Nejchytřejší člověk

Můj dědek byl nejchytřejší člověk z Hostyze. Při každé vážné věci svolal sousedy a držel jim řeč ..... ne snad ledajakou ..... vždyť byl představeným. Jednou začalo v Hostyzi hořet. Dědek mně povídal: 
„Matějů, utíkej ke zvonici a zvoň na poplach!“ 
Tak jsem tam utíkal, ale zvonit jsem nemohl. Policajtka odvázala od zvonu provaz a pověsila si na něj prádlo. Oheň tehdy brzy uhasili a můj dědek ..... on byl nejchytřejší člověk v Hostyzi ..... svolal sousedy a promluvil k nim: 
„Když si ten provaz od zvonu bere policajtka na věšení prádla, musíme mít vždycky jeden provaz v rezervě, abychom mohli zvonit, když hoří.“ 
Netrvalo to dlouho, začalo zase hořet. Tentokrát provaz u zvonu byl a mohl jsem zvonit a tak svolat lidi. Ale když jsme přišli ke zbrojnici, nemohli jsme odemknout. Klíčová dírka byla zamazaná blátem. Tak mně dědek povídá: 
„Utíkej, co máš síly, a přines od policajtky jehlu, vyčistíme tu dírku.“ Než jsem přišel zpátky, lidi už oheň konvemi uhasili. Tehdy dal můj dědek ..... on byl nejchytřejší člověk v Hostyzi ..... zase svolat sousedy a držel k nim tuto řeč: 
„Lidi! Tak to nemůže dál jít! Ode dneška musí každý z Vás mít u sebe nejenom provaz, ale i jehlu, aby mohl vyčistit dírku u zámku na zbrojnici, kdyby se stalo, že ji nějací darebáci zamažou.“ Netrvalo dlouho, policajt troubil a křičel: 
„Hostyzáci! V Hartíkově hoří!“ 
Mezi Hartíkovem a Hostyzi je vrch. Můj dědek ..... on byl nejchytřejší člověk v Hostyzi a já jeho vnuk ..... mně tehdy povídal: 
„Chlapče, utíkej s jehlou a klíčem napřed a odemkni dveře u zbrojnice.“ 
Zvonit na oheň jsme nemuseli, když policajt troubil. Tentokrát nebyla dírka v zámku zacpaná. Hned jsme zapřáhli koně a vyjeli. Hodnou chvíli jsme jeli jak divocí. Najednou dědek povídá: 
„Koukni se, chlapče, koukni, co to tak klepe!“ 
Teď jsme teprve viděli, že nesedíme na stříkačce, ale na mlátičce! Tak jsme museli zpátky pro stříkačku. Když jsme potom přijeli se stříkačkou na rozcestí, kde jedna cesta stoupá prudce přes vrch do Hartíkova a druhá jde okolo vrchu, povídá dědek: 
„Ti, kteří nemají vole, ať běží přes vrch, a Ti, kteří vole mají, ať utíkají po rovině.“ 
Dědek a já jsme oba vole měli. Tak jsme šli po rovině a hromada lidí s námi. Když jsme přišli na rozcestí, čekali jsme na ty, co šli přes vrch. Čekali jsme dlouho, ale nikdo nepřišel. Tehdy můj dědek přišel na to ..... on byl nejchytřejší člověk v Hostyzi ..... , že všichni Hostyzáci mají vole. 
Když jsme přijeli do Hartíkova, byl oheň už dávno uhašený. Tak dědek nechal stříkačku u Hartíkova na poli. Povídal: 
„Ať nemusíme podruhé tu těžkou stříkačku tahat okolo vrchu.“ Ještě ten rok zase letěl policajt po dědině, troubil a křičel: 
„Hostyzáci! V Hostyzi hoří!“ 
Můj dědek ..... on byl nejchytřejší člověk v Hostyzi a já jeho vnuk ..... měl provaz, jehlu, klíč a koně přichystané. Taky lidí hned bylo u zbrojnice jako much. Ani tentokrát nebyla dírka zacpaná, ale když jsme otevřeli dveře, abychom vyvezli stříkačku, teprve nás napadlo, že ještě stojí na poli u Hartíkova. Oheň byl velký a zlý, jenom s velkou námahou jsme ho uhasili. Hned potom dal můj dědek ..... on byl nejchytřejší člověk v Hostyzi a já jeho vnuk ..... svolat všecky sousedy a držel k nim takovouhle řeč: 
„Sousedé hostičtí! Nejlepší bude, když vystavíme zbrojnici tam, kde bude hořet!“

Zdroj: www.abatar.cz