O letadélku Káněti - 21.kapitola

zobrazeno 36×

Vložil(a): MiskaTekk, 31. 7. 2017 0.54

Pilot Hejduk se znovu snesl dolů v blízkosti dědečka a pekelských dětí a průhlednou stěnou letadla bylo vidět, že něco ukazuje. Děti mu chtěly porozumět a dědeček taky. Anežka za letadlem kousek běžela, ale nemohla je dohonit. Za chvíli bylo už někde u mračen. Anežka se vrátila celá udýchaná. „Chce padák… co jiného,“ naříkal dědeček, „ale copak mu ho mohu jen tak podat?“ „Já mu ho donesu na Káněti,“ napadlo Vojtu. To by přece šlo. Uváže padák na provaz, připevní ho lehce na podvozek Káněte a pilot si ho při letu chytí. „Ty kluku hloupá,“ zamračil se dědeček, „ty máš přece zakázáno na letiště chodit. A na Káně se nesmíš ani podívat.“ „Jenomže,“ řekl vážně Pepíček, „panu Hejdukovi dojde benzín a třeba se zabije, když letadlo nemůže jet na kolečkách.“ „Co to mluvíš? Kdo se zabije?“ rozkřikl se na Pepíčka dě-deček. Ale když na to chvilku myslil, musel uznat, že má Pepíček pravdu. A dědeček přece musí Toníčkovi nějak pomoci! A protože sám létat neumí, bude muset poslat nahoru toho štětinatého kluka Vojtu. Když uměl doletět až do Koniklece a nic se mu nestalo, jistě také může donést Toníčkovi padák. Snad se pilot Hejduk nebude zlobit, že to dědeček připustil.

„Tak pojď honem!“ zavolal dědeček na Vojtu a běžel k hangáru, kde stálo Káně. Vojta s Pepíčkem i s Kocijánkem se hnali za ním. Jen Anežce se to nelíbilo, a proto raději stála na místě. „Vojto,“ volala za svým mladším bratrem, „nikam nechoď! Já to řeknu doma!“ Ale Vojta ji neposlouchal. Pilot Hejduk se znovu snesl dolů a ukazoval na Káně. Ale sotva natáhl ruku, už byl zase pryč. „Kocijánku! Jdeš domů!“ volala Anežka alespoň na psa. Kocijánek ji poslechl a vrátil se. Anežka se nechtěla k hangáru ani dívat. Měla o Vojtu strach a začala plakat. Běžela nahoru do kopce, ani se neohlédla. Kocijánek by ji byl rád potěšil, ale nevěděl jak. Tak alespoň neblafal. Dědeček zatím přivázal padák k podvozku Káněte a Vojta vklouzl dovnitř. „Poletíš se mnou?“ obrátil se na Pepíčka. „Přece tě nenechám samotného,“ prohlásil Pepíček a lezl za Vojtou do kabiny. „Vy kluci,“ otevřel ústa dědeček, ale hned je zase zavřel. Teď se na chlapce nesmí zlobit. Vždyť letí Toníčkovi na pomoc.

Vrtule se rozvířily zprvu pomalu, pak rychleji. Vál od nich tak silný vítr, že dědeček musel ustoupit až za roh hangáru. Že mi to dělá Vojta schválně, napadlo dědečka Kozelku. Ale pak si pomyslil, že od vrtule vždycky fouká, a díval se, jak letadélko rychle stoupá. Padák se pod ním houpal na dlouhém provazu, jako by to byl obyčejný pytel. Vojta vyletěl do velké výše. Sokol pilota Hejduka létal pod ním. Vojta sklopil vrtule Káněte vpřed a nabral rychlost. Bylo třeba, aby letěl stejně rychle jako Sokol. Pilot Hejduk už viděl, že mu Káně nese padák, a snažil se k němu dostat. Po chvilce se mu to povedlo. Stáhl padák do své kabiny, odvázal ho a hned si ho navlékl. „Už ho má na zádech!“ křičel Pepíček Vojtovi do ucha.

Vojta se znovu spustil dolů a posadil se s Kánětem na letiště. On i Pepíček Slámů měli radost, že pilotovi Hejdukovi pomohli. Ale dědeček Kozelků ani neměl čas, aby je pochválil. Díval se pořád nahoru a čekal, co teď pilot udělá. Chlapci se dívali s ním. Až teprve po půlhodině se vznesl Sokol hodně vysoko a pilot Hejduk vyskočil. Padák se kýval ve vzduchu jako nějaký papírový drak, pomalu nesl pilota dolů a nakonec ho posadil na letiště nedaleko od hangáru. Jeho letadlo letělo dál, ale brzy spadlo v polích a jistě se rozbilo. Dědeček se chytil za hlavu – bylo mu Sokola líto. Vojta i Pepíček utíkali k spadlému pilotovi. Pomohli mu ze šňůr padáku a posadili se s ním do trávy. Pilot byl bledý a prsty se mu třásly. „Hoši,“ řekl pilot, „opravdu jste mi pomohli … Ten podvozek nechtěl ven … Škoda Sokola, ale co jsem měl dělat?“ „Káně je lepší než Sokol,“ odpověděl Vojta. „Já už taky s Kánětem brzy poletím,“ zmínil se jen tak Pepíček, co tomu pilot řekne. „Budu vás oba učit. všemu,“ řekl pilot a začal s chlapci tiše hovořit. Jenomže to bylo skoro šeptem a nikdo by tomu nerozuměl, i kdyby se schoval ve vysoké trávě, třeba jen na pět kroků daleko. Vojta i Pepíček nejdříve pootevřeli ústa a vyvalovali oči. Pak ústa zase sklapli a kývali hlavami na znamení, že pro pilota Hejduka udělají všechno. Nečekali, až přijde dědeček Kozelka, a upalovali na kopec, jako by na nich hořely kalhoty. Anežka už na ně u Pekel čekala a byla ráda, že se jim nic nestalo. I pes Kocijánek na ně čekal. Maminka to neměla ráda, když se trousili domů jeden po druhém. Proto chodily děti i pes domů pohromadě. Jenom Pepíček Slámů musel chodit domů sám a to ho jindy mrzelo. Dnes mu to nevadilo, protože věděl, že se brzy naučí řídit letadélko Káně. Pilot Hejduk to přece slíbil.

Zdroj: http://pohadky-online.eu/letadelku-kaneti/vypraveni-jedenadvacate/

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2018 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací