O letadélku Káněti - 2.kapitola

Anežka i Vojta rostli tak rychle, až se tomu babička divila. Když přišla na Pekla, říkávala pokaždé: „Děti moje, vy rostete jako z vody.“ Přitom taky ubíhal čas, takže Vojtovi už bylo osm let a Anežce ještě víc. Tatínek jim naneštěstí umřel, ale maminka byla ještě hodnější než dřív. Chodili do školy s Pepíčkem Slámou, jehož rodiče bydlili taky na Peklech a měli tam celé hospodářství. Patřilo jim dost polí a mimo vola Hulána jim pomáhal na poli pár hnědých koní. Slámovi opatrovali Pepíčka jako oko v hlavě a nic mu nechtěli dovolit. „Pepíčku,“ napomínala ho paní Slámová, „ne abys šlápl do louže, kašlal bys!“ „Pepíčku,“ hrozil mu pan Sláma, „ne abys chodil s tím uličníkem Vojtou. Nabije ti a budeš mít na hlavě bouli. Voď si po dvoře kolo.“

Ale Pepíček Slámů vodil kolo po dvoře nerad. Bylo nové a Pepíček na něm neuměl jezdit. Jeho maminka měla strach, aby si Pepíček nenatloukl a aby se kolo třeba neodřelo. Je pravda, že kolo krásně jelo, ale Pepíček při něm chodil pěšky. A tak ho raději postavil pod kůlnu a loudal se na zahradu. Tam se rozhlédl a šup! Prolezl dírou v plotě, oběhl stavení dědy Kozelky, který byl hlídačem na letišti, a rovnou do Tomešovy chalupy. „Děti jsou venku,“ řekla maminka Tomešová. „Slyšíš Kocijánka? Hrají si s ním.“ „Slyším Kocijánka. A je tam taky Anežka?“ „Je.“ „A Vojta?“ „Taky tam je,“ řekla maminka, „je tam Kocijánek, Anežka i Vojta. Až k nim přijdeš, budeš tam taky.“ Jakmile Vojta spatřil Pepíčka, začal hrozně křičet. Také Kocijánek štěkal a Anežka kvičela. Bylo to k smíchu a Pepíček Slámů se skutečně trochu usmál. Měl radost, že vidí živé děti a živého psa.

„Pepíčku,“ křičel Vojta. Tváře měl červené, tmavé oči se mu leskly a na hlavě mu stál každý vlas zvlášť. „Pepíčku,“ kvíkala Anežka a obě ruce i malý nosík měla ve výšce. „Pepíčku,“ štěkal pes Kocijánek, ale jeho ocasu se to netýkalo. Nesl si ho na zadku krásně vzhůru stočený jako hlemýždí ulitu. „Co chcete?“ zeptal se Pepíček Slámů. Už ho z toho křiku začínaly brnět uši. „Půjdeme na letiště!“ vyrazil ze sebe Vojta. „Ne, na letiště se nesmí,“ zdráhal se Pepíček. „Co tam je? Já jsem tam ještě nebyla.“ Anežka by byla šla na letiště hned. „Dědeček Kozelků nás třeba vyžene,“ obával se Pepíček. „Děda přece neslyší, musíme jít tiše,“ zašeptal Vojta. „Jejda,“ šeptala Anežka, „to je pravda! Dědeček Kozelků slyší jen málo. Musíme jít tiše!“

Pepíček Slámů se ještě chvíli zdráhal, ale slunce pěkně svítilo, začínaly prázdniny a děti Tomešovy se tvářily tolik tajemně. Pepíček nakonec povolil. „Tak dobře, ale jestli nás dědeček Kozelků uvidí!“ „Neboj se,“ odpověděl Vojta, „já s Kocijánkem se umíme plížit jako kočky.“  Pes uslyšel své jméno, rozevřel čelisti a smál se. Ocasem vrtěl jen slabě. „Jejda, ty a Kocijánek? A my s Pepíčkem se neumíme plížit?“ „Viď,“ řekl Pepíček Slámů a pohlédl vděčně na Anežku. „No,“ připustil milostivě Vojta, „třeba vás taky nebude slyšet.“ Šli po polních mezích nahoru nad Pekla v husí řadě. Vojta vpředu, Anežka uprostřed a Pepíček vzadu. Kocijánek hledal v obilí všelijaké cestičky a čichal ke každé větší díře. Chtěl kousnout do kožíšku nějakou myš, ale žádná se právě venku neprocházela. Proto se Kocijánek malinko zlobil. Samotu na Peklech nechaly děti vzadu. Krčilo se tam k sobě stavení Tomešovo, Slámovo a Kozelkovo. Na druhé straně hleděly děti do širokého údolí, jímž protékala řeka Orlice. Od úpatí vrchu se rozbíhalo travnaté letiště se dvěma budovami, jednou velikou a druhou malou. Kousek dál za nevelkým lesem čněly do výše tovární komíny, věž kostela a v červených střechách se ostře leskla skleněná okénka. Stálo tam celé město. Děti si města nevšímaly. Hleděly pozorně dolů na letiště. Po zelené ploše právě uhánělo letadlo. Znenáhla se odlepilo od země a vznášelo se do výše. Děti na něm mohly oči nechat. Zvláště Vojta.

„To je eroplán … a uvnitř sedí pilot,“ vykřikl Vojta a současně ukazoval rukama i nohama, jak se letadlo řídí. Takhle by to nedokázal ani pilot Hejduk, který tu každý den zkoušel nové stroje. Pracoval pro továrnu, jejíž komíny právě dýmaly k nebi. Dělníci tam vyráběli letadla. „Letí nad městem,“ vydechla Anežka. Letadlo chvíli kroužilo nad červenými střechami. Náhle zamířilo do mračen a v okamžiku z něho byla tečka docela malinká. „Teď musíme rychle na letiště, než se pilot vrátí. Podíváme se na letadla,“ řekl Vojta a Kocijánek zaštěkal. „Kocijánku, buď zticha,“ napomínal psa Pepíček Slámů. Byl rozčilen a psí štěkot ho rušil. „To jsem zvědavá,“ řekla Anežka a jeden za druhým scházeli dolů. Nejdřív šel Vojta a kolem něho pobíhal Kocijánek, pak kráčela Anežka se zdviženým nosíkem a na konci šlapal Pepíček, jemuž bylo trochu úzko. Však to také nebyla malá věc, ke které se rozhodli.

Zdroj: http://pohadky-online.eu/letadelku-kaneti/vypraveni-druhe/