O letadélku Káněti - 9.kapitola

Celý houf lidí i se zklamaným psem Kocijánkem se přiblížil k malému letadélku. Bylo skoro k smíchu. Vypadalo jako větší vosa. Trup mělo štíhlý a průhledné břicho. Uprostřed křídel seděly hlavice s tenkými vrtulemi. „Tohle je Káně,“ řekl pilot Hejduk a opřel se dlaní do letadélka. Káně se pohnulo a vesele poskočilo. Bylo lehké, asi tak jako těžší pírko. „Ach,“ vzdychl Vojta a srdce mu nad Kánětem usedalo. „To je náš vynález,“ řekl mladý pilot a pyšně se usmíval, „takovéhle Káně neudělala ještě žádná továrna na světě. Naši dělníci z něho mají velikou radost.“ „Prosím vás řekla Anežka a chtěla se na něco ptát. Byla zvědavá na moc věcí a ty se jí všechny spletly na jazyku. Nakonec se nezeptala na nic. „Káně unese jenom jednoho člověka,“ řekl mladý pilot, „možná že by se tam se mnou ještě vešel Vojta nebo ten váš pes Kocijánek.“ Pes zaslechl své jméno a nastavil uši. Očichávání podvozku zanechal. On že by měl jít do letadla s tímhle mladým pilotem? Ne, to je cizí člověk. Možná že je hodný, ale Kocijánek může jít jen s Vojtou. To je jeho pravý pán.

Pes přiběhl k Vojtovi a zamával mu před nosem svým krásně nakrouceným ocasem. Ale Vojta si ho v té chvíli nevšímal. Tváře mu hořely a ruce mu šmejdily po letadélku Káněti. Tolik se mu líbilo! „Vidíte tyhle hlavice s vrtulemi?“ ukazoval pilot Hejduk. „Když chci letět rovnou nahoru, nechám je kolmo, ale když chci kupředu, sklopím hlavice vodorovně.“ „To-to-to,“ koktal Vojta, „to se nemusí rozjíždět?“ „Ne, Káně letí přímo nahoru.“ „Rovnou nahoru! Až do nebe!“ vykřikla Anežka. „Jo, do nebe,“ řekl Pepíček pochybovačně. „Cožpak může nějaké letadlo do nebe?“ Ale ať Pepíček říkal co chtěl, letadélko se líbilo i jemu. Nestrašilo jako veliká letadla v hangáru, naopak, bylo přítulné jako ochočená slepice, kterou měli u Slámů na dvoře. „Do nebe nemůže, to je pravda,“ usmíval se pilot, „ale kdopak z nás tam chce. Já ne.“ „Já taky ne!“ bránil se Vojta. „Já taky ne,“ řekla Anežka, „mně se líbí tady na zemi.“

„Já tam taky nechci,“ vrtěl hlavou Pepíček, aby na něm nezůstalo, že tam snad chce. Co by tam dělal? Do nebe zkrátka nechtěl nikdo. Kocijánek neříkal nic, protože se ho to netýkalo. Psi mají své vlastní nebe a o tom tady nebyla řeč. „A tohle Káně může řídit ještě menší kluk než Vojta. Je to docela lehké,“ pokračoval mladý pilot. „Panečku,“ vykřikl Vojta. Tolik se divil. Ještě menší kluk, než je on sám? To tedy musí být opravdu lehké! „A pes?“ ptala se Anežka. „Pes nemůže řídit Káně? Náš Kocijánek je chytřejší než Vojta.“ Když to Vojta uslyšel, rozehnal se za Anežkou. Chytil ji a musel ji zatahat za vlasy, aby se pomstil. Urážka byla příliš veliká. „A větší chlapec než Vojta by Káně nemohl řídit?“ zeptal se Pepíček a myslil přitom na sebe. „Větší i menší,“ prohlásil pilot. „A do školy by se s ním mohlo létat?“ ptal se dál Pepíček. „Mohlo,“ přisvědčil pilot Hejduk. „Vyletěl bys u vás v Peklech na zahradě, přeletěl bys kopec, letiště, les, tamhle bys musel dát pozor na tovární komín, abys ho neporazil, pak bys letěl nad Nožířskou ulicí a tady už je škola. Tam by ses posadil s Kánětem na dvůr.“

„Tak dobře, až přijdu domů, řeknu mamince, aby mi Káně koupila. Vyklepu si na ně všechny peníze z pokladničky,“ zaradoval se Pepíček. Když tohle Vojta slyšel, musel se zamračit. Také Anežka oněměla. U Tomešů žádnou pokladničku s penězi neměli, a proto na koupi Káněte nebylo ani pomyšlení. „Káně není na prodej,“ smál se pilot, „máme zatím jen jedno.“ Dětem Tomešovým se ulevilo. Tváře se jim opět rozjasnily. To je dobře, že Káně není na prodej! Když je nemohou mít samy, ať je nemá ani Pepíček! Stačí, že má kolo. „Ukážu vám, jak Káně létá, a vezmu Vojtu s sebou,“ řekl konečně mladý pilot. No tohle! Vojta nevěděl samou radostí, kam dřív skočit. Vždyť poletí na Káněti!

Zdroj: http://pohadky-online.eu/letadelku-kaneti/vypraveni-devate/