Nevěsta z obrazu

zobrazeno 645×

Vložil(a): jitkamety, 21. 3. 2016 18.31

Za mořem panoval jeden král a měl jediného syna. Jedenkrát odjel panovník na cesty po své zemi a pravil svému pobočníkovi:
„Po celém hradě ať princ si chodí, jak se mu zlíbí, do každého pokoje ať se podívá podle své chuti, ale do čtyřiadvacátého pokoje nesmí nikdy vkročit. Za to mi ručíš hlavou.“
Princ zůstal na celém hradě sám a z dlouhé chvíle si prohlížel všechny pokoje, prošel všechny sály a komnaty až se zastavil přede dveřmi onoho čtyřiadvacátého pokoje. Stiskl kliku, ale dveře byly zamčeny.
„Co je v tom čtyřiadvacátém pokoji?“ obrátil se na pobočníka.
„To nevím, nejmilejší princi.“ řekl pobočník. „Ale pan král nakázal, že do něho nesmí vstoupit ani noha.“
„Jen mi ten pokoj otevři, chci vědět, co je v něm vzácného.“ poroučel princ.
„To, milý princi, opravdu nejde. Jak bych mohl zapomenout na královský příkaz?“ bránil se pobočník.
Ale princ vytáhl z pochvy meč a přitiskl jeho hrot pobočníkovi na hrdlo:
„Naposledy Ti poroučím, abys mne pustil do pokoje!“
Co měl služebník dělat? Strčil klíč do zámku, devětkrát s ním otočil vlevo a devětkrát vpravo, okované dveře se otevřely a princ vstoupil dovnitř prázdného pokoje. Celá místnost byla prázdná, jen na největší stěně visel jediný obraz ve zlatém rámu. Dívala se z něj na prince podobizna překrásné dívky. Zlaté vlasy jí padali na ramena, oči a rty se usmívaly na prince. Ten stál před obrazem a nemohl z něj oči odtrhnout. Krásnější dívku v celém svém životě ještě nikdy nespatřil. Snad by zůstal hledět celou noc, kdyby ho odtut starý pobočník neodvedl.
Když se na druhý den král vrátil z cesty domů, divil se, že ho mladý princ nevítá stejně srdečně jako jindy. A i příští dny chodil princ po zámku skleslý, jako bez duše až se král strachoval, že onemocněl. Ale třetí den přišel princ za ním a povídá:
„Tatínku, povězte mi, kdo je ta dívka na podobizně ve čtyřiadvacátém pokoji? Já jedenkrát jsem ji spatřil a už celý živit na ni nezapomenu.“
Když král slyšel tuto řeč, zhrozil se, že princ poznal tajemství čtyřiadvacátého pokoje. Ale co se stalo, nedalo se již napravit i kdyby pobočníka stokrát potrestal.
„Milý synku, na tu dívku zapomeň! Nejlepší by bylo, kdybys tu podobiznu nikdy nespatřil. Jen proto jsem ji schovával v tom čtyřiadvacátém pokoji.“
„Ale tatínku, přeci mně povězte, ..... kdo je ta nádherná krasavice?“
„To je dcera našeho sousedního krále za mořem. Žili jsme spolu kdysi v nejlepším přátelství, ale před časem mezi námi vypukla vojna a on přísahal věčnou pomstu mně i celému našemu národu.“
Princ ho poslouchal a ptá se:
„A není žádné naděje, že bych ji dostal za manželku?“
„Není. Kdyby ses před jejím otcem objevil, stála by Tě ta opovážlivost hlavu. Nezbývá nic jiného, než na ni zapomenout.“
Mladý kralevic odešel ještě smutnější. Potají si ale umínil, že se za princeznou vypraví a že se o ni bude ucházet i kdyby ho to mělo stát život. Za několik dní prosil otce, aby mu dovolil vyjet do světa, že by rád poznal, jak lidé žijí. Naléhal a prosil tak dlouho až král přeci jenom kývl a souhlasil. Bál se ale o něho a dal mu sebou deset vojáků a každý zvlášť se zavázal, že prince přivedou zpátky domů.
No, princ se sebral a vyjel se svou družinou do světa. Jak přijel k moři, najal si tam dům a každý den vycházel na procházku. Kam se hnul, tam za ním šli vojáci. Provázeli ho ve dne v noci na každičkém kroku. Jednou večer princ povídá:
„Zítra se chci víc prospat. Vzbuďte mne až v osm hodin, ne dřív.“
V noci si zavázal raneček, dal si míšek s penězi za pás a potichu se vyloudil z domu. Šel do přístavu, nasedl na loď a ještě za tmy vyplul na širé moře.
Ráno v osm jdou vojáci vzbudit prince, klepali na dveře, ale ten se neozýval. Tak čekali ještě půl hodiny a klepají znovu.
„Že by tak tvrdě spal?“ divili se. Klepali, pak i bouchali až se celý dům třásl. V princově pokoji ale bylo ticho. Nic se tam ani nepohnulo. Zavolali zámečníka, aby jim pokoj otevřel a zůstali jako opaření. Pokoj byl prázdný, lůžko nedotčeno a princ bůhví kde .....
Začali naříkat nad princem i nad sebou, protože si uvědomili, co králi odpřisáhli. Čekali ve městě ještě tři dny, prohledali všechny domy a všechny kouty, ale mladý kralevic zmizel, jako by se do země propadl. Jak by ho také mohli najít, když se už zatím plavil daleko na moři. Vyslali se tedy zpátky do zámku a zkroušené králi vyprávěli, že se jim princ ztratil a že jdou domů bez něho. Král chodil rozčileně po pokoji a všechny je dal hned vsadit do žaláře. Pak povídá:
„Do roka a do dne budete vtom žaláři. Když se do roka a do dne princ nevrátí, tak jste každý o hlavu kratší!“
Co zatím ale dělal mladý kralevic? Šťastně přeplul moře a dostal se do sousedního království. Když šel od moře, potkal na cestě žebráka a povídá mu:
„Poslechněte příteli, uděláme dobrý obchod.“
„Jaký obchod, mladý pane?“ ptal se vandrák.
„Svlékněte si šaty a dejte mi je. Já Vám za ně dám svoje.“
„Mladý pane, nedělejte si ze mne blázny ..... “ povídá vandrák.
„Žádné blázny, příteli. Jen se svlékněte, já už se svlékám také.“
Princ si natáhl jeho roztrhané kalhoty, záplatovanou kazajku, natáhl si jeho děravé boty a na hlavu si nasadil starý, pomačkaný klobouk. Vypadal, jako by mu bylo 50 let. Zato vandrák se vyšňořil do jeho drahocenných šatů a vypínal se jako páv.
„Ještě si vezmu i Váš košík„povídal princ „abych měl do čeho žebrat.“
„Jen spánembohem vezměte. povídá žebrák.
Rozloučili se a princ si to namířil rovnou do města, kde bydlil král. Po cestě všude prosil a že vypadal tak uboze, lidé se nad ním slitovali a brzy měl košík plný chleba. Když přišel k hradu, právě tlouklo na věži poledne a v bráně se střídali stráže. Princ toho využil, vkradl se do hradu a šlapal si to chodbou nahoru.
Král zrovna seděl s princeznou u stolu a obědvali. V tom se rozevřou dveře a v nich stojí otrhaný vandrák. V ruce má košík a prosí:
„Pantáto, obdarujte starého chudáka! Slečinko, dejte mi nějaký kousek k jídlu. Od rána jsem nic nejedl.“
Král vyskočil a povídá:
„Co je to za pořádek?? Jak pak to, že stráž pustila toho pobudu hradu?“
Zavolal služebníky, Ti milého tuláka chytili a rozhněvaný král rozkázal:
„Dejte toho vandráka i všechny strážné u brány okamžitě pověsit!“
Princezna začala, ale krále prosit:
„Ale tatíčku, jen se podívejte ..... . beztoho je to nějaký hlupkavý tulák bez rozumu. Nechte ho u nás na hradě. Přeci na každém dvoře mají svého blázna nebo šaška, aby je obveseloval. Budeme ho mít nyní také.“
„Milé dítě,“ povídá král „udělám Ti to po vůli a daruji mu život také. Ale víš co? Náš zahradník je už tuze starý a na všechnu práci v parku a na zahradě už nestačí. Dejme mu vandráka k ruce, ať se vyučí zahradnictví a převezme po něm tu jeho práci.“
Dal zavolat zahradníka a povídá mu:
„Pane zahradníku, tady máte svého pomocníka. Dbejte na něho, ať nelenoší a naučí se všechno, co dovedete Vy, aby Vás jednou mohl zastoupit.“
Zahradník se uklonil a povídá:
„Vaše milosti královská, já jsem s tím spokojený.“
Princezna podala vandrákovi nové šaty, pěkný klobouk a všechno ostatní, co potřeboval na sebe. Ten ze sebe svlékl všechny ty staré háby a oblékl si ty od princezny. Když se ještě umyl a učesal, byl z něho tak krásný mládenec, že princezna na něm mohla oči nechat. Celá pro něj zahořela a ptá se ho:
„A jak se jmenujete, mladý pane?“
„Říkají mi Jašíček, milostivá princezno.“ povídá princ.
„A já se jmenuji Amálka.“ řekla princezna a usmála se na něho.
Od toho dne se Jašíček začal učit pracovat v královské zahradě. Starý zahradník mu povídá:
„Vidíš Jašíčku, tady na tom záhoně rostou princezniny nejmilejší květiny. Pěkně je okopáš, vytháš plevel a až budou okopané, vezmeš konev a zaliješ je.“
„Strejčku, ano, to udělám rád.“ řekl Jašíček.
Odpoledne se starý zahradník přišel podívat, jak jde novému pomocníkovi práce od ruky. Podívá se a spráskl ruce.
„Propánajána! Cos to vyvedl?? Nejlepší květiny jsi vytrhal a okopal jsi plevel a zalil! Zrovna úplně obráceně!“
Zrovna mu vlepil pohlavek. Jašíček se dal do pláče, sebral se k panu králi a povídá:
„Vaše milosti, zahradník mi natloukl.“
Král si dal zahradníka zavolá a ptá se:
„Co ho tlučeš?“
„Když on, milosti královská, dělá všechno naopak, než jsem mu nakázal.“ stěžoval si starý zahradník. „Než bych ho měl mít v učení, to se raději poděkuji ze služby.“
„Já Vám povím něco lepšího, pane zahradníku.“ opáčí král. „Vyměřte mu na zahradě pár záhonů, dejte mu tam postavit chaloupku a ať si tam zahradničí sám. Budete mít pokoj a uvidíme, co z něho bude.“
„Vaše milosti, s tím jsem spojený.“ povídá zahradník a na druhý den ohradil Jašíčkovi kus pozemku a zedníci mu tam postavili domek. Jašík se do něho nastěhoval a pěstoval na záhoncích své kytky. No rostl mu tam jen plevel a hořké lupení.
Jednoho dne za ním starý zahradník přišel a povídá mu:
„Zítra má naše princezna Amálka svátek. Jakou kytici jí doneseš? Co s tím uděláš, když tady máš samé kopřivy a plevel?“
„Nic se nestarejte, strýčku.“ povídá Jašíček.
V noci šel na louku za hradem a natrhal tam nejkrásnější květiny. Zavázal je hedvábnou nití do kytice a ráno hned jako první blahopřál princezně Amálce a podával jí velikánskou, krásnou, bílou kytici, ovázanou hedvábnou nití.
Amálce se ta kytice zalíbila, že šla a nasypala mu klobouk plný zlaťáků. Jašíček ho popadl a běžel s ním domů. Cestou ale potkal starého zahradníka.
„Podívejte strýčku, co mi dala princezna za blahopřání a za mou kytici! Plný klobouk knoflíků, ale všechny bez oušek a dírek. Jak je přišiju? Co s nimi mám dělat? Víte co? Raději si je vemte.“
Zahradník odnesl zlaťáky domů a povídá ženě:
„Podívej, jak je nový pomocník hloupý! Princezna mu darovala klobouk plný zlaťáků a on si myslí, že to jsou knoflíky bez dírek.“
Na druhý den poslala princezna k Jašíčkovi svou komornou se vzkazem:
„Pane zahradníku, princezna Vás prosí, kdyby jste jí udělal ještě jednu takovou kytici. Co by jste za to chtěl?“
„Řekněte princezně, že ji tu kytici ráno beze všeho upletu, ale že bych byl rád, kdyby mi za ni napekla lívanců mazaných povidly.“
Jašíček hned zašel na louku za hradem a vynašel tam nejkrásnější květiny. A jak tlouklo poledne, už otvíral dveře princezniny světnice.
„Milá princezno, tady Vám nesu tu kytici.“
Amálky se nemohla vynadívat. Byla košatá, ze samých červených květů a ovázaná stříbrnou nití.
„Jašíčku, ta kytice je ještě krásnější než ta první!“
„A máte princezno, pro mne ty lívance?“ ptal se Jašík.
Komorná mu donesla z kuchyně lívance, Jašíček si sedl za stůl a pustil se do nich. Zamazal si celou pusu a i za ušima měl povidla až se princezna tomu smála. Když dojedl, princezna povídá:
„Kdybys mi uvil ještě jednu takovou kytici.“
„Beze všeho, princezno. Zítra ji tady máte.“
Příští den v poledne podával princezně obrovskou kytici. By to ta nejkrásnější, jakou si mohla princezna jen představit. Byla ze všech květů, co rostly na louce. Z bílých, červených modrých, žlutých a fialových. Celá byla ovázána zlatou nití.
„Slečno princezno, jak se Vám ta kytice líbí?“
„Taková není žádná druhá na světě!“ chválila ho princezna. „Řekni, co by sis za to přál. Dostaneš cokoli.“
„Já bych si přál, princezno Amálko,“ povídá Jašíček „kdyby jste mne měla ráda.“
Princezna šla a políbila ho, protože on se jí už dávno líbil a myslela na něho. Jašíček u ní zrovna zůstal ve světnici, sedl si na pohovku a slíbili si, že musí být svoji. Ale jak to udělat, kdž král hledá pro svou dceru jinší, vznešenější ženichy?
Ale když jednou odjel z hradu král na dva dny ven, Jašíček si sbalil do šátku pár svých krámů, Amálka si také posbírala své nejcennější a nejlepší šaty, nabrala peněz av noci tajně utekli z hradu. Když došli k moři, Jašíček najal loď a vypluli pryč z princezniny země. Ráno král přijel domů a ptá se komorné:
„Kde je Amálka?“
„Milosti královská, večer šla spát do své ložnice, ale když jsem ji šla ráno budit, byla pryč.“
„A co dělá Jašíček?“
„Milosti královská, to nevím.“
Král hned poslal služebníky hledat Jašíka po hradě. Ti se ale za chvíli vrátili a hlásili, že se ztratil a že nikde není. Král už věděl, kolik uhodilo. Dal napsat psaní a vylepit na každý roh po celém městě: Kdo Jašíka přivede na královský dvůr živého, dostane za odměnu padesát tisíc.
Ale kdepak byl zatím Jašíček! Ten s princeznou šťastně přeplul moře na druhou stranu, koupil krásný kočár, čtyři vrané koně a jeli do jeho domova. Po cestě se stavěli na obědě i na večeři v těch nejlepších hostincích. Jedli a pili nejvybranější jídla a vína a na noc Jašíček najal pro sebe a pro princeznu celý dům.
Ale když ráno vstali, Jašíček princezně vykládal:
„Víš, drahá Amálko, já už nemám žádné peníze. Ty čtyři vraníky a kočár prodáme a koupíme jen jednoho koně a obyčejnou bryčku.“
To nic nevadí,“ řekla princezna „Já jsem spokojená, drahý Jašíčku.“
Tak jeli dál v odřené bryčce a táhl je hubený kůň. Večer Jašík povídá:
„Drahá Amálko, když zaplatím večeři a nocleh, zbude nám už jen pár zlaťáků. Není jiná pomoc, než že toho koníka a bryčku prodáme a koupíme si jen nějakou káru. Chvíli potáhnu já Tebe a chvíli potáhneš Ty mne.“
„Drahý Jašíčku, já jsem spokojená„řekla Amálka a usmála se na něho.
Jašíček koupil káru, posadil na ni Amálku a táhl ji po cestě. Odpoledne zase táhla ona jeho. Jenže večer Jašíček povídá:
„Drahá Amálko, máme jen už pár grošů. Co si počneme?“
„Co uděláš, s tím budu spokojená, drahý Jašíčku.“
„Víš co?“ povídá Jašík „Ty máš na sobě drahé šaty. Když je prodáme, utržíme za ně hromadu peněz a Ty si koupíš obyčejnou sukni a kazajku a na hlavu si dáš nějaký šátek.“
A tak princezna oblékla vesnickou sukni a kazajku, pod bradu uvázala květovaný šátek a putovali dál. Večer ale Jašíček zase povídá:
„Máme už jen dva poslední groše. Za ty nic moc k jídlu nedostaneme. Víš co? Poručíme si dnes brambory na loupačku.“
„Drahý Jašíčku, já jsem spokojena. Jen když jsme spolu a máme se rádi„Hospodská jim nasypala z hrnce na stůl vařené brambory, postavila před ně dva hrnky mléka a Jašíček se pustil do jídla. Amálka se na to dívala a v duchu si myslela: Co se to děje? Vždyť já pocházím z královského rodu a teď jsem dostala takovou bídu? Ani nevěděla, co je to za jídlo a kousala brambory i se slupkami, protože snad ani neznala, že se to loupá. Snědla jich pár a řekla, že už nemá hlad.
Ráno vstali a měli na snídani zase ty brambory. Jašíček po jídle povídá:
„Milá Amálko, já se teď poohlédnu po městě, jestli bych nenašel nějakou práci, třeba jako nádeník nebo jako pomocník u kramáře. Ale Ty by ses měla také po něčem poohlédnout, abychom měli peníze na živobytí.“
„To já ráda udělám, Jašíčku.“
„Víš-li co? Nejlepší bude, když zajdeš do královského zámku a vyprosíš si tam službu v kuchyni nebo na dvoře u dobytka, anebo zametat chodby.“
„Ale Jašíčku, takové práce já jsem nikdy nedělala. Nevím jestli to svedu.“ odpověděla princezna.
„Ale ty peníze by se nám tuze hodily.“ zas na to Jašíček.
„No, když to musí být, já se i takovou službu naučím. Jen abych ji dostala, Jašíčku.“
Rozloučili se a Jašíček spěchal rovnou do hradu a Amálka šla zatím jinou cestou, protože to ta v tom městě ještě neznala. Když Jašíček vešel do hradu, strážní si údivem protírali oči, jestli je to opravdu jejich ztracený princ. A co teprve král? Ten Jašíčka objímal a nechtěl ho pustit.
Tatínku,“ povídá princ „já se teď musím rychle převléci, protože máme málo času. Za chvíli sem přijde moje nevěsta.“
Starý král hořel celý zvědavostí, jakou že dívenku si jeho syn vybral ve světě za manželku. Stoupl si k oknu a vyhlížel, kdo k hradu jde. Dívá se a vidí přicházet nějakou obyčejnou holku. Na hlavě má šátek, že jí ani není vidět do očí a ani do tváře. Má na sobě obyčejnou sukni a kazajku. To, že by byla princova nevěsta?
Amálka nesměle zaťukala na vrata královského hradu a se strachem čekala, jak tam pochodí. V tom se vrata otevřela, v nich stojí mladý, krásný pán v sametu a hedvábí a volá:
„Pojď má nejdražší Amálko! Tady je Tvůj dům!“
Princezna zvedla oči, podívala se a poznala hned Jašíčka!
On ji hned objal a políbil. Sňal jí šátek z hlavy, zlaté vlasy jí spadly na ramena a ozářily sál.
Starý král ji také hned vzal za svou a objímal ji a tuze se divil a žasl ještě víc, když poznal, že je to královská dívka z podobizny ve čtyřiadvacátém pokoji a jediná dcera sousedního krále za mořem. A divil se a žasl ještě víc, když mu Jašíček a Amálka všechno vyprávěli, co prožili a jak se našli.
Hned napsali Amálčině otci psaní a poslali je po nejrychlejším poslu. Král za mořem si psaní pozorně pročetl a měl z něho náramnou radost, že jeho Amálka je naživu. V tu chvíli také zapomněl na starou zlobu a hněv.
A když k nim dojel, slavili velkou svatbu a veselili se celý měsíc. Sjeli se na ni páni ze všech stran, hodovali, tancovali, výskali a stříleli z kanónů i děl.
Já na té svatbě byl a jak jsem tam chodil, jeden voják mne chytil, nabil do kanónu, vystřelil mne ven a já doletěl až sem !

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

© 2013 - 2024 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight Solutions

Spravovat souhlas s nastavením osobních údajů