O neposlušné mašince

zobrazeno 81×

Vložil(a): MiskaTekk, 31. 7. 2017 1.23

Když řezali a pilovali černokněžnickou mašinku, spletli se řemeslníci a udělali o komínek méně. A zato jeden komínek byl náramně dlouhý, delší, než jaký mají pořádné mašinky, a ještě k tomu s širokým kloboukem na konci. Připevnili pak dlouhý komínek nejbližší mašince a poručili jí, aby s ním odjela. Mašinka vypadala  ovšem s vysokým komínkem trochu směšně mezi všemi ostatními a nejvyšší pan železničář se zprvu na ni nemohl ani podívat, aby se nesmál. Ale všemu se uvykne, a potom nikomu ani nepřipadalo, že by vysoký komínek s kloboukem na vrcholu byl něčím zvláštním. Mašinka byla na něj dokonce pyšná, vynášela se jím před ostatními a považovala se za zcela zvláštní, znamenitou mašinku. Vozívala obyčejně osobní vlaky do Berouna a do Zdic a někdy jí dovolili jet až do Plzně, když jezdilo mnoho lidí o svátcích a o prázdninách. Jejím strojvůdcem byl pan Veverka, který měl domeček právě u zastávky v Dolních Mokropsech. Měl svou mašinku rád, a když se některý železničář, obyčejně takový, který byl na smíchovském nádraží teprve krátce, smál vysokému komínku jeho mašinky, zakabonil se jen a řekl: „Nezáleží na komínku, ale na síle. A tu moje mašinka má. Jen si zkuste, dokážete-li být v Berouně s dvaadvaceti vagóny za čistou hodinu a zastavit přitom na každé zastávce. Moje mašinka to dokáže jako nic.”

Ale jednu nectnost mašinka s dlouhým komínkem měla. Velice nerada poslouchala. Ne vždycky. Často byla po celé týdny hodná, ale potom to do ní vjelo a začala dovádět. Hlavně se nerada zastavovala na trati u zavřené návěsti. Byla by nejraději jela dál a nevšímala si červeného světla, a pan Veverka jí musel utahovat všechny brzdy, jen aby se zastavila. A přece se často stalo, že alespoň o metr nebo o dva přejela rameno návěsti, ačkoli jí pan Veverka často říkal, že se to nesmí a že by musel platit pokutu, kdyby je někdo udal. Ale pokud bylo jen to, že se zastavovala až kousek za návěstí, pan Veverka zamhuřoval oči a říkal si, což, každý má svou chybu. Ale jednou se stalo něco horšího. Bylo to právě v sobotu v poledne, kdy jezdí mnoho vlaků a kdy všichni lidé pospíchají, aby už měli město za zády. Mašinka s dlouhým komínkem měla vézt vlak ve třináct dvacet osm do Plzně. Je to zrychlený vlak, který zastavuje poprvé až v Berouně, a mašinka se celý týden těšila, jak se pěkně proběhne, jak ji nikdo nebude brzdit a zastavovat. Ale když už stála vytopena před výtopnou, ohlásil nejvyšší pan železničář, že mašinka musí nejprve ještě odvézt vlak ve dvanáct padesát do Dobřichovic a pak se rychle vrátit a vzít teprve plzeňský vlak ve čtrnáct čtyřicet, protože jedna mašinka se polámala a nebylo za ni ihned jiné náhrady. Mašinku s dlouhým komínkem to velice mrzelo, protože vlak ve dvanáct padesát byl docela pomalý vlak, který dlouho stál na každé zastávce, a vlak ve čtrnáct čtyřicet také nebyl tak pěkný a rychlý jako vlak ve třináct dvacet osm. Zastavoval už v Řevnicích a z Berouna pak dokonce už zastavoval všude, dokonce i v Popovicích a v Praskolesích a ve Vejprnicích a ve Svojkovicích.

Mašinka proto nevrle odfoukla ze svého komínku, a když najížděla na vagónky, vztekle vrazila do nárazníků, až vagónky poskočily. Pak se však utišila a jen oddechovala parním čerpadlem. Pan Veverka si pomyslel, že se mašinka již umoudřila, a trpělivě očekával, až dostane znamení k odjezdu. Mašinka pak vyrazila a jela pěkně pod Barrandovem a pěkně zastavila v Chuchli a opět pěkně zastavila v Radotíně. Pan Veverka měl radost, že dnes mašinka tak poslouchá. Z Radotína vyjeli přesně podle jízdního řádu a pan Veverka poručil, aby topič hodně přiložil mašince pod kotel. Na to právě mašinka čekala. Dala si naložit plnou pec uhlí a starala se, aby měla co nejvíc páry. Protože se rozhodla, že teď si prosadí svou. A vyrazila rychle, velice rychle. Pan Veverka stále ještě nic netušil a před černošickou zastávkou dal ještě jednou přiložit. Mašinka znovu vypustila černý dým z vysokého komínku a ze samé bujnosti sama od sebe zapískala před hradlařovým domečkem. Byli již před samou černošickou zastávkou, když pan Veverka chtěl uzavřít kolečko regulátoru. Ale kolečko nic, ani hnout.

Mašinka je pevně držela otevřené a pára se dál hnala do válců a poháněla kola stále rychleji Černošická zastávka už byla před nejbližší zatáčkou a pan Veverka viděl, že mu mašinka chce něco ošklivého provést. Nechal regulátor regulátorem a vzal páku brzdy. Ale ať dělal co dělal, páka se ani nepohnula. A mašinka jen uháněla, nevšímala si, že se pan Veverka lopotí s brzdou a s regulátorem. A už byli v černošické zastávce a lidé, kteří tu chtěli vystupovat, stáli u dvířek a na plošinách. Ale mašinka jela stále rychleji a rychleji. Nic nedbala, že ji pan Veverka prosí, aby se umoudřila, nic nedbala, že lidé u dvířek hubují a naříkají, jen jela a jela. A už se blížila k Mokropsům. Před Mokropsy je návěst. Pan Veverka se jen přikrčil, když ji míjeli, ale naštěstí byla návěst nastavena na volno. A nyní tu byla mokropeská zastávka a u ní domeček pana Veverky. Mašinka si opět vesele zapískla, jen aby na sebe hodně upozornila. A vskutku, na zastávce stál zástup lidí a železničáři, kteří všichni pana Veverku znali, a na zahrádce u plotu stáli oba Veverkovi chlapci, aby viděli, až tatínek pojede okolo. A ti všichni viděli, jak mašinka pyšně minula zastávku, a viděli, jak se pan Veverka lopotí marně s brzdou a regulátorem, a slyšeli, jak lidé na plošinách láteří a bědují, že nemohou vystupovat. A to všecko se jen mihlo kolem, jak rychle už mašinka uháněla. A už byli na mostě přes Berounku a rachotilo to a dunělo, protože jeli rychleji než rychlík. Nyní se však stalo to nejhorší: za mostem byla opět návěst, a ta už ukazovala na stůj. Mašinka toho dbala sotva tolik, kolik pes o své blechy. Jen si pískla a vypustila oblak páry a hnala se dál. Nyní už měl pan Veverka opravdu strach. Což když v Dobřichovicích není volná kolej a oni vjedou touto rychlostí do nádraží a s něčím se srazí. Pak bude vlak rozbitý a všichni lidé, kolik jich vezou, budou zabiti nebo zraněni. Začal přemlouvat nerozumnou mašinku, aby se zastavila, dokud je čas, že jí všechno odpustí a nebude na ni žalovat nejvyššímu panu železničáři. Mašinka však mu přes rameno jen odpověděla: „Chci se jednou pořádně projet a čerta dbám o nejvyššího pana železničáře. Když mi dovedl vzít můj krásný zrychlený vlak ve třináct dvacet osm, ať se nyní stará, abych měla volnou cestu.” A jela dál, vjela už do všenorské zastávky, minula ji a blížila se k dobřichovickému nádraží. Naštěstí již hradlaři telegrafovali, že se asi Veverkova mašinka zbláznila, a pan přednosta v Dobřichovicích rychle nařídil, aby uvolnili koleje. A tak mašinka mohla projet bez překážky i dobřichovickým nádražím.

Hnala se opět rychle dál a tvářila se stejně pyšně jako dřív. Ale uvnitř cítila, že se jí už tak dobře nedaří. Protože pan Veverka tajně poručil topičovi, aby otevřel dvířka topeniště, a oheň mašince začal pod kotlem vyhasínat a mašinka měla páry namále. Jela už o poznání pomaleji. Byla to však ještě stále veliká rychlost a mašinka doufala, že se dostane jakžtakž aspoň do Karlštejna. A šetřila párou, jak mohla, dokonce před řevnickým nádražím si ani nezapískla, ačkoliv k tomu měla velikou chuť. Co naplat, ať šetřila párou sebevíc, ohně pod kotlem ubývalo a s ohněm i tepla a s teplem i tlaku páry ve válcích. Mašinka jela stále pomaleji a pomaleji, nádražím v Zadní Třebáni se už proploužila sotva tak rychle jako nákladní vlak. Ale ještě se nevzdávala, ještě stále držela regulátor otevřený a brzdu povolenou. „Aspoň kousíček ještě pojedu,” říkala si mašinka a pokusila se znovu si odfouknout z válců. Nebylo to už takové odfouknutí, jako když si hrdě odfukovala na smíchovském nádraží, bylo to spíš, jako když si v zármutku vzdychne a zapláče. Pan Veverka v boudičce si toho povšiml a jen se vesele zasmál a řekl: „Milá mašinko, teď se uvidí, kdo s  koho a kdo se bude smát naposledy.” Už se ani nepokoušel brzdit, protože věděl, že se mašinka stejně sama zastaví, až spotřebuje poslední trošku páry.

Tak se také stalo. Mašinka nedojela ani ke klučickému mlýnu na půli cesty ke karlštejnskému nádraží, a už byla docela bez páry. Ujela ještě několik metrů setrvačností a pak se zastavila se zaskřípěním, jež se podobalo pláči. A aby její hanba byla ještě větší, zastavila se právě u červené návěsti. Sotva se zastavila, vyskákali lidé z vagónků a všichni se shrnuli okolo mašinky a tuze ji hubovali a říkali: „Ty zlá mašinko, pročpak jsi nás odvezla až sem, ačkoliv jsme chtěli jet jen do Černošic a do Mokropes a do Všenor. Ted se postarej, abychom se co nejrychleji dostali domů k obědu, máme už všichni veliký hlad.” Mašinka jen smutně zaplakala a řekla: „Jak bych vás mohla odvézt, když nemám oheň v ohništi a páru v kotli?” Když to uslyšel pan Veverka, řekl jen přísně: „Jak bych ti mohl dát oheň pod kotel, když nevím, zda bys pak zase nezačala být neposlušná, sotva bys nabyla síly. Kdo ví, kam bys nás odvezla, kdybych ti povolil.” Mašinka začala znovu škemrat a plakat a naříkat a slibovat, ale pan Veverka byl neoblomný a řekl: „To je marné, už ti nevěřím. Raději zavolám jinou mašinku z Berouna a ta nás odveze. Ty už nás vézt nesmíš.” A učinil tak opravdu a zakrátko přijela jiná mašinka a připojila se k vlaku a odvezla ho sama zpět a zastavila ve všech stanicích, a neposlušná mašinka s dlouhým komínkem jen studená a bez páry na konci vlaku přihlížela. A viděla cestou také, jak ji minul zrychlený vlak ve třináct dvacet osm a pak i zrychlený vlak ve čtrnáct čtyřicet, který táhla jiná mašinka. Když konečně přijeli na Smíchov, řekl pan Veverka nejvyššímu panu železničáři, co se stalo, a poprosil, aby byla neposlušná mašinka potrestána. Nejvyšší pan železničář pak určil, že mašinka s dlouhým komínkem za trest bude vozit po celý měsíc jen nejpomalejší nákladní vlaky. To byla veliká potupa pro mašinku s dlouhým komínkem, musela se jí však podrobit, nechtěla-li se dočkat něčeho ještě horšího.

Měsíc trestu konečně také uplynul a jednoho dne mašinka s dlouhým komínkem opět vyjela s osobním vlakem. Jela tichoučce, jako když kočička měkce našlapuje, a stále se po očku ohlížela po panu strojvůdci Veverkovi, aby hned uposlechla, kdyby si něco přál. A správně zastavovala na zastávkách i u návěstí, správně brzdila a správně se rozjížděla. Nemohlo být krátce hodnější a způsobnější mašinky než mašinka s dlouhým komínkem. Však se také pan Veverka usmíval a každému mašinku chválil. Všichni si opět mašinku s dlouhým komínkem zamilovali a věřili, že je už zcela napravena a polepšena. Ale neposlušnost je zlá nemoc a těžko se léčí. Mašinka s dlouhým komínkem sice nyní již jezdila pořádně a neodvážila se provést podruhé takový zlý kousek, za jaký byla potrestána, ale v skrytu stále přemýšlela o různých darebnostech a poslouchala pana Veverku jen proto, že se bála. A poslušnost ze strachu obyčejně za mnoho nestojí. Neposlušná mašinka s dlouhým komínkem totiž tajně snila o velice nebezpečné a špatné věci: toužila se také jednou podívat do Prahy na veliké hlavní nádraží. Tam však nesmějí obyčejné mašinky jezdit, tam jezdí jen elektrické lokomotivy a jen zřídka, tuze zřídka nejvyšší pan železničář dovolil jet na hlavní nádraží také velikým rychlíkovým lokomotivám. Mašinka s dlouhým komínkem to vše věděla a ani se neodvážila poprosit pana Veverku, aby ji jednou na hlavní nádraží s sebou vzal. Ale co naplat, její touha byla stále větší. A zlá, chlubivá elektrická lokomotiva její touhu stále rozněcovala. Elektrická lokomotiva totiž stávala obyčejně na slepé koleji na konci nádraží a čekala, až přijede nějaký vlak, který by mohla odvézt na hlavní nádraží. Mašinka s dlouhým komínkem tu často stávala také a elektrická lokomotiva z dlouhé chvíle a hlavně z chlubivosti jí líčila všechny krásy velikého hlavního nádraží. Jaké je tu krásné zasklené nástupiště, kolik je tu kolejí a výhybek a jak mnoho železničářů s červenými čepicemi se tu stará o vlaky a o mašinky. Hloupá mašinka s dlouhým komínkem to vše poslouchala a toužila a toužila. Ani jí na mysl nepřišlo, že elektrická mašinka se jen planě chlubí. Představovala si vše na hlavním nádraží ještě daleko krásnější, než jak to elektrická lokomotiva líčila. Konečně hloupá mašinka s dlouhým komínkem dospěla tak daleko, že začala vymýšlet, jak by se na hlavní nádraží dostala bez vědomí nejvyššího pana železničáře a pana strojvůdce Veverky. A jak vymyslela, tak provedla.

Nejprve si po celý týden schovávala uhlí do popelníku, aby se jí nemohlo stát, že by zase někdy zůstala bez ohně a bez páry. A pak jednoho večera přijela z Berouna s osobním vlakem. Zůstala s ním stát na čtvrté koleji před nádražní budovou a počkala, až všichni lidé vystoupí. Pak dokonce sestoupil i pan Veverka z boudičky a řekl svému topiči, aby mašince ještě přiložil, že jen zajde do kanceláře něco vyřídit a pak že pojedou do výtopny. Sotva pan Veverka sestoupil, odešel i topič, kterého netěšilo hlídat prázdný vlak. Nyní se neposlušná mašinka opatrně rozhlédla a viděla, že přišla její  chvíle. Nádraží  bylo zcela prázdné,  jen pár lucerniček se v dálce na druhém konci nádraží míhalo. Mašinka se tichoučce vyvlekla ze spojek, které k ní poutaly vlak, a pak se pomaličku, pomaličku dala do pohybu. Ani trochu páry nevypustila, jako duch se šinula k výhybkám. Teprve za výhybkami se trochu rozjela a vjela na násep a po náspu k mostu. Nyní byla nádražní světla daleko vzadu a mašinka věděla, že ji už nikdo nezadrží. Vyfoukla oblak páry a kouře a jisker a vyrazila rychle vpřed. Vjela na most a až se jí dech zatajil nad tou krásou. Byla vysoko nad řekou a světla na nábřežích planula a lidé se tu procházeli a elektriky zvonily a auta houkala. Mašinka to ještě nikdy neviděla, byla přesvědčena, že to ji všichni tak vítají, i zapískla si dlouze na píšťalu a vypustila ještě více jisker z komína. Už byl most za ní a nyní vjela do vyšehradského nádraží. Tady se jí vše líbilo, ale říkala si: Když tady je vše tak krásné, jaká asi to bude teprve krása na hlavním nádraží? A jela ještě rychleji, aby tam byla co nejdříve. Jela a jela a jela a už byla ve vinohradské zastávce. Tady bylo na nástupišti několik železničářů a mašinka se jim chtěla pěkně ohlásit, i zapískla znovu ze všech sil. A jen se okolo nich mihla. Nyní byl před ní černý tunel. Mašinka na nic zlého nepomyslela a hnala se do nízkého černého tunelu. Ale bum a bác a třesk a křáp – bylo po její slávě. Mašinka náhle ucítila strašlivou bolest a slyšela, jak se cosi láme a tříští a trhá a kácí, a pak už pozbyla vědomí. Všechno se před ní zatmělo a byla černá noc.

Teprve za dlouhou chvíli se vzpamatovala, když se okolo ní sběhli železničáři a montéři a dělníci. Opatrně otevřela oči a vidí úplnou spoušť. Její krásný dlouhý komínek, na nějž byla tak pyšná, se i s kloboukem válel na zemi. A místo komínku jí zůstal jen maličký pahýlek, zohýbaný a zurážený. A kdyby jen to! pahýlek ukrutně bolel a pálil, že mašinka myslela, že to ani nevydrží. A ta hanba! Raději znovu omdlela.

Ale co jí bylo omdlívání platné? Opět ji vzkřísili a pak ji zase dali odvléci staré, ošklivé posunovací lokomotivě na Smíchov. Tady už čekal nejvyšší pan železničář a velice se zlobil a mračil. Mašinka se před ním krčila, ale nemohla se udělat tak maličká, aby ji nejvyšší pan železničář neuviděl. A nejvyšší pan železničář řekl hrozným hlasem: „Zlá, neposlušná a nenapravitelná mašinko! To, co jsi dnes provedla, už ti nikdy, nikdy neodpustím. Za trest budeš na věčné časy pracovat jako špinavá, opovržená a špatná posunovací mašinka. Ani při posunování nikdy nesmíš sem, k nádraží, budeš jezdit vždycky jen vzadu na nákladním nádraží. A komínek ti nespravíme, necháme ti jen pahýlek, aby sis vždycky připomenula, co jsi zlého provedla.” Jak domluvil, otočil se a odešel a nic nedbal, že mašinka pláče a prosí a slibuje. A od těch časů mašinka tahá špinavé nákladní vagónky vzadu na nádraží a je sama špinavá a rezavá a ošklivá, takže nikdo, kdo ji vidí, ani neuvěří, že kdysi byla pěkná a pyšná a silná.

Zdroj: http://pohadky-online.eu/pohadky-masinkach/neposlusne-masince/

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2018 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací