Největší kuřátko na světě

Poslechněte si pohádku o hladovém kuřátku.
Byli stařeček a stařenka. Děti se jim rozešly po světě, a tak žili sami a bývalo jim smutno. Když jim jednou černá slepice vyseděla černé kuřátko, stařenka povídala:
„Dědečku, víš co? Necháme si je, aspoň se budeme mít oč starat a čas nám bude ubíhat veseleji.“ „No, jak myslíš, stařenko.“
Sypala mu nejlepší proso a pšenici, opatrovala je a kuřátko za ní všude běhalo jako pejsek a pípalo:

„Nikde nic,
dej mně víc!
Nikde nic,
dej mně víc!“

Stařeček brzy poznal, že v kuřátku je málo dobrého, a domlouval babičce, ať je dají pryč. Ale stařenka si už na ně zvykla a nedala si říct. Kuřátko rostlo a rostlo, už bylo veliké jako pecen, potom jako bečka, pak už jako vůz. Když zhltlo stařečkovi a stařence poslední pytel pšenice, nezbyla jim ani hrstka na vdolky. Stařeček seděl na stoličce a babička předla na přeslici a nebylo jim do řeči. Kuřátko strčilo hlavu do jizby a pípalo:
„Nikde nic, dej mně víc! Nikde nic, dej mně víc!“ Stařeček odsekl:
„Nic nemáme, všecko jsi nám snědlo! Teď už jenom zbývá, abys snědlo taky nás!“
Jenom to řekl, kuřátko skočilo a zob! Otevřelo zobák a spolklo stařečka i se stoličkou. Než se babička vzpamatovala z leknutí, kuřátko zoblo podruhé a spolklo ji i s přeslici.
Potom vyšlo na náves, pyšně si vykračovalo, vypínalo krk a kokodákalo. Potkala je pradlena, nesla putnu prádla k potoku a povídala:

„Kuřátko, kuřátko,
máš pěkné volátko!“
Kuřátko se zasmálo a kvokalo:
„Jak bych nemělo?
Snědlo jsem pytel s pšenicí,
dědka se stolicí,
stařenku s přeslici a Tebe taky sním!“

Pradlena se ulekla, ale než vzala nohy na ramena, kuřátko zob! Už ji mělo v sobě. A šlo zase svou cestou a potkalo na návsi sedláka s vozem a koni. Sedlák se po kuřátku ohlédl a povídal:
„Kuřátko, kuřátko, máš pěkné volátko!“
Kuřátko se zastavilo, zasmálo se a zakvovalo:

„Jak bych nemělo?
Snědlo jsem pytel s pšenicí,
dědka se stolicí,
stařenku s přesličkou,
pradlenu s putničkou a Tebe taky sním!“

Sedlák zvedl bič, že práskne do koní a ujede, ale kuřátko zob po něm, už ho mělo v sobě, a vůz s koni taky. Potom zase vykročilo dál, hlavu neslo nahoru a vesele si kokodákalo. Kousek za vesnicí potkalo regiment vojáků, bubeník bubnoval a trubač jim troubil do kroku. Vojáci se divili takovému velikánskému kuřeti, zastavili se a říkali:
„Kuřátko, kuřátko, máš pěkné volátko!“
Kuřátko se proti nim postavilo, zablýskalo očima a povídalo:
„Jak bych nemělo?

Snědlo jsem pytel s pšenicí,
dědka se stolicí,
stařenku s přesličkou,
pradlenu s putničkou,
sedláka s vozem a koni a Vás taky sním!“

Než vojáci nabili pušky, že na ně vystřelí, kuřátko skočilo mezi ně a zob, zob, zob! Všecky je sezobalo jako zrnka máku. Ani jeden nezůstal na silnici. Pak si zase vykročilo svou cestou, vesele si šlapalo a kokodákalo. Za humny potkalo kocoura. Kocour po něm už zdaleka mžoural očima, olizoval se, a jak k němu kuřátko došlo, povídal:
„Kuřátko, kuřátko, máš pěkné volátko!“ Kuřátko se zasmálo a zakvokalo:

„Jak bych nemělo?
Snědlo jsem pytel s pšenicí,
dědka se stolicí,
stařenku s přesličkou,
pradlenu s putničkou,
sedláka s vozem a koni,
regiment vojáků v poli a Tebe taky sním!“

Než se milý kocour nadál, zob, byl ve voleti jako všichni před ním. Ale uměl si pomoct. Zaťal své drápy do volete, škrábal a trhal, až kuřeti vole rozškrábal.
To byla podívaná! Nejdřív vylezl z volete kocour a lízal si pocuchaný kožíšek, za ním vypochodoval regiment vojáků, bubeník bubnoval a trubač jim troubil do kroku, pak vyjel sedlák s vozem a koni, volal čihý a hot a práskal bičem, potom vyšla pradlena s putničkou, za ní babička s přesličkou a naposledy dědeček se svou stoličkou. Vojáci mašírovali dál po silnici, sedlák jel na pole, pradlena šla k potoku prát prádlo a stařeček se stařenkou se vrátili domů do své chalupy.
Za to, že je všecky osvobodil, dostal kocour celé kuřátko, aby je snědl. Hned se do něho pustil, olizoval si vousy, jedl a jedl, a jestli je nesnědl, pochutnává si na něm ještě dnes.

Zdroj: www.abatar.cz