O kocourku Mikešovi - Pohádka o pejskovi se zvonečkem na ocásku

zobrazeno 47×

Vložil(a): MiskaTekk, 31. 7. 2017 1.47

Jednoho dne se dalo ráno do deště a pršelo celý den. Babička seděla na peci, staré brýle měla na nose a spravovala Pepíkovi roztržené kalhoty. Pepík byl navštívit Bobeše, ale Nácíčkovi se nechtělo do deště a zůstal doma s babičkou. Hrál si okolo teplých kamen a stále si něco pro sebe pobroukával. Babička se občas na něho podívala přes brýle a propověděla: “Ty můj malej šantalo!” Ale hra malého neposedu brzy omrzela a potom nevěděl dlouhou chvílí, co dělat. Chodil sem tam po světnici a kňoural, že jsou Pepík s Bobešem tak dlouho pryč. Tu ho napadlo něco veselého. Poskočil si na jedné noze, potom se rychle vyzul z botiček a hup, už byl na peci vedle babičky!

Přitulil se k ní, pohladil ji pracičkou po upracované ruce a zaškemral: “Babicto zlatá, povídejte mi, plosím vás, nějatou tlásnou pohádtu!” Babička chvilinku přemýšlela a potom mu odpověděla: “No, že jsi to ty, Nácíčku, a že jsi takový hodný mrňoulínek, tak ti budu povídat pohádku o pejskovi se zvonečkem na ocásku, chceš ?” “Chci, chci, babicto nase loztomilá! Jen uz, plosím vás, povídejte!” A babička povídala.

“V jedné malé dřevěné chaloupce žili dědeček s babičkou. Byla to taková útulná chaloupka, jaké obyčejně dědečkové s babičkami mívají, a bývalo tam teplo a příjemně, dokud měla babička čím topit. Ale jednou v zimě přiložila babička do plotny poslední polénko a dědeček do lesa nemohl, protože už kolik dní zuřila venku divoká metelice. A tak počala v chaloupce, vždy tak teple vytopené, pojednou býti nepříjemná zima. Babička seděla ve staré kacabajce u studených kamen a tetelila se zimou. Dědeček přecházel sem tam světničkou, aby se trochu zahřál, a občas se podíval malým čtyřtabulkovým okénkem ven, zdali už ta sněhová vánice trochu polevuje. “To je zima, to je zima!” vzdychala babička. “Já se z té zimy snad ještě rozstůňu!” “I kakraholte, babičko, to by nám tak ještě chybělo. Co bych si já tady bez tebe počal?” lekl se dědeček. “Vánice už venku trochu povolila, tak se vypravíme se Žulíkem do lesa. Hej, Žulíku, vstávej kůže líná, půjdeme do lesa na dříví!” Žulík pod stolem něco zavrčel, ale hned také vyskočil a protahoval si na cestu všechny údy. Dědeček si oblékl starý kožich, na hlavu nasadil vypelichanou beranici s ušima a na ruce navlékl tlusté rukavice s palcem. Potom dědeček sáhl po něčem do police, vstrčil to do kapsy a zeptal se Žulíka, zdali je už také připraven na cestu. A Žulík zavrtěl ohonem, že ano. “Tak jdeme! Sbohem, babičko! A než kočka vejce snese, jsme tady zpátky s dřívím. To to bude potom zase v kamnech praskat!” Na dvoře vytáhl dědeček z kolničky sáňky, přehodil si popruh přes rameno a vyjel z dvorečka. Ale Žulík stál na dvorečku a nehýbal se. Koukal se za dědečkem takřka s otevřenou hubou. “No pojď, Žulíku!” pobídl ho dědeček. “Dnes si s sebou sekeru a pilu nevezmem. To by nám dlouho trvalo a babička by nám zatím doma zmrzla. Já to dnes provedu jinak.”

Žulík už tedy neříkal nic, ale byl opravdu zvědav, jak to dědeček provede, a myslil na to celou cestu až k lesu. Tam mu dědeček přivázal na ocas zvoneček (to byla ta věc, kterou doma schoval do kapsy) a vjel se sáňkami do lesa. Žulík za ním klusal a zvoneček mu na ocase zvonil: cink cink cink, cink cink cink! A netrvalo vám to, milé děti, ani pět minut a už tady za nimi skákala zvědavá veverka! Tohle přece jakživa neviděla! Obyčejný pes, ale jak vrtí ocasem, tak to cinká: cink cink cink, cink cink cink! Dědeček nakázal Žulíkovi, aby veverce neubližoval, a táhli zasněženým lesem dál. Potom přiskákala ještě jedna veverka, a když jeli kolem hustého křoví, připojil se k průvodu divoký králík. A zvoneček cinkal dál: cink cink cink, cink cinkcink! Žulík měl sto chutí trochu je prohnat, ale dědeček mu pohrozil, aby se ani neohlížel. Za králíkem už také hopkoval zajíc, kousek dál druhý ušák a z hustého smrčí přibíhala srna. Kulila své krásné oči na podivný průvod a uši měla vztyčené. Příjemný zvuk zvonečku jí asi velmi lahodil. Za srnkou se přihnal velkými skoky statný srnec, jako by se bál, že zmešká vzácnou podívanou. Cink cink cink, cink cink cink! vyzváněl zvoneček a lesní zvířata se za Žulíkem čím dále tím více hromadila. I starý mrzutý jezevec se ospale klátil v průvodu. Bručel něco o rozpustilosti nynější psí mládeže, že vyrušuje stále jezevce ze zimního spánku, ale batolil se dál. Lahodný zvuk zvonečku přivábil i velikého paroháče, jelena ze staré obory, a ještě plno jiné drobné zvěře.

Když to dědeček zpozoroval, zahnul se sáňkami z lesa ven a zajel opět na lesní cestu, vedoucí z lesa do zasněžených polí. Přitom Žulík stále moudře vrtěl ocasem, aby zvoneček ani na okamžik nepřestal zvonit, a celé to procesí zvěře hrnulo se za ním. Tu vyběhl z panského lesa starý hajný Kazbunda a křičel za dědečkem: “Ale dědečku, copak to děláte? Dyť vy mi vodvádíte zvěř z celého revíru! Hadry-cucky! To by mi kníže pán vomastil škubánky, kdyby přišel do lesa a nepotkal tam ani švába! A mně se zdá, dědečku, že jste jel do lesa na dříví a žádný nevezete?! Vraťte se zpátky do lesa a já vám tam ňáký to poleno dám, abyste nejel jen tak s prázdným domů!” Dědeček na to neřekl nic a otočil sáňky zase zpět do lesa. Žulíkovi to bylo divné, ale neříkal také nic a neúnavně vrtěl ocasem. Hajný Kazbunda dával na konci průvodu bedlivý pozor, aby se všechna lesní zvěř opět vrátila tam, odkud vyšla, a když přišli v lese k nejbližší hromadě dříví, naložil dědečkovi na sáňky několik pěkných polen. Potom dědeček odvázal Žulíkovi zázračný zvoneček, poděkoval hajnému a rozjel se vesele s Žulíkem k domovu. Lesní zvěř za nimi chvíli koukala, ale když zvoneček nezvonil, rozběhla se zase všechna do svých doupat. I hajný spokojeně odešel.

Sotva dědeček dojel domů na dvoreček, sehnal pilu, nařezal špalíčky a honem, honem naštípal hromádku louče. Potom si naložil plnou náruč louče a pospíchal s ní do světnice. Když babička uviděla dědečka, hned všechna oživla. Vytáhla z postele hrst slámy, udělala víšek, položila jej do plotny a nakladla na něj nejslabší třísky. Zatím dědeček rozžehl sirku a podpálil slaměný víšek. Oheň vesele zapraskal a hned bylo v studené světničce veseleji, ačkoliv kamna a pláty byly ještě studené. Ale babička pilně přikládala a dědeček běžel ven ještě pro náruč dříví, aby snad, chraň pánbůh, oheň neuhasl. Pláty i kamna se pomalu rozehřívaly a milé teplo se šířilo po studené světničce. Babička si hřála zkřehlé ruce nad rozpálenou plotnou a dědeček se přitlačil zády k teplým kachlům. Ale dlouho to nevydržel. Brzy ho to začalo pálit, proto vstal a rozchodil se po světnici. “Zlaté teploučko!” libovala si babička a ještě pořádně do kamen naložila. Bylo i dědečkovi veselo.

“Prachdudy, babičko, to to hurá!” radoval se dědeček. “A víš co, babičko, uvař kafe!” “Ale jo!” povídala babička ochotně a už sháněla všechno, čeho je k uvaření dobré kávy třeba. A nežli se dědeček nadál, už se voda v hrnci vařila a vyhřátou světničkou se rozléhal milý chrupot mlýnku na kávu. Zatím si dědeček nacpával dýmku, aby ji měl připravenou, až vypije kávu. Už se mu sliny v ústech sbíhaly, když viděl, jak babička kávu zavařila a hrnec odtáhla na kraj plotny, aby se káva ustála. Potom babička připravila dva malované hrnečky, dala do každého trochu cukru a nalévala kávu. A když nalila do hrnečků ještě mléka, zaťukal někdo na dveře. Dědeček už chtěl říci: “Koho to sem čerchmant nese!” ale vtom už se dveře otevřely a do světnice se vbatolila dvě děvčátka, celá zachumlaná do teplých vlňáků. “Dej vám pánbůh dobrý odpoledne, dědečku a babičko!” pozdravila děvčátka způsobně.  “I pěkně vítáme, Alenko a Evičko!” vítali je dědeček s babičkou. “Copak nám dobrého nesete v té mošničce?” “Maminka vám posílá bábovku, dědečku a babičko! Zrovna ji v poledne upekla,” vyřizovala děvčátka. “I prach-dudy-necky! To se nám to dobře hodí. Zrovna teď dovařila babička kafe! Tak se, broučkové, vybalte z těch vlňáků a babička vám taky dá trochu tý bryndy.” Obě děvčátka měla mrazem tvářičky zčervenalé jako růžičky. Když se vysvlékla z teplých šatů, usadila je babička za stůl a dala jim také kávu do krásných malovaných hrnečků. A panečku, ta jim k té dobré bábovce chutnala! Potom babička sklidila nádobí a dědeček si s chutí zapálil dýmku. A když udělal pár pořádných bafů, začal Alence a Evičce vypravovat takovou dlouhou, překrásnou pohádku.”

Když babička dopověděla, přitulil se Nácíček k ní a lichotil jí: “Jéje, babicto, to byla ale tlásná pohádta! Moc tlásná! A babicto, plosím vás, jděte taty zatopit v tamnech, ať tady máme taty tatové teploučto, jato měli u toho dědecta a u té babicty. A uvazte taty tat doblý tafícto!” Babička se dala do smíchu: “Tak se na něj, na toho mrňoulínka, podívejme! To má člověk z toho, že mu povídá takovou hezkou pohádku! No ale že jsi to ty a že chceš, abych uvařila kafíčko, ráda tě poslechnu!” A za chvíli to u babičky také tak hřálo a vonělo. V kamnech praskal vesele oheň a babička mlela na starém, pisklavém mlýnku kávu.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2018 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací