O pyšné lokomotivě

Nazítří ráno přišel nejvyšší pan železničář, sotva se rozednilo, opět k výtopně. A zavolal: „Pane Blahoši, kde jste?” Pan Blahoš uvnitř ve výtopně odpověděl: „Hned přijdu, jen se trochu obléknu.” Nejvyšší pan železničář chvilku počkal a zatím se rozhlédl. Stálo tu deset nových mašinek, jak je včera řemeslníci zanechali, a leskly se všechny na slunci. Pak přišel pan Blahoš z výtopny a nejvyšší pan železničář mu řekl: „Přišel jsem, abych si prohlédl nové mašinky a abych se s vámi poradil, co která bude dělat. Jak vidím, je každá jiná. To je velice dobře, protože potřebujeme mašinky, které tahají rychlíky, a jiné pro osobní vlaky a opět jiné, aby vozily těžké nákladní vlaky.” Pak šli a každou si prohlédli a zapsali si, co bylo třeba. Nejvyššímu panu železničáři se tajně líbila ona mašinka, jež měla komínek z černokněžnické mašinky.Byla taková veliká a mohutná, měla největší kola a nejdelší kotel a nejlesklejší páky. To se nejvyššímu panu železničáři na ní velmi líbilo, protože, ačkoliv se již polepšil a ačkoliv uznával, že dostal důkladně za vyučenou za svou pýchu, přece jen nepřestal mít rád veliké a silné mašinky. Pan Blahoš se také na onu mašinku zadíval, a když se dost na ni vynadíval, pohlédl na nejvyššího pana železničáře. A protože byl velice zkušený a bystrý, poznal, jak se jí obdivuje.Ale neřekl nic a jen pokýval hlavou. Umínil si však, že bude dobře dávat pozor, aby opět se nestalo pro onu velkou mašinku nějaké neštěstí. Když pak nejvyšší pan železničář o každé mašince rozhodl, co bude dělat, o oné mašince s černokněžnickým komínkem řekl, že bude tahat rychlíky ze Smíchova do Plzně. Mašinka, jakmile to uslyšela, zapyšnila se a sama od sebe trošičku poodjela od ostatních lokomotiv, jako by jim chtěla dát najevo, že k nim nepatří, že je něčím lepším než všechny ostatní. Ještě odpoledne se mašinky rozjely každá za svou prací a mašinka s černokněžnickým komínkem táhla pyšně veliký rychlík do Plzně. Velice se jí to líbilo, protože mohla jet rychle a předjíždět jiné vlaky, které ve stanicích čekaly, až ona okolo nich projela. Její strojvůdce, pan Valenta, když se pozdě večer vrátil s novou mašinkou z Plzně a přišel do výtopny, ji všem chválil, jak krásně a rychle umí jezdit a že se vůbec neunaví ani na velikém kopci ze Zdic do Zbiroha, kde všechny mašinky jen tak tak supí. Pan Blahoš poslouchal, co říká pan Valenta, a měl také radost,protože začal doufat, že mašinka s černokněžnickým komínkem snad přece bude užitečná.

A veliká mašinka jezdila každého dne v poledne do Plzně a večer zase nazpět a její strojvůdce, pan Valenta, ji stále jen chválil, jak pěkně jezdí. Ale dopoledne, když stála na kolejích před výtopnou a čekala, až bude čas, kdy má odjet s rychlíkem, prováděla veliká mašinka nezbednosti. Chlubila se, jak je slavná a rychlá, a říkala každému, kdo byl ochoten ji poslouchat, že nikdo na světě jí není roven, protože ona má komínek od černokněžníka. Ale nejenže se chlubila, ona se také posmívala ostatním lokomotivám a tupila je. Nejvíc měla spadeno na poctivé nákladní lokomotivy. Vysmívala se jim, že se jen plazí, že jsou věčně udýchané a špinavé a že víc stojí, než jedou. Nákladní lokomotivy to ovšem mrzelo,ale neuměly se pyšné mašince bránit, protože neuměly tak dobře a rychle mluvit a nebyly tak vtipné. Když se to panBlahoš dozvěděl, přišel jednou za pyšnou mašinkou a řekl jí: „Milá mašinko, jen kdo je hloupý, se rád chlubí. A ty věru nemáš zapotřebí se chlubit. Vždyť všichni uznávají, že jsi velice silná a rychlá. Nač jim to tedy říkáš? Je přece lepší, když tě chválí jiní, než aby ses chválila sama. Samochválu nikdo nemá rád.” Ale mašinka už byla ve své pýše tak zatvrzelá, že panu Blahošovi jen odsekla: „Nestojím o tvé rady. Jsi beztoho jen špinavý a umaštěný železničář z výtopny. S takovými se nebavím. Na mne se vždycky přijde podívat na nástupiště sám nejvyšší pan železničář. Ten by mi jistě neřekl něco takového, jako jsi mi řekl ty.” Pan Blahoš si pomyslel, že pyšné mašince už není pomoci, a nic neodpověděl a šel si po své práci. Ale bylo mu smutno a trochu se bál, že z takové pýchy nevzejde nic dobrého. Uplynulještě nějaký čas a mašinka s černokněžnickým komínkem byla stále horší a horší. Nejenže se hádala s ostatnímilokomotivami u výtopny, už po nich pokřikovala i na trati a hvízdala zpupně u každé návěsti. A pak dokonce začala trápit i svého strojvůdce. Zpěčovala se jezdit podle jízdního řádu, a když jí pan Valenta domlouval, odsekla mu: „Což jsem nějaká špinavá nákladní mašinka, abych poslouchala každou návěst? Mohu si dělat, co chci, protože já jsem veliká a silná rychlíková lokomotiva s černokněžnickým komínkem. A nebudu už jezdit stále jen do Plzně. Chci jezdit jinam, tadyuž mne to nebaví.” Pan Valenta ji přemlouval a prosil, ale ona si nedala říci a stále jen odporovala. „Co je to pro mne, jezdit do Plzně? Jsem tam ani ne za dvě hodiny, a už abych zase jela na točnu a obracela se a jela zpět. Až se mi z toho hlava točí. Chci jezdit někde jinde, po delší trati, třebas do Brna nebo do Ostravy, jako jezdí jiné velké mašinky.”

Když pan Valenta viděl, že nepořídí, šel k nejvyššímu panu železničáři a řekl mu, že jeho mašinka nechce jezdit do Plzně a prosí, aby mohla jezdit jinam, do Brna nebo do Ostravy. Nejvyšší pan železničář se zamyslel a pak poručil, aby zavolali pana Blahoše. Pan Blahoš přišel a vážně pokyvoval hlavou a pak řekl: „Myslím, že uděláme nejlépe, když pyšnémašince vyhovíme. Protože jinak se bojím, že by nám ještě něco zlého provedla.” Nyní ale zesmutněl pan Valenta,protože měl pyšnou mašinku přece jen rád, a řekl: „Prosím vás, pánové, dovolte mi, abych ještě jednou zkusil přemluvit svou mašinku, aby zde zůstala. Nerad bych ji ztratil.” Nejvyšší pan železničář, protože byl přece jen aspoň trochu málo pyšný a byl rád, že má takovou pěknou mašinku na svém nádraží, panu Valentovi vyhověl a jen pan Blahoš byl smutný, protože se už opravdu bál, že veliká mašinka něco provede. Pan Valenta tedy šel ke své mašince a řekl jí: „Milá mašinko, nejvyšší pan železničář by tě propustil, ale já tě ještě velice prosím, abys tu zůstala, protože bych tě nerad ztratil!” Ale mašinka odpověděla: „Proč bys mne ztrácel? Ty přece půjdeš se mnou a budeš mi sloužit.” Pyšná mašinkabyla totiž už tak zkažená, že se domnívala, že pan Valenta je jejím služebníkem. Ale pan Valenta řekl: „To nejde, má drahá mašinko. Mám tady na Zlíchově domeček a v něm ženu a své děti a zahradu a králíky a včely. Ty nemohu opustit.” Nyní se pyšná mašinka zakabonila a řekla zvysoka: „Nechceš-li, nebudu tě nutit. Jen si zůstaň u svéhomrňavého domečku a u své ženy a dětí a králíků a zahrady, já tě nepotřebuji. Však já si mohu vybrat daleko lepšíhostrojvůdce, než jsi ty.” A křičela a zlobila se a soptila.

To rozzlobilo i pana Valentu, ačkoliv byl velice  mírný. A ve zlosti vyskočil z boudičky a šel znovu k nejvyššímu panu železničáři a řekl mu, že už pyšné mašince není pomoci. A nejvyšší pan železničář pak dovolil, aby pyšná mašinka odjela na libeňské nádraží. Druhého dne přišel cizí strojvůdce a vystoupil do boudičky a pyšná mašinka si zapískla a vyjela ze smíchovského nádraží. A jela pyšně do výtopny okolo všech lokomotiv a ani se s nimi nerozloučila a jela podél nástupiště a ani si nevšimla, že tu stojí pan Valenta a pan Blahoš a nejvyšší pan železničář. Jen vypustila kotouč páry a trochu čoudu a už byla pryč. A na smíchovské nádraží se už nikdy nevrátila. Jezdila do Ostravy a do Brna a byla stálepyšnější a pyšnější. Až jednoho dne neuposlechla návěsti a jela a jela a u Adamova v tunelu se srazila s nákladní lokomotivou a docela se rozbila. Byla tak rozbitá, že už nebylo možno ji spravit. Poručili železničáři, aby ji prodali do starého železa. Tak skončila pyšná mašinka s černokněžnickým komínkem.

Zdroj: http://pohadky-online.eu/pohadky-masinkach/pysne-lokomotive/