistil, zdali skutečně žádného takového panství není.“ Král řekl jemu: „Milý synu! Jsi ještě mlada nesneseš tak obtížné cesty.“ Ale když syn jeho prošití nepřestával, dal jemu konečně přece své povolení, a Ivan jel Nejel však tou cestou, kterou bratří jeli, nýbrž jinou, a přijel konečně k nějaké velmi pěkné dolině, a prostřed té doliny viděl chaloupku na kuřích nožkách, kteráž se sama obracela. Když k ní přijel, řekl: „Chaloupko, chaloupko! Zůstaň stati k lesu zadem a ke mně předem.“ Na to chaloupka zůstala stati a stála k němu předem, a Ivan královic slezl s koně, přivázal jej a vešel do chaloupky. I seděla v ní Baba-Jaga a zlostně řekla: „Posud o duši lidské tuto neslýcháno, ani jí vídáno! A nyníčko duše ruská před očima! Přicházíš-li chtě čili nechtě?“ Ivan královic odpověděl, že dílem nechtě, ale nad to více dobrovolně; i vypravoval, kam jede. – „Škoda,“ řekla Baba-Jaga, „že tobě nemohu povědíti; ale počkej tu do rána, a zejtra ti dám jiného koně; ten tvůj je velmi ustalý.“ Ráno pak ho vedla do stáje, i půjčila mu svého koně, řkouc: „Jeď přímo cestou, až přijedeš k chaloupce, jako je ta má, zůstává v ní moje sestra; řekni jí, že jsem tě k ní poslala. Ví-li o tom, čeho hledáš, poví ti. A potom až pojedeš zpátky, mého koně mí zase vrat.“ Potom přijel Ivan královic ke druhé Babě-Jaze, a ta mu také půjčila svého koně i poslala ho ke třetí sestře, která též bydlila v takové chaloupce na kuřích nožkách. Když tam k ní přijel, a vyřídiv od obou sester pozdravení, oznámil, kam jede, půjčila mu taky svého koně a pověděla, kudy má jetí a co dělati: „Jinak neprojedeš nežli v nocí, a musíš zeď toho města koněm přeskočiti; a když budeš v městě, jeď přímo k zahradním vratům. V zahradě tam uvidíš tu jabloň, na které rostou mladicí jablka, a podle jabloně ty dvě studánky s živou a mrtvou vodou. Nemeškej se tam a pospěš; a když zase pojedeš přes městskou zeď, dej pozor, abys o žádnou strunu nezavadil, co tu jsou nataženy, sice stane se hluk a nelze bude tobě ujetí,“
Královic jí poděkoval a jel, až konečně přijel v noci na to panství k tomu městu a k zahradě. Tu spatřil u vrat zahradních sloup a na něm dva kruhy, jeden zlatý, druhý stříbrný; i nevěděl, ku kterému kruhu má koně svého přivázati, a protož provlíknul uzdu oběma kruhy a vešel do zahrady. Tu si natrhal mladících jablek a nabral do dvou lahviček živé a mrtvé vody; potom odešel ze zahrady, odvázal koně a jel z města. Ale když skočil přes městskou zeď, nemohl se uhleděti, aby kůň jeho nezavadil o struny; i hned se strhlo po všem městě zvonění, bubnování a střelba. Caři panna to slyšíc, již věděla, co se stalo; bez meškání dala si osedlati koně a pustila se za královicem. Zatím přijel Ivan k první Babě-Jaze; ta mu hned vyměnila koně i pobídla ho, aby co nejrychleji ujížděl. A když brzy potom caři panna k ní přijela a se tázala s neviděla-li tudy jeti anebo jiti nějakého člověka? odpověděla Baba-Jaga, že nikoho neviděla, a pod záminkou, aby si caři panna po tak obtížné cestě odpočinula, zdržela ji u sebe celý den. Druhé dvě Baby-Jagy taky tak učinily a caři panna nedohonila královice až teprve na hranicích jeho panství, kde k němu jíž neměla moci. „Máš štěstí,“ řekla, „že’s mi nepadl do rukou; však buď jíst, že tebe navštívím.“ Na to se vrátila domů. Královic dal potom otci svému ty dvě lahvičky s živou a mrtvou vodou a ta mladící jablka, a král učinil jej za to v panování svým nástupcem. Po některém čase jednoho dne, když u krále byla veliká slavnost, pohlédl král náhodou oknem ven a spatřil na zakázané své louce rozbitý stan. I hned tam poslal svého ministra, kdo ten opovážlivec? Ministr přijel ke stanu, slezl s koně, smekl klobouk a vejda do stanu spatřil, ana tu sedí překrásná panna. I řekl: „Milostivá paní! Zdejší země král žádá věděti, kdo jste a proč jste přijeli?“ Caři panna odpověděla, že král jíž o ní se doví, kdo jest, a že přijela, aby jí vydal svého syna, toho, jenž jest vinen; nevydá-li ho, že celé město rozboří. Král velmi se proto zarmoutil i poslal k ní svého nejstaršího syna, jestli tento vinen? a potom druhého, prostředního; ale caři panna oba domů vrátila, těch že nevolala, ti že vinni nejsou. Tehdy řekl Ivan královic otci svému: „Milostivý pane otče můj! Přiznávám se, že volá mě, neb já jsem vinen; dejte však udělati most od našeho dvorce až k tomu stanu a dejte jej celý pobiti zlatohlavem.“ Když ten most byl udělán, dal Ivan královic sebrati třicet ožralcův a přikázal jím, jakmile vyjde on ze dvorce a vstoupí na most, aby všickni zároveň začali zpívati, a ten zlatohlav aby trhali a sobě brali, ale ku předu aby nevyskakovali. A když se všecko tak dálo, caři panna na to patřila: tehdy královic přijda po tom mostě ke stanu jejímu, řekl: „Milostivá paní! Přicházím k vám, já vinník, jehož voláte.“ A caři panna řekla: „Co mám s tebou dělati? Když se’s osmělil pobrati drahé věci mé, jichž jsem tak bedlivě chránila, tehdy žádám býti tvou ženou, ač libo-li.“ Královic to slyše, velmi se zaradoval; caři panna pak mu podala ruku a šli potom do dvorce. Tu jím král sám vyšel vstříc, a caři panna mu řekla: „Milostivý pane! Nepřišla jsem proto, abych rušila vaše veselí, nýbrž abych je rozmnožila.“ I oznámila mu, že přišla v úmyslu, aby se vdala za Ivana královice. Král byl tomu velmi rád a dal vystrojiti slavnou svatbu. Po svatbě zůstali mladí manželé ještě šest měsícův u krále a potom se odebrali na ženino panství, kdežto pak Ivan z vůle její kraloval, království otcovského svým bratřím zanechav.