Neposlušná kůzlátka

Chalupnice Kučerová měla četnou kozí rodinu: starou kozu Chlupku a mladou Skákavu, která měla čtyři kozlátka. Ale Skákava se o svá kozlátka tuze nestarala; od rána do večera chodila jen po návštěvách a její nejmilejší zábavou bylo, když si mohla s jinou kozou někde na mezi nebo v chlívku popovídat. A proto se o kozlátka musela starat kozí babička Chlupka.
A malá starost to věru nebyla. Rozpustilá kozlátka stále vyváděla nějaké nezbednosti a babička Chlupka je nestačila shánět dohromady. Nakazovala jim, aby si hrála jen v chlívku nebo před chlívkem, ale to pro skotačivá kozlátka nic nebylo; ona nejraději lezla po střechách, po křivých stromech a po vysokých hromadách dříví. Babička je pro to přísně kárala, ale sotva domluvila a obrátila se ..... už bylo některé zase na střeše u komína. A přitom měla kozlátka ještě plno všelijakých nápadů, nad nimiž babička Chlupka v úžasu spínala přední kopýtka. A není divu: kozlátka chtěla trampovat, hrát ve filmu, létat v aeroplánu, a když to ne ..... tak aspoň hrát kopanou v místní kozí fotbalové jedenáctce.
Jednou v neděli odpoledne se kozlátka rozhodla, že půjdou do blízkého městečka Rukavic do biografu. Chtěla vidět strašidelný velkofilm Černý vlk na pirátských neckách, ale protože dobře věděla, že by je babička na takový film nepustila, tak jí namluvila, že sejdou podívat na kreslené grotesky Čuník Pišťucha a padesát švábů. Nu, a na takový film je babička konečně pustila.
Hodná kozlátka by byla za to své babičce velmi vděčna, ale rozpustilá kozlátka babičky Chlupky si usmyslela, že před odchodem z domova babičku trochu poškádlí.
Sotva se babička s kozlátky rozloučila a zavřela za sebou dvířka u chlívku, vrátila se kozlátka ke chlévu a jedno přes druhé volalo dovnitř dírkou ve dveřích:
„Nikomu, babičko, neotvírejte! Aťsi má hlásek slabý jak myší ocásek ..... aťsi má hlásek jak panímámin vlásek ..... tak mu, babičko, za nic, ale za nic na světě neotvírejte! Mohl by to být vlk, který napodobí náš hlásek, a kdybyste mu otevřela, tak by Vás odnesl a slupl jako malinu! Už prý tak vlci odnesli mnoho neposlušných babiček!“
A rozpustilý Černochloupek naposled ještě zvolal na svou babičku:
„Rozhodně, babičko, nikomu neotvírejte. Prý se tu kolem vsi potuluje zlý vlk, který si dal u kováře upilovat kus jazyka, aby mohl mluvit hláskem slabým, jakým mluvíme my, malá kozlátka!“
A potom všechna čtyři kozlátka s veselým smíchem odběhla. Babička Chlupka se chvilku pro ty rozpustilé řeči na kozlátka zlobila, ale potom mávla nožkou a řekla si, že si raději trochu zdřímne. A také za chviličku již spokojeně chrupala.
To už čtyři kozlátka seděla v rukavickém biografu a s vykulenýma očima a se zatajeným dechem sledovala hrůzostrašné řádění starého piráta Černého vlka na Piškotové řece. Děj filmu byl tak hrůzný a strašný, že nejmladší kozlátko Šedokrček se už na to nemohlo dívat a schovalo si hlavu pod sedadlo. A není divu ..... vždyť i koník Ferda, který byl také v biografu, poklepával rozčileně kopytem o podlahu a přední nohou si přihlazoval hřívu, která mu na krku stála jako hřebíky. A proto všichni diváci skoro s povděkem uvítali konec představení a radostně si oddechli, když se v sále rozsvítilo.
Zatím se babička Chlupka spokojeně prospala. A když se probudila a trochu si protáhla své staré údy, počala uvažovat o svých vnucích ..... kozlatech. Vzpomněla si, že kozlátka šla do městečka do biografu a že bude už v lese dost šero, až se budou vracet k domovu. Počala být proto neklidná, a když si ještě k tomu vzpomněla, že Černochloupek cosi křičel o starém zlém vlku, neměla ve svém chlívku žádné stání a vydala se na cestu k Rukavicím ..... kozlátkům naproti. Ale sotva došla tak k borovému lesu. To víte, milé děti, ..... stará babička! Už ji nohy bolely, a proto si řekla, že tam na kozlátka počká. Posadila se za šípkový keř kousek dál od pěšiny a poslouchala, kdy se ozve dupot kozích nožek. A jak tam nehybně ležela, ani nepozorovala, že se jí očka čím dál tím více přimhuřují a že sejí zavřela docela, a za chvilku se lesem ozývalo chrupání, jako když drvoštěp podřezává pilou starou zaschlou borovici.
A to chrupání zaslechla kozlátka, která se zrovna vracela z biografu. Ustrašená z pirátského filmu, šla kozlátka jako zmoklé slepice, a když k tomu ještě zaslechla v lese to hluboké chrápání, tak se polekala, že se jim všem roztřásla kolínka.
„Vlk!“ zamečel strašpytel Šedokrček a v ten okamžik se všecka čtyři kozlátka dala na překotný útěk. Ustrašený výkřik však probudil babičku Chlupku a ta, když uviděla zmateně pádící vnoučátka, nemyslela v tom okamžiku nic jiného, nežli že starý vlk je někde nablízku. Vyrazila ze sebe leknutím jen výkřik a potom také ..... co jí staré nohy stačily ..... utíkala k domovu.
Když kozlátka slyšela, že se opravdu někdo za nimi žene, napjala všecky své síly a letěla tak divoce, že se kopýtky sotva země dotýkala. Také jejich kozí babička běžela, jak mohla nejrychleji, ale kozlátkům přece nestačila. A proto se stalo, že kozlátka přiběhla na dvorek ke chlívku mnohem dříve a hned se počala zoufale dobývat do chlívku.
„Babičko, babičko, rychle nám otevřete!“ volala kozlátka jedno přes druhé. „Babičko, otevřete, to jsme my ..... opravdická Vaše kozlátka. Rychle nám, babičko, otevřete ..... my naše hlásky nenapodobujeme, ale jsme opravdu Vaše kozlátka: Černochloupek, Bílá nožka, Šedokrček i Klapkopýtko!“ Ale babička jim neotvírala ..... protože v tu dobu teprve dobíhala k vesnici. Ustrašená kozlátka se domnívala, že jim babička proto neotvírá, že je nepoznává a myslí, že se na ni dobývá ten zlý vlk.
„Babičko, babičko, rychle nám, prosíme Vás, otevřete! My nejsme vlci s upilovanými jazyky, ale jsme Vaše malá kozlátka,“ křičela kozlátka plačtivými hlasy, že se to rozléhalo po celém dvoře.
„Počkejte ..... blázínkové ..... vždyť mi rozboříte chlívek! Jakpak Vám mohu otevřít, když nejsem doma!“ zvolala pojednou za nimi babička. Kozlátka se zarazila, chvilku hleděla na babičku s vykulenýma očima, ale potom se k ní všechna vrhla s radostným jásotem.
„Proč jste se tak hnala domů jako splašená? Já jsem Vám nemohla ani stačit!“ ptala se babička udýchaně.
„Babičko, babičko!“ sotva ze sebe vypravila kozlátka. Nožky se jim přitom třásly a zoubky jim drkotaly. „Babičko, my jsme mysleli, že za námi utíká vlk, a zatím jste to byla vy!“
Babička se chvilku na ně přísně dívala a potom na ně spustila:
„Tak Vy jste si mysleli, že já jsem vlk!? A to se podívejme ..... však já už dobře vím, co v tom je! Ted' mi pěkně řekněte, na jakém filmu jste opravdu byli!?“
Ale kozlátka mlčela a jen stála před babičkou se sklopenými hlavičkami. A potom Černochloupek ze sebe pomalu vysoukal:
„Byli jsme na pirátu Černém vlku, babičko!“
„Ták a mně jste řekli, že jdete na Švába Pišťuchu a devadesát devět čuníků?! To se sluší ..... takhle lhát staré babičce? A to se nestydíte? Jakpak Vám potom mohu věřit, až zase budete chtít do biografu? Mně řeknete, že jdete na kreslený film pro děti, a zatím jdete na mordýřský, pirátský film s Černým vlkem. Potom není divu, že se celí třesete, až se z toho můžete rozstonat, a že svou starou hodnou babičku považujete za Černého vlka! Tak si tedy pamatujte, že Vás od teďka už na žádný film nepustím!“
„Babičko, babičko zlatá, buďte tak dobrá, nehněvejte se proto na nás a už nám to odpusťte!“ škemrala kozlátka lítostivě, protože se hrozně styděla, že svou dobrou babičku obelhala. „My to už nikdy babičko, neuděláme, už nikdy nebudeme lhát a moc Vás, babičko, prosíme, abyste nás zase někdy pustila na opravdické filmy pro děti i pro kozlátka, jako byl ten film o kocourku Mikešovi nebo o té chytré kmotře lišce!“
„No ..... uvidíme!“ řekla babička už mírnějším hlasem. „A nejlépe bude, když příště půjdu s Vámi, abych také něco veselého, hezkého a poučného viděla!“
„To bude krásné!“ volala kozlátka vesele. „Sláva, třikrát sláva naší zlaté babičce!“