O PEJSKOVI A KOČIČCE, JAK SI MYLI PODLAHU
Vložil(a): vendy.z, 30. 6. 2016 22.18
O PEJSKOVI A KOČIČCE, JAK SI MYLI PODLAHU
To bylo tenkrát, kdy pejsek a kočička jetě spolu hospodařili; měli u lesa svůj malý domeček a tam spolu bydleli a chtěli vechno dělat tak, jak to dělají velcí lidé. Ale oni to vdycky tak neuměli, protoe mají malé a neikovné tlapičky a na těch tlapičkách nemají prsty, jako má člověk, jenom takové malé poltářky a na nich drápky. A tak nemohli dělat vechno tak, jak to dělají lidé, a do koly nechodili, protoe kola není pro zvířátka, ba ne, to ne! Co myslíte? Ta je jen pro děti!
A tak to u nich v tom jejich bytě vypadalo velijak. Něco udělali dobře a něco zas ne, a tak tam mívali někdy také trochu nepořádek. A tak jednoho dne viděli, e mají ve svém domečku tuze pinavou podlahu.
“Poslouchej, pejsku,” povídá kočička, “máme tu nějak pinavou podlahu.” - “Taky se mně zdá, e u je nějak moc pinavá,” povídá pejsek, “jenom se koukni, jak mám od té pinavé podlahy umazané tlapky.” - “Tuze pinavé je má,” povídala kočička, “fuj, to je hanba! Musíme tu podlahu umýt. To přece lidé nemají takovou pinavou podlahu. Ti ji někdy myjí.”
“Dobrá,” řekl na to pejsek, “ale jak to uděláme?” - “To je přece lehké,” řekla kočička. “Ty jdi pro vodu a já obstarám to ostatní.” Pejsek el s hrncem pro vodu a kočička vytáhla ze svého kufříku kus mýdla a poloila to mýdlo na stůl. Pak si la pro něco do komory; měla tam asi schovaný kousek uzené myi. Zatím přiel pejsek s vodou a vidí něco leet na stole. Rozbalí to a bylo to nějaké růové. “Aha, to bude něco dobrého,” povídá si pejsek, a jak měl na to chu, tak si celý ten kus strčil do huby a začal kousat.
Ale chutnalo to nějak nedobře. Zatím přila kočička a slyí, e pejsek nějak divně prská. Podívá se na něj a vidí, e pejsek má plnou hubu pěny a z očí mu tekly slzy. “I propána!” křičela kočička, “co se to, pejsku, s tebou děje? Vdy ty jsi nějaký nemocný?! Vdy ti kape z huby pěna! Co to s tebou je?” - “Ale,” povídá pejsek, “nael jsem tu něco na stole a myslil jsem, e je to nějaký sýr nebo nějaké cukroví, tak jsem to sněd. Ale ono to straně típe a dělá se mně z toho v hubě pěna.”
“Ty jsi ale hloupý,” zlobila se kočička, “vdy to bylo mýdlo! A mýdlo je přece k mytí, a ne k jídlu.” -
Aha,” řekl pejsek, “proto to tak típalo. Au, au, to to típe, to to típe!” - “Napij se hodně vody,” poradila mu kočička, “potom to přestane típat.” Pejsek se napil, a vechnu vodu vypil. I típat to přestalo, ale pěny bylo moc. Tak si el utřít čumák o trávu a pak musel jít znova pro vodu, protoe vechnu vypil a u ádnou neměli. Kočička měla jednu korunu a la koupit nové mýdlo.
“Tohle u nesním,” řekl pejsek, kdy kočička přinesla to nové mýdlo, “ale jakpak to uděláme, kdy tu nemáme ádný kartáč!” - “Na to jsem u myslila,” povídá kočička, “vak ty má na sobě takové hrubé a jeaté chlupy, jako jsou na kartáči, a tak můeme tu podlahu vydrhnout tebou.”
“Dobrá,” řekl pejsek a kočička vzala mýdlo a hrnec s vodou, klekla na zem, vzala pejska jako kartáč a vydrhla pejskem celou podlahu. Podlaha byla celá mokrá a moc čistá také nebyla. “Měli bychom ji jetě něčím suchým vytřít,” povídá kočička. “Tak ví co,” řekl pejsek, “já u jsem docela mokrý, ale ty jsi suchá a má takové pěkné měkké chloupky na sobě, to je jako ten nejlepí ručník! Teď zas vezmu já tebe a vysuím tebou podlahu.” Vzal kočičku a vytřel celou podlahu kočičkou. Podlaha byla teď umytá a suchá, ale zato pejsek a kočička byli mokří a straně pinaví od toho, jak jeden druhým tu podlahu myli, jako kdyby pejsek byl kartáč a kočička utěrka.
“No, to vypadáme,” řekli si oba, kdy se na sebe podívali; “podlahu teď máme čistou, ale zato my jsme teď pinaví! Takhle přece nemůeme být, to by se nám kadý smál! Musíme se vyprat!”
“Vypereme se, jako se pere prádlo,” řekl pejsek. “Ty, kočičko, vypere mne, a a budu vypraný, tak zas já vyperu tebe.” - “Dobrá,” řekla kočička. Nanosili si do necek vody a vzali si na to valchu. Pejsek vlezl do vany a kočička ho vyprala. Drhla ho na té vale tak silně, e ji pejsek prosil, a tolik netlačí, e by se mu mohly do sebe zamotat nohy. Kdy byl pejsek umytý, vlezla zas do necek kočička a pejsek ji vypral a tlačil tak silně, e ho prosila, aby ji na té vale tolik nedřel, e jí vydře do koichu díru. Potom jeden druhého vydímali. “A teď se usuíme,” řekla kočička. Uchystali si ňůry na prádlo. “Nejdřív pověsí na ňůru ty mne, a a budu viset, tak slezu a pověsím zas tebe,” řekla kočička pejskovi. Pejsek vzal kočičku a pověsil ji na ňůru, jako se věí prádlo. Ani na to nepotřebovali kolíčky, protoe se na té ňůře mohli udret drápky. Kdy kočička u visela, slezla zase ze ňůry dolů a pověsila pejska.
Tak tam viseli oba dva a sluníčko na ně pěkně svítilo. “Svítí na nás sluníčko,” povídá pejsek, “to brzo uschnem.” Jen to řekl a začalo pret. “Prí!” křičeli pejsek a kočička, “zmokne nám prádlo! Musíme je sundat!” Honem skočili oba z té ňůry dolů a běeli domů schovat se pod střechu. “Prí jetě?” povídala kočička. “U přestalo,” řekl pejsek a opravdu, u zase svítilo sluníčko. “Tak si zas pověsíme prádlo,” povídala kočička. Tak li a pověsili se zase na ňůru; nejdřív pověsil pejsek kočičku, a kdy visela, tak zase slezla a pověsila pejska. Tak tam oba na té ňůře viseli, jako visí prádlo, a libovali si, e zase svítí sluníčko a e jim pěkně uschne prádlo! A zase začalo pret. “Prí, zmokne nám prádlo!” volali pejsek s kočičkou a běeli se schovat. Pak zase svítilo sluníčko, tak se zas na tu ňůru pověsili, pak zase prelo, tak utekli, a pak zas bylo sluníčko, tak se zas pověsili a tak to lo a do večera. A to u byli oba docela suí. “Prádlo máme suché,” řekli si, “tak je dáme do koe.” Tak si vlezli do koe, ale pak u se jim chtělo spát, tak tam usnuli a oba se v tom koi krásně vyspali a do rána.
Autor: Josef Čapek
Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.
Diskuze k této stránce (0 příspěvků)
Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.
Zatím zde není žádný příspěvek.