O staré matičce

V jednom velkém městě žila jedna stařičká matička, která jednoho večera seděla sama ve své komůrce a myslela na to, že nejprve ztratila muže, potom obě děti a pak postupně všechny příbuzné a nakonec právě dnes posledního přítele. Nyní je na tom světě docela samotinká, Bohem i lidmi zapomenutá. Byla hluboko v srdci zarmoucená a ze všeho nejvíce ji soužil stesk za oběma syny; až si na svoji bolest Pánu stěžovala. Seděla tiše ponořena do sebe a své lítosti, když tu pojednou slyšela zvonit k jitřní mši. Podivila se tomu, že by ve svém žalu probděla celou noc, zažehla světlo a šla do kostela.

Při jejím příchodu byl kostel rozzářený, ale ne od hořících svící jako obyčejně, nýbrž nějakým prazvláštním světlem. Byl taky zcela zaplněný lidmi a všechna místa byla obsazená, ani když přišla ke svému obvyklému místu, nebylo ani tam volno, lavice byla plná. Udiveně si ty lidi lépe prohlédnula a nevěřila svým očím, byli to veskrze její zemřelí příbuzní, kteří tu seděli pobledlí ve svých starodávných šatech. Nemluvili a nezpívali, ale kostelem se nesl tichý šum a ševel. Tu jedna kmotra povstala, přistoupila k matičce a řekla: „Nyní se podívej na oltář, uvidíš své syny.“ Stařena tam pohlédla a uviděla obě své děti, jedno viselo na šibenici, druhé bylo vpleteno do kola. Tu kmotra pravila: „Podívej, co by z nich vyrostlo a jak by se jim vedlo, kdyby zůstaly při životě a Bůh si je jako nevinné děti nevzal k sobě.“

Třesoucí se matička se vydala domů a děkovala Bohu, že to s ní vždy myslel dobře, což konečně pochopila. Třetího dne ulehla a zemřela.