O letadélku Káněti - 6.kapitola

zobrazeno 36×

Vložil(a): MiskaTekk, 31. 7. 2017 1.09

Asi tak po čtrnácti dnech babička Kozelková dostala píchání do obou nohou. Padlo to na ni najednou, sotva nohy po světnici vlekla. Natožpak aby došla na letiště s obědem! A přece bylo jasné, že dědeček Kozelků jíst musí. Nemůže tam být hladem. Zavolala Anežku a prosila ji: „Děvenko, dojdi na letiště s obědem. Dědeček už jistě vyhlíží tenhle černý kastrůlek. Jsou tam škubánky s prachandou a dědeček je tolik rád.“ „Jejda,“ odvětila Anežka a zdvihla zvědavý nosík do výše, „já tam dojdu i s kastrůlkem.“ „Jdi, děvenko, jdi! Já bych tam došla sama, ale co mi ty nohy dneska dělají! A trefíš tam, děvenko?“ „Já vím, rovnou přes kopec, a je tam dědeček v tom domě velkém, nebo v malém?“ ptala se Anežka. „V tom malém,“ odpověděla babička, „do toho velkého nechoď. Jsou tam eroplány. Těm rozumí jenom pan Hejduk a náš dědeček. Já se letadel bojím. Je to moc velká pyšnost. Člověk přece není pták a nemá si s lítáním začínat.“ „Já bych ani lítat nechtěla,“ řekla způsobně Anežka a vzala si kastrůlek se škubánky. Už nyní se třásla zvědavostí, jak to dnes na letišti dopadne. Když ponesou dědovi škubánky, smějí vejít na letiště. Jak by mu je jinak mohli dát?

Anežka zašla domů a řekla mamince, kam musí jít. „Chudák stará Kozelková, to dělá stáří. Čím je člověk starší, tím víc má trápení,“ řekla maminka. „Proč bys jí nemohla doběhnout na letiště?“ Anežka něco pošeptala Vojtovi a psa Kocijánka poslala pro Pepíčka. Kocijánek prolezl dírou v plotě do zahrady Slámových a začal zuřivě štěkat. Pepíček právě dojídal knedlíky s půlkami jablek. Jakmile zaslechl Kocijánka, položil vidličku a talíř odstrčil. „Copak,“ ptala se panímáma Slámová, „bolí tě bříško?“ „Ne,“ zakroutil hlavou Pepíček. „Tak co tě bolí?“ ptala se dál panímáma. „No,“ odpověděl Pepíček, „rád bych šel na zahradu.“ „Tak jdi, ale po stromech nelez. Pěkně se tam procházej,“ řekla panímáma a přestala na Pepíčka myslit. Pepíček vyběhl na zahrádku a pozdravil se s  Kocijánkem. Pes zakňučel a zamával krásně svinutým ocasem. To znamenalo, že je spokojen. Pak se otočil a běžel k díře v plotě. Stále se ohlížel, jestli jde Pepíček za ním. Pepíček, to se rozumí, šel. Znal už takovéhle psí vzkazy.

Děti se sešly malý kousek nad samotou. Vojta s Anežkou už tam byli a Pepíček s Kocijánkem se přihnali k nim. Kocijánek si nejprve čichl k černému kastrůlku, ale Anežka ho odehnala. Pes se alespoň olízl a posadil se na zadek. Hleděl přitom upřeně na kastrůlek. Všechny psí myšlenky běhaly kolem něho. Anežka pověděla chlapcům o černém kastrůlku, a že znovu půjdou na letiště. „Trálalá, trálalá,“ zpívala Anežka. „Hm,“ řekl Pepíček a tváře mu zbledly, „mně se ucho sotva zahojilo.“ „Máme kastrůlek,“ křičel Vojta a pes Kocijánek štěkal, „a ten jsme neměli!“ „Kastrůlek,“ zpívala Anežka a mávala jím ve vzduchu. Škubánky byly v nebezpečí, že budou létat vzduchem jako pilot Hejduk. Ale nelítaly. Hrušková strouhanka je držela pohromadě. Kocijánek přesto čekal s otevřenými čelistmi, kdyby jeden kousek přece jen vypadl. „Copak tomu nerozumíš?“ řekl důtklivě Vojta. „Už nejsme cizí! Neseme dědovi Kozelkovi kastrůlek se škubánky. Už nás nemůže zavřít do hangáru ani nás nemůže vyhnat. Vždyť mu neseme škubánky!“ „To je pravda,“ odvětil Pepíček Slámů a pohlédl vděčně na kastrůlek. Měli si ho vzít už tehdy. Pepíček by byl neměl bouli na čele ani odřené ucho. Děti rychle vyběhly na kopec a pak zamířily dolů na letiště.

Zdroj: http://pohadky-online.eu/letadelku-kaneti/vypraveni-seste/

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2018 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací