Neználkovy příhody-V nemocnici

Zastavili se u dveří. Sněžinka zatáhla za rukojeť zvonku. Ozvalo se zacinkání: “Cink! Cink!” Dveře se otevřely a na prahu se objevila ošetřovatelka v bílém plášti a v čepečku, zpod kterého jí vykukovaly zlaté kučery. “I propánakrále!” vykřikla a polekaně spráskla ruce. “Snad nevedete dalšího pacienta? Už nemáme ani místečko, namouduši! Kde se jich jen tolik nabralo! Celý rok je nemocnice prázdná, nikdo se nechce léčit – a dneska najednou už patnáctý nemocný!” “Ale ne, tomuhle malíčkovi vůbec nic není,” řekla jí Sněžinka. “Přišel jen navštívit kamarády.” “No dobrá, tak tedy pojďte dál!” Malenky s Neználkem vešli do ordinace. Za stolem seděla Medunka a cosi psala. Před ní ležela celá hromada nemocničních kartiček, kam se zapisují nemoci pacientů. Sotva uviděla Sněžinku a Modroočku, řekla rychle: “Přišly jste se podívat na pacienty, co? Kdepak, to nejde! Nevíte, že nemocní potřebují klid? A copak, copak, Modroočko, už s náplastí na čele? Pěkně děkuju! Nu, já vám to prorokovala. To já znám: jak se v domě objeví třeba jen jeden jediný malíček, už můžeme čekat modřiny a boule.” “Ale my se přece nechceme podívat na nemocné,” odpověděla Sněžinka. “To tenhle malíček k nim přišel na návštěvu, je to jejich kamarád.” “Tomuhle malíčkovi jsem přece nakázala ležet v posteli – a prosím, on si zatím bez lékařského dovolení vstal, a dokonce se už, jak vidím, pral. Nemohu ho pustit dál. Nemocnice není místo pro rvačky.” “Já se vůbec nebudu prát,” řekl Neználek. “Ne, ne!” vykřikla přísně Medunka a poklepala na stůl svým dřevěným naslouchátkem. “Malíčci vždycky říkají: Nebudu! – a pak se stejně perou.” Tím byl pro ni rozhovor s Neználkem u konce a obrátila se k Modroočce. “Nu tak, drahoušku, ukažte mi to své čelíčko!” Odlepila náplast a začala prohlížet Modroočce čelo. “Náplast už nepotřebujete,” řekla jí Medunka, když skončila prohlídku. “Pojďte se mnou, miláčku, nahřejeme vám čelíčko horským sluníčkem, a bude po modřině.” A odešla s Modroočkou z ordinace.

Neználek uviděl na věšáku bílý plášť a čepeček. Dlouho se nerozmýšlel, oblékl si plášť, na hlavu si nasadil čepeček a na nos brýle, které nechala Medunka na stole, popadl dřevěné naslouchátko a odešel. Sněžinka na něho užasle hleděla a nestačila se divit jeho smělosti a důvtipu. Neználek prošel chodbou, otevřel dveře a octl se v nemocničním pokoji, kde leželi jeho kamarádi. Přišel k prvnímu lůžku a uviděl Bručouna. Byl zamračený a nevrlý. “Jak se vám daří, nemocný?” zeptal se Neználek změněným hlasem. “Báječně!” odpověděl Bručoun a zatvářil se při tom, jako by měl za pět minut umřít. “Sedněte si, nemocný!” rozkázal Neználek. Bručoun se neochotně zdvihl, sedl si na posteli a tupě hleděl před sebe. Neználek mu položil na prsa dřevěné naslouchátko a řekl: “Dýchejte!” “Tak už toho mám dost!” zabručel Bručoun. “To je samé vstaňte, ležte, dýchejte, nedýchejte…” Neználek ho klepl naslouchátkem po hlavě a řekl: “Ty ses ale, Bručoune, ani za mák nezměnil. Pořád bručíš jako dřív.” Bručoun se na něho překvapeně podíval: “Neználku!” “Tiše!” okřikl ho šeptem Neználek. “Poslyš, Neználku, pomoz mi odtud,” zašeptal Bručoun. “Nic mi není, čestné slovo! Rozbil jsem si jenom koleno, už to skoro nebolí, a pořád mě drží v posteli, šaty mi nechtějí dát – už to nevydržím! Chtěl bych se projít, rozumíš?” Bručoun chytil Neználka za rukáv – a že ho nepustí. “Dobrá,” řekl mu Neználek. “Chvilku to vydrž, já něco vymyslím. Ale slib mi, že mě teď budeš poslouchat. A jestli se budou malenky ptát, kdo vymyslil balón, řekneš, že já.” “Dobře, dobře,” přikyvoval Bručoun. “Jen to už nějak udělej!” “Nic se neboj!” povzbudil ho Neználek. Šel ke druhému lůžku, na kterém ležel doktor Pilulkin. “Neználku, chlapče drahá, vysvoboď mě!” zašeptal Pilulkin. “Nedovedeš si představit, co tady zkusím! Celý život jsem léčil druhé – a teď tu léčí mne.” “A copak ty taky nejsi nemocný?” “Jakýpak nemocný! Na zádech stroupek, pod nosem škrábnutí. Kvůli tomu se přece v nemocnici ležet nemusí!” “A proč si tě tu nechali?” “Rozuměj tomu, nemocnici mají prázdnou, nikdo nestůně, a tak chtějí léčit stůj co stůj. To víš, malenky! A to jejich léčení? Fuj! Zevně medové obklady a zevnitř med. To je přece nesmysl!

Zevně se má dávat jód a zevnitř ricínový olej! S takovým léčením já vůbec nesouhlasím!” “A já taky ne!” ozval se na sousední posteli Jaktík. “Chodit se nesmí, běhat se nesmí, na babu se nesmí hrát, na honěnou taky ne, zpívat se nesmí, všem nám sebraly šaty a nechaly nám jenom kapesník. Lež a smrkej – to je celá zábava!” “A proč jste šli do nemocnice?” “Včera jsme se vysypali za městem z koše a lehli jsme si, že budem spát. Ráno nás vzbudily malenky a povídají: Kde jste se tu vzali, malíčci? – Letěli jsme balónem, povídáme, a spadli jsme. – Ach, tak vy jste spadli! Och, tak to vás musíme léčit! Ach, tak pojďte hezky do nemocnice! A tak jsme šli.” “Nikomu tedy nic není?” zeptal se Neználek. “Ne, jenom Kulka je nemocný.” Neználek šel ke Kulkovi: “Co je s tebou?” “Nohu jsem si vyvrtl. Neudělám ani krok. Ale to mě netrápí. Ztratil se mi Bulka, rozumíš? Ukaž, že jsi kamarád, a udělej dobrý skutek: najdi mi ho! Určitě tady někde je. Já se nemohu hnout z místa.” “Dobrá,” řekl Neználek, “najdu, ale ty zas musíš říkat, že ten balón jsem vymyslil já.” Neználek obešel všechny malíčky a každého upozornil, aby říkali, že balón vymyslil on, pak se vrátil do ordinace. Sněžinka ho už netrpělivě čekala. “Tak co, jak se daří nemocným?” ptala se. “Jacípak nemocní!” mávl rukou Neználek. “Jenom Kulka je trošku marod.” “Tak to už je brzo pustí, že?” zaradovala se Sněžinka. “Víte, co si myslím? Uspořádáme pro uzdravené ples. To bude něco!” “Nějak to nevypadá, že by je chtěli pustit,” řekl jí Neználek. Vtom se vrátila Medunka s Modroočkou. “Proč jste si oblékl plášť? Co si to dovolujete?” vrhla se Medunka na Neználka. “Nic si nedovoluju,” odpověděl Neználek. “Byl jsem jenom na prohlídce.” “Nu a copak jste zjistil při té své prohlídce?” zeptala se posměšně Medunka. “Zjistil jsem, že až na jednoho jsou už všichni pacienti zdrávi a mohou jít domů.” “Ne, ne, ne!” polekala se Medunka. “Jen si představte, co by se stalo, kdybychom propustili najednou čtrnáct malíčků! Obrátí nám město vzhůru nohama! Ani jedno okno nezůstane celé, všechny malenky budou mít modřiny a boule. Na ochranu před onemocněním modřinami musíme nechat malíčky v nemocnici.” “A nemohly byste je pouštět po troškách?” navrhla Modroočka. “Třeba po jednom denně.” “Po jednom, to je málo, to už radši po dvou,” řekla Sněžinka. “Chceme co nejdřív pořádat pro uzdravené ples.” “Nu dobrá,” souhlasila Medunka. “Napíšeme seznam a od zítřka budeme propouštět vždycky po jednom pacientovi denně.”

Sněžinka zatleskala ručkama a popadla Medunku kolem krku. “Po dvou, drahoušku, po dvou! Já bych už tolik chtěla, aby byli venku. Chcete jít přece na ples, že? Tak překrásně tančíte!” “Dobře, tak tedy po dvou,” obměkčila se Medunku. “Začneme propouštět ty nejzpůsobnější. A vy nám musíte pomoci,” obrátila se k Neználkovi. “Kterýpak z nich je nejzpůsobnější?” “Všichni jsou způsobní!” vykřikl Neználek. “Tak to ne, tomuhle nevěřím. Malíčci nebývají zrovna moc způsobní. A musí se pro ně vždycky vymyslit nějaká práce, aby se zabavili a zapomněli na své nezbednosti.” “Tak víte co, propustíme nejdříve ty dva mechaniky – Šroubka a Vroubka. Aspoň by se hned mohli pustit do správky auta,” řekla Sněžinka. “To je dobrý nápad!” souhlasila Medunka. “Začneme tedy se Šroubkem a Vroubkem.” A zapsali do seznamu Šroubka a Vroubka. “Hned po nich bych chtěla propustit Bručouna,” řekla Medunka. “Je to takový protiva protivný. Pořád jen bručí a nikoho nenechá na pokoji.” “Ba ne, toho ne,” namítl Neználek. “Bručouna si tady radši nechte, jen ať se odnaučí bručet.” “Pak tedy můžeme propustit Pilulkina. Nelíbí se mu u nás a v jednom kuse kritizuje naše léčení. Takový neklidný pacient! Nic bych proti tomu neměla, kdybych se ho mohla zbavit.” “Kdepak, Pilulkina taky ne,” povídá na to Neználek. “Celý život léčil jiné, jen ať se teď léčí sám! To radši propustíme Tubičku. Je to znamenitý malíř, můj žák, naučil jsem ho malovat, pro toho se už vždycky nějaká ta práce najde.” “Viďte, drahoušku,” žadonila Sněžinka, “že to půjde, propustit Tubičku? Poprosím ho, aby mě vymaloval.” “A Strunku,” dodal Neználek. “To je taky můj žák. Toho jsem zase naučil hrát na flétnu.” Sněžinka se znovu vrhla Medunce kolem krku: “Že propustíte Tubičku a Strunku? No tak, pěkně prosím!” “Dobrá, uděláme u nich výjimku, mohou jít ještě dnes,” povolila Medunka. “Ale ostatní budem propouštět pěkně po pořádku.” Konečně byl seznam hotov. Medunka přikázala, aby Tubičkovi a Strunkovi vydali ze šatny šaty, a za pár minut se oba celí rozzáření radostí objevili u ní v ordinaci. “Propouštíme vás,” řekla jim Medunka. “Hleďte se řádně chovat, jinak si vás vezmem zpátky do nemocnice.”

Zdroj: http://pohadky-online.eu/neznalkovy-prihody/v-nemocnici/