O třech hrbáčích z Damašku

zobrazeno 475×

Vložil(a): navji, 11. 8. 2017 11.52

Za panování vznešeného a moudrého kalifa Wattika-Billaha, vnuka to kalifa z nejslavnějších a nejmoudřejších, Hárúna al Ra- šída, zalíbilo se Alláhovi seslat na Damašek černou zhoubu. Začínala nevinně. Postižení si stýskali, že se jim točí hlava a že mají nejistý krok. Druhý den jimi lomcovala zimnice, nohy už je neunesly a pak to šlo rychle. Do rána zčernali a byl s nimi konec. V Damašku nebylo rodiny, kde by pro někoho nenaříkali. Nejvíc byl zasažen mečíř Behemrillah. Ze třinácti synů deset mu zemřelo během jediného měsíce. Kde donedávna hlaholil smích a mladé hlasy, zavládlo mrtvé ticho. Jen z dílny doléhaly rány kladiv do ocelových čepelí, jak je tam mlčky vykovávali zbylí tři bratři. Byli to podivní bratři. Hrbáči to byli, všichni tři, hrbáči na levé oko slepí, a kulhali na pravou nohu. K tomu ke všemu byli k nerozeznání jak cechýn od cechýnu. Nejstarší z nich byl Inad, nejmladší Babekan. Prostřední se jmenoval Syahuk. Zruční mečíři. Kovali dýky, meče, uměli kalit ocel po damašském způsobu a pracovali od rána do večera, aby nebyl čas myslet na neštěstí, které je potkalo. Děti se jim posmívaly. Vymýšlely na ně potupné přezdívky, plivaly po nich, posunkovaly a pokřikovaly, protože děti bývají někdy velmi kruté. Neboť z čeho by rostli zlí lidé, ne-li ze zlých dětí? Hrbáči si toho nevšímali, zdálo se, že to ani nevnímají. A přece. Kluk Murad, jedináček bohatého kupce, zlobou duše a sprosťáctvím jazyka vynikal nad všechnu chátru Damašku. Dosud mu prošla každá lumpárna a neřest. Táta měl dlouhé prsty a vždycky všecko ututlal, po dobrém nebo po zlém. Dnes Murad zlobou zrovna soptil. Stál v otevřených dveřích dusné dílny a vykřikoval neslýchané urážky, až, jak básníci rádi říkají, číše hněvu Babekanova se naplnila. Koval zrovna krásnou damascenskou čepel. Náhle se prudce obrátil a vrazil ji spratkovi Muradovi do břicha. Přibouchl dveře a s bratry se v tmavé a parné dílně zabarikádovali. Bylo to celkem zbytečné, protože kádí přišel s osmi ozbrojenými pochopy, a když bratři nechtěli otevřít, dal rozkaz dveře vyrazit. Bratři stáli jako pokroucené sochy u doutnající výhně. Kádí si prohlížel jednoho po druhém. „Tak který z vás to byl?“ povídá. Hrbáči mlčí. „Honem, máte tu vedro k zalknutí. Který z vás?“ a z pod turbanu začal crčet pot. Zavolali očité svědky. „Jo, propích, propích, ale jako kterej? No, jeden z nich to musel bejt, ale, holenku, jestli ten nebo tamten…“ Kádí ze svědků víc nevysoukal. Kádího zavolal kalif. „Co to mám za sudího, když si neví rady? Každému z nich po sto ranách na bosá chodidla, však se rozezpívají!“ radil. Dali jim pro jistotu po sto dvaceti ranách baštonády, ale bratři se nerozezpívali. Tak kalif rozkázal, aby je vyhnali z Damašku na věky věků. Dokymáceli se až k malinké studánce, napili se a usedli kolem. Chladili si rozbité nohy. Babekan se dívá do hladiny studánky jak do zrcadla a povídá: „Vidíte, co vidím já?“ „Co vidíš?“ „Jednoho kulhavého, ošklivého hrbáče s jedním okem. Pohled, který budí soucit. A teď se nahněte nad hladinu i vy dva. A vidíte toho ubožáka třikrát! Třikrát… to už není takový pohled pro soucit, ale pro smích. Musíme se rozejít.“ Vydali se každý po svém.

Babekan se toulal po Sýrii, nikde mu však štěstí nepřálo. Až přišel do Bagdadu. Tam žil jistý Nahoud, nožíř; člověk strašně žárlivý na svou ženu. Žádný pomocník u něho nevydržel, každého nakonec ztloukl a vyhnal. Kromě toho byl pijan. Když se nepral, tak pil, obchod upadal a žena byla nešťastná. Babekan se u něho sháněl po práci a Nahoud ho přijal. Na šeredu hrbáče nebude musit žárlit, řekl si. Když pak viděl, co všechno Babekan umí, dal si poradit: z nožíře se stal mečířem, prodával kalené dýky i meče do tenká vykované a obchod šel, jak když praští. A Nahoud pil jak nezavřený. Byl už tak prosáklý kořalkou, že jednou, když se pokoušel rozfoukat oheň, jeho dech se vzňal a Nahoud shořel celé dílně před očima. Dva dni se mu kouřilo z uší, takže musili odložit pohřeb. Babekan se oženil s Nahoudovou vdovou. Vdova mu svěřila, co před nebožtíkem pijanem tajila, že totiž ví, jak se z kvašených datlí destiluje kořalka. Zbraně a kořalka jsou nejvýnosnější obchod na světě. Není tedy divu, že Babekan se stal brzy jedním z nejbohatších Bagdaďanů. Jelikož chudí příbuzní mají odjakživa na bohaté příbuzné radar, bratr Syahuk a bratr Inad do sebe div nevrazili, v Bagdadu před Babekanovou kovárnou a kořalnou. Měli dost rozumu, aby přišli nenápadně. Až za šera. Babekana to netěšilo, naopak, velice se rozčilil. Copak si neřekli, že se už nikdy nesejdou? Copak jim nestačí, co je postihlo v Damašku? Vyplatil každému z nich padesát zlatých cechýnů a ještě toho večera je vyvedl nejkratší cestou z Bagdadu. Syahuk a Inad došli kousek za Bagdad. Než se uložili ke spánku, měli zajímavý rozhovor. Padesát zlaťáků je hodně peněz, uvažovali, ale na bohatství, kterým Alláh Babekana zahrnul, to ani není moc. „Není moc, říkáš? Já říkám, že je to málo!“ „Já říkám, že skoro nic.“ „Almužna je to!“ „Urážka!“ Pocit vděčnosti ponižuje. Tak ti, kteří nechtějí být poníženi, stávají se nevděčníky, čímž se jim uleví. „Nejradši bych mu to hodil pod nohy,“ pravil Inad. Syahuk dobře věděl, že by to Inad za nic neudělal, a přece se přidal: „Já taky. Pacholek jedna lakomá!“ „Vrátíme se a neodejdeme, dokud nepřidá.“ „Však on rád přidá…“ A pěkně se jim usínalo.

Druhého dne po poledni stáli před Babekanovým obchodem, špacírovali sem a tam, těšili se, až Babekan vylítne jako cvrček z pelíšku, vtáhne je do domu a rád zvýší výplatné. Nevylít, protože odcestoval. Měl se vrátit až za dvanáct dní. To jim sdělila jeho žena, když je byla vlídně pozvala do domu. Pohostila je, zrovna dojedli bohatou večeři a chystali se zapálit nargilé, když někdo začal bušit na dveře jako blázen. A křičel jako dva blázni: Otevřete! Otevřete! „Babekan se vrátil!“ zaječela žena. „Zabije nás všechny, když vás tu najde! Do sklepa, rychle, rychle do sklepa!“ Zahnala bratry do sklepa a tam je ukryla za sudy datlové kořalky. Honem zahladila stopy po pohoštění a otevřela dveře zuřivému Babekanovi. Prohledal celý dům, i do sklepa nakoukl, ale za sudy nebylo vidět a bratři ani nepípli. Pak si kecl na nejlepší polštář a zachroptěl: „Máš štěstí, žes tu neměla žádného chlapa. Zmeškal jsem karavanu, s tím jsi nepočítala! Ha!?“ Jeho žena znala ta jeho zmeškání. S oblibou se náhle vracel, ze žárlivosti. Nebožtík Nahoud také žárlil, ale nelíčil na ni pasti. Žárlil z lásky, srdcem. Babekan žárlil z rozumu. V hloubi duše si říkal, že ženská s tak ošklivým, kulhavým, jednookým hrbáčem za muže by nebyla opravdická ženská, kdyby nezatoužila po pěkném chlapíkovi. Ale jeho žena snad nebyla opravdická ženská, nebo byla opravdická až moc, protože ho celou noc prakticky přesvědčovala, jak netouží po nikom než po něm. Tím se stalo, že Babekan skoro celý příští den spal, a povaloval se. Teprv k večeru se oblékl a odešel ke svému příteli na večeři. Klidný a v dobré náladě. Sotva vytáhl paty, žena letěla do sklepa pro bratry. Leželi na zemi vedle sebe jak dvě poražená dobytčata. Studení a bez dechu, lomcovala jedním, a pak druhým, pokoušela se o umělé dýchání a přitom zoufale přemýšlela, co bude dál. Vzpomněla si na Halefa Hassana, nejsilnějšího a také nejhloupějšího nosiče v Bagdadu. Vyvlekla ze sklepa jednoho z bratrů do chodby a pak běžela pro Hassana. Namluvila mu, že jakýsi hrbáček přišel žebrat a trefil ho šlak. „Dej ho do pytle a hoď do Tigridu.“ „Dáš čtyry zlatý cechýny?“ „Tady máš dva, až to provedeš, dostaneš druhý dva.“ Silák strčil hrbáče do pytle a šel k řece. Zatím žena přinesla ze sklepa druhého. A když se silák vrátil pro doplatek, spustila na něj: „Jakej tys to nešika! Koukni, vždyť on se vrátil, špatně jsi to vykonal!“ „Já to uďál dobře, paní, ale je to ňákej syčák mazaná. Já ho mrsknu daleko od břehu.“ Naložil ho do pytle a šel. Tentokrát to žbluňklo dál od břehu a Hassan se dobře koukal, jak se pytel potápí. Až teprv když už nic neviděl, vracel se pro dva cechýny. Ujde pár kroků po nábřeží a vidí, jak hrbáč, kterého zrovna hodil do vody, si vykračuje a ještě si tiše prozpěvuje, pacholek! Trošku se motá, pravda, ale kdo by se nemotal po dvou studených lázních v Tigridu. „Ty jeden uličníku neutopitelná!“ zařval Hassan a popad vyjeveného Babekana, který se podroušil na večeři u svého přítele a teď se potácel domů. Popad ho, nadhodil, chytil za nohy, nad hlavou zatočil a vší silou jím mrštil do řeky. „Ten už se k vám nevrátí,“ smál se Hassan, když to vyprávěl Babekanově ženě. „Vrahu, vrahu!“ pištěla Babekanová, „to byl můj muž!“ „Co si všechno nevymyslíš, babo, abys mi nemusela zaplatit dlužný dva cechýny?“ zlobil se Hassan. „Kádího zavolám, rozčtvrtit tě dám, vrahu mého muže…“ „Neplatit a ještě vyhrožovat, to mám rád! Tak pojď, zaplaveš si taky, ropucho!“ Popadl ji za vlasy a vláčel k řece. Lamentovala, křičela, svolávala lidi na pomoc, ale marně. Lidi spali, a kdo nespal a slyšel volání, dělal, jako že neslyší. Ještě by mohl mít oplétání s úřady, kdo si co uvařil, ať si to sní. Tehdejší malý člověk a dnešní malý člověk jsou na fous stejní malí opatrníci. Když už byli kousek od nábřeží, ze tmy se ozval hlas, který pravil: „Pusť tu ženu!“ Řekl to vysoký, snědý muž s tak konečnou platností, že Hassan povolil pěst, ruka se otevřela a Babekanová se mu vytrhla. Utíkala oněmělá hrůzou domů, zamkla se na jedenáct západů a omdlela. Vysoký snědý muž poručil Hassanovi, aby šel s ním. Zavedl ho k rybářům, od kterých koupil, co chytnou prvním ranním zátahem sítí. Muž poručil Hassanovi, aby si na každé rameno dal po jednom pytli úlovku. „Třetí už jste připravili?“ ptal se rybářů. „Zde v pytli,“ a pomohli mu s ním na rameno. Muž s Hassanem prošli Bagdadem až do krásné zahrady, kde dlouhá alej cypřišů je zavedla do malého letohrádku. Složili pytle na koberec. Vysoký snědý muž tasil dýku a ráz na ráz pytle rozpáral. Vykutáleli se tři hrbáči z Damašku. Hassan vykulil oči a pak zařval: „Půjčte mi šavli, efendi, já jim useknu hlavy, jinak se budou množit do nekonečna.“ Velice se rozčilil silák a hlupák Hassan, byl neodbytný, takže vysoký snědý muž uznal za vhodné zatleskat. Jen tak učinil, rozhrnula se opona a vešel Núbijec, otrok, ne tak mohutný jako Hassan. Zato facka, kterou Hassanovi přilepil, byla mohutná. Hassan po ní na chvilku usnul. Když přišel k sobě, vyprávěl o tom, co ho potkalo, a snědý pán se pěkně bavil. Pak zavolal i lékaře. „Ti dva úplně namol, tenhle ne tak docela. Dýchají sice slabě, ale přežijí to. Dostanu padesát zlatých cechýnů.“ Snědý pán se usmál, Núbijec pokročil k lékaři, lékař uznal, že se přeřekl a vzal pět cechýnů. Vysoký snědý muž byl vznešený a moudrý kalif Wattik-Billah, vnuk Hárúna al Rašída. Chodil mezi lidem, aby zažil život, jak jej lidé žijí. Tentokrát si zajel až do Bagdadu. Chtěl se přesvědčit, jaké mají úlovky rybáři, a zdali cena ryb odpovídá námaze, spojené s jejich lovením. Co rybáři chytili, už víme. Zatímco hrbáči vyspávali, kalif jim dal ušít krásné obleky, do detailu stejně stejné. Když se probudili, kázal je vykoupat, bradýřem stejně přistřihnout, obléknout a předvést. Stáli proti němu v řadě. Kalif si pomyslil, že kdo vidí jednoho, už vlastně nemusí vidět druhé dva. Kdo vidí druhé dva, nemusí už vidět třetího. Nebo také kdo jednoho potkal třikrát, může si myslit, že potkal všechny tři po sobě, nebo prvního dvakrát a třetího jednou, nebo třetího dvakrát… a honem vstal a odešel vedle, aby se jim nemusel chechtat do očí. Kázal přivést Babekanovu ženu. Ukázal jí vyšňořené bratry a pravil: „Vyber z nich svého muže!“ Koukala z jednoho na druhého, brada sejí roztřásla a kalif zase musil vedle a tam se chechtal, až se válel po koberci. Když se vrátil, stáli tu čtyři lidé proti sobě a mlčeli.

„Tak to zkusíme jinak,“ povídá kalif. „Babekane, obejmi svou ženu!“ Babekan chce poslechnout, ale jeho bratři ze zlosti a z pomsty činí, co činí on. Všichni tři objímají Babekanovou, ta skučí studem i zlostí, hrbáči ji mohou umačkat, kalif zapomíná na dobré vychování a chechtá se, řve smíchem, bránice se svírá v křeči smíchu, po dechu lapá a zase se chechtá, padá na záda, nohy k nebi a řve, chraptí, skytá: „Tak dost, dost povídám, dost už!“ Musil zatleskat. Přišel Núbijec, bábu vytrh z klubka a postavil za kalifa. Ticho a klid. Kalif si utírá uslzené oči, trochu heká, trochu se stydí, že podlehl směšnosti tak, jak se na kalifa nepatří. „Tak…“ oddechl si a obrátil se k Núbijci. „Vezmi z nich toho, který je Babekan, a vysázíš mu tisíc ran baštonády!“ Syahuk a Inad odskočili každý do jiného kouta. Babekan sám, jako kůl v plotě stojí a pomalu, pomaloučku se sveze na kolena a spíná ruce: „Proč? Co jsem učinil?“ „Své bratry jsi z města vypudil. Zapřels společnou krev!“ „Ne společnou krev, pane, společnou šerednost, společné neštěstí!“ „Vše co jest, jest z vůle Alláha: má vás tak, jak vás chtěl mít.“ „Nechtěl, pane, Alláh jen žertoval. Napadlo ho jednou stvořit něco, co by mu na tváři vyloudilo smích, co by mu zahnalo starosti. Alláhovi je všechno známo, i to, že smích lidem prospívá. Ale když nás postaví vedle sebe, tak poznal, že smích, který budíme svou šerednou ubohostí, lidem neprospívá. Neboť hloupí a zlí se nasmějí nejvíc. Hodní a slušní si však někdy neumí pomoct a smějí se také, aby se pak v hloubi duše styděli a byli smutní. Věřte, pane, byl to boží žert, který Alláh trochu přehnal a zapomněl napravit. Anebo snad nechtěl, neboť, pane, čím větší moc, tím menší povinnost nápravy. Alláh mě netrestej!“ „Mluvíš směle, mečíři, ale nemluvíš hloupě,“ pravil kalif. „Pokusíme se to rozřešit sami, pod vedením Alláha, samozřejmě… Ožením tvé bratry bohatě a dobře. Ty je vezmeš za své společníky. Až budete nejbohatší a nejlepší zbrojíři mé říše, lidi zapomenou, že jste bývali nejšerednější ze všech chudáků. Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Patrně jiný žert Alláhův…“ Kalif dal rozhlásit, že dívky, které si vezmou bratry za muže, dostanou po dvaceti tisících zlatých cechýnů věnem. Doufal, že se nějaká zvadlá chudinka přihlásí. Přihlásilo se jich jedenáct tisíc jedno sto jedenáct a pak ještě jedna. A nebyly zvadlé, byly mladé a byly krásné. A byly přístupné každému možnému, ba i nemožnému vyzkoušení s radostí ochotné. Bratři zkoušeli, vybírali, zvyšovali požadavky. Kalif se dlouho bavil a smál. Pak vrtěl hlavou v údivu. Až konečně nařídil svatby do dvou dnů a bylo to. Tři bratři dali hlavy dohromady, postavili fabriky, dodávali zbraně armádě a lidu kořalku a byli vážení a ctění. Lidi se jim neposmívali, netupili je, neponižovali. Naopak! Záviděli jim.

Autor: Jan Werich

Zdroj: http://pohadky-online.eu/fimfarum/trech-hrbacich-damasku/

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (1 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zdeňka S., 9. 5. 2018, 20.59

Fimfárum se mi líbí, pamatuju si ještě ze školy :?

Naši partneři

© 2013 - 2018 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací