Neználkovy příhody-Cesta domů

Mnoho dní putovali Všeználek a jeho přátelé přes pole a lesy, až se konečně vrátili do rodného kraje. Zastavili se na vysokém kopci – a před sebou uviděli Kvítečkov v celé jeho kráse. Léto se chýlilo ke konci a v ulicích rozkvetly nejkrásnější květy: bílé chryzantémy, rudé jiřiny a pestrobarevné astry. Ve všech zahrádkách se jako motýlci pestřily macešky. Oranžové řeřichy se vinuly po plotech a po stěnách domů, a kvetly dokonce i na střechách. Větřík přinášel jemnou vůni rezedy a heřmánku. Všeználek a jeho přátelé si radostí padli do náruče. A za chvilenku si už vykračovali ulicemi rodného města. Ze všech domů vybíhali obyvatelé a hleděli na naše cestovatele. Všeználek a jeho kamarádi byli z dlouhého cestování tak opálení, že je zpočátku nikdo nepoznal. Najednou kdosi vykřikl: “Kamarádi, vždyť je to Všeználek! Podívejte se, jde tuhle vpředu!” A tu se ze všech stran začaly ozývat výkřiky: “A tamhle je doktor Pilulkin! A lovec Kulka a Civínek a Buchtík!” Obyvatelé se zaradovali a volali: “Hurááá!” A co se teprv dělo, když Všeználek se svými přáteli zabočili do Zvonečkové ulice! Tady přece žili všichni jejich sousedi a dobří známí. Človíčkové zaplnili celou ulici. Malíčci objímali a líbali odvážné cestovatele a malenky jim sypaly na cestu lístečky sedmikrás. Vtom odněkud přiběhl maličký pejsek, štěkal, skákal kolem lovce Kulky a lízal mu ruce. “Kamarádi! To je přece můj Bulka!” vykřikl Kulka.

Sousedé mu vyprávěli, že pár dní po tom, co odletěli balónem, přiběhl Bulka domů. A tak si všichni mysleli, že Kulka i jeho kamarádi zahynuli, a nikoho už ani ve snu nenapadlo, že je ještě někdy uvidí. Kulka popadl Bulku do náruče a začal se s ním mazlit. “Ach ty můj věrný, hodný pejsku!” říkal. “Ty jsi ještě živ? A já si už myslel, že se s tebou jakživ neuvidím.” Tu se na konci ulice objevil nový zástup človíčků. První běžel básník Květík. “Verše!” volali všichni. “Teď přijdou verše!” Malenky hlasitě zatleskaly a několik malíčků přivalilo odněkud prázdný sud a postavilo ho dnem vzhůru doprostřed ulice. Někdo vykřikl: “Květíku, postav se na sud a spusť!” Popadli Květíka v podpaží a pomohli mu vylézt na sud. Květík se na chvilenku zamyslil, trochu si odkašlal, potom napřáhl ruku k Všeználkovi a jeho přátelům a s citem přednesl báseň, kterou složil přímo tady na sudu:

“Sláva našim vzduchoplavcům, kteří na balónu letem světem nebem pluli, třikrát hurá k tomu! A dnes vrátili se domů bez balónu, bez balónu!”

“Huráááá!” volali odevšad človíčkové. Květíka okamžitě snesli se sudu, malíčci si ho zdvihli na ramena a nesli ho domů; vzadu běžely malenky a házely mu lístečky sedmikrás. Touhle básní se Květík proslavil tak, jako by byl vykonal tu pozoruhodnou cestu on sám. Naši stateční cestovatelé otevřeli vrátka a vydali se k svému domku, který byl už tolik dní prázdný. Na ulici zůstal jenom Neználek. Smutně se díval za odcházejícím zástupem, a potom se rozhlédl, jako by někoho hledal. Ale na ulici bylo pusto. Všechny jako by odvál vítr. Oči mu ještě víc posmutněly, ale vtom uviděl ve stínu plůtku na protější straně ulice maličkou postavičku. Stála tu s pusou dokořán a hleděla na něho vykulenýma očima. “Cárku!” vykřikl Neználek, když poznal svého přítele, a rozpřáhl náruč. Cárek vypískl radostí a vrhl se k Neználkovi. Ale Neználek se mu taky rozběhl naproti, a tak se div nesrazili. Cárek se s hrdostí a s obdivem díval na svého kamaráda, z kterého se stal znamenitý cestovatel, a Neználek zase s provinilým úsměvem pokukoval po Cárkovi. Hezky dlouho tu takhle stáli, dívali se na sebe a rozčilením nebyli schopni slova. Potom si padli do náruče a z očí jim vyhrkly slzy. Takové to bylo shledání!

A tím také skončilo přeslavné putování Všeználka a jeho přátel. Život v Kvítečkově běžel zase postaru… Ale ba ne, tak úplně postaru ne, to se říci nedá. Od těch dob, co se naši odvážní cestovatelé vrátili domů, hovořilo se v městě jen a jen o nich. Všichni obyvatelé, malíčci i malenky, chodili po večerech k Všeználkovu domku a poslouchali vyprávění cestovatelů o životě v Zelení. Buchtík rád vzpomínal na to, jakými dobrými vdolečky je malenky hostily, a Sirupčík se zase chlubil, kolik vypil limonády. Všeználek vyprávěl o rákosovém vodovodu, o vodotryscích, o úžasném mostě, který malenky postavily přes řeku, i o tom, jaké vypěstovaly obrovské melouny. Sirupčík při tom vždycky vytahoval z kapsy melounové jadérko a říkal: “Kdopak by si pomyslil, že z tohohle jadérka může být kolik sudů sirupu!” Jaktík a Čiperka ze všeho nejraději vyprávěli, jak s malenkami sklízeli úrodu. Šroubek s Vroubkem povídali o využití strojů, o svém příteli šoféru Keksíkovi a o mechanikovi a vynálezci Nejtkovi, který má všechno zařízeno na tlačítka. Kulka nejradši vzpomínal na to, jak ho léčili v nemocnici a jaká znamenitá lékařka je Medunka, která mu vyléčila vyvrtnutou nohu tak dobře, že teď zase může nejen chodit, ale i běhat, a dokonce skákat. Na důkaz toho poskakoval Kulka po jedné noze – a zrovna po té vyvrtnuté. Všichni vypravovali o svém přátelství s malenkami. Ba i Mlčoun, od kterého bylo zřídkakdy slyšet třebas jen jediné slůvko, prohlásil: “Čestné slovo, kamarádi, nikdy jsem si nemyslil, že se dá s malenkami kamarádit zrovna tak dobře jako s malíčky.” “Kdybys nemluvil!” poznamenal Neználek. “Ani jsem si nevšiml, že by ses tam s někým skamarádil.” “A ty ano?” ptali se ho malíčci. “Jasně, s Modroočkou!” odpověděl hrdě Neználek. “Tohle ti tak zrovna věříme!” řekla Knoflenka. “Ty ses přece pohádal i se svým kamarádem Cárkem, že se kamarádil s malenkami.” “Ale kdepak! S Cárkem jsem se už dávno udobřil a teď se s vámi budu taky kamarádit.” “A proč ses nekamarádil dřív?” zeptala se Kamilka. “Protože jsem byl hloupý. Bál jsem se, aby se mi někdo nesmál, že s vámi táhnu za jeden provaz.” “A budeš se bát nanovo,” řekla mu Muška. “Ba ne, teď už z toho mám rozum. Chceš, budu s tebou kamarádit? A kdo se mi začne smát, tomu dám po hlavě.” “To tak, ještě aby ses kvůli mně pral!” odpověděla Muška. “No dobrá, prát se tedy nebudu. Přestanu si zkrátka těch posměšků všímat a hotovo!”

Neználek se skamarádil s Muškou, a kdykoli od té doby viděl, že někdo malenkám ubližuje, přišel k němu a řekl: “Proč jim ubližuješ? Koukej, ať už to víckrát nevidím! Ubližovat malenkám je u nás zakázáno!” Malenky si ho za to vážily a říkaly, že Neználek není vůbec špatný človíček. Ostatní malíčci ovšem Neználkovi záviděli, že ho malenky tak chválí, a taky se jich začali zastávat. Ubližovat malenkám bylo zkrátka v Kvítečkově doopravdy zakázáno. A když se někdy stalo, že některý malíček napřáhl na malenku pěst nebo jí řekl dokonce jen nějaké ošklivé slovo, hned se mu všichni vysmáli a říkali, že je nevychovaný nezdvořák a neotesaný krobián, který nezná ani ta nejhlavnější pravidla slušného chování. Teď už nikdy nikdo malenky neodháněl, když si chtěly s malíčky hrát, ale naopak je vždycky vzali do hry. Zanedlouho si Všeználek usmyslil postavit v Kvítečkově rákosový vodovod a zřídit několik vodotrysků, pro začátek po jednom v každé ulici. Kromě toho navrhl sestrojit přes Okurkovou řeku most, aby se mohlo do lesa pěšky. Malenky se daly do práce společně s malíčky. Od rána do oběda pracovali na stavbě mostu, při kladení vodovodu a na montování vodotrysků. Po obědě si všichni hráli: někdo na babu, někdo na schovávanou, někdo zas kopanou nebo volejbal. Jenom Neználek si hrával málokdy. Říkal vždycky: “Kdepak, já teď na to nemám čas. Číst dovedu jen taktak a píšu jenom tiskacími písmeny. A moc nutně se potřebuju naučit krasopisně psát. Dobře vím proč.” A místo aby šel hrát kuželky nebo kopanou, sedl si za stůl a pustil se do čtení. Četl každý den jen jednu stránku, ale i to mu nesmírně prospělo. Někdy přečetl dokonce dvě: jednu za dnešek a jednu za zítřek. Když byl hotov s čtením, vzal si sešit a začal psát. Dávno nepsal tiskacími písmeny, psal už psacími. Jenže ze začátku se mu zrovna nedařila. Míval v sešitech místo písmen všelijaké prapodivné kudrlinky a preclíky, ale snažil se a časem se naučil psát doopravdy krásná písmena: i velká začáteční, i malá. Hůř to ovšem dopadalo s kaňkami. Neználek totiž moc často dělal do sešitu kaňky. A k tomu ještě, jak ji udělal, hned ji slízl jazykem. Míval proto vždycky kaňky s dlouhatánským ohonem. Takovým ocasatým kaňkám říkal komety a měl je div ne na každičké stránce. Ale Neználek se nevzdal. Věděl, že jestli bude trpělivý a pilný, zbaví se jednou i těchhle protivných komet.

Zdroj: http://pohadky-online.eu/neznalkovy-prihody/cesta-domu/