Neposedný domeček

Byl jednou jeden malý, docela maličký domeček. Zdi bílé jako sněženky zjara, střecha krásně slaměná, komín úzký a dveře široké a usměvavé a vedle nich okénko. Stával na okraji lesa. Ráno ho budilo sluníčko od východu, poledne mu přála kukačka, podvečer odzvonilo klekání z vesnice za kopcem, lišky mu přicházely dát dobrou noc a hvězdy mu stříbřily střechu, aby se mu spalo ještě pohádkověji.
A když přišlo jaro a přilétali ptáci ..... stěhováci z teplých krajů, vrátily se pod červenou střechu vlaštovky. Postavily svá hnízda za okapem, vyvedly mladé vlaštovičky, naučily je létat, zamávaly jim na cestu do světa a pak celé léto vyprávěly ty nejpodivuhodnější příběhy. O krajinách žhnoucího slunce, o dalekých cestách, zvláštních rostlinách, nejvíc o těch pichlavých se silnými listy, o cizokrajných zvířátkách. A také o domečkách, které si lidé v těch vzdálených končinách stavějí. Domeček naslouchal jejich vyprávění o slaměných střechách, o chýškách bez dveří, o honosných palácích se stěnami ze zlata a drahých kamenů. Míval pak sny plné dobrodružství. Tolik toužil vidět alespoň kousíček té nádhery, o které mu vlaštovky vyprávěly. Když jednou vítr zase přinesl klekání, povzdechl si:
„Kdybych se tak mohl podívat alespoň do té vesničky za kopcem,“ a byl pak dlouho smutný. Bílé stěny se schovávaly před sluníčkem, červená střecha se už neusmívala na modřín nad sebou a když pršelo, okapy plakaly tak usedavě, až se ptáčkové rozhodli, že to takhle dál nejde, protože by se jim kamarád brzy utrápil. A svolali velkou ptačí radu. Večer se sešli u starého dubu všichni z okolí. Čáp zahájil jednání trojím důstojným klapnutím zobáku. A pak už se radili a radili. Ten nápad dostal špaček:
„Nebudete mi to věřit, ale já jsem nedávno viděl na jarmarku ve Městě domečky na kolečkách. V noci v nich lidé spali a ve dne je na těch kolečkách odvezli zase jinam.“ A tak dostal domeček k narozeninám místo dortu čtyři velká kola. Obul si je, ani jedno ho netlačilo. Udělal první krok, popojel kousek a ještě kousek, podél lesa, podél pole. A pořád volal:
„To je krása! To je krása!“ Tolik nových věcí viděl. „Děkuji Vám, kamarádi!“ zavolal ještě a zmizel za kopcem. Celé léto byl domeček ve světě. Projel mnohá města, blízké i vzdálené a nakonec i ty nejvzdálenější země. Poznal mnoho jiných domků, hodných lidí, jeden pokrývač v Itálii mu opravil díru ve střeše, děti ve Francii mu na bok nakreslily spoustu barevných a krásných květin a v Norsku dostal jméno. Od úplně malého kloučka. A od té doby, kdykoliv někam přijel, říkal hrdě:
„Já jsem Lumír.“ Pak přišel podzim, stromy ztrácely listí a ptáci se začínali houfovat k odletu. „Musím rychle domů. Rozloučit se s přáteli,“ a jel a jel, dnem i nocí. Spěchal, aby jim ještě před dlouhou zimou mohl povyprávět o všem, co zažil na svých cestách. Stihl to? To víte, že ano. To bylo vítání a povídání, ještě dlouho se lesem nesly všechny Lumírovy příběhy. A domeček? Zul si kolečka, posadil se do mechu a byl rád, že je zase doma. A pak už se vlaštovky zvedly, zamávaly křídly podzimu a první sníh zabílil Lumírovu červenou střechu.

Zdroj: www.abatar.cz